CARL MARTIN ECKMAIR

Mühlviertel Seit ich die Stadt am Strom verließ, Die ich als Knabe Heimat hieß, Gabt ihr mit eure Hut: Ihr hohen Hügel, waldgekrönt, Ihr Täler, mit dem Fels versöhnt, Ihr Dörfer, warm und gut! Die weißen Höfe fahren schwer Wie Schiffe aus den Wäldern her, Das Dach vorm Wind gebückt. Im Garten lieg ich, ruhgestillt Und schau beglückt des Frühlings Bild: Ein Kind, das Blumen pflückt! Der Quelle Wort ist mir vertraut, Der Lerchen himmelsnaher Laut, Nachts sprint der Wälder Mund. Am Fenster steh ich oft und lang Und höre leisen Grillensang. Und Mühlen gen im Grund. Die Wiesen laufen froh vom Hang. Mir ist um Korn und Klee nicht bang, Im Acker wächst das Jahr. Der Kirschbaum sprengt der Knospen Haft Und heft des kargen Bodens Kraft Zu Blüten wunderbar. Die Erde, die den Bauer trägt, Kein Wind verweht, kein Blitz zerschlägt Und nicht des Hasses Pfeil. Am Acker, den der Ahn erwarb, Am Hof, den keine Not verdarb: Ich hab daran mein Teil! Und wenn der Sturm die Wipfel neigt, Mein Herz im Bann des Dunkels schweigt, Lob ich mein festes Haus. Die Stube atmet ängsteleer, Kein Traum bedrängt mich wild und schwer, Lösch ich die Lampe aus!	Kraj zvaný Mühlviertel Co jsem to město opustil, kde jsem kdys malým chlapcem byl, stal ses mi ochranou. Les korunu tvým vrchům dal, mír údolím, valounům skal i vsím, jež k srdci lnou! Tvých bílých dvorců vážná tíž jak loďmi z lesů pluje blíž. Dech větrů zná vzdor střech. V zahradě ležím, travou jít vidím zas šťasten jara svit a děti ve květech! Pramen mi svěřil slovo své, skřivan až k nebi zpěvem zve, v noci slyš lesů stín! U okna stojím dlouho, rád cvrčky tušívám ze tmy hrát, v úvalu klapat mlýn. Luka sbíhají svahem. Z lích voní po zrnech, v jetelích růst k seči cítím spět. Té síly, co hne pupenem, má plno i ta chudá zem a zná být jeden květ. Ta půda nese selský rod: ať blesky bijou o překot, Těch rolí, co vydobyl děd, statků, které nezkrušil svět, nerozkotá ji zášť. jsem pouhá činná část! A byť i bouře ohne strom, mé srdce chválí v temnu tom pevný dům kolem nás. Jizba hřeje a plaší strach, kéž netísní tě v divých snách! Lampu do spánku zhas!
Die Landschaft Oberdonau(1944), s. 81-84
Grenzlandspruch Ihr seid die Wächter an des Reiches Grenzen: Einsam und groß, von Kampf und Arbeit hart, Aus dunklen Wäldern, die euch grün umkränzen, Aus Quell und Feld, die eure Stirn beglänzen, Wuchs eure ernste, bauernstarke Art. Inmitten fremden Volks gabt ihr Fahnen Des stummen Kampfes rein von Hand zu Hand. In euren Reihen schreiten nun die Ahnen Und ihre tiefen, dunklen Stimmen mahnen: Bleibt ewig treu dem deutschen Böhmerland!	Těm z pomezí Jste bdělá stráž tu na hranicích Říše, sami a velcí, jak boj vás zocelil: v zeleni lesů, které tmí se tiše, v pramenech jasu při zděděné líše zrá vaše vážnost, plnost selských sil. Prostřed cizích si vlajky předáváte z ruky do ruky. V boji zněmělém ve svých řadách teď předky spolu máte, temně je pronést slyším slovo svaté: Čechám vždy věrni -- německá to zem!
Budweiser Zeitung, 1942, č.3, s. 6

Narodil se 18. října roku 1907 v Eferdingu (to je ono "město při řece", "Stadt am Strom", které kdysi opustil - mimochodem je v tak řečeném "Hausruckviertelu" ještě dost na sever směrem k Čechám od Haag am Hausruck, rodiště Karla Klostermanna) asi dva kilometry vzdáleném od Dunaje na západ od Lince, kde později žil a 25. září 1984 také zemřel. Snad by k Šumavě zdánlivě ani neměl tolik co říci, kdyby nebylo onoho "Grenzlandtreffen", tj. "setkání při hranici", svolaného v prvé půli ledna válečného roku 1942 do protektorátních Budějovic (Budweis), na němž se z autorů "župy Oberdonau", zastoupených samostatně i na webových stranách Kohoutího kříže podíleli i mnozí jiní (Ernst Egermann, Arthur Fischer-Colbrie, Rudolf Grohmann, Rudolf Haas, Bruno Hübler, Eduard Kriechbaum, Alois Ernst Milz, Sepp Skalitzky, Karl Tannich, Hans Watzlik), jejichž úkolem pak bylo, dát svou spisovatelskou tvorbu do služeb nacistického kulturně politického boje za německý "životní prostor". Carl Martin Eckmair tu byl i se svou ženou Mimi (Hermine) Eckmair-Freudenthalerovou (1910-1985) a četli ze svého díla v budějovickém táboře válečných přesídlenců z Bukoviny (Umsiedlungslager für buchenlandeutsche Umsiedler) a také v Německém domě v Táboře (předtím a dnes opět Masarykův dům). Ani to by však nebylo celé, kdybychom nedodali, že se oba manželé podepsali už koncem září 1938, tedy v době tzv. "sudetské krize", pod udáním na katolického faráře Franze Mayra z Gutau (okres Freistadt) pro pobuřující výroky vůči nacizmu, které měl farář učinit jako vyučující náboženství na škole ve Fürlingu (Eckmair, jehož udání mělo ovšem spíše obranný charakter, poněvadž se obával nacistického postihu pro své členství v Dollfussově rakousky loajální "austrofašistické" a zároveň protihitlerovské Vaterländische Front, byl ředitelem té školy v místě, ležícím jen kus na severozápad od Haslachu a tedy blízko brzy nato padlé československé hranice) a za něž byl odsouzen (i jeho farská hospodyně byla veřejně pranýřována a pokutována) nejprve k 10 měsícům vězení, po předčasném propuštění pak držen v koncentračním táboře Dachau od roku 1941 až do konce války. Eckmair byl pro denunciaci odsouzen po válce v Rakousku roku 1947 k pouhým 4 měsícům vězení. Uveřejnil za války i po ní několik básnických sbírek (jako úřadující předseda hornorakouského uměleckého sdružení Oberösterreichischer Künstlerbund byl v padesátých letech také při zrodu a zániku literárních časopisů "Die Silberrose" /1951-1952/ a Die Sammlung" /1954-1955/), nemůžeme je však číst bez povědomí o tom, s čím "autorsky" v tom opravdu šíleném dvacátém století souvisejí.