ALEX EHRENBRANDTNER
|
Teufelsmauer Des Tal 's steingewühlter Boden brauet Auf meiner Heimat friedenstiefstem Land Noch Altempfundenes ringt und grauet; Im Rollen gischten 's Glöcklein schier zur Wand. Der zarte Schwung der Wälder über Wellen Treibt ernster Wallung groß die Inbrunst auf. Die Kanzel starrt. Die Silberschäume schellen Und wie ein reitend Zwerglicht funkelt 's drauf. Aus wüster Wildheit singt 's im Perlentanze Sich frei voll Lust und Läuten durch die Schlucht. Berauschte Stille von der Felsenschanze Herniederschwingt zur schnellen Wellenflucht. Auf stürmig freien Steinen Wonn' und Größe Des Mutterbodens fühl' ich tief und rein Und unter mir verrollen Perlenflöße Der Kanzel dunkles Weh von Stein zu Stein. |
Čertova stěna Vře země, voda přes balvany kmitá, zatímco domov je tak míru pln, soutěska šedá rve se od koryta; zvoní to, pění o překot z těch vln. Nad tím se vznáší vzhůru křídla lesů, příboj se vzdouvá, nedá spočinout. Kazatelna se tyčí v stříbrojasu, roj bludiček srší a řídí proud. V divokém tanci perlí se a zpívá voda tou roklí v blahém úprku. Tiš v omámení vnímá skála živá a chvěje se, trysk nezná pomlku. Volný se cítím tady na temeni, mateřskou půdu cítím zhluboka a pode mnou na vor perel se mění stesk kazatelny z roka do roka. |
|
Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 31 |
|
|
Friedberg Verlerchter Hügeltraum. Ein eigen klimmend Lied, Wie Lust der lichten Seele! - Turm und Dächer lauschen; Auf Flügeln Sommer Sehnsucht ihr Geträume zieht. Zu Wald und Wehr und frohen Klanges schwillt ihr Rauschen. Des Wälderatems süße Ruhe rings im Land! Auf Frohsinns Odem seltsam seine Töne schweben, - - Aus meinem Herzen löst auf Schwingen sich das Leben So tief und drausend; stolzer Weise froh mich Heimar bannt. Ich atme Glanz und Frieden, der von Bergen grüßt Und Glückes Klänge über Wehr un Lerchenweiten, Und fühle Jugendlandes Rauschen in mich gluten Als wär vom Heimattraum ich süß aufs Herz geküßt. |
Frymburk Skřivánčích vrchů sen. Píseň, co stoupá výš jak slast zjasněné duše! - Věž a střechy slyší; na křídlech zbožné touhy i ty sen svůj slyš. K lesu a k jezu se radostným tónem ztiší. Klidem těch lesů všech dýchá kraj kolkolem! Veselou myslí dýchá tu snad život celý - - i z mého srdce se vznáší radost, že jsme směli žít právě tady; slyš, jak hrdě zní, že odtud jsem. Vdechuji třpyt a mír, co z hor dává sil a tóny štěstí nad řekou a hlasy ptačí a cítím zemi mládí šumět, to mi stačí, sen o domově sladce srdce políbil. |
|
Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 29 |
|
|
Plöckenstein Schmeichelnd angeschmiegt die Föhren hocken Wie ein uralt Zwergvolk im Gewirr - Aus den wilden, grünen Köpflein locken Rätselsüße Heimlichkeiten schier. Alles wie Verwunschenheit, Geheimnis, Überall voll Staunen ruhumspannt Quadern starren. - - Drüber schleicht die Wildnis Wie von Bann und Großen übermahnt. Nieder zu der Wildheit Raum geschwungen Wird das Herz so still vor heil'gen Glanz Muschelgleich der See im Licht entsprungen Unter traumverschlug'nen Wälderkranz. Macht und Ahnung überströmt mich bebend, Felsen lauschen auf, selbst Traum und Stein; See und Denkmal fühlen 's ernst und prebend: "Hier träumt Gott sich in sein Wunder ein!" |
Plechý Houf sosen se k hoře rozesedá jak sbor skřetů kolem ve změti - vrchol zelená se, jimi zvedán v pohádkově sladkém objetí. Tajemným zakletím obestřený ztrnul jsi pro všechny v úžasu balvanitý v skrytu divočiny, kouzlem přemožený zavčasu. Do divoka srdce rozechvělé tiší zvolna posvátný tvůj třpyt. Jezero pod tebou svitne celé, věncem lesů dals je obklopit. Mocné tušení mne rozechvívá v naslouchání skal dnes jako dřív; Obelisk když vážný můj cit vzývá, vím: tady Bůh zasnil se v svůj div! |
|
Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 30-31 |
|
Kypivou, sotva přeložitelnou němčinou podobnou té Hanse Watzlika (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), který se ovšem jižní Šumavě ve svém díle vlastně nijak zvlášť nevěnoval, se vyznačuje těch několik básní frymburského rodáka Alexe Ehrenbrandtnera, pojaté do rodáckého sborníku (autor předchozích veršů mu tam věnoval i recenzi románu "Aus wilder Wurzel" z roku 1920) k desátému výročí (1913-1923) první zdejší domovské slavnosti (Heimatfest), konané ještě před první světovou válkou za okolností zcela odlišných než ty, jež nastaly za "první republiky". Cit německých Šumavanů ovšem spíše probouzely k novému vzepětí. Alex Ehrenbrandtner pocházel z rodiny "horních" Ehrenbrandtnerů. Podle frymburské křestní matriky tu přišel na svět 6. srpna roku 1886 (následujícího dne ho kaplan Friedrich Sommer ve farním kostele sv. Bartoloměje i pokřtil). Jeho otec a jmenovec Alexander Ehrenbrandtner (*4. prosince 1857, †8. července 1927), syn zdejšího měšťana Franze Ehrenbrandtnera z čp. 51 a Aloisie, roz, Baumgartnerové z čp. 1, byl obchodníkem v domě čp. 4 na frymburském náměstí (dodnes ho tam najdeme) a obecním tajemníkem. Chlapcova matka Katharina (*14. června 1858, †18. prosince 1943) byla dcerou rolníka Josefa Kroihera ve dnes zaniklém Posudově (Stüblern) čp. 5 a Anny, roz. Hauserové z rovněž dnes zaniklého Náhlova (Nachles) čp. 8. Její syn sám byl už v době, kdy otiskl své básně v rodáckém sborníku, poštovním úředníkem v Karlových Varech (působil tu v letech 1898-1945), kde se mu v manželství s Else (Elisabeth), roz. Beuerovou, uzavřeného 14. října roku 1922 v karlovarském děkanském kostele sv. Maří Magdaleny (oddával je Gustav Sysel O.Cr. /1858-1930/, sluší se asi poznamenat, že děkanství obsazoval český řád křižovníků s červenou hvězdou) narodil syn Gerald, podle zprávy listu "Oberdonau Zeitung" syn jediný, padlý ve věku 21 let 24. července 1944 jako svobodník wehrmachtu na východní frontě. Jako malý chlapec je i ten budoucí padlý zachycen na skupinovém snímku frymburské rodiny "horních" Ehrenbrandtnerů asi z roku 1927, kterou nacházíme v pamětní knize "Böhmerwaldheimat : Erinnerungen an Friedberg an der Moldau" z roku 1990. Krajanský "diecézní" časopis Glaube und Heimat" roku 1956 připomíná, že 6. srpna ve Wildenroth-Grafrath (kdysi samostatná hornobavorská obec Wildenroth je od roku 1972 součástí obce Grafrath) oslavil "náš" Alex Ehrenbrandtner v plné tělesné a duševní svěžesti svoje sedmdesátiny. To byla také poslední zpráva, kterou jsem o něm měl. Až když se vzácný mnichovský přítel Dr. Raimund Paleczek dotázal správy hřbitovů v bavorské metropoli, zněla kýžená odpověď, že Alex Ehrenbrandtner zemřel ve věku 83 let dne 24. června roku 1969 a byl dva dny nato pochován na mnichovském hřbitově Westfriedhof (hrobové pole /Gräberfeld/ 207, řada /Reihe/ 3) do hrobu, který od roku 2007 neexistuje. Co dodat ke stopě básníka?
- - - - -
* Frymburk / † † † Mnichov (BY)
