ERWIN EISCH
Návrat do Frauenau
Koncem padesátých let jsem na mnichovské Akademii (v originále "an der Münchner Akademie" - pozn. překl.) získal kontakty na skupinu SPUR (psáno někdy i "S.P.U.R. - pozn. překl.). A my všichni jsme byli tehdy ovlivněni tachismem, resp. informelem (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Brzy jsem ale zjistil, že to pro mne není spojeno s nijakou možností dalšího vývoje. Dominující byla tehdy společenská kritika s už patrnou stopou studentské revolty roku 1968. Programem se stal konec umění. Tak jsme už v roce 1959 založili Max Strack (*1934 - pozn. překl.), Gretl Stadlerová (*1937 - pozn. překl.) a já skupinu RADAMA (blíže viz Webmuseen - pozn. překl.). Výstavou, která měla uctít památku předčasně zesnulého (fiktivního - pozn. překl.) umělce jménem Bolus Krim (ke skandálu kolem výstavy blíže viz text Letzter Gruß an Bolus Krim - pozn. překl.), která měla prezentovat ztroskotání tehdejší umělecké avantgardy, jsem se rozloučil s mnichovskou uměleckou scénou. Roku 1962 jsme se Gretel a já vzali a odešli do Frauenau. Tam existovala sklářská huť rodiny Eischovy a já jsem se do jejích aktivit zapojil tam, kde v roce 1952 moje vlastní sklářská kariéra začala. Koncem sedmdesátých let se pak malba stala znovu mým tématem. Počátkem bylo hledání figury, abstrakce ustoupila do pozadí. Proces malby se stal mou cestou k obrazu, k životu a k životnosti.
Předchozí text je překladem vyjádření, které poskytl Erwin Eisch v roce 2002 v němčině novináři jménem Masahiro Hochida. Narodil se 18. ledna 1927 ve Frauenau jako prvorozený potomek hudebníka a sklorytce Valentina Eische a jeho pozdější manželky Therese, roz. Hirtreiterové (*4. února 1904 ve Frauenau, †12. prosince 1994, pocházela z dřevorubecké rodiny a pracovala v mládí jako lesní dělnice). Rodiče se vzali 5. května roku 1928, tedy až po jeho narození, měli spolu celkem 3 syny a 3 dcery. V roce 1946 se Valentin Eisch osamostatnil a založil vlastní dílnu na zušlechťování skla a šest let nato roku 1952 sklářskou huť "Glashütte Eisch". Erwin, který později podepisoval své umělecké práce příjmením "Eisch, rozený Hirtreiter", se vyučil po druhé světové válce (do wehrmachtu byl povolán až v posledním roce války a sloužil v Protektorátu Čechy a Morava a také v Dánsku, než upadl do britského zajetí, anglická verze jeho životopisu na Wikipedii ovšem uvádí, že "his family, as well as most of the people in Frauenau, were Communists during the Weimar Republic and unsympathetic to National Socialism", tj. že "rodina Eischova byla jako většina obyvatel ve Frauenau za Výmarské republiky komunistického založení a nesympatizovala s národním socialismem", být věrný katolík a zároveň "rudý" tam prý nebylo nijakou výjimkou) sklorytectví v otcově samostatné dílně, v letech 1949-1952 studoval na Akademii výtvarných umění v bavorské metropoli Mnichově obory sklářský design, sochařství a bytovou architekturu.. V roce 1952 se do rodného Frauenau vrátil, zbudoval tam s pomocí rodičů a dvou bratří, jak sám uvádí, "einen 3-Hafenofen", tj. třípánvovou pec, přičemž získal první zkušenosti s tekutým sklem. V letech 1956-1959 pak pokračoval ve studiích malby a sochařství na mnichovské Akademii. V roce 1962 se oženil s Gretel Stadlerovou a navázal styky se Světovou radou řemesel (World Crafts Council), na jejíž první sněm roku 1964 v New Yorku byl pozván. Rok nato založil ve Frauenau vlastní sklářské studio. V osmdesátých letech minulého století ve Frauenau uspořádal tři mezinárodní sklářská sympozia. Se ženou měl pět dětí, syna Valentina (*1964) a čtyři dcery: Katharinu (*1962), Veroniku (*1965), Susanne (*1968) a Sabine (*1969). Za svou uměleckou činnost byl mnohokrát vyznamenán (1992 např. v USA zlatou medailí za dílo "My Love to Anne Frank"). Roku 2021 získal Bavorskou kulturní cenu a 25. ledna 2022 ve Zwieselu v 94 letech věku skonal, pochován však byl v rodném Frauenau za koronavirové krize.
- - - - -
* Frauenau (BY) / † Zwiesel (BY) / † † Frauenau (BY)
