HERTHA ELLINGER-MICHALOVÁ
|
Zu den Quellen Durch den Wald bin ich gegangen, Blätter streichen mir ums Ohr: Werde wieder heimgelangen Zu den Quellen, schwebt's mir vor. Alles Laute wird so leise, Und mein Schweigen soll dort sein, Und der Väter gute Weise Wird dort münden in mich ein. |
K pramenům Šla jsem lesem, plným stromů, obklopil mne jejich šum: jak bych vrátila se domů k chladným lesním pramenům. Všechny zvuky v šepot přemnou, temným tichem posílí. Hlasy předků jsou tu se mnou, všechny ve mne vústily. |
|
Böhmwind, s. 150 |
|
|
Plöckensteiner See Steh wieder bei dem Felsen, Vor mir die Tannen weit, Hier bin ich einst gegangen, Die Bäume sind behangen Mit der Vergangenheit. Die jungen Triebe grünen, Breiten das Morgen aus. Du Jetzt, lass dich versühnen, Ullaweil, ich bin zuhaus. |
Plešné jezero Stojím zas pod tvou stěnou, kolem jen les a les. Já v mládí putovala sem, každý strom tu znala a jsem tu znova dnes. V snítkách se zelenaly, jak i teď v jitřní čas... Ne stesk, jenom sbor chvály zní ve mně doma zas. |
|
Böhmwind, s. 123 |
|
|
Glas Glas, du zitterst im Schrank um dein Sein, Hüllest ein wenig Atemluft ein, Wartest auf einen warmen Mund, Bist wie Unendliches, so rund. Leuchtet die Stunde zuweilen, Kommt der Traube Gold zu dir, Wirst du die Glut verteilen Halb zwischen dir und mir. Kamst aus dem Feuerofen Tief drin im Böhmerwald. Singend in allen Strophen Wandst du dich hin zur Gestalt. Glas du, aus Regenbogen, Klang du, aus Träumen gebaut, Tief von Schliffen durchzogen, Bist mir ein Heimatlaut. |
Sklo Tak ve skříni se chvěješ o své bytí, až drnčí sklenky, než je ruka chytí. Čekáš, aby tě někdo poceloval, jsi sama plnost dechu, kruh i ovál. Zazáříš bleskem v třpytné hodině, kdy zlato hroznů do tebe se vleje, a žár, který odhalíš ve víně, na jmění dělíš, které mé i tvé je. Vycházíš z ohně sklářské pece, z lesů mé krásné Šumavy. Zpěv tebou plyne, jako v řece: máš její tvar, ať vypráví. Jsi upředeno z barev duhy, zníš řezem snu vždy poznova. Jak vzácný poklad, víc než který druhý, jsi vzdechem domova. |
|
Böhmwind, s. 173 |
|
|
Böhmerwald-Hölzer Böhmerwald-Wälder trunken so tief das Taubenblau, das Urmeer, lang versunken, in Hügelwellen schau! Wald, Vögel und die Fische viel innig Liedgesang und Gottes Brot am Tische des Menschen Lob und Dank. Die Hölzer frisch entrindet! Wie Träne, Harz, Blut stark Bett, Wiege, Bahre bindet und Heimweh bis ins Mark! |
Šumavské lesy Šumavské lesy pijí modř nebes napořád. Pramoře s melodií vln hor v nich vidím stát. Les, ptáci, také ryby ve vroucí písni chval. Dům, v němž se Bohu líbí, stůl, na nějž chleba dal. Stromy, zbavené kůry, se slzou pryskyřic, lože, rakev, On shůry stesk spatří - už nic víc. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, č. 12, s. 565 |
|
|
P.S. Pod touto básní je jako autorka uvedena Hertha Ellinger, Wien/Winterberg. |
|
|
Wäldler Das macht das Tannenwehen im Wind zur Winterzeit, dass sie in Demut gehen - frost- und leidbereit. Das macht das schwere Tragen am großen Weltenstamm. Sie schnitzen, rätseln, fragen - rissig die Hände und klamm. Das macht, dass sie vertrieben und weit vom Wind verweht. die Alten sind geblieben. Gott kennt sie am Gebet. (Als Erinnerung an das Mahnmal der Böhmerwäldler) |
Ti ze Šumavy To vítr v horských stráních i v tuhý zimní čas ví, co pokory na nich lpí, nezkrotí ji mráz. Pěstil je těžký úděl, který jim přiřkl svět. Jejich ruce jsi viděl? Pak začneš rozumět. Víš to, že vyhnali je. Vítr to ví i vzduch. Jen modlitba v nich žije: po ní je pozná Bůh. (Jako vzpomínka na památník vyhnaných Šumavanů) |
|
Hoam!, 1978, č. 4, 2. str. obálky |
|
|
Kindheit in Winterberg Ist ein Schloss, eine Kirche und Häuser geduckt. um den Ringplatz - ein Fenster, aus dem ich gelugt. Mir als Kind ging die Welt bis zum Wodnikuteich, Schüttenhofener Wiesen, ihr Name so reich überladen mit Sommern wie Wagen voll Frucht. Still - aus Tannen ein Sagen, im Winter besucht mancher Hase in mondhellen Nächten die Stadt, um zu grasen, weil's gar so viel Schnee herum hat... Wenn's auch nimmer so ist, Gott gab's, wir waren reich: Unsere Welt ging bis zum Wodnikuteich! |
Vimperské dětství Je zámek, pod ním kostel, domy v letní den, rám náměstí k nám svítí zplna do oken. Až k rybníku Vodník sahal můj dětský svět, k Sušickým lukám, každý mi mohl závidět ten čas, plničký divů jak vůz s obilím. Jako zas táhla z lesů za zvláště tuhých zim zvěř po polích až k městu, měsíc když mráz na ně dých, a chtěla se pást, ač všechno pokryl sníh... I kdybychom byli beze jmění, bylo co nám závidět: až k rybníku zvanému Vodník sahal náš jitřní svět! |
|
Böhmwind, s. 474 |
|
Narodila se 24. září 1922 v rakouské Vídni, kde také působila jako nářeční odbornice a pomocná vědecká síla a kde v požehnaných 96 letch zemřela dne 31. říina roku 2018, což nám odtud oznámila její dcera. Jak je patrno z jejích básní, vztah k Vimperku a Šumavě je natolik bytostný, že se tam i jako návštěvnice po letech cítila doma. Proto také se její verše ocitly v krajanském sborníku vimperských vyhnanců Böhmwind (1989) a v měsíčnících Böhmerwäldler Heimatbrief a Hoam!, odkud jsou převzaty i naše ukázky. V tom šumavském městě nad řekou Volyňkou (Wolinka) se totiž jako syn hlavního pokladníka věhlasného Steinbrenerova vydavatelství 6. února 1886 narodil autorčin otec Gottlieb Michal, později renomovaný rakouský architekt, který už jako tvůrčí umělec ovšem své příjmení zásadně psal jen ve tvaru "Michael". Po škole v rodném Vimperku studoval na Vyšší uměleckoprůmyslové škole (Höhere Staatsgewerbeschule) v Plzni (Pilsen) a v letech 1908-1912 absolvoval pak vídeňskou Akademii výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste) u profesora Otto Wagnera (1841-1918), předního teoretika i praktika rakouské secese. Za prvé světové války, v níž jeho učitel utrpěl těžké zranění, jemuž v jejím posledním roce podlehl, působil Michal v čele tzv. "Baukompanie", která měla zajišťovat znovuvýstavbu boji poničené rakouské tehdy Bosny a Hercegoviny. Město Vídeň po válce zaměstnávalo Michala jako svého vrchního stavebního radu. Mezi jeho přední díla patřilo však zejména řešení interiérů věhlasného Muzea hygieny (Hygienemuseum) v německých Drážďanech (Dresden), které ovšem lehlo popelem za spojeneckého bombardování města v únoru 1945. Gottlieb Michal (Michael) zemřel ve Vídni 12. července 1970. Dcera Hertha se vrátila ke vzpomínce na dětská léta, strávená s otcem na moravském venkově v okolí Brna, ještě v roce 2002 knihou "Kindheit in Mähren. A Piagl af Pauarasch", kterou vydalo nakladatelství Österreichisches Literaturforum. Známá rakouská lingvistka Maria Hornungová o té práci napsala: "Dostáváme v ní obraz světa staré selské kultury, v níž se věrně zrcadlí celá starorakouská epocha před svým zánikem." Jak to neříci také o Šumavě?
- - - - -
* Vídeň (A) / Vimperk / † † † Vídeň (A)
