MARTHA ENDLICHEROVÁ
|
Bild der Heimat Ich trag es tief in meinem Herzen, das Bild so unversehrt und klar - da konnte niemand es entreißen - es ist so, wie es damals war. Es ist das Bild der Heimat mein - im Böhmerwald tief drinn, wo wir vertrieben ganz gemein, ganz ohne Grund und Sinn. Ein Abschied war 's mit bittren Tränen, geprägt von Demut, Leid und Schmerz - es blieb nur noch das große Sehnen, das manchen brach damals das Herz. Noch einmal geht der Blick zurück zum Haus, das nun stand leer, wir mussten fort, wir mussten gehn - es fällt unsagbar schwer. Nichts ist so heilig mir geblieben, Als dieses Bild aus jener Zeit. Mein Rosenberg, man muss dich lieben! Ich bleib dir treu zu aller Zeit. |
Obraz domova Hluboko v srdci zůstal vězet obraz zářný a bez poskvrn - vyrvat jej odtud nijak nelze - je jako kdysi jasu pln. Domov je v něm jak na dlani - zem zvaná Šumava, byli jsme odtud vyhnáni, smysl to nedává. Vyteklo tenkrát slzí moře, tu bolest zná jen, kdo tam byl - touhu snad silnější než hoře všem osud k smrti nadělil. Ohlížíme se věčně zpět k domu, co zpustl tam, když bylo nám vše opouštět - lze říct, jak bylo nám? Lze říct, jak touhou člověk strádá? Svatý obraz však v srdci mám. Domove, jak jen tě mám ráda! Provždy věrná ti zůstávám. |
|
Rosenberger Rundbrief, 1997, s. 11 |
|
|
P.S. Přiznám se, že na dvou místech, kde verše chyběly, je český překlad dodává. |
|
|
Der Jakobinerturm Wie ein Fels in der Brandung steht er noch da, er hat überdauert schon hunderte Jahr'. Nichts konnte erschüttern den steiner'n Gesell, er blieb uns erhalten wie ein ewiger Quell. Er hatte durchlebt auch stürmische Zeit, aber auch Tage der Einsamkeit. Mag der Erde auch beben und Zeite vergehn wenn wir längst nicht mehr da sind, wird er immer noch steh'n. |
Věž Jakobínka Jak skála v příboji tam ještě stojí, běh staletí ji sotva znepokojí. Ten kámen, zdá se mi, nic nerozruší, jak věčný pramen tryská naší duši. Bouřné časy zná tak přetrvat, o samotě ve své výši stát. I kdyby se země kolem sesout měla, i nás chtěla zavalit, ty dál stůj tu celá. |
|
Rosenberger Rundbrief, 1998, s. 7 |
|
Vzpomínka z mládí
Když jsme s mou sestrou Emmi byly ještě malé žáby (v originále "im Backfischalter waren" - pozn. překl.), provedlo nám jedno slunečko sedmitečné (v originále "ein Maikäfer" - pozn. překl.), které jsme chtěly uchovat naší malé sestřičce jako dárek k Vánocům, věc, která nám v paměti zůstala navždycky.
Bylo to malá plechová hračka s červenými krovkami a výraznými černými tečkami na nich. Stačilo natáhnout asi 12 centimetrů velkého tvorečka kovovým klíčkem a on se k našemu velkému potěšení s krovkami roztaženými na způsob křídel rozletěl místností.
Samozřejmě jsme to musely předvést i naší kamarádce, která si vlastnoruční natažení klíčkem nedala ujít a naše plechová mandelinka místo aby přistála na stole či na podlaze, skončila svůj závratný let naší Emmi ve vlasech. Měla je pěkně přirozeně vlnité, takže se kolečka, jimiž byla mandelinka opatřena, do vlasů zapletla tak, že se z hlavy ta okrasa nedala dostat. Nenapadlo nás ovšem nic chytřejšího, než vzít nůžky a milé Emmi udělat okrasu ještě větší. Nemusel by se za ní stydět ani řeholník.
Dneska už se tomu upřímně smějeme, ale Emmi to tenkrát stejně upřímně oplakala.
Rosenberger Rundbrief, 2018, s. 3
Narodila se na Štědrý den, tj. 24. posince roku 1921, jako Martha Ullmannová v Rožmberku nad Vltavou, kde podle zdejšího "rodového katastru" byl její otec Johann Ullmann mistrem malířským na zdejším Latráně (alespoň podle nedocenitelného "domovního katastru" /Häuser-Kataster/ Antona Wolfa, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) čp. 72 (Maler). Johann Ullmann (*20. prosince 1890 v Hořicích na Šumavě /Höritz/ byl synem hořického truhláře Franze Ullmanna, provozujícího svou živnost na tamním čp. 67, a Marie Höferové ze dnes zaniklých Vojslav (Wolfschlag) čp. 1. Dívčina matka Eleonora, roz. Kleinová (*29. června 1889 v Zahájí, okr. České Budějovice) jako dcera štajgra, tj. důlního dozorce v Mokré (Mugrau) čp. 5 Dominika Kleina (předtím byl štajgrem v Zahájí aještě předtím ve Rvenicích /Ferbenz/, což je dnes část města Postoloprty /německy Postelberg/) a Marie Engelové z Dolejších Hůrek (Horka), stejně jako Rvenice dnes jen část města Postoloprty (až do roku 1945 patřícího s celým okolním panstvím rodu Schwarzenbergů). Marthini rodiče se brali v Hořicích na Šumavě 25. května roku 1920. Narodila se jim nejprve dcera Emmi (Emilie, *17. března 1921), dále pak syn Alfred (*14. listopadu 1926, v rodovém katastru je u jeho jména poznámka, že se stal příslušníkem církve /sekty/ adventistů sedmého dne), "naše" Martha a po ní ještě Mini (Hermine, *3. března 1930). U jména otcova pozdější přípis sděluje, že vystoupil z římskokatolické církve. Po "odsunu" se provdala a jako Martha Endlicherová nalezla nový domov v bádensko-württemberském okresním městě Heidenheim an der Brenz, které je mj. rodištěm maršála Erwina Rommela a také Georga Eisera, neúspěšného atentátníka na Adolfa Hitlera v roce 1939. Tam u ní žili i její rodiče, než otec zemřel 24. března 1967, matka 19. července 1974. Do roku 1973 pracovala Martha v heidenheimském "landratsamtu" (Ausgleichsamt) a jak uvádí rodácký "oběžník" Rosenberger Rundbrief ve svém už 40. čísle z března 2014, skonala tam takřka uprostřed jižního Německa dne 27. ledna 2014 měsíc a tři dny poté, co se dožila požehnaných 93 let. Věž Jakobínka, která ještě v roce 2012 figurovala na seznamu nejohroženějších českých stavebních památek, prošla v letech 2013-2020 náročnou opravou za použití tradičních středověkých postupů (např. jeřábu Leonarda da Vinciho) a byla v květnu 2020 předána veřejnosti. Památkáři za opravu získali jednu z cen Evropské komise a organizace Europa Nostra za péči o evropské kulturní dědictví.
- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / † † † Heidenheim an der Brenz (BW)
