JOHANN EPPINGER

Dobytčáky

V roce 1946, 3. března, jsme dostali příkaz být ve 14 hodin na nádraží v Prachaticích s padesáti kily zavazadel a 1000 říšských marek jsme si směli vzít s sebou. Potom jsme se na prachatickém nádraží - tam byl sběrný tábor pro všechny z Prachatic a okolí - přemístili do dobytčáků. Uvnitř byla sláma, všichni lidé šli do dobytčáků a v noci jsme se rozjeli. Ve vagónech bylo hodně starých lidí, všichni mladí byli přece ve válce, byli tam prostě děti a staří lidé. A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagónů jsme nesměli ven. Byli tam policisté se psy a hlídali, aby nikdo neutekl. A tak jsme jeli přes Prahu do Furth im Wald (v originálním znění "über Prag nach Furth im Wald" - pozn. překl.). Ti, co byli starší, koukali skrz díru ve vagónu ven a jásali: "Do Prahy!" a "Díky bohu, že nejedeme na Sibiř, nýbrž směr Plzeň do západního Německa!" (v originálním znění "nicht nach Sibirien, sondern Richtung Pilsen nach Westdeutschland." - pozn. překl.) A vlakem se nesl jásot, ve všem tom neštěstí a bídě bylo pozitivní, že se dostaneme do Německa. Na to se ještě dobře pamatuju. V tom vlaku také někteří zemřeli. Na příštím nádraží vždycky vlak zastavil a ti lidé se dostali ven, to jsme ale jako děti neviděli.

Paměť národa

Toto je český překlad ústní výpovědi Johanna Eppingera pro server "Paměť národa", kterou doprovází i jeho ne zrovna tak obvyklé sdělení:

Odsun si vybavuji jako humánní - bez bití či násilí (v originále "Die Aussiedlung war meiner Erinnerung nach human - ohne Schläge oder Gewalt." - pozn. překl.).

Johann Eppinger se podle v lastního sdělení v témže prameni narodil 12. července roku 1936 ve dnes zcela zaniklé vsi Dolní Sněžná (Unterschneedorf). Pokřtěn byl Johann v kostele ve Zbytinách (Oberhaid), který spadal k volarské farnosti. Dědovo stavení v Dolní Sněžné mělo čp. 26 a "po chalupě" bylo zváno "Tobiasn". Podle archu sčítání lidu z roku 1921 v něm žili děd Tobias Eppinger (*29. května 1859 podle zde udaného chybného data, při sčítání roku 1900 uvedeno datum 8. července 1860, v oddací matrice téhož roku datum 5. června 1859, což odpovídá spolehlivému údaji v záznamu křestní matriky farní obce Zbytiny, při sčítání 1910 datum 15. června 1859), babička Maria, roz. Kiewegová z Milešic (německy Oberschlag) čp. 45 (* 8. února 1874 podle záblatské křestní matriky, avšak 10. února 1872 podle archu sčítání lidu z roku 1921, podle záznamu oddací matriky z roku 1900 pak 9. února 1874, asi si s tím nikdo hlavu nelámal) a jejich potomci Friedrich (* 20. července 1901), Marie (* 21. listopadu 1903), Johann (*29. května 1910) a Aloisia (* 2. dubna 1910, tento nesmysl nelze pro digitální nedostupnost novějších křestních matrik opravit). Johann (Hans) Eppinger se stal otcem svého syna a jmenovce, tj. "našeho" Johanna Eppingera, jako sklářský dělník narukoval do války a padl na ruské frontě u Kursku v "boji proti bolševismu" 15. ledna roku 1942, jak se dočítáme ve zprávě listu "Budweiser Zeitung" ze 6. března téhož roku 1942. Vzpomínka na otce v Johannových pěti letech se váže k jeho návratu z Francie v roce 1941, kde byl u svého bratra Friedricha. Seděl otci na klíně, když se s ním loučil před jeho odjezdem s rumunskou armádou na Ukrajinu - na východní frontu. 15. ledna 1942 byl zabit střelou z pancéřové pěsti. Je pohřben na vojenském hřbitově Besedino u Kursku, kam byly ostatky německých vojáků převezeny v devadesátých letech minulého století po exhumaci původního masového hrobu. Johann tam každoročně nechává posílat "pugét" květin za 40 euro. Matka Anna, roz. Langová z Křišťanova (Christianberg), zemřela 25. října roku 2006 ve Frauenstetten, bavorský zemský okres Wertingen, v požehnaném věku 91 let, jak se dovídáme z krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief". Rodiče se brali v roce 1936, tedy v roce synova narození, jak se dá číst v témže úmrtním oznámení. Ovdovělá Anna Eppingerová se dvěma svými dětmi, desetiletým Johannem a jeho o dva roky mladší sestrou Marií (* 18. srpna 1938) se přes příhraniční Furth im Wald dostala do sběrného tábora u bavorského Augsburgu, kde zůstali šest týdnů, než byli dospělí vyhnanci přerozděleni podle zkušeností a znalostí či řemesla na práci. Hned příští týden dostala Johannova matka ve Frauenstetten (od roku 1978 jen místní část obce Buttenwiesen v bavorském Švábsku) možnost ucházet se o zemědělskou práci, protože ji doma konala. Když však přišli v noci k sedlákovi, odmítl je, že žádné "cikány" nebere, že jsou odsunutí ze Šumavy. Teprve intervence starosty pomohla, aby alespoň první noc mohla rodina u sedláka přespat. Hned následující den začala matka se dvěma dětmi pracovat v zemědělství, ovšem bez nároku na odměnu, pouze za stravu a ubytování. Johann nastoupil do jednotřídky, avšak vyhnanecký statut znamenal ve škole i jinde řadu nevýhod. Když byla například u domácího sedláka zabijačka, učitel i farář dostali výslužku, takže děti sedláka měly - na rozdíl od těch z uprchlických rodin - zaručeny pěkné známky. Stejně tak při námluvách si museli potomci uprchlíků umět svůj zájem prosadit. Johannova sestra Marie se stala švadlenou a vdala se za uprchlíka Zienerta ze Saska, nyní bydlí v Kempten. Na nově založenou reálku ve Wertingen šel Johann pouze na rok, protože řemeslo bylo předpokladem budoucnosti. Přerušil školu, aby mohl jít do učení na zedníka, nakonec se vyučil truhlářem a pracoval řadu let v betonářském průmyslu. Aktivně se zapojoval do společenského i veřejného života obce Frauenstetten, kde s matkou žili. V roce 1972 se stal obecním radou, k tomu v letech 1972-2008 působil za stranu CSU v okresním zastupitelstvu (Kreistag) Dillingen. V roce 1965 se oženil, jeho manželka pocházela ze statku s chovem koní. Mají spolu dvě děti - syna, který žije v Augsburgu, a dceru ve Wertingen. Československo poprvé navštívil v roce 1972, po politické změně spoluinicioval sbírku na opravu kláštera v Teplé u Mariánských Lázní. Za svůj domov považuje Frauenstetten, historii této kdysi samostatné obce sepsal i v místní kronice. Podle zprávy z roku 1994 ve zmíněném už krajanském časopise "Böhmerwäldler Heimatbrief" byl za dlouholetou veřejnou činnost (za otce působil i ve veteránském sdružení /Kriegerverein/!) vyznamenán medailí řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Hlavně, že ty dobytčáky nemířily na Sibiř.

- - - - -
* Dolní Sněžná / Prachatice / Křišťanov