RUDOLF ERHART
Falešné mýty
Promiňte mi, když uvedu své vzpomínky na politické události let 1989/90 v mé zemi několika málo údaji ke své osobě. Vysvětluje to totiž, proč se dnes odvažuji ty události komentovat.
Narodil jsem se v dubnu (přesněji 15. dubna - pozn. překl.) roku 1944 v Českých Budějovicích (psaly se tehdy za protektorátu od 1. října 1942 úředně bez přívlastku České - pozn. překl.) v jedné české rodině. Jedna z obou mých babiček byla ovšem dívčím příjmením Grünzweigová a prožila své mládí ve dnes už bohužel neexistujícím městečku Pohoří na Šumavě (Buchers), ležícím při hraniční čáře mezi Čechami a Rakouskem. Pokud si vzpomínám, prakticky neuměla česky, přesto se ale v protektorátu nikdy neprohlásila za říšskou Němku. Mnohdy jsem to musil při diskusích se Sudetoněmeckým krajanským sdružením (v originále "mit der SL" - pozn. překl.) zvlášť zdůraznit.
V šedesátých letech, v době patrného uvolnění komunistického režimu v ČSSR, mohl jsem po roce praxe studovat na fakultě společenských věd a novinářství pražské Univerzity Karlovy. Následně jsem dosáhl doktorské hodnosti v oboru československých dějin. Ve své disertaci jsem se zabýval novinářskou činností Edvarda Beneše za jeho studií ve Francii. Po skončení vojenské služby v roce 1969 jsem pracoval až do října roku 1976 v regionální redakci Československého rozhlasu v Českých Budějovicích. Mé tamní působení vzalo náhlý konec, když jsem se ocitl ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti (StB) pro podezření ze špionáže ve spojení s mým německým příbuzným v Augsburgu a zejména s jedním americkým diplomatem v Německu. StB se nakonec přece jen nepodařilo mi tento delikt prokázat, a tak jsem strávil "jen" bezmála rok "za mřížemi" (pro "devizový přečin"). Následoval mj. zákaz novinářské činnosti, který trval až do nástupu Gorbačova v Sovětském svazu. Po sametové revoluci v listopadu 1989 jsem převzal vedení regionálních korespondentů Československého rozhlasu v Praze a účastnil jsem se jako novinář schůzek významných politických osobností, tak třeba setkání Havla a von Weizsäckera, Havla a Kohla, Čalfy a Vranitzkyho, Dienstbiera a Genschera. S novým vedením Českého rozhlasu jsem navštívil už v únoru 1990 Radio Free Europe (Rozhlas Svobodná Evropa) a Sudetoněmecký dům (Sudetendeutsches Haus) v Mnichově (München). Následovaly živé styky s německými diplomaty, především s Hermannem Huberem a Michaelem Steinerem, s poslanci spolkového sněmu Klausem Rose, Christianem Schmidtem, Fritzem Wittmannem (je i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže), Erikou Steinbachovou a s mnoha jinými. Ještě ve větší míře pak s vyhnanými sudetskými Němci, včetně Franze Neubauera, Johannese Böhma, Bernda Posselta. Později jsem jednal o spolupráci i s rozhlasovými programy Deutschlandfunk a Bayerischer Rundfunk. Ještě za svého působení v rozhlase jsem v roce 1991 spolu s některými kolegy založil Unii pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí, která se za téměř 25 let své existence může vykázat opravdu zajímavými a také úspěšnými aktivitami, i když dnes dávno už není tak aktivní jako dřív. Po rozdělení státu jsem se práce v rozhlase vzdal a začal jsem být soukromě činný jako samostatný ekonomický subjekt. Dnes si už užívám důchodu.
Náležím k těm novinářům resp. historikům, kteří stále přítomný mýtus o Pražském jaru 1968 a tzv. socialismu s lidskou tváří považují za falešný. Bylo mi tenkrát 24 let, ale jako student Karlovy univerzity jsem si se svými komilitony užíval zřetelně patrného uvolnění režimu a nervozity v komunistických řadách. Byla to doba zdánlivě svobodných diskusí, relativně otevřených hranic, čas "majálesů", studentských májových slavností s volbou "krále majálesu" (jednou jím byl zvolen básník americké "beat generation" Allen Ginsberg /v originále "Hippie-Dichter Alain Ginsberg" -pozn. překl./). V přívětivých pražských hospodách jsme sedávali pospolu s americkými studenty berlínské Svobodné univerzity (Freies Universität Berlin), tisková cenzura ztrácela stále více na svém ostří a tak dále. Jak se ovšem mělo ukázat o něco málo později, vyklouzly komunistickému režimu otěže z rukou jen přechodně. Už tehdy seděli v našem kruhu agenti StB, členové KSČ psali o nás zprávy a hlášení. Tak byl například můj spolužák, pozdější český ministr zahraničí a dokonce předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan už tehdy členem KSČ. Podle dnešních poznatků bylo takzvané Pražské jaro jen zápasem dvou křídel uvnitř komunistické strany, ortodoxních stalinistů a reformistů. Mezi těmito reformisty byli ovšem často lidé, odstavení jen při komunistických čistkách padesátých let (pokud se na nich přímo sami nepodíleli - pozn. překl.). Režim se nezměnil, byl jen v tom nejlepším případě snesitelnější. Za úplný nesmysl považuji tvrzení, že k nám vojska Varšavské smlouvy měla snad vpadnout náhle a neočekávaně: vzpomínám si dodnes na podrobné komentáře třeba takového Huga Portische v rakouské televizi ORF, jak špendlíky na mapách názorně dokládají pohyby "spojeneckých" vojsk Varšavské smlouvy kolem našich státních hranic. Dubčekova politická omezenost, abychom neřekli rovnou hloupost, se stává zřetelnou ve srovnání s generálem Jaruzelskim - i Dubček měl tehdy bezpochyby jednu jedinou možnost, jak odvrátit okupaci Rudou armádou, totiž vyhlášením stanného práva, jak to později učinili Poláci ve své zemi. Mučednická legenda o Dubčekovi a jeho hoších, kteří ovšem (až na jednoho jediného) po řadě podepsali všechny Kremlem předložené potupné zákony a dohody, nechává zcela bez povšimnutí tragické následky 20 normalizačních let na charakter národa.
Václav Havel vedl po srpnové invazi zajímavý spor se svým spisovatelským kolegou Milanem Kunderou o českém národě a jeho "údělu" (článkem "Český úděl" v 7./8. čísle časopisu Listy o Vánocích roku 1968 diskusi zahájil Milan Kundera, odpovědí mu byl příspěvek "Český úděl?" v literární revui Tvář, č. 2/1968, dále viz podrobněji Wikipedia - pozn. překl.). Havel vyčetl Kunderovi, že stále ještě zastává bolševistické názory. Jen pro připomenutí: Milan Kundera vstoupil ve svém mládí opakovaně do KSČ a teprve před nedávnem vyšlo najevo (z podkladů v archivech StB), že byl pravděpodobně i komunistickým udavačem svých studentských kolegů.
Bohužel nás komunistický bacil, který během 20 let normalizace dřímal v hlavách mnoha ze strany vyloučených a z nejrůznějších pracovních míst vyhnaných reformních komunistů, po tzv. sametové revoluci koncem roku 1989 opět dostihl. Demokratcké a konzervativní politické síly nám chyběly od nacistické okupace. Už v Chartě 77, tom nejvýznamnějším disidentském sdružení, převažovali ti levicově orientovaní. Václav Havel byl a nesporně zůstává symbolickou figurou politického obratu v roce 1989. Podstatné bylo, že dokázal zabránit úplnému návratu Dubčeka a jeho reformních komunistů do vedení státu. Nehovoří se ovšem dnes téměř vůbec o tom, že Charta 77 byla proniknuta nejen dokonalými komunisty, nýbrž bohužel i agenty StB.
Tak například se koncem roku 1989 navrátili výlučně Dubčekovi lidé, tedy reformní komunisté, vyloučení po invazi a počátkem normalizace z KSČ, do vedení Československého rozhlasu, do diplomacie et cetera. To mohlo být ve stavu nouze chápáno jako náprava křivd způsobených těmto lidem, kteří po 20 let pravděpodobně opravdu musili zastávat špatnou práci za mizernou mzdu. Bohužel je tomu ale tak, že v této zemi až dodnes bývalí komunisté řídí veřejnoprávní rozhlas a televizi, a to 25 let po politickém obratu!
Jak už jsem předeslal, já sám jsem se mohl hned týden po 17. listopadu navrátit k mikrofonu. Vysílali jsme reportáže z Václavského náměstí v Praze, kde bylo lidí hlava na hlavě, z mohutných demonstrací, jimž byla už tehdy vlastní jistá schizofrenie. Na pražském balkoně stáli umělci, kteří dosavadnímu režimu platili svou daň a sami vládli tučným bankovním kontem, jako Karel Gott, vedle písničkáře a politického emigranta Karla Kryla nebo režimem bezpříkladným způsobem pronásledované zpěvačky Marty Kubišové, Václav Havel vedle Alexandra Dubčeka a tak dále. Vysílali jsme tenkrát přenos z okna bytu jednoho redakčního kolegy. Vlastním dnes ověřené doklady o tom, že i on byl jedním z agentů StB, který v jednom případě udal i mne.
Takový čas to tehdy byl, to byla ta sametová revoluce. Jeden z nejupřímnějších, opravdových odpůrců komunismu u nás, básník Martin Jirous, který strávil více než osm let v těch nejhorších vězeních, odmítl - myslím si, že právem - pro politický obrat označení revoluce a užíval ironického slovního spojení Velký listopad (narážkou na zprofanovaný pojem Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku).
Po prvních svobodných volbách v roce 1990 ponechal bohužel prezident Václav Havel na rozhodujících postech také četné komunisty, kteří se sice rychle zbavili svých někdejších stranických legitimací, což se ovšem nedá tak jednoznačně říci o jejich někdejších názorech. Stačí jen jmenovat premiéra Mariana Čalfu nebo guvernéra státní banky a také jednoho z pozdějších premiérů (sestavením jeho tzv. přechodné vlády byl pověřen lidovec Josef Lux - pozn. překl.) Josefa Tošovského či předsedy úřednických vlád Jana Fischera nebo Jiřího Rusnoka. Ale i Dubček zůstal po několik let ve vrcholné politice a někdejšími komunisty byli rovněž ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Jan Kavan, jakož jiní známí politici, ředitelé masmédií a úřadů, pomlčíme-li zcela o ekonomických bossech jako je třeba dnešní ministr financí Andrej Babiš. V rozhodujících politických stranách nalezlo útočiště několik tisíc někdejších komunistů. V celé východní Evropě a také u nás se zvedají hlasy plné nostalgie po minulých časech. Komunismus čeká, stejně jako neonacismus, dále na svou šanci. Obě ideologie počítají s krátkou pamětí nebo s neznalostí. Stále ještě spíše jen tušíme celý rozsah nelidskosti totalitních režimů, než abychom ho skutečně znali.
Podle mého názoru je naléhavě nutné, aby na politickou scénu v Česku silnější měrou vstoupila generace třicátníků, generace, která už zajisté nemá nijaké vazby na někdejší komunistický režim. Zdá se, že k tomu pomalu dochází a mohlo by to vést k úspěšnému rozvoji, pokud dalších 25 let setrváme v Evropě a neupadneme znovu do vlivové oblasti Moskvy. Je stále méně očitých svědků, pamětníků činů i jejich původců, a také nejnovější minulost bude brzy pouhou historií. Rozhodující nyní je, jakým způsobem budeme mladou generaci informovat o minulosti a jak budeme využívat archivů, které jsou nám konečně a jako zázrakem volně přístupné. Musíme vyšetřit, jaké spojitosti, vazby a mechanismy mohou učinit tento režim funkční, režim, jehož neviditelná vlákna přesahují hranice jednotlivých zemí a sbíhají se na jednom místě daleko na Východě.
Sudetenland, 2015, č. 1, s. 53-57
"Především se silněji hospodářsky angažovat"
Rozhovor s Dr. Rudolfem Erhartem, jednatelem "Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí"
V průběhu zasedání pracovního kruhu mladých sudetských Němců hovořila Elfriede Finková s Dr. Rudolfem Erhartem, vedoucím redaktorem Československého rozhlasu v Praze a neplaceným jednatelem "Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí". Tato nadace vznikla v Praze dne 5. března 1991. Na prvém shromáždění správní rady byl prezidentem "Unie" zvolen Dr. Jiří Vlach.
"Unie pro dobré sousedství" si klade za cíl koordinovat všechny už exístující a ještě vznikající
společnosti a sdružení ke spolupráci s německy hovořícími zeměmi. Zároveň se prostřednictvím svých kontaktů zasazuje o realizaci projektů dalšího rozvoje dobrých sousedských vztahů.
Pane Dr. Erharte, jste jednatelem "Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí" a máte také dobrý vztah. Jaké osobní zkušenosti s Němci máte?
Moje babička byla budějovická Němka a znal jsem ji do svých devíti let. Vím přesně, že moje babička česky nepromluvila ani slovo. Česky sice rozuměla, hovořila však jen německy. Kromě toho mám příbuzné v Augsburku. Kvůli kontaktům s nimi a s jinými lidmi v Německu jsem měl veliké těžkosti. Chtěli mě naverbovat jako špiona a mou odměnou za to měl být vlastní automobil. Byl jsem pak dva měsíce ve vyšetřovací vazbě, pak dohromady deset měsíců ve vězení, nesměl jsem pak pracovat jako novinář a tak dále.
Máte také nějaký vztah k Šumavě?
V roce 1968 jsem měl možnost koupit v Příslopu u Chrobol starý selský dům. V sousedství řžila německá žena, se kterou jsem často hovoříval. Měla devět dětí, ale žádné z nich neumělo německy, ačkoli ta paní mluvila špatně česky. Její muž byl český nacionalista a komunista. Teď chtějí děti pracovat v Německu a mají těžkosti kvůli jazykové bariéře.
V čem vidíte nejnaléhavější úkol pro sudetoněmecké organizace?
Podle mého mínění by se v Česku měli sudetští Němci především silněji hospodářsky angažovat. V rámci joint ventures (tj. vytvoření společné entity většinou v podobě akciové společnosti z domácího a zahraničního podniku či organizace - pozn. překl.) je to také už nyní
možné a pro rostoucí nezaměstnanost i žádoucí. Přineslo by to výhody oběma stranám. Domnívám se rovněž, že sudetským Němcům jako našim bývalým spoluobčanům by se při dražbách podniků musela připustit přednost oproti jiným cizincům (v originále "Vorteile eingeräumt werden müssten gegenüber sonstigen Ausländern" - pozn. překl.).V Aši například Němci ze západu Německa koupili přes prostředníka někdejší majetek sudetských Němců. Vzniká z toho německo-český joint venture, ale sudetští Němci zůstávají mimo zřetel. Přitom jim byl vlastně zdarma navrácen majetek, s tou výhradou ovšem, že to s sebou nemá přinést nové bezpráví.
Přitom jsou znovu stížnosti na chybějící, respektive jednostranné informace. Co byste k tomu jako redaktor řekl?
40 let propagandy proti sudetským Němcům zanechalo přirozeně své stopy. Mám ale také dobrou zprávu: náměstek ministra kultury mi sdělil, že my jako Unie pro dobré sousedství ještě v tomto roce dostaneme licenci pro nezávislý německo-český vysílač. Jsem v tom případě ochoten opustit federální rozhlas a převzít tuto rozhlasovou stanici pro Prahu a okolí (k ničemu takovému ovšem nikdy nedošlo - pozn. překl.).
A jak to vypadá s nějakými novinami v němčině?
Od 10. října má vycházet list "Prager Zeitung". Stále se to odkládalo, ale teď už to dospělo tak daleko (nakonec vyšlo první číslo týdeníku 5. prosince 1991 jako jistý druh "mikulášské nadílky" - pozn. překl.).
Už je to nějaký čas, co jste varoval před tím, aby byly možnosti Němců v ČSFR příliš přeceňovány. Na druhé straně by mohli převzít právě pro sudetské Němce tak důležitou funkci budování mostů (v originále "eine wichtige Brückenfunktion" - pozn. překl.).
Je mi líto, ale musím konstatovat, ale německá menšina je téměř asimilována a má ve svých řadách sotva nějaké absolventy vysokých škol. To se může a musí zlepšit, dvě německé školy už existují (německá škola na českokrumlovském Plešivci, fungující od září 1991 pod vedením Adelheid Hansové, vyslané sem organizací Sudetendeutsche Sozialwerk /viz interpelace poslance Eduarda Zemana na ministra školství Petra Piťhu z dubna 1993, byla ovšem později zrušena - pozn. překl.). Pomoci tu však je věcí Němců.
Sudetští Němci zůstanou přirozeně ve spojení se sdružením Verband der Deutschen, resp. se pokusí spolupráci s ním prohloubit. Těší mne však také, že jsme ve Vaší osobě a v Unii pro dobré sousedství nalezli otevřené kontaktní partnery na české straně. Srdečný dík za rozhovor
Hoam!, 1991, č. 11, s. 698-699
P.S. Bydlil jsem kdysi jako Dr. Jiří Vlach v českobudějovickém výškovém domě v Čéčově ulici, kde po léta vzniká Kohoutí kříž (můj byt je ovšem na rozdíl od toho někdejšího jeho až v nejvyšším třináctém poschodí) a Rudolfa Erharta znám dobře alespoň od vidění.
Řekl nám o sobě tolik, že jsou další slova celkem zbytečná. Jeho hlas a jeho postoje ostatně aktuálně vysvítají z webových stran erhart.blog.idnes.cz či poznatsousedy.cz.
- - - - -
* České Budějovice / Jiřice, Pohoří na Šumavě / Příslop, Chroboly
