FRANTIŠKA FARÁŘOVÁ
Labutí píseň*
"Auf einer halbverdorrten Buche war ein Bild mit einem Dache 'Maria und Elisabeth' und die Grossmutter erzählte ihm von diesem Baume, dass er vor Alter von lange vermodert habe, wenn nicht damals, als die Jungfrau Maria zu Elisabeth ging, auf ihrem Wege alle dürren Bäume von neuem zu grünen angefangen hätten... Und die einzig noch kenntlichen, süß entzückten Augen der beiden Heiligen auf dem verwitterten Gemälde weckten im Gedächtnisse der Grossmutter noch andere Marienlegenden und Geschichten von Duldern und Unterdrückten, die immer gut, meistens mit dem Ruhme derselben, endeten."
Legendu o Navštívení Panny Marie, žijící jak v české koledě "Maria a Alžběta", známější pod incipit "Byla cesta, byla ušlapaná", tak ve snad nejkrásnější koledě německé "Maria durch ein Dornwald ging", kde budoucí Matka Kristova jde suchým "trněným" lesem, který pod jejími kročeji rozkvete růžemi, tady kupodivu připomíná jeden do němčiny přeložený odstavec povídky Gabriely Preissové "Labutí píseň", v překladu ovšem Františkou Farářovou nazvané "Kajt's Meisterwerk". Jako by to vyprávění, které malý Kajetán v dětství slýchal od své babičky někde v Korutanech, spojovalo jako opravdová "labutí píseň" celou někdejší obrovitou monarchii v naději všech trpících a utiskovaných na kýženou budoucí spravedlnost.
|
Pavouk jal muchu, jeden pán, pavouka ťuhýk, větší pán, ťuhýka ostříž, jinší pán, ostříže orel, velký pán. Duli duli duli jám - nevěříš-li, jdi tam sám... Orla jal mládec, jeden pán, mládce zas milá, větší pán, milou pan páter, jemnostpán, k jinému připjal, jinší pán. Duli duli duli - jám - druhý byl vždy větší pán. A jen ten slimák, drobný pán, v pokraji cesty, malý pán, jen ten všem ušel, žádný pán, a svět ho těšil - nebyl pán! Duli, duli, duli - jám nevěříš-li, jdi tam sám... |
Tyto verše z povídky "Labutí píseň", kterou otiskla česká autorka Gabriela Preissová (1862-1946) nejprve roku 1901 v časopise "Lumír" a zařadila ji pak do knižního souboru "Máky v žitě" (Nakladatelské družstvo Máje 1902), lze uvést jako doklad, že Preissové dílo, žijící dnes s celosvětovým ohlasem v libretu Janáčkovy opery "Její pastorkyňa", má platnost trvalejší, než jaká mu byla dlouho přisuzována. V povídce dokonce ještě jednou blízko jejího závěru připomíná se nad Rozpuckým jezerem (viz i její digitálně přístupné otištění v Lumíru) společně "za svátečních odpůldní" ta "na štýrskou notu" zpívaná "broukavá písnička", kterou si "za mladších let" jednou Kajt a jeho přítel uhlíř Martínek (v překladu "Martel", česky by se možná dalo říci i "Mareš") sami složili, ze které ovšem v německém překladu, o němž má být v následujících řádcích řeč, zbyl jen jazykový obrat "hab er /.../ ein Lied zu summen" a v závěru dokonce jen "pomnožná" rozpomínka na "an Sonntagsnachmittagen" zpívané "steirische Lieder". Povídka "Labutí píseň" byla přeložena vedle jiných próz Gabriely Preissové, a to i s tématy z korutanského venkova, do němčiny (pod titulem "Kajt's Meisterwerk", česky bychom řekli "Kajetánovo mistrovské dílo") autorkou, označující samu sebe za "skromnou Čechoněmkyni" a pocházející po rodičích z jižních Čech. Informace o ní mí poskytl se vzácnou ochotou PhDr. Václav Petrbok, vedoucí germanobohemistického týmu pražského Ústavu pro českou literaturu. Franziska Maria Farář, jak je psána v křestní matrice, se narodila 23. srpna 1859 v Blatné čp. 155, kde její otec Leopold Farář, syn Františka Faráře, měšťana v Chýnově čp. 57, a Františky, roz. Drobilové z Hluboké nad Vltavou, působil jako c.k. kancelista. Matka Johanna byla dcerou Michaela Schweighofera (Leopold Schweighofer "mladší", i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, byl tedy bratrancem její dcery), měšťana z Českých Budějovic (Budweis) čp. 260 (dům dodnes najdeme v Krajinské ulici), a Antonie, roz. Holanské z Rudolfova (Rudolfstadt) čp. 52. Franziska Farář (příjmení se někde psalo bez české diakritiky "Farar") měla německé vychování (i když vliv českého živlu byl podle jejího vlastního vyjádření s tím německým "stejnoměrný") a stala se od roku 1879 "podučitelkou" na českobudějovické německé obecné dívčí škole (Volksschule für Mädchen). Komplikace a propuštění přišly poté, co v roce 1884 vydala anonymní brožuru "Die Unterrichtssprache in der Volksschule", hájící vyučování dětí ve školách, vyhovujících jejich znalosti mateřského jazyka (zákon řečený "lex Kvíčala" a propagovaný i pod heslem "České dítě do české školy!" toho roku 1884 neprošel a okleštěný byl přijat až v roce 1905 jako "lex Perek", doprovázený navíc o dva roky a o šest let později "prováděcími nařízeními"). Jako učitelce ve výslužbě (byla připravena o služné) se jí dostalo podpory od Riegerova fondu pro pocty zásluh (též za pěstounství choromyslné dívky), od Nadání Josefa Pokorného pro učitele "kteří jazyka svého nezapřou", ale poté, co se v posledních letech života věnovala hlavně problému ochrany mládeže před "veřejným znemravňováním" (publikování ženské nahoty přirovnávala k lynčování "sester a matek"), skonala v českobudějovické nemocnici 28. února roku 1925 na otravu a "zbubření plic" v nedožitých 66 letech. Co bylo vlastně tou její "labutí písní"? Dodnes v podstatě nenaplněno zůstalo její přání, vyslovené ve významném článku v časopise "Osvěta" roku 1901 (literární kritikou se tam zabývala i "šumavskou" poezií známá Eliška Krásnohorská), po větším počtu překladů toho nejlepšího z české literatury do německého jazyka. Překlady povídek Preissové jsou toho jistě zajímavou ukázkou. Myslím, že nebude znít i u autorky originálů jen nějak feministicky omezeně, že "pavouk jal muchu" a že "druhý byl vždy větší pán". Nevěříš-li, jdi tam, třeba i na kdysi "menšinovou" Šumavu, sám...
- - - - -
* Blatná / † † † České Budějovice
