FRANZ FARGA (FARKA)

Dies ira

Tag der Räche, Tag der Sünden,
Wird das Weltall sich entzünden,
Wie Sibyll und David künden.

Welch ein Graus wird sein und Zagen,
Wenn der Richter kommt, mit Fragen
Streng zu prüfen alle Klagen!

Laut wird die Posaune klingen,
Durch der Erde Gräber dringen,
Alle hin zum Throne zwingen.

Schaudernd sehen Tod und Leben
Sich die Kreatur erheben,
Rechenschaft dem Herrn zu geben.

Und ein Buch wird aufgeschlagen,
Treu darin ist eingetragen
Jede Schuld aus Erdentagen.

Sitzt der Richter dann zu richten,
Wird sich das Verborgne lichten;
Nichts kann vor der Strafe flüchten.

Weh! Was werd ich Armer sagen?
Welchen Anwalt mir erfragen,
Wenn Gerechte selbst verzagen?

König schrecklicher Gewalten,
Frei ist deiner Gnade Schalten:
Gnadenquell, lass Gnade walten!

Milder Jesus, wollst erwagen,
Daß du kamest meinetwegen,
Schleudre mir nicht Fluch entgegen.

Bist mich suchend müd gegangen,
Mir zum Heil am Kreuz gehangen,
Mög dies Mühn zum Ziel gelangen.

Richter du gerechter Rache,
Nachsicht üb' in meiner Sache,
Eh ich zum Gericht erwache.

Seufzend steh ich schuldbefangen,
Schamrot glühen meine Wangen,
Lass mein Bitten Gnad erlangen.

Hast vergeben einst Marien,
Hast dem Schächer dann verziehen,
Hast auch Hoffnung mir verliehen.

Wenig gilt vor dir mein Flehen;
Doch aus Gnade lass geschehen,
Dass ich mög der Höll entgehen.

Bei den Schafen gib mir Weide,
Von der Böcke Schar mich scheide,
Stell mich auf die rechte Seite.

Wird die Hölle ohne Schonung
Den Verdammten zur Belohnung,
Ruf mich zu der Sel'gen Wohnung.

Schuldgebeugt zu dir ich schreie,
Tief zerknirscht in Herzenstreue,
Sel'ges Ende mich verleihe.

Tag der Tränen, Tag der Wehen,
Da vom Grabe wird entstehen
Zum Gericht der Mensch voll Sünden!

Lass ihn, Gott, Erbermen finden,
Milder Jesus, Herrscher du,
Schenk den Toten ew'ge Ruh. Amen.

Dies irae

"Onen den, den hněvu lkavý,
zruší čas, dým vzejde tmavý,"
David, Sibylla tak praví.

Strašné chvění, bázeň hrozná,
až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše a pozná.

Zní hlas trouby divně duně,
volá spáče v hrobu lůně,
Pán kde sedí na svém trůně.

Příroda a smrt tu trnou,
když se těla z hrobu hrnou
k Soudci, každý s hříšnou skvrnou.

Přinesena psaná kniha,
je v ní všecka hříchů tíha,
z ní pak Soudce vinu stíhá.

Soudce zasedat až bude,
zjeví se, co skryto všude.
Bez pomsty zda něco zbude?

Co mám, běda, promluviti?
Obhájcem kdo má mi býti,
Když i dobrý hrůzu cítí?

Hrůzné velebnosti králi!
Spasiž, kdo si spásy přáli.
Spas mne, lásky zdroji stálý.

Rozpomeň se, Jesu milý,
žes šel pro mne k svému cíli.
Nezatrať mne v oné chvíli.

Klesls, hledaje mne, znaven.
Pro mne byl kůl kříže vstaven.
Nebuď čin ten plodů zbaven.

Soudce pomsty spravedlivé,
dej dar odpuštění dříve,
nežli sečteš činy křivé!

Sténám pod vinami svými,
líce hříchy rumění mi.
Slituj se nad vzdechy mými!

Marii dals rozhřešení
lotr hříšníkem již není,
já též čekám vykoupení.

Nehodně Tě prosím, Pane,
dobrotou však Tvou se stane:
oheň kol mne nezaplane.

Rač mne mezi ovce vzíti,
od kozlů mne odděliti,
dej mi po pravici dlíti!

Až se zachvějí kdys klatí,
až je ostrý plamen schvátí,
rač mne k sobě povolati!

Duše prosí, lká, se rmoutí,
v popel mé se srdce hroutí,
rač smrt dobrou poskytnouti!

Slzavým dnem bude, Pane,
o němž viník k soudu vstane
z hrobového svého lože.

Tohoto pak šetři, Bože!
Milý Pane Ježíši,
dej jim odpočinutí! Amen.

Ani jeden z obou textů nedosahuje hrůzné údernosti latinského originálu, ani ten český z obou překladů "Dne hněvu" ovšem tentokrát není můj, nejsem jeho "vinník". Jsou jen součástí knihy o Hectoru Berliozovi Der späte Ruhm (Pozdní sláva), jak ji německy vydal v nakladatelství Albert Müller Verlag Zürich - Leipzig (tedy ve švýcarském Curychu i v německém Lipsku zároveň) roku 1939 Franz Farga (Farka) a jak se v březnu 1945 (!), tedy na samém sklonku války, která před těmi šesti lety začala, objevila nákladem Orbisu i v českém překladu. Ten latinský hymnus tu ovšem figuruje v připojené poznámce jen jako slovní doprovod Berliozova Rekviem a nesouvisí ani s dějem knihy. I tak působí děsivou aktuálností a splývá o to příměji se vším, co se nazývá lidskými dějinami, natož když jednu generaci stačí v jednom století postihnout hned dvě světové války, natož pak, pochází-li někdo z ubohých hříšných ze střední Evropy, navíc od Šumavy. Autor knihy, z níž jsme si dovolili citovat její skutečně poslední stránky, narodil se 10. října 1873 v Českých Budějovicích a jako mladičký učitel začínal na školních štacích rakouského Waldviertelu, kde strávil plných dvanáct let, než opustil devatenácté století sotva sedmadvacetiletý. Působil od roku 1904 v Paříži v roli dopisovatele německých a rakouských listů, na začátku prvé z obou světových válek uprchl do švýcarské Ženevy, kde se pak stal zpravodajem tamní Společnosti národů. Jako padesátiletý se do Vídně vrátil a sdílel s ní všechno, co mělo následovat. Proslul jako spisovatel románů, ten prvý samostatný z roku 1933 (to bylo Fargovi už šedesát let a v Německu nastupoval k moci Adolf Hitler) se jmenoval Das ewige Wunder a jeho autor sám tam v Budějovicích svého dětství a mládí vystupuje jako postava jménem Leonhard, vlastní doménou se mu však staly především četné knihy o slavných hudebnících (Salieri und Mozart, Geigen und Geiger, Die Wiener Oper von ihren Anfängen bis 1938, Beethoven, Josef Haydn, Mozart, Die goldene Kehle - Meistergesang aus 3 Jahrhunderten, Anton Bruckner, Lanner und Strauß, Paganini). Ta o Paganinim vyšla v roce 1969 rovněž česky jako kdysi Pozdní sláva. Franz Farga zemřel ve Vídni 11. srpna 1950 a je tam i pohřben. Posmrtně vyšla ještě jeho kniha o Christophu Wilibaldu Gluckovi v roce 1953, kdy by mu bylo osmdesát let. Snad utíkal před válkou jako tehdy v roce 1914 vším, co kdy napsal. I tak stačil vidět dost, aby rozuměl asi víc než my věčně varovným slovům Dies irae.

- - - - -
* České Budějovice / † † † Vídeň (A)