logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WENZEL FEIERFEIL

Z poslanecké řeči

Slavná sněmovno! My chápeme ovšem jinak odpověď pana ministra dr. Beneše na interpelaci, kterou si objednal, než to činí koalice. Nejprve se domníváme, že poslanecká sněmovna má přece jiný účel, než aby sloužila panu ministru zahraničí k tomu, aby se zbavil svého úkolu jako hlásná trouba Malé dohody. Neboť v podstatě není jeho celá odpověď na interpelaci ničím jiným, nanejvýše měla býti ještě prostředkem, aby několik dní ještě pomohla v rozpacích, v nichž se koalice nachází. Jinak to přece nešlo vzhledem k celé Evropě, kde se pan ministr zahraničí tak často odvolával na demokratické zásady v Československu a na zásady konsolidace, aby ještě dále bylo protahováno svolání sněmovny. Avšak poněvadž se koalice nemohla shodnouti ani o nejpalčivějších otázkách, jimiž se měla zabývati, musí pomoci Maďarsko, na něž, jak všichni víme, jest již po dva měsíce v celém světě, jak se zdá, vypuštěna opravdová smečka. Také panu ministru zahraničí a koalici zdá se to dobrým. V záležitosti maďarské chci tu k zjištění poznamenati jenom toto. Vedle národa německého je to zvláště národ maďarský, s kterým bylo v t. zv. mírových smlouvách jednáno způsobem bezpříkladným a v celých dějinách bychom sotva podobného našli. Tomuto národu, jehož velikost nezáleží v jeho absolutním počtu - podle toho posuzován jest v Evropě národem malým - tomuto národu byly vzaty mírovými smlouvami ještě miliony, a byl násilím a proti všemu právu, jmenovitě proti všemu právu na sebeurčení, vtěsnán do cizích států a nynější maďarský stát byl přímo nepřirozeně zkomolen. Tomuto torsu byly potom uloženy takové podmínky, které měly pro všechnu budoucnost znemožniti, aby tento stát a tento národ opět někdy se vzmohl, podmínky, které měly u něho přímo podvázati schopnost k životu. Maďarské menšiny, které byly jiným státům přikázány, zakoušejí právě takového zlého nakládání, jak jsme je zakusili a ještě zakoušíme my, jako t. zv. menšina v Československu, nakládání, které daleko zastiňuje na konec všechno bezpráví, které tam bylo domněle spácháno v době starého Maďarska na menšinách. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) Pánové! Není to jenom u jednotlivého člověka, že může snésti bezpráví a zlé nakládání právě jen do jisté míry. Je tomu tak i u celého národa. Také národ může zlé nakládání a bezpráví nésti jenom do jisté míry. Překročí-li se tato míra, pak národ buď sám, jak jeden z našich velkých básníků praví: "snese s nebe svá nezcizitelná práva", nebo se uplatňují v takovém národě úkazy, které samy o sobě nejsou bezvadné, které však, není-li člověk fariseem, musí býti posuzovány podle nesmírnosti bezpráví, podle přemíry potupy, jež byla na národu spáchána. (Souhlas na levici.) Pánové! Tak nutno také posuzovati Maďarsko! Pan ministr zahraničí pravil, že v Maďarsku jsou právě ještě živly, které nechtějí uznati právní pořádek stanovený mírovými smlouvami. Na to bych mu v zásadě odpověděl: Ve věčnosti nebylo slýcháno a nebude slýcháno, aby násilí, a to násilí tak bezměrné, mohlo tvořiti podklad pro právní pořádek. A proto také nelze použíti krásného slova "právní pořádek" pro to, co bylo Maďarům způsobeno, nechce-li člověk mluviti proti svému přesvědčení. Dějiny, které budou jednou psány o těchto dnech, jistě zdůrazní bezpráví, které bylo maďarskému národu způsobeno mírovými smlouvami. Dějiny přibijí na pranýř podlost, kterou dokázali držitelé moci doby naší svým činem, ačkoliv stále a stále, také zástupci Československa, omílají slovo demokracie, konsolidace. Dějiny snad jednou budou maďarský národ chváliti, že se nezúčastnil takové věci, jakou tu nalézáme namnoze a jmenovitě v našem nejbližším okolí. Do 28. října 1918 věrni císaři až k podlízavosti, po 28. říjnu, když jste se přesvědčili, že již Habsburkové nepřijdou a jsou zasvěceni smrti, ukázalo se, co jste vlastně za statečné republikány, nebo ještě více. (Potlesk na levici. - Posl. Patzel [německy]: Když byla revoluce dělána se svolením Jeho Veličenstva!) Zajisté! Maďarskému národu přejeme, aby vyšel z této tvrdé doby, v níž se po tři měsíce nalézá. Věřím ve velkou budoucnost maďarského národa. (Potlesk na levici.) Chci jenom konstatovati, že všechny ty veličiny, které se tak hrozně rozčilovaly nad zkázou, jaká se ukázala v Maďarsku, měly dosti příčin podívati se samy na sebe. Sedí v domě ze skla. Dovolím si ještě na to neb ono poukázati. Pan ministr ve své řeči dovozoval, že by měla maďarská vláda povinnost učiniti přítrž událostem mravně diskvalifikujícím. To je řečeno velmi pěkně. Tu jsme přímo vrženi na skleněný dům Československa, k událostem, které patrně nutno kvalifikovati jako zvláště vysoce mravní. V tom směru chci jen připomenouti hospodářství ve válečných ústřednách a při zúčtování, kde sta milionů zmizelo bez účtů. Když nynější vláda před vánocemi po prvé zde vystoupila, byla pozdravena zcela mimořádně. V bouři pozdravů bylo vždy slyšeti slova: "Spiritus", mnohdy "Spiritus unitis" nebo slovo "benzin". Není nutno uváděti, jaké moře korupce znamenají tato slova; je ještě všechno v živé paměti. (Výkřiky na levici.) Pak bylo v této bouři pozdravů stále slyšeti slovo: "Ministr zbytkových statků". Víme, co tím mělo býti řečeno: hospodářství u pozemkového úřadu. Samými členy vládních stran bylo bičováno slovy, která sotva mohla býti ostřejší. Připomínám, jak zde řekl člověk, který patří ke straně vládní, že by mělo býti nad pozemkový úřad napsáno: "U vyžraného koryta". Nebo by se mohlo říci: "Augiášův chlév jest proti pozemkovému úřadu co do čistoty salonem". To nejsou moje slova, nýbrž slova muže z vládních stran. Pak skandální procesy bank, miliony, o nichž se zde jednalo, ty mohou býti opravdu postaveny vedle maďarských milionů ve francích. Snad by nyní mohl také zahraniční ministr maďarský odpověděti zahraničnímu ministru československému, že přece československá vláda měla povinnost zameziti událostem mravně diskvalifikujícím. Tu by se mohlo říci: Ona tomu vlastně zamezila. Když se jí stala věc s lihem a benzinem, s hospodářstvím ústředen a s bankami atd. nepříjemnou, udělala přece zákon, zákon na ochranu republiky, avšak nikoliv tak, aby snad ti, kteří se dopustí takových věcí, byli trestáni, nýbrž ti, kdož mají odvahu jmenovati pravým jménem věci tohoto druhu. (Výkřiky na levici.) Pan ministr pak pravil dále - ještě jedno slovo z jeho řeči chci zdůrazniti - mluvili o něm také řečníci přede mnou, avšak chci sděliti svoje stanovisko: Ať se při svém výkladu nemísí do maďarských záležitostí. Toto slovo je příkladem toho, co možno veřejně říci, a to beztrestně. (Posl. Patzel [německy]: Nezačervenati se! Český spisovatel pravil: "Drzé čelo lepší než poplužní dvůr".) Dobrá, avšak nehledě k tomu, je řeč ministra zahraničí ranou proti zásadě, která platí ve všech kulturních státech. Jakmile je jednou věc předmětem soudního vyšetřování, nemluví se o ní, pokud není soudně skončena. To ovšem platí také vůči Maďarsku. Nehledě k tomu, je každý odstavec této řeči zasahováním do nejvlastnějších záležitostí Maďarska. (Posl. Krebs [německy]: Celá řeč jest sváděním na jinou cestu!) Zajisté. Pan ministr následuje právě starého zvyku. Ti pánové, kteří byli ve starém parlamentě, budou věděti, jak tehdy z podnětu událostí s Habsburky v Maďarsku nařídil a provedl českou mobilisaci. Také tu řekl, že se nemísí do vnitřních maďarských záležitosti. Čistě se stanoviska demokracie nutno ponechati Maďarům, aby sami o sobě rozhodli, zda chtějí býti republikou anebo královstvím. Ustaví-li se jako království, musí sami určiti, kdo má býti vykonavatelem královské moci. To je nejčistší, nejvnitřnější věcí maďarskou. Snad by to nahlédlo také Československo, kdyby si Maďaři, kdyby si maďarský ministr zahraničí něco takového vůči Československu osoboval: Nesmíte zříditi jiné státní formy, než jaká se mně líbí. Neboť konec konců k ničemu jinému zásah Benešův proti Maďarsku nesměřoval. Můžeme si představiti bouři, která by tu povstala. Vlastně by mělo Maďarsko dáti náležitou odpověď na takové strašné vměšování. Neděje-li se to, mlčí-li snad úplně maďarský ministr zahraničí k této věci, pak si to mohu vysvětliti jenom tím stanoviskem, že toho času byl tento stát učiněn tak bezbranným, že si musí všechno nechati líbiti, že musí mlčeti ke všem hrozbám, jichž se mu dostává od sousedů skoro se svévolí povýšence. Nejmazanější slovo však, které vyslovil pan ministr zahraničí, jest slovo o duchu locarnském, jejž chce vybudovati ve střední Evropě, když ve velkém světě tak účinně spolupracoval o vytvoření ducha locarnského; locarnský duch ve střední Evropě, neboť Československo a přilehlé země jsou přece střední Evropou. Připadá mi však, že i v řeči, kterou tu promluvil, je obsažen, zase vzhledem k Maďarsku, zvláštní kámen pro stavbu ducha locarnského. Tu praví: "Když ministrem vyučování byl pan Apponyi a staré Maďarsko systematicky ničilo v Uhrách existenci menšin všech národností, tu ani politikové, ani jinak vynikající činitelé veřejní u Slováků, u Rumunů, u Jihoslovanů, dokonce ani u Němců nefalšovali bankovek, ani se nedopouštěli jinak potupných zločinů". Mimochodem k tomuto místu: To nemá býti vměšováním do maďarských poměrů nebo předbíhání výsledku aféry, která je nyní v běhu! Člověk by se tomu téměř smál, avšak zdá se mi, že tu pan ministr neprozřetelně přiznal, že se v Československu skutečně vede vyhlazovací boj proti menšinám, jak se prý vedl ve starém Maďarsku. Budeme si to pamatovati. Avšak v Československu má se přece uplatniti duch locarnský. Co se děje v Československu s menšinami, co těmto menšinám vůbec ještě zbylo? Čeho se ministr zahraničí již dopustil vůči menšinám? Maďaři jsou nazýváni penězokazy, avšak řekl bych, že na nás, na veškerém mezinárodním světě, byl spáchán ještě větší podvod původcem proslulého Memoire III, opravdu podvod, jehož co do významu proti nám nelze najíti v dějinách. Na základě slibů, obsažených v Memoire III, bylo 3 a půl milionu sudetských Němců připojeno k Československu. Co bylo dosud splněno z těch slibů? Nedopustila se Československá republika skutečně ničeho na německém školství? Neztratili jsme opravdu každou třetí třídu našich škol? Máme skutečně své vlastní úředníky, své vlastní soudnictví, jak jste přímo slibovali? Nevíme, čeho jsme se dočkali v posledních dnech a právě v posledních měsících s neslýchaným jazykovým nařízením, a čeho se ještě dočkáme. To je duch z Locarna! Je naše německá řeč v sudetském území, jak to slavnostně sliboval Memoire III, skutečně tak jako druhou státní řečí, které možno používati u všech státních úřadů jako české? Co všechno nám ještě nebylo slibováno! Avšak nestal se ani stín pokusu, aby skutečně došlo k tomu, co tehdy bylo tak slavnostně rozhlášeno do světa, na základě čehož jsme byli k Československu připojeni! Maďarské penězokazectví sem nebo tam. Řekl bych přece: Ještě hrubší je podvod, který byl na nás spáchán v Memoire III před celým mezinárodním světem. (Souhlas na levici.) A poněvadž jsme na základě Memoire III přišli k Československu, co zůstalo ještě zajištěno z naši državy, co zůstalo zajištěno z našich práv, z našich nezcizitelných práv? Nechci ani zdůrazňovati ponižující bezprávnost, kterou snášíme v této sněmovně. V posledních dvou měsících jsme to zase zřejmě pocítili. Avšak když dojde k tomu, že národu může se bráti půda, na které po celá století sídlil - bylo nám vzato statisíce hektarů když dojde k tomu, že se to neděje v jiném úmyslu, než aby naše osazené území bylo kolonisováno lidmi jiného jazyka, když kromě toho dojde k tomu, že již nemůžeme ve své řeči chrániti svých nejvlastnějších věci a svých nejprimitivnějších práv u příslušných úřadů, když došlo k tomu, že z našich kulturních a vzdělávacích ústavů bylo učiněno zbořeniště a když nad tím, co nám ještě bylo ponecháno, vznáší se neustále meč zničení, pak je to do nebe volajícím důkazem, jak vyhlíží v Československu tento duch z Locarna, který prý tu je. A vrcholu toho všeho bylo dosaženo jazykovým nařízením. Již bylo pranýřováno, jaké porušení slova bylo tu spácháno vůči slibům z r. 1920, jež učinil tehdejší ministr vnitra, který je nyní předsedou vlády. Neřekne na konec jako předseda vlády, že neplatí již to, co slíbil jako ministr vnitra, poněvadž je nyní předsedou vlády? Jak strašné je toto jazykové nařízení, je nejjasněji ukázáno tím, že muž, který si učinil úkolem odnárodniti Němce sídlící jižně od Brenneru a zbaviti je jejich národních práv, mohl říci vůči Evropě, když bylo z německé strany proti tomu protestováno: "Pro 180.000 Němců se tolik Němci brání, a mlčky přijímají věc mnohem horší, která se děje 3 1/2 milionu sudetských Němců?" Z toho již možno viděti, co pro nás znamená jazykové nařízení! To, co se stalo ve starém Maďarsku a čeho se snad dopustila klika hlavního města maďarského - víme velmi dobře, že maďarský národ ve svém celku je toho dalek - co tato klika tedy spáchala v Maďarsku proti menšinám je stokráte předstiženo tím, jak se proti menšinám hřeší v Československu. Avšak je snad na čase, aby jednou bylo promluveno slovo o locarnském duchu, jak ve skutečnosti vypadá. Jestliže se ministr zahraničí ve svých vývodech dovolával toho, že uzavřel s Německem rozhodčí smlouvu ve smyslu ducha locarnského, pak je to právě tak málo skutečný duch míru, jako že ta všechna jednání v Locarnu snad vycházela z mírového smýšlení Francie. Věc nutno vysvětliti jinak. Svět poznal, že to ve světě nejde bez stomilionového národa německého, a podle toho se zařizuje; a to musí si uvědomiti také Francie, ať chce nebo nechce. Locarno nevzniklo snad změnou smýšlení, která vedla najednou k lásce a míru, nýbrž z donucení. Francie již nemohla jinak, a když nejvěrnější trabant Francie při své vůli zničiti Německo, ministr zahraničí dr. Beneš, nechtěl přijíti pozdě, musel nastoupiti trpkou cestu do Berlína a tam vyjednávati. Kdyby byl opravdu svět si mohl uvědomiti v šesti nebo v sedmi letech, že to jde bez stomilionů Němců dále, nebylo by došlo k Locarnu. Co se tu praví o míru a podobných krásných věcech, není nic jiného, než vývěsní štít, aby bylo možno přejíti přes skutečnost. Jak tento locarnský duch skutečně vypadá ve Francii, možno snad viděti z toho, že až do dneška usiluje Francie vší silou, aby nemusila uvolniti obsazené pásmo. To je duch locarnský! A jak to vypadá s tímto duchem v Československu - nehledě k boji proti menšinám - to ukazuje snad okolnost, že čtvrtina všech státních příjmů musí býti věnována na vojenské potřeby, dále ta okolnost, že podle udání bylo znovu porušeno slovo. Nemá býti přiznána 14měsíční presenční služba, má býti setrváno při staré. To ukazuje ta okolnost, že existuje nařízení, které má předmětem vojenskou výchovu naší mládeže a nařízení, které požaduje, aby průmyslové podniky byly zcela zařízeny pro případ války. Zcela zvláštní dokument locarnského ducha leží přede mnou. Je to výstřižek novin z "Wiener Zeitung" z konce listopadu 1925. Snad jsme si to málo uvědomili. Zpráva zní: "V nynější době" - totiž v oné době - "jsou v Bukurešti vojenské misse československá a jugoslávská. Tyto misse pracují po několik dní s rumunským generálním štábem a při tom sledují hlavně ten účel, aby byly vytvořeny mezi generálními štáby těchto všech vojensky spojených mocí užší styky, dále aby byla utvořena strategická opatřeni sloužící k společným zájmům, dále sjednocení zbraní a výcviku, aby bylo umožněno zásobování, hlavně však zaopatření střelivem a zbraněmi ve válce. Misse jednají také o rozdělení vojenských sborů na hranice. Kromě toho podrobuje se vojenské zákonodárství zemi důkladnému studiu. Projednávají se také důkladně otázky vzájemných informací. Misse navštívily také petrolejová území a území naftové, dále továrny sloužící k vojenským účelům. Zvláště podrobně bylo mluveno o tom, jak se má provésti vzájemná výpomoc střelivem a zbraněmi ve válce." Opravdový locarnský dokument! Nesmíme se však diviti, neboť v téže době, kdy ministr zahraničí zde mluvil o locarnském duchu, podepsal jazykové nařízení. Pánové, podle mého přesvědčení nemůže býti vysloveno dosti ostré slovo proti přemíře bezpráví, které se nám děje tímto jazykovým nařízením, nemůže býti řečeno dosti velké slovo proti tomu, že trvá s veškerou mocí dále úsilí, abychom byli v tomto státě učiněni heloty, nemůže býti dosti ostrého slova, aby byl bičován rozpor záležející v tom, že na jedné straně se ujišťuje svět o locarnském duchu a na druhé straně se ničivě postupuje proti všemu, co se v tomto státě jmenuje menšinou. Již jeden řečník přede mnou se zmínil, že ve starém Rakousku byla doba, kdy se dály pokusy přičísti Němcům ve starém Rakousku, jmenovitě Němcům sudetským, něco takového, avšak jenom část z toho, co nám má býti způsobeno nyní jazykovým nařízením. Starší z nás se zajisté pamatují, jaká bouře prošla německým lidem a jednotností této bouře byl ten muž a jeho nařízení odfouknut. Snad nyní zase přichází čas, že můžeme říci: Vše, co je německé v tomto území od Rumburku do Bratislavy, od Chebu do Těšína, musí se aspoň v této chvíli semknouti: jedna myšlenka, jedno slovo a jeden čin! My jsme Němci a chceme jimi zůstati. Také my máme nezcizitelná práva. Ani atom z práv a z državy jiných, avšak co bylo do r. 1918 državou německou, musí se zase državou německou státi a musí býti zajištěno pro všecku budoucnost! Bez tohoto předpokladu nikdy locarnský duch nepřijde. Proto odpor a boj proti nejnovějšímu zjevu tohoto systému, dokud tento výstřelek nebude přiveden ad absurdum, dokud nezmizí. Německý národe sudetský, dbej svých nezcizitelných práv! (Souhlas a potlesk na levici.).

Stojí asi za to, prokousat se záznamem (už kvůli tomu tehdejšímu "souhlasu a potlesku na levici"!) projevu katolického kněze a poslance německé Křesťansko-sociální lidové strany (Deutsche Christlich-Soziale Volkspartei) Wenzela Feierfeila z digitálního repozitáře Poslanecké sněmovny 1925-1929, učiněného v opozici vůči ministru Edvardu Benešovi, v té době i místopředsedovi České strany národně socialistické (Beneš do ní vstoupil na Masarykovo doporučení roku 1923, právě v roce 1926 změnila však přívlastek "socialistická" na "národně socialistická") už proto, že tady nehovoří proti českému "národnímu socialistovi" (který nejen tehdy trpěl obavou nikoli z Německa, ale z Maďarska a Rakouska /proto vznikla i Malá dohoda/) nijaký německý "národní socialista", nýbrž křesťanský sociál "národa sudetského", jehož devizou bylo sousloví "Glaube und Heimat". Připomeňme, že Feierfeilova deviza je i názvem českobudějovického diecézního časopisu z let 1926-1933 i názvem původně pouhého oběžníku německých kněží vyhnaných z českobudějovické diecéze, vycházejícího od roku 1949 až dodnes (dnešní jeho podtitul zní "Monatsschrift der heimatvertriebenen Böhmerwädler und Freunde des Böhmerwaldes", tj. "měsíčník z domova vyhnaných Šumavanů a přátel Šumavy"), připomeňme periodik v obou případech sloužících jako nedocenitelný pramen právě těchto našich webových stran. Prelát ThDr. Wenzel Feierfeil se narodil 22. února roku 1868 v v Horním mlýně (Obere Mühle) v Srbech (obec s německým označením Sirb náležela k tehdejšímu okresu Horšovský Týn /Bischofteinitz/, dnes k okresu Domažlice) čp. 28 (ještě téhož dne ho učinil příslušníkem církve svaté farář Jan Menčík /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže/ v místním, dnes značně zchátralém kostele sv. Jana Křtitele), který provozoval jeho otec, mlynář Johann Feierfeil, syn rolníka Johanna Feierfeila v Srbech čp. 6 a Marie, roz. Mahalové z Ostromeče (Wassertrompeten) čp. 2. Z rodu Feierfeilů v Srbech čp. 6 pocházel jen tak na okraj i rakouský agrární poslanec Českého zemského sněmu Johann Feierfeil (1860-?), jehož děd odtud se jmenoval jako jeden z Wenzelových bratří Andreas Feierfeil (Wenzelovi bratři Andreas a Georg jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), jak vyplývá z politikova křestního záznamu (datum jeho úmrtí neznáme, blíže o něm viz Wikipedia). Chlapcova matka, abychom se vrátili k matričnímu záznamu "našeho" Wenzela Feierfeila z roku 1868, byla Katharina, roz. Tichy, jejíž otec Laurenz Tichý (i v záznamu křestní matriky s čárkou nad "y") byl rovněž mlynářem v Srbech čp. 28, matka Ewa byla pak roz. Polta ze Srbů čp. 29. Podle rodových kořenů mu prý vždycky říkali "Mühlpfarrer". V roce 1932 u příležitosti 40. výročí jeho vysvěcení na kněze ho rodné Srby jmenovaly svým čestným občanem. Teologii vystudoval v Litoměřicích, kde byl 1892 vysvěcen, tři roky nato mu byl v Praze přiznán doktorský titul (ThDr. /Dr. theol./). To už působil jako kaplan v obci Dolní Grund (německy Niedergrund, dnes Dolní Podluží) na severní straně Lužických hor v okrese Děčín (Tetschen). Stal se pak na dva roky středoškolským profesorem náboženství na gymnáziu v České Lípě (Böhmisch Leipa) a od roku 1899 až do svého odchodu na penzi v roce 1928 v Teplicích (Teplitz-Schönau, v letech 1918-1948 i česky Teplice-Šanov). Roku 1917 byl jmenován papežským komořím, 1925 papežským domácím prelátem (dnes se užívá titulu čestný prelát), oslovovaným jako Monsignor. V roce 1920 se Wenzel Feierfeil stal poslancem Německé křesťansko sociální lidové strany v 1. Národním shromáždění republiky Československé (už roku 1921 tam učinil toto prohlášení: Chci se ještě vrátiti k tomu místu řeči, kde ministerský předseda udělal dějepisný výlet až ke třicetileté válce a učinil skok na příčinu světové války. Také příčinu třicetileté války svaluje na sesazenou habsburskou dynastii. Tu musím přece jen říci, že každý jen průměrně znalý žák střední školy mohl by mu podati jiné vysvětlení o příčině 30leté války. Právě tak, jako nikdo nebude věřiti, že snad starý bývalý císař František Josef byl příčinou světové války." /zdroj: Citáty.net), stejně tak o pět let později, v letech 1929-1935 pak vládl senátorským křeslem československého parlamentu. Byl předsedou sdružení Priestermissionsbund a Katholikenausschuss, ve dvacátých a třicátých letech vedoucí osobností německého katolicismu v "první" republice a zároveň jedním z nejpopulárnějších politiků své strany, hlavním řečníkem na velkých akcích jakými byl třeba Katholikentag 1921 či Tag des Egerlandes 1934 v Horšovském Týně. Byl i autorem zásadních textů jako "Die liturgische Sprache der katholischen Kirche" či "Sechs Vorträge für österliche Rekollektionen an Mittelschulen", v nesčetných novinových a časopiseckých článcích zaujímal stanovisko k časovým otázkám. V letech 1913-1914 si dal v rodných Srbech postavit dům, kde od roku 1935 trávil sklonek svého života. Zemřel na svátek sv. Josefa 19. března roku 1941 ve věku 73 let a v protektorátních už Srbech byl i pochován. Jeho hrob se zachoval, dokonce i rodný Horní mlýn při Radbuze sice už nemele, slouží však prý dosud k bydlení. Na paměť starého mlýna se asi dá ale spoléhat spíše, nežli snad na paměť jeho dnešních obyvatel.

- - - - -
* Srby / † † † Srby

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Wenzel Feierfeil a hrabě Eugen Ledebur-Wicheln (*1873, zemřel 12. listopadu 1945 v Terezíně jako vězeň československého sběrného tábora v důsledku špatného zacházení), poslanci československého parlamentu a senátu "Für Glaube und Heimat", tj. za německou křesťansko-sociální stranu (Ledebur navrhl už roku 1936 její sloučení s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou)
Záznam o jeho narození v křestní matrice farní obce Srby
Nová mlýnice rodněho Horního mlýna v Srbech na snímku z roku 2019 (viz i Georg Feierfeil)
Náhrobní kámen matčin na hřbitově v Srbech...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist