FRITZ FELLNER

Eichendorff ve Freistadtu

Toho dne 10. května roku 1807, byla tehdy prý nádherná neděle, slavil mladý básník Joseph von Eichendorff (slezskému junkerovi a budoucímu klasikovi německého romantismu bylo toho jara devatenáct let a cestoval se svým o dva roky starším bratrem Wilhelmem - pozn. překl.) v "omračujícím poštovním korábu ("dekontenancierte Postschiff" je tu v originále Eichendorffem nazván v jeho době obvyklý drkotavý poštovní dostavník)" vjezd z Čech "do krásných kvetoucích Rakous nad Enží ("in das schöne blühende Oesterreich ob der Enns"). Nadšení pln zapsal si o tom do svého deníku: "Krajina byla nádherná, vegetace stále bujnější, jako by začínal jiný, skutečný, veselejší život. Silnice se hemžila formany a poutníky (u posledně jmenovaných píše se už předtím o "zpívajících houfcích" vracejících se zřejmě z pouti do štýrského Mariazell)", jejichž osobitě pěknými kroji byl básník zvlášť upřímně okouzlen. Všecek habitus zdejšího lidového živlu, zejména venkovských obyvatel tu v Mühlviertelu, se mu velice zamlouval. "Jejich tváře jsou zvláštně svěží, okaté a srdečné, celý jejich vzhled pak je odrazem té mocné a bohaté přírody, která je obklopuje." Z větší dálky zdravily ho - snad od výšin někde za Vierzehn na sever od Freistadtu "hrozivě krásné a zázračně zubaté obrysy sněžných pohoří (v originále "die fürchterlich schönen und wunderbar zackigen Schneegebirge")". Městečko "Freystadt v romantické kotlině vprostřed krásných vrchů ("Freystadt in romantischer Lage in einem Kessel von schönen Berge")" bylo vůbec prvou jeho zastávkou v Horním Rakousku, odkud si pak odnesl ještě mnoho vlídných vzpomínek. Krajina sama se mu tady jevila zvláště malebnou. "Vpravo i vlevo lesnaté kopce plné mnohotvárné zeleně, na jejich svazích sady třešní i broskví, rozkošně kvetoucí údolí a zelenající se luka, všechno tak veselé a pěkné." I v mnoha pozdějších básnických dílech Eichendorffových zaznívá ohlas hlubokého okouzlení, které v něm probudil půvab toho nevelkého, o to však spanilejšího kusu hornorakouské země už navždycky.

Na s. 119 cyklistického průvodce rakouskou stranou Novohradských hor (Balbín prý to pohoří označoval jménem "Luna", což je nepřekonatelně krásné, ať to značí cokoli, Palacký zase ve svých Dějinách "hory Cáhlovské" právě podle Freistadtu, jemuž se česky říkávalo Cáhlov), jak je popsal pod titulem Radwandern im Freiwald freistadtský autor Fritz Fellner (zda souvisí označení Freistadt a Freiwald, zatím nevím), narozený 24. listopadu v Kefermarktu (ano, to tamní slavný gotický oltář pomohl zachránit pro budoucnost Adalbert Stifter), se nachází tento text, k němuž se blízce váže úvod drobné monografie Hans Watzlik od budějovického Karla Franze Leppy. Kdysi jsem na jejím základě uveřejnil v pamětihodných Česko-bavorských výhledech článek o Eichendorffovi, počínající překladem jeho básně Modrý květ:

Ich suche die blaue Blume,
Ich suche und finde sie nie,
Mir träumt, dass in der Blume
Mein gutes Glück mir blüh.

Ich wandre mit meiner Harfe
Durch Länder, Städt ind Au'n,
Ob nirgends in der Runde
Die blaue Blume zu schaun.

Ich wandre schon seit langem,
Hab lange gehofft, vertraut,
Doch ach noch nirgends hab ich
Die blaue Blume geschaut.

1918

Modrý květ marně as hledám,
já hledám a nenajdu jej.
Jen v něm štěstí mi kvete,
o něm sním nejraděj.

Putuju i se svou harfou
zeměmi, nivami v dál,
nikde nestalo se mi,
bych modrý květ uhlídal.

Putuju věčnost celou
dlouho jsem věřil a snil,
dosud ach nikdy přece
modrý květ nespatřil.

Pisatel těch veršů proslavil nejen německou poezii, ale stal se jimi "znakotvůrcem" romantismu vůbec. Je málo básní ve světové literatuře, které by třeba les oslavily slovy, znějícími tónem navlas stejným jako má německá klasická hudba:

Wer hat dich, du schöner Wald,
Aufgebaut so och da droben?
Wohl den Meister will ich loben,
Solng noch mein Stimm erschallt.

Kdo vztyčil ten krásný les
vzhůru, jaký mistr skvělý?
Jak já byste chválit měli
ten zázrak až do nebes.

Hledáte ještě souvislost se Šumavou? Ta Eichendorffova mladistvá cesta do Freistadtu a dál až k Dunaji vedla totiž z Kaplice (Kaplitz), "horského městečka", jak je označuje na den přesně 9. května 1807 ve svém už zmíněném deníku. Za chladného večera u okna kaplického domu, kde nocovali, kouřil svou dýmku a myslel na rodné Lubowice (Lubowitz) v Horním Slezsku. Následujícího dne vyrazili časně ráno k hranici a viděli, jak naproti domu, kde se vybíralo mýtné, "tryská z hory krásný pramínek, plynoucí odtud dolů do té nádherné rakouské země nad Enží". Touž cestou ostatně jako nadšením dychtící básník putovával až přes Kerschbaumské sedlo dolů k Linci od roku 1833 mladý pohledný postilión Michel ("Postmichel") Weilguny, než se zmohl na koupi domu na kaplickém náměstí a přivedl do něho i zámožnou nevěstu, dceru místního hrnčíře Kappela. Jejich dceru Loru si pak vzal po letech poštmistr v Dolním Dvořišti (Unterhaid) Johann Vaclik a měli spolu i syna, který otcovo jméno upravené na Hans Watzlik učinil rovněž literárně proslulým. Ten byl i pražským studentem a bezpochyby znal Eichendorffovy verše z jeho slavné prózy Aus dem Leben eines Taugenichts (Ze života darmošlapa - to z českého překladu Otakara Šetky v někdejší Světové četbě, kterého se mi zželelo nahrazovat vlastním pokusem, je výjimečně, už pro ty vlaštovky, převzata i následující textová ukázka), jež tam provází právě z Prahy cestou k Dunaji veselou mladou chasu:

Nach Süden nun sich lenken
Die Vöglein allzumal,
Viel Wandrer lustig schwenken
Die Hut im Morgenstrahl.
Das sind die Herrn Studenten,
Zum Tor hinaus es geht,
Auf ihren Instrumenten
Sie blasen zum Valet.
Ade in die Läng und Breite,
O Prag, wir ziehn in die Weite:
Et habeat bonam pacem
qui sedet post fornacem.

Vlaštovky vzlétající
na jih se dívají,
veselí vandrovníci
čapkami mávají.
Jen hleďte na studenty,
jak kvapí z brány ven,
na svoje instrumenty
Notují se smíchem.
Nu, sbohem buď, Praho milá,
dálka nás vyvábila.
Et habeat bonam pacem
qui sedet post fornacem.

Ano, ať má blahý klid, kdo sedá doma za pecí!

- - - - -
* Kefermarkt (A)