HEINRICH FIDLER
Mlýn při potoce u Chvalšin
Brzy po druhé světové válce bylo jasné, že celá rodina musí Zaunmühle (na webu Zaniklé obce pod označením "Zaummühl", i na staré mapě vidíme psáno "Zaum M." na témže místě, označovaném dnes jako louka "U Váchů", poněvadž místní jméno "Zaunmühle" českou obdobu nemá a znamená tolik, co "oplocený" či "ohrazený" mlýn - pozn. překl.) opustit a čeká ji vysídlení do Německa. Přicházeli tudíž stále znovu čeští zájemci, aby si stavení prohlédli, nakonec si je ale převzít nerozhodli, poněvadž se jim zdálo moc velké. Posléze Zaunmühle nabyl na jaře roku 1946 Karel Vácha, Čech z Vitěšovic (v originále "ein Tscheche aus Kriebaum - pozn. překl.), "po chalupě" řečené tam "Schuster". On sám nemohl ve Vitěšovicích zůstat, poněvadž ves ležela v zóně budoucího vojenského cvičiště (rozuměj Vojenský újezd Boletice - pozn. překl.), zatímco mlýn Zaunmühle se nacházel na jeho okraji (na webových stránkách Heimatgruppe Aalen je objekt označen jako "Zaunmühle bei Hochwald", tj. u zaniklé osady Hvozd, ležící už ve vojenském "prostoru", jehož bezprostřední blízkost se stala i tak důvodem zániku mlýna - pozn. překl.). Naše rodina pracovala až do samotného vysídlení u něho (rozuměj i pana Váchy - pozn. překl.) na mlýnském stavení. Někdejší naše služebné síly byly vypovězeny do Německa už krátce před námi. Poněvadž Karel Vácha nebyl v situaci, kdy by mohl mlýn udržet v provozu - neměl nijaké pracovníky po ruce - opustil brzy Zaunmühle i on a odstěhoval se do Nové Vsi u Brloha (v originále "nach Neudorf bei Berlau" - pozn. překl.). Tím se stal objekt zcela prázdným a byl, pokud je nám známo, v roce 1958 vyhozen do povětří a srovnán se zemí (jeho čp. 132 nese dnes ve městě Chvalšiny jiný dům - pozn. překl.). Místo, kde kdysi stával, se dá určit už jen podle dvou dosud stojících stromů, které byly vysazeny nalevo a napravo kaple při mlýně (v originále "links und rechts der Hofkapelle" - pozn. překl.). Bohužel se nedochovala nijaká fotografie Zaunmühle a jeho pozemků, existuje toliko fotografie rodiny Fidlerovy se služebnými silami před vraty do dvora.
Dne 18. října 1946 byla naše rodina převezena s několika málo zavazadly (v originále "mit wenigen Habseligkeiten" - pozn. překl.) do lágru v Českém Krumlově. Dva dny nato následovalo vysídlení v dobytčích vagonech přes hraniční tranzitní lágr ve Furth im Wald do Schwabachu, kam jsme dorazili 22. října. Dne 2. listopadu pokračovala cesta po železnici do Dinkelsbühlu. Konečně se rodina ocitla 4. listopadu 1946 ve Wolfertsbronn (od roku 1971 jen místní část města Dinkelsbühl v bavorských Středních Frankách - pozn. překl.), malé osadě o 25 domech v zemském okrese Ansbach.
Ta ves byla tenkrát už naprosto zahlcena vyhnanci z domova, a to z těch nejrůznějších končin.
Seděli jsme tu na svých zavazadlech prostřed travnaté návsi. Moje sestry Berta a Grete byly už téhož dne odvedeny sedláky do služby jako děvečky. Můj bratr Hans a já jsme se hned den nato stali pacholky. Také moji rodiče a má sedmiletá sestra Johanna získali místo k pobytu. Tím jsme měli všichni střechu nad hlavou a co jíst. Johanna chodila do školy v Segringen (i tato farní ves je dnes jen místní část města Dinkelsbühl - pozn. překl.). My všichni jsme byli u sedláků rádi viděni, poněvadž jsme pocházeli ze zemědělství a práce na vsi nám nebyla cizí. Navzdory všem těžkostem a ztrátě domova jsme byli ve Wolfertsbronnu dobře přijati a postupně jsme si dokázali vybudovat novou existenci. Při pohledu nazpátek se sám sebe ptám, koho postihl lepší osud, zda nás vyhnance nebo Čechy, kteří v padesátých letech na základě zestátnění své majetky tak jako tak ztratili a museli pracovat na státních kolchozech.
Na závěr jedna kuriozita v souvislosti s naším příjmením "Fidler/Fiedler" (ve významu "hráč na fidulu či housle", "houdek", také švec, "fidlující" kůži, odtud ševcovská slavnost "fidlovačka" - pozn. překl.). Když se můj otec roku 1890 narodil, byl v Prachaticích český farář (byl to Johann Šwéda, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže . pozn. překl.), který jak to bylo tehdy obvyklé, pořizoval záznamy v křestní matrice a rodné listy. Moji předkové psali své příjmení vždy s "ie". Ten německý pravopis se asi faráři nelíbil a zaznamenal příjmení s českou spodobou jako "Fidler". Od té doby nosí moji potomci a já tohle "počeštěné" příjmení.
Glaube und Heimat, 2018, č. 6, s. 11
Německý jinak zápis prachatické křestní matriky pro osadu Leptač (Rohn) učinil opravdu děkan Johann Šwéda a dočítáme se z něho, že dne 15. října 1890 se na leptačském stavení čp. 3 (stavení s tím číslem na původním místě je přestavěné) narodil chlapec, pokřtěný v Prachaticích ještě téhož dne jménem Heinrich. Novorozencův otec Johann Fidler, rolník v Leptači čp. 3, byl synem Josefa Fidlera, mlynáře v Rohanově (Tonnetschlag) čp. 13 (ten objekt už v osadě nenajdeme) a Aloisie, roz. Eppingerové z Libínského Sedla (Pfefferschlag) čp. 11 (i to stavení je už marno hledat), chlapcova matka Maria byla pak dcerou rolníka v Leptači čp. 5 (je i nadále na svém místě) Josefa Amorta a Marie, roz. Bauerové z čp. 3 tamtéž. Kmotry byli Vojtech (tak se podepsal) Fučík (Šwéda pro jistotu napsal svým písmem Adalbert Fučík), rolník "in Lažištěk"(!) čp. 12 a jeho žena "Cacilia" (tak psáno). Z pozdějších přípisů u křestního záznamu zůstávají zachována i data dvou svateb Heinricha Fidlera, té první 10. února 1920 ve Chvalšinách (Kalsching) s Elisabeth Klauserovou (*16. října 1891 ve Frantolech) a té druhé 30. dubna 1935 v Kájově (Gojau) s Johannou Janyovou (*7. května 1903 v Hejdlově /Hödlwald/). O dětech Heinricha Fidlera "staršího", jehož syn Heinrich Fidler "mladší" je pisatelem originálu vzpomínky, jejíž překlad tvoří naši textovou ukázku, se více dovídáme z příspěvku Antona Geyera (jinak i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), který ji v témže čísle krajanského časopisu provází (bohužel s mnoha místopisnými omyly). Heinrich Fidler "mladší" zemřel ve kdysi samostatné vsi Wolfertsbronn (obec je dnes části bavorského města Dinkelsbühl) 8. ledna 2021 a pochován je v blízkém Segringen (před přičleněním k městu Dinkelsbühl v roce 1971 to byla rovněž samostatná farní ves).
O Fidlerových a o jejich Zaunmühle
Anton Geyer
Z lesů hory Chlum (v originále "Chum-Berg" - pozn. překl.), vysoké 1194 metrů, "domovského vrchu" šumavské obce Ktiš (v originále "Hausberg von Tisch im Böhmerwald" - pozn. překl.) vyvěrá Chlumanský potok (v originále "der Chum-Bach" - pozn. překl.). Celá hora Chlum leží dnes na území vojenského újezdu Boletice (v originále "im Gelände des tschechischen Truppenübungsplatzes Boletice" - pozn. překl.). Od Ktišského mlýna nese potok jméno Křemžský potok (viz Wikipedia, v Geyerově originále "Tischner Bach", což je ovšem v tom německém textu chybné ztotožnění údajného "Ktišského potoka" /šlo jen o jeden z úseků Křemžského potoka/, na českých mapách neexistujícího, s Třebovickým potokem, pramenícím blízko Třebovic /Siebitz/ - pozn. překl.). U zaniklé dnes osady Hvozd (v originále "bei Hochwald" - pozn. překl.) se potok (rozuměj tedy ten, označený na českých mapách jako Třebovický potok - pozn. překl.) spojuje s Lužným potokem (v originále "vereinigt er mit dem von Norden herkommenden Au-Bach", což je další chybný údaj, poněvadž Lužný potok přitéká od jihozápadu, kde pramení u dnes zaniklého Bezděkova /Pösigl/ - pozn. překl.) a stává se od Vitěšovic Chvalšinským potokem (další chyba: u zaniklých Vitěšovic jde stále ještě o Lužný potok a na českých mapách bývá Třebovický potok zván Chvalšinským až od Chvalšin - pozn. překl.). Od Chlumu až k Vitěšovicím existovalo dříve dohromady šest mlýnů, zčásti kombinovaných s pilami. V západní části katastru obce Chvalšiny se na Třebovickém potoce (v originále mylně "am Kalsching-Bach", v některých pramenech se dokonce uvádí "am Blätterbach", což je jiné německé označení Chvalšinského potoka, dnes většinou na mapách česky označeného jako Polečnice - pozn. překl.) se nacházel až do vyhnání Němců jimi provozovaný mlýn zvaný Zaunmühle, zásobovaný tekoucí vodou z potoka k němu vedeným náhonem (v originále "von dem der Mühlgraben abgeleitet war" - pozn. překl.). Jeho hloubka činila až čtyři metry a mlýnské kolo na svrchní vodu (v originále "das oberschlächtige Mühlrad" - pozn. překl.) pohánělo mlýn i pilu. Podle chvalšinské kroniky ležel pod "Farským lesem" (v originále "unterm Pfarrwald" - pozn. překl.) v roce 1585 listinně poprvé doložený mlýn s pilou zvaný "Zaunmühle". Jako první majitel je zmiňován Simon Zaunmüller (viz k tomu i článek Jana Antonína Magera "Zaunmüllerové v historii Kandlova mlýna" /Rodopisná revue on-line, 2015, č. 3, s. 7/, podle něhož před druhou světovou válkou existovaly, alespoň podle autora příspěvku, na území celé Československé republiky jen 4 mlýny toho jména, všechny na Šumavě: tady u Chvalšin /Kalsching/, u Perneku /Pernek/, Světlíku /Kirchschlag/ a Volar /Wallern/ - pozn. překl.), následovali Franz Hoffmann a Franz Klausner. Posledními německými majiteli mlýna byli Fidlerovi. Od roku 1920 vlastnil Zaunmühle Heinrich Fidler (1890-1959), pocházející z Leptače u Prachatic. Když jeho první žena Elisabeth, roz. Klauserová, roku 1934 zemřela, oženil se Heinrich Fidler znovu s Johannou, roz. Janyovou (1903-1988) z Hejdlova. Z prvního manželství vzešlo následujících pět ratolestí: dcera Berta, provd. Abtová (1922-1990), syn Otto (*1924, smrtelně zraněný na vojenském cvičišti v Brně /Brünn/), syn Heinrich (*1927, pisatel originálu naší textové ukázky, žijící ve Wolfertsbronnu), syn Johann (1930-2017) a dcera Margarethe, provd. Berzenkowitschová (1930-2016). Z druhého manželství pochází dcera Johanna, provd. Grillová (*1939).
Jak to bylo u větších mlýnů na Šumavě obvyklé, náleželo i k Zaunmühle rozsáhlé zemědělské hospodářství. Obnášelo dohromady 34 hektarů pozemků, z toho 10 hektarů luk, 16 hektarů orné půdy a 8 hektarů lesa. Pro pilu potřebné dlouhé dřevo přepravoval do Zaunmühle jeden forman s koňskou zápřeží ve vlastnictví mlýna z lesů kolem Stožce, Vitěšovic, Vražic, Lomku a Střemil (v originále "um Tussetschlag, Kriebaum, Proßnitz, Haidl und Richterhof" - pozn. překl.). Ve mlýně byly zaměstnány následující osoby: jeden forman (koňský pacholek), který byl zodpovědný za dovoz dřeva a rovněž i žňové sklizně a žil v obytné komoře se svou ženou a třemi dětmi, dále dva pacholci a dvě děvečky, konající práce ve dvoře a na poli, jakož i jeden mlýnský pomocník, zvaný "Mühlbursche", zaměstnaný jen mletím obilí. Dohromady s rodinou majitele a zaměstnanci činil celkový počet osob žijících ve mlýně často až 18 osob. Na plat a stravu docházel sem odjinud i dělník na pile ke mlýnu příslušné. O žních tu pracovaly často také mnohé ženy z Chvalšin a z Hejdlova. Ty nebyly placeny, dostávaly však naturálie na živobytí.
Glaube und Heimat, 2018, č. 6, s. 10-11
- - - - -
U Váchů, Chvalšiny / † Wolfertsbronn (BY) / † † Segringen (BY)
