OTTO FISCHER
Z nitra Afriky
Černí Masajové (v originále "die Masai-Neger, deutsch auch Massai geschrieben" - pozn. překl.) obývají obrovskou rezervaci, anglickou "Masai-Reserve" s vyhrazeným pro ně právem volného usidlování. Jazykově jsou blízcí dále na východ žijícímu kmeni Galla a sídlí ponejvíce západně mezi nejvyššími horskými pásmy afrického kontinentu, tj. Kilimandžárem (6010 m) a Mount Kenya (5240 m), jejichž ledovcová temena jsou kolébkou četných menších i větších vodních toků. Z Kilimandžára tak splývá na 35 větších, nikoli ovšem stálých říčních tepen do údolí všemi směry větrné růžice. Dvě z nich tvoří velké vodní toky Tsavo či Sabaki k východu a Pangani či Nuwu k jihovýchodu; na západ nijaká větší vodní spousta neodtéká.
Masajové, míšenecký národ byli pro svou bojovnost kdysi velice obávaní, jsou i dnes neklidnými svobodymilovnými válečníky, tělesně blízkými Hamitům z oblastí řeky Nilu, tedy vlastně černochy toliko menším dílem (v originále "also weniger Negern sind" - pozn. překl.). Ze svých původních severnějších sídelních oblastí se ve větších útvarech obrátili k jihu, kde nyní naplňují nejen západní část anglické "Kenya-Colony" (roku 1963 získala Keňa nezávislost na Velké Británii - pozn. překl.), 70 mil dlouhou jižně od železniční tratě Nairobi-Kisumu, nýbrž také celou severovýchodní část bývalé Německé Východní Afriky (v letech 1885-1918 zabírala území dnešní Tanzanie, Rwandy a Burundi - pozn. překl.) až téměř k řece Pangani. Hovoří svahilštinou (v originále "das Kisuaheli" - pozn. překl.), hlavním jazykem celé tropické Východní Afriky, který zasahuje až do oblasti Konga. Ze své původní domoviny na Nilu byli vyhnáni etiopskými a boranskými kmeny na jih a podle jejich bájných vyprávění se mezi ně vmísil v předkřesťanské době jeden egyptský vojevůdce se svou armádou, posléze jim Angličané vymezili rezervaci v dnešní Masajské stepi na území asi 1000 anglických čtverečních metrů v "Kenya-Colony".
Je to národ absolutně nomádský, vlastnící nekonečná stáda dobytka, jinak veskrze nezávislý, podléhající jednotlivým domorodým knížatům a uhrazující vládě jen nepatrnou daň na hlavu, často jen nedobrovolně. Dříve docházelo k častým malým výtržnostem vůči vládě, které však bývaly rychle potlačeny. Podle odhadu britské vlády zahrnuje celý kmen zhruba 20 tisíc duší (dnes asi 250 tisíc, viz Wikipedia - pozn. překl.), jimž náleží 3 a půl milionu kusů skotu na porážku, nepočítaje obrovské množství ovcí a koz. A to je přece významné bohatství.
(...)
Zázračná země "Ulaya" - tak nazývají Evropu - zajímá černocha zejména svým ženským pokolením a celé dny se o něm dokážou bavit, když se jim ode mě dostanou do ruky ilustrované časopisy. Je pro ně zcela nepochopitelné, že má v Evropě muž toliko jednu ženu. Nad snímkem jedné herečky mínil černý "boy", že by za ni zaplatil i 100 "nimbe", tj. kusů skotu (tady přitom koupí nějakou ženu za 10-15 volů), jak se mu líbila, a ptal se mě, jestli je pravda, že v "Ulaya" mnohdy postačí jen jedna. Hodně se přimlouvali za to, že bych měl dát z Evropy dovézt přinejmenším 1 "bibi", tj. ženu, pracovali by pak ještě raději.
O silnicích ve vlastním slova smyslu se nedá hovořit, automobilem se jezdí, s výjimkou zemědělských kultur přes všechno, jak to jen jde, dál ostošest, při čemž není rychlost omezena žádným policejním předpisem, ovšemže je mnohá taková jízda přes kamenná pole, přes mnohé brody na vodních tocích nebo křovinatou stepí velice nebezpečná a krkolomná. Je ovšem třeba se jí odvážit a podstoupit ji.
(...)
Večer jsem dorazil po strastiplné cestě územím kmenů Sotik, Lumbwa a Burgani do Kisumu, jedné z našich filiálek na severovýchodním konci Viktoriina jezera, zároveň i konečného bodu velké železniční trati z Mombasy do nitra Afriky. Viktoriino jezero, největší vodní nádrž celého světadílu, leží v nadmořské výšce 1132 metrů a je větší než Čechy a Horní Rakousko. Teprve v roce 1858 ho objevil Angličan John Speke (1827-1864, viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.). Velké jezero bylo nahlíženo jako pramen Nilu, který vyvěrá při vyvýšené lokalitě u města Jinja v Ugandě (od roku 1962 stát nezávislý na Velké Británii - pozn. překl.), ale za vlastní prameny jsou považovány vlastně ony přítoky ústící do jezera z jihu někdejší Německé Východní Afriky. Jezero splouvají četné parníky a všude panuje čilá obchodní činnost, tady se setkávají všechny bohaté produkty africké přírody, o jejichž rozmanitosti nemáme ani tušení.
V květnu jsem strávil několik týdnů na nádherných kávových plantážích distriktu Sotik-Kipusonoi. Kipusonoi je pramenný přítok řeky Miriu či Sunguru, která se severovýchodním směrem vlévá do Viktoriina jezera (dnes je v těch místech velká hydroelektrárna Sondu Miriu, zbudovaná v letech 1999-2009 - pozn. překl.). V té době byla "Masai-Reserve" a její okolí napadena početnými hejny kobylek, touto nejstrašnější přírodní pohromou tropů vůbec. To, co tu příroda v bohaté míře vydala na rostlinné produkci, propadá během několika málo hodin naprosté zkáze. Bez jakéhokoli varování se tu zjeví, létající hmyz zakryje samo slunce v jeho denním svitu, usedá na zem tak hustě, že přistává jeden na druhém a šíří kolem odporný zápach. Černoši po marné snaze postavit se jim na odpor nakonec jen přihlížejí této katastrofě, jejímž nevyhnutelným následkem je hladomor. Za krásu tropů se platí akutní lidskou bezmocí a nouzí.
Budweiser Zeitung, 1930, č. 3, s. 1 a 3 a č. 6, s. 3
Podle monografie Ruperta Essla "Oberplan - Der Geburtsort Adalbert Stifters" (Rupert Essl i Adalbert Stifter jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) z roku 1993 byl předchozí text ve svém celku publikován na stránkách čtyř čísel listů "Budweiser Zeitung" a "Südböhmische Volkszeitung" z ledna 1930 zásluhou otce jeho autora. Byl jím ředitel měšťanské školy v Horní Plané Franz Fischer (má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), jemuž se v domě čp. 178 v dnešní Jiráskově ulici narodil syn Otto. Chlapcova matka Anna byla dcerou tesařského mistra v Horní Plané čp. 178 Aloise Schacherla a jeho ženy Marie Aloisie, roz. Stifterové, selské dcery z Pihlova čp. 7 (její otec se jmenoval Adalbert Stifter a byl tedy jmenovcem slavného spisovatele). Otto Fischer absolvoval německé gymnázium v Českém Krumlově a vysokou školu pro světový obchod v německém Lipsku (Hochschule für Welthandel in Leipzig). V roce 1927 odešel jako nákupčí kávy pro jednu hamburskou firmu do keňské Mombasy. Po čtyřech letech založil firmu vlastní. Získal britské státní občanství a vzal si za ženu Angličanku. Během druhé světové války vedl uprchlický tábor, což mu vyneslo mj. děkovný dopis řecké vlády. Zemřel dne 30. října 1945 na následky malárie a je pochován alespoň podle Esslovy monografie "im ehem. Deutsch-Ostafrika". Otec zemřel sice v Horní Plané, ale matka Anna, zesnulá roku 1950 zřejmě v Plesné na Chebsku, kde byl její druhý syn a otcův bratr od roku 1949 lékařem, byla v Plesné asi i pochována, poněvadž hornoplánský hrob manželův nebylo lze po válce určit. Ani do nitra Afriky není nutno putovat pro exotiku lidských osudů.
- - - - -
* Horní Planá / Český Krumlov
