MARIA FISCHEROVÁ

Die Mutter

Des Morgen schon in aller Früh,
wird sie schon aufgeweckt
kostet es ihr auch manchmal Müh',
sie findet es korrekt.
Die Tagesarbeit dann beginnt,
da gibt es viel zu tun,
zu schnell ihr oft die Zeit verrinnt,
tags kommt sie kaum zu ruh'n.

Die ganze Woche geht es so,
hat trotzdem nie geklagt,
am Küchenherd und anderswo,
war sie noch nie verzagt.
Wenn sie des Abends müde ist
und dann zu Bette geht,
hat sie jetzt bis zum Morgen Frist,
weil es dann weitergeht.

So geht 's bei ihr von Jahr zu Jahr,
ein Leben lang dahin,
das Liebste, ihre Kinderschar
gibt ihrem Leben Sinn.
Und wenn sie alle flügge sind,
wird ihr ums Herz so schwer,
doch kommt dann so ein Enkelkind,
freut sie sich um so mehr.

Das Mutterherz wieder erwacht,
wenn sie die Enkel sieht
die Freud ist in der Übermacht,
das Mutterherz erblüht.
Von ihr geht all die Wärme aus,
das tut den Kleinen gut,
sie holen sich im Vaterhaus
und bei der Oma Mut.

Und jedes Jahr am Muttertag
dann ist es auch so weit,
dass jedes Kind stellt sich die Frag',
wie Mutter man erfreut?
Mit Blumen wird sie auch bedacht,
für ihre Lieb' und Müh',
die sie sich täglich hat gemacht,
seit aller Herrgotts Früh.

Nicht nur heut', lieb' Mütterlein,
wirst du von uns verehrt,¨
wir werden stets die deinen sein,
so wie es sich gehört.
Bist du auch einmal alt und grau,
wie könnt' es anders sein,
bist du für uns die schönste Grau,
das liebste Mütterlein.

Maminka

Už časně zrána čerstva je
k práci se hotovit,
na nic si přitom nehraje,
ví, že to tak má být.
To dílo věru nečeká
a je ho nemálo,
čas věčně zmáhá člověka,
co jitro nastalo.

Celičký týden je to tak,
ni slůvka odmluvy,
u kamen, všude nejinak
se stavět k všemu ví.
Když přec ji zmůže únava
a večer jde se spat,
nazítří zas to nastává
věčně a napořád.

Co týden, rok po roce dál,
jak člověk je tu živ
pro děti, co jí osud přál
a s nimi stálý div.
Když je pak vidí odlétat
z hnízda pryč, cítí žal.
Oč větší radost ze vnoučat
jí osud nachystal!

Vzbudí se srdce mateří,
ve vnucích ožije,
té síle člověk nevěří,
jež v srdci matky je.
Od mala dokáže tě hřát
a pomáhá růst snům,
učí i tebe v lásce stát,
ctít provždy rodný dům.

Co k svátku matek jen jí dát?
To dětem nastal čas,
vlastního svědomí se ptát,
čím učinila nás.
Snad květin pár jí postačí,
za dar, co přála nám,
za dny, jak rok se otáčí,
rána, jež přál Bůh sám.

Ne dnes jen, drahá maminko,
budem Tě uctívat,
aniž by i jen malinko
měl kdo z nás bokem stát.
Byť stářím zestříbřel Ti vlas
i jenom zlehýnka,
to stříbro Ty 's, ta krása krás,
nejdražší maminka.

Glaube und Heimat, 2022, č. 6, s. 8

Každý jen tu svou, má za jedinou, ale cit vůči matce zlehčit nelze. Tady se z něj vyznává autorka, jejíž verše, samozřejmě jen v německém originále (ten český pokus o překlad je vyznáním osobě jinačí), poslala po letech krajanskému časopisu Mitzi Prinzová (i ona má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) z Vídně. Marii Fischerovou, roz. Fröstlovou, označuje za rodačku ze vsi Šejby (Scheiben) čp. 35 (má být čp. 36, alespoň podle matriky), kde se, jak uvádí křestní matrika farní obce Horní Stropnice (Strobnitz), narodila 25. června roku 1903 (den nato ji ve farním kostele sv. Mikuláše v Horní Stropnici křtil P. Benno Karlez, rovněž i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) jako nemanželská dcera Marie Fröstlové, manželské dcery chalupníka Alberta Fröstla ze Šejb čp. 36 a Theresie, roz. Fischerové ze Žumberka (Sonnberg) čp. 3. Pozdější přípis na matričním záznamu o svatbě má sice chybu v letopočtu, ale z českobudějovické knize oddaných se dovídáme, že se Marie Fröstlová "mladší", tehdy služebná v Roudném čp. 5, dne 1. dubna roku 1938 v Českých Budějovicích provdala za dělníka Johanna Fischera (*31. ledna 1903) ze Starých Hodějovic čp. 36. V časopise "Glaube und Heimat" se setkáváme s připomínkou jejích narozenin až do roku 1995, ale bez bližších podrobností, výjimkou místa bydliště ve Frankfurtu. Tak i my se také musíme spokojit s tím, co k dojemně prosté básni uvádí.

- - - - -
* Šejby / Horní Stropnice / České Budějovice