FRANZ FLEISCHMANN

Znovu doma v Dlouhém Boru

Z Finsterau, kde jsme byli na dovolené, jsme jeli 11. září 1985 domů (v originále "nach Hause"- pozn. překl.). Hraniční formality byly vyřízeny v deseti minutách. Cesta vedla přes Volary do Želnavy (v originále "über Wallern nach Salnau" - pozn. překl.). Už od Slunečné nás zdravil čerstvě renovovaný želnavský kostel, oděný bělostnou omítkou (v originále "in Sonnberg grüßte uns schon die neu renovierte Kirche mit dem weiß getünchten Kleid" - pozn. překl.). Prvé kroky doma náležely našim mrtvým. Ze hřbitova jsou odstraněny divoce bující keře a kopřivy. Na odborně restaurovaných náhrobních křížích chybí bohužel všude na štítcích nápisy s německými jmény (v originále "fehlen leider alle deutschen Namensschilder" - pozn. překl.). Přes Bělou a nádraží Nová Pec (v originále "über Parkfried, Salnau-Bahnhof" - pozn. překl.), přijíždíme do Dlouhého Boru (v originále "nach Langhaid" - pozn. překl.). Jsme tam srdečně přijati našimi známými. Po obědě putujeme k někdejšímu hostinci "Hammerschmiede". To místo mi připomíná dávnou "konzumní" slavnost (v originále "das einstige Konsumfest" - pozn. překl.) s mnoha potěšeními pro děti, jako byly závody v pytlích, chňapání uzenek ve vzduchu pusou (v originále "Würstlschnappen" - pozn. překl.) a mnoho jiného. Následovně se šlo na "Kranklberg", "Lippei", lesem na "Schofwoid" a zase zpátky k našim domkům. Po vydatné přestávce k odpočinutí jsme odjeli kolem deváté hodiny večer do Jelení k lokalitě za nás zvané "Hirschbrunst" (v originále "nach Hirschbergen zur Hirschbrunst", česky by se lokalitě řeklo "říjiště" - pozn. překl.). To byl pro mne výjimečný zážitek. V příštích dnech jsme zůstali v Dlouhém Boru a vyplnili jsme je hledáním hub (v originále "mit dem 'Schwoamagehj" - pozn. překl.) v blízkém lesním okolí.. Prošli jsme křížem krážem "Schofwoid", "Howaberg", "Brejntenberg" a "Kranklberg", zčásti bychom museli zajít do zakázaného vojenského prostoru. Tam jsme vždycky (rozuměj když ještě neexistoval - pozn. překl.) našli nejvíc hub. Hned jsme je po úlovku nasušili, abychom je mohli vzít s sebou do Offenburgu.
Na někdejším "želnavském" nádraží (už zmíněné nádraží Nová Pec - pozn. překl.) se mnoho nezměnilo. Domy kolem jsou z větší části obydleny. Zmizely ovšem pěkné předzahrádky a úpravné okolí, které někdejší letní hosté tak vychvalovali. Kolem parní pily vzniklo množství novostaveb. Nová česká škola stojí na vrcholu kopce zvaného za nás "Waldlberg". Při stavení "Schestauer Korl" je teď obchod se zelenimou s malým prostorem pro občerstvení. U Lexů (v originále "beim Lex'n" - pozn. překl.) se můžou koupit barvy. Při Jezerním potoce (v originále "am Seebach" - pozn. překl.) chybí stavení mého strýce Martina Fleischmanna. Musel ustoupit vyvýšenině, vzniklé kvůli přehradnímu jezeru. Stavení "Feichtinger", "Bucherjosef'n" a "Pöschl! jsou obydlena a v řádném stavu.
Směrem na Ovesnou (v originále "in Richtung Haberdorf" - pozn. překl.) stojí ještě několik domů, dál nahoře dokonce nějaký kolchoz (v originále "sogar eine Kolchose" - pozn. překl.). Ten už se ale nachází ve vojenském prostoru (v originále "schon im Sperrgebiet" - pozn. překl.). V Nové Peci je většina domů srovnána se zemí. Vydali jsme se až k dělnickým domkům za myslivnou (v originále "hinter dem Forsthaus" - pozn. překl.), kam už se taky nesmí. Škola je přestavená na obytný dům. Hostinec "Haunso" (Habert) nabízí svou zchátralostí smutný pohled. Do Jelení je cesta sice vyasfaltována (v originále "geteert" - pozn. překl.), ale velice hrbolatá. Kameny podél Jezerního potoka (v originále "den Seebach entlang" - pozn. překl.) jsou natolik omšelé a zarostlé, že by je pod tím příkrovem člověk ani netušil. Potok míjí krásné travnaté břehy se sněhobílými písečnými mělčinami. Přesto se v něm ještě mihne několik pstruhů, což potěšilo moje rybářské srdce. V Jelení stojí dosud stavení "Schmierbrenner" (tj. česky "kolomazník", samota téhož jména /česky "Mazník"/ u Jelení je na serveru Zaniklé obce označena jako "zcela zničená" - pozn. překl.), hájovna a ještě dva nebo tři domy. jejichž německá označení si už nepamatuji. Při kanále je dosud k vidění i "Saumer (Säumer)" a myslivna, kolem které vzniklo několik dělnických domků. Putovali jsme dál až k "podzemnímu" plavebnímu kanálu (v originále "bis zum unterirdischen Schwemmkanal" - pozn. překl.) k malé, krásně položené lesní nádrži (v originále "zu dem kleinen wunderschön gelegenen Waldsee" - pozn. překl.), vypouštěném dříve za účelem plavení dřeva.
A teď zpátky do Dlouhého Boru.
Za hájovnou (na webu Zaniklé obce se uvádí jako čp. 7! - pozn. překl.), "Bednarschem" a "Gaisbauerem" (v adresáři jsou ovšem v témže prameni psána na čp. 11 /dodnes stojí/ příjmení "Bednar" a "Gaisburger" - pozn. překl.) se řadí několik dělnických domků. "Gruber" a "Kowarsch" zmizeli. "Lustjogl" je obydlen a v dobrém stavu". "Bucher, "Bucheradolfn" a "Ballei" (při Jezerním potoce) jsou odstraněny. "Siegl" přímo při potoce není už k nalezení. Hostince "Hammerschmiede" a "Schmiede" jsou srovnány se zemí a pohlceny lesem. "Reischlheger", dříve "Brettschneider", je obydlen. Při "Lippei" je strženo stavení i stodoly (v originále "beim Lippei sind Hof und Scheunen abgerissen" - pozn. překl.), jen stavení, kde bydleli "financové" (v originále "Finanzer" - pozn. překl.), je pronajato. "S' Petern" už také nestojí.
"Pangerl" a "Olzinger" rovněž chybějí. "S' Stutzn (Lippn Lois)" je ve velice zpustlém stavu. Bydlí tu Čech jménem či příjmením Viktor se třemi kozami a dvanácti kozly, kteří se ve zcela zdivočelém stavu toulají po lese. Na našem pozemku stojí ještě stará lípa a několik ovocných stromů. Na místě našeho obytného stavení (mělo čp. 16 - pozn. překl.) byla postavena rekreační objekt s kuchyní a pěti místnostmi. "Schwarz-Haus" je velice pěkně zaříze, tady jsme se při návštěvě usadili. Stavení "Stantz'n" a "Steffl" jsou dobře zachována a jsou rovněž používána jako rekreační objekty. Z domů, které zmizely, se nezachoval ani kámen. Jen vzpomínka na naše dobré sousedy v nás žije dál. Cesta od silnice na Jelení k nám je zarostlá travou, ale přesto je dosud sjízdná. Přímo z našeho pozemku už nijaká cesta nevede. Podél cesty na "Lipppei" je potok úplně vyschlý. Tady se dali kdysi nalovit ti nejlepší pstruzi. Mezi "Lippei" lesem zvaným "Schofwoid" jsou všude položeny drenážní roury, stejně tak mezi našimi domy a novou pilou.
V našich lesích žije spousta černé zvěře a jelenů (v originále "viele Wildschweine und Hirsche" - pozn. překl.). Na stopy výskytu stád divokých prasat tu narazíte velice často. Bylo to v Dlouhém Boru pět velice krásných dnů. Přesto nám bylo teskno, když jsme pomysleli na minulost. Zdravím touto zprávou z našeho milovaného domova velice srdečně všechny své někdejší sousedy a školní kamarády které jsem za naší návštěvy velice postrádal.

F. Schläger, Chronik der Gemeinde Neuofen am Plöckensteiner See (1986), s. 145-146

Po pravdě řečeno nevím, kolika lidem může co říci popis osady se jmény usedlostí, jak je znali toliko místní. Ta jména tu vystupují málem jako živé bytosti, což je absurdní zejména u těch, které už neexistují. Jejich znění se totiž i v podání přímých pamětníků liší a neodpovídá třeba adresáři, uvedenému v krajanské pamětní knize. Surreálná podoba textu má ovšem svou kvalitu vlastní, poněvadž po 40 letech žije paměť po svém. A to jde o končinu relativně zabydlenou, blízko nádraží i přehradního jezera. Stále jsou to ústy autora textu "naše domy" a "naše lesy". Kdo by mu to rozmlouval? Co se dá změnit na tom, že se tu 6. května roku 1925 narodil na stavení čp. 16, které už v Dlouhém Boru nenajdeme, svému otci a jmenovci (povoláním je na archu sčítání lidu z roku 1921 označen jako "Holzbauer", což slovník České lesnické jednoty z roku 1883 překládá z němčiny jako "podlesák") Franzi Fleischmannovi (*7. října 1878 v Bělé /Parkfried/) čp. 29), nemanželskému synu Anny Lexové (její otec Johann Lex byl podruhem ve dnes zaniklé vsi Vltava, německy Oiberg čp. 16), legitimizovanému teprve matčiným sňatkem 17. května 1886 (tj. po téměř osmi letech) s tělesným otcem synovým Karlem Fleischmannem (nelze asi opomenout, že Karl i Anna zemřeli v Dlouhém Boru čp. 16, kde je nacházíme na archu sčítání lidu z roku 1921 v témže roce 1929, on 14. února,ona 5. března), a jeho ženě Anně (*12. dubna 1886 v Želnavě čp. 3), nemanželské dceři Marie Jungwirthové (její otec Johann Jungwirth byl kolářem v Bělé čp. 7, matka Barbara, roz. Friedlová pocházela ze Želnavy čp. 19). Franz a Anna se brali 28. dubna roku 1919 a zatímco otec autora textové ukázky zemřel 30. listopadu 1941 ještě "doma", matka ho přežila skoro o 40 let, když opustila tento svět v roce 1978 v bádensko-württemberském městě Offenburg (městský "mluvící" znak zobrazuje skutečně "otevřený hrad"), odkud Franz Fleischmann "mladší" a jeho žena Ruth přispěli svou zprávou o domově do rodácké knihy. O nezvyklých okolnostech skonu Franze Fleischmanna (1925-1996) nechávám vypovědět český překlad nekrologu v krajanském časopise. Rozhodně stojí za účastnou pozornost.

Smrtelná nehoda cestou domů

Grete Ranklová

Truchlíme po Franzi Fleischmannovi, kterého dne 23. července roku 1996 na cestě autem ke hřbitovu v Želnavě (v originále "zum Salnauer Friedhof" - pozn. překl.) postihl tragický osud. Závora na železničním přejezdu ve Volarech (v originále "in Wallern" - pozn. překl.) byla nahoře, takže Franzlův automobil byl navzdory opatrnému chování řidičovu v nepřehledném terénu obětí srážky s vlakem (zpráva o nehodě v českém tisku ovšem příčinu nehody popisuje jinak, viz obrazová příloha - pozn. překl.). Za volantem těžce zraněný Franzl byl dopraven do prachatické nemocnice, kde 31. července následkem embolie skonal. Řidičova žena Ruth i jeho švagrová vyvázly se zlomeninami žeber a po ambulantním ošetření mohly být propuštěny.
Jemu samému byla předurčena jako mnoha jiným příslušníkům jeho generace těžká životní pouť: nedokončenou dobu výuky u říšských drah přerušil odvod k wehrmachtu, válka, zajetí a vyhnání z milovaného domova. Franzl se roku 1946 ocitl se svou matkou v Dolním Bavorsku. Otec zemřel v roce 1941 ještě doma. Franzlovo přání navštívit a opečovat otcův hrob zůstalo následkem tragické nehody zmařeno. Svou ženu Ruth, vyhnanou ze slezské Vratislavi (v originále "aus Breslau", rozuměj dnes polskou Wrocław - pozn. překl.), poznal v dolnobavorském městysi Rotthalmünster a roku 1950 se vzali. Ještě v témže roce se přestěhovali do bádensko-württemberského Offenburgu. Tam byl Franz Fleischmann po 30 let úspěšným vedoucím oddělení velkoobchodu sanitárním zbožím.
Ve Franzlovi, narozeném v roce 1925 v Dlouhém Boru, ztrácíme milého, k pomoci vždy ochotného přítele, jehož účast budeme na našich rodáckých setkáních velice postrádat. "Unvergessen bleibt mir die alte Heimat im Böhmerwald, die ich immer wieder besuche und durchwandere." (tj. "Nezapomenutelným zůstává mi ten starý domov na Šumavě, který pořád navštěvuji a proputovávám." - pozn. překl.) Tak zní jeho věta na okraj vzpomínky do rodáckého sborníku, dokládající autorovo sepětí se šumavským domovem a přírodou. Jeho pohřeb se konal 3. srpna 1996 v Offenburgu. Přišlo se tam s ním rozloučit mnoho přátel i smutečních hostí. Jeho milované paní Ruth, která se zesnulým sdílela po 46 let radosti i strasti, stejně jako všem jeho blízkým, platí naše upřímná soustrast. Milý Franzi, na hřbitově, cizím a domovu tak vzdáleném, spi klidně v pokoji Páně!

Hoam!, 1996, s. 823-824

- - - - -
* Dlouhý Bor / † Prachatice / † † Offenburg (BW)