MAX FLEISCHER

Celá budova zvenčí je neomítnutá cihlová stavba...

Celá budova zvenčí je neomítnutá cihlová stavba ve smyslu středověkých staveb z pálených cihel na severu Německa. Pruské Slezsko by se dalo označit za zemi staveb z neomítnutých cihel, neboť početnými a velkolepými průmyslovými podniky (v originále "Etablissements" - pozn. překl.) se neomítnutá stavba, která má přece v takových případech i nejplnější a nejnespornější oprávnění, v tomto případě ještě zcela zvlášť vyvinula prostřednictvím velmi lehkého a ve výjimečné kvalitě a kráse vyrobeného cihelného materiálu.

Zeitschrift des Österreichischen Ingenieur- und Architekten-Vereines, 1904, č. 35, s. 494

P.S. Na rozdíl od jiných "cihlových" staveb Maxe Fleischera v gotickém slohu je kirkut (tj. pohřební hala) v polských Gliwicích (německy Gleiwitz, česky Glivice či Hlivice, město, spjaté s počátkem druhé světové války tím, že nacistům posloužilo jimi fingovaným přepadením tamní rozhlasové stanice za "casus belli", předcházející v roce 1939 jejich útoku na Polsko) dodnes zachován a v lednu 2016 byl otevřen jako muzeum. Předchozí Fleischerův text se týká jeho. Není asi úplnou náhodou, že dominikánský klášter, snad nejstarší budova v Českých Budějovicích, kde byla Maxi Fleischerovi roku 1888 svěřena stavba synagogy, má cihlový raně gotický štít severoněmeckého typu. Horší je, že já si někde v těch místech povětšinou vzpomenu na Cizince Alberta Camuse a jeho hru Le Malentendu/Nedorozumění, původně Budejovice (ou Dieu ne répond pas). Lákalo ho prý slovo "vice" (neřest), skryté v názvu města (také Glivice jsou podobným případem). A také se mi nedaří zapomenout na zdejší, tj. budějovický židovský pogrom v roce 1505, kde byli místní Židé topeni možná někde v blízkém okolí té stavby... klášter-malý klášter-Budějovice, zapsal si prý Camus do svých "Carnets".

Na zdraví Jeho Veličenstva císaře...

Na zdraví Jeho Veličenstva císaře, který svým poddaným daroval všechny svobody ducha a vyznání (v originále "der seinen Unterthanem alle Freiheiten des Geistes geschenkt" - pozn. překl.)!

Budweiser Kreisblatt, 1888, č. 46, s. 3

P.S. Tento architektův "Trinkspruch" byl při osazení hlavice věže českobudějovické synagogy dne 8. června roku 1888 doprovozen trojím "Hoch!" Po dalším přípitku městu Budějovicím, mužům a ženám zdejší židovské "Kultusgemeinde" a všem, kdo stavbě přispěli podporou, prý řečník podle starého obyčeje, a to po každém ze tří přípitků, shodil sklenku z lešení dolů. Ta, z níž připil na město, prý se ani po dlouhém pádu shůry nerozbila... Rozumí se, že ta, z níž připil na zdraví panovníkovo a ta poslední ze tří, z níž pil na zdar židovské obce a jejích mecenášů, došly ve střepech zkázy.

Max Fleischer je rodem "Hanák židovského původu". Narodil se totiž 29. března roku 1841 v Prostějově (německy Prossnitz) jako nemanželský syn neznámého otce a matka Betti se provdala za muže jménem Baruch Rohmann Fleischer, který dal Maxovi své příjmení. Poněvadž jeho nevlatní matka, která ho vychovávala, je dokumentována jménem Leni Romanová, dá se předpokládat, že příjmení skutečného otce znělo Roman. Poté, co v Olomouci (Olmütz) absolvoval vyšší reálku (Oberrealschule), odešel v roce 1859 do Vídně, aby se tu věnoval studiu na Technické univerzitě (1859-1863). Jako příchozí z chudých poměrů mohl student vyjít jen poskytováním soukromé výuky. Roku 1863 se stal žákem Akademie výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste), kde byli jeho učiteli profesor Eduard van der Nüll, dvorní rada Josef Storck, profesor Carl Roesner či "Dombaumeister" Friedrich baron von Schmidt, jehož spolupracovníkem v letech 1868-1887 se ve Schmidtově soukromém ateliéru Fleischer posléze měl i stát. V roce 1874 se oženil s Reginou Theresií Beckovou, která zemřela roku 1904 a on se rok nato znovu oženil s Ernestinou Wellimovou (*1856, +1921). Jako stavební mistr se Max Fleischer podílel i na zbudování proslulé vídeňské radnice, dokončené roku 1883. Byl za to císařem Františkem Josefem I. vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou a vídeňská městská rada mu propůjčila zdejší občanství. Při vchodu do radnice dodnes spatřujeme vytesánu Fleischerovu hlavu. V roce 1887 se Fleischer ve Vídni etabloval jako samostatný architekt. Nejen synagogy v Českých Budějovicích a v Pelhřimově, pokud chceme hovořit o Čechách (ta prvá zničena nacisty roku 1942, ta druhá komunisty roku 1967), nýbrž i náhrobky (mj. na vídeňském Centrálním hřbitově, kde je pochován i sám Fleischer, výrazný náhrobek politika Adolfa Fischhofa, usilujícího s Františkem Ladislavem Riegrem o narovnání česko-německých národnostních vztahů, viz k tomu Wikipedia) a hřbitovní síně na různých místech mocnářství nesly či nesou pečeť Fleischerova díla. Na domě ve vídeňské Neustiftgasse čp. 64 v městské části Neubau (7. městský okres), kde až do své smrti v 64 letech svého věku 18. prosince 1905 Max Fleischer bydlil, byla v roce 2008 odhalena pamětní deska. Stalo se tak až 70 let poté, co v noci z 9. na 10.listopadu roku 1938 došlo ve Vídni (v Neubau byl přitom ve Vídni po předměstí Leopoldstadt nejvyšší podíl židovských obyvatel) k děsivému pogromu, jemuž padly za oběť i Fleischerovy vídeňské synagogy a z jehož pachatelů nebyl nikdy nikdo postaven před soud.Ten soud, kde bychom i my mohli svědčit, sídlí asi někde jinde než ve Vídni či třeba v Českých Budějovicích (tady je někdejší synagoze opravdu blízko). Jak to kdysi napsal Jevgenij Jevtušenko, aby sňal za jiné vinu alespoň z vlastního ruského lidu, v básni Babí Jar (zde v českém překladu Olgy Maškové):

Dnes jsem stár léty,
jak židovský lid,
jsem jeden z nich,
jsem Žid.
Hle, plazím se v egyptských zdech,
umírám na kříži,
mám jizvy po hřebech.

V březnu 2022 dopadaly na Kyjev i okolí Babího Jaru ruské bomby a rakety...

Nová budějovická synagoga

Anonym

Na jihozápadě města, mezi řekami Vltavou a Malší (v originále "zwischen Moldau und Maltsch" - pozn. překl.), vlastní město Budějovice (v originále "die Stadtgemeinde Budweis" - pozn. překl.) velké volné prostranství, zvané tu "Krummauer Teichwiese" (tj. "Krumlovská rybniční louka" - pozn. překl.), přeťaté náspem někdejší linecko-budějovické koňské dráhy (v originále "von dem Bahndamme der ehemaligen Linz-Budweiser Pferdebahn" - pozn. překl.). Tento násep slouží jako uliční spojnice vnitřního města s Lineckým předměstím a táhne se od severu k jihu.
Prostřední, na východní straně náspu ležící parcelu, získala izraelitská náboženská obec a dala tam zbudovat synagogu (v originále "einen Tempel" - pozn. překl.). Předevčírem (rozuměj 27. srpna roku 1888 - pozn. překl.) se konalo slavnostní položení základního kamene a my chceme využít této příležitosti, abychom o zajímavém stavebním díle poreferovali.
Co se polohy týče, je ji možno nazvat maximálně příznivou, poněvadž se budova nalézá stranou hlučného dopravního ruchu, blízko městu a v jeho pohodlném dosahu. Ritu odpovídajíc, je orientována k východu, kolem dokola je volně stojící, západní frontou je obrácena k ulici (od roku 1986 má /s přerušeními/ název ulice F.A. Gerstnera - pozn. překl.).
V půdorysu vykazuje synagoga trojlodní založení s jednou mohutnou 11,35 m širokou prostřední lodí a se dvěma stejnými, 3,65 širokými bočními loděmi. Prostřední loď tvoří vlastní prostor svatyně (v originále "Tempelraum" - pozn. překl.) a slouží ve své východní polovině pro umístění 222 mužských sedadel a ve své západní polovině pro 228 ženských sedadel. Boční lodě slouží vlastně jako chodby, ale mohou podle potřeby pojmout ještě nějaký počet přibližně 80 až 100 sedadel. V prodloužení boční lodě směrem k západu se nacházejí předsíně se vchody pro muže; v prodloužení prostřední lodě na západ se nacházející předsíň obsahuje vchody pro ženy. Napravo a nalevo od zmíněných předsíní vedou schodiště nahoru ke kůru (kruchtě) s varhanami (v originále "zur Chor- und Orgelbühne" - pozn. překl.), jakož i do podstřeší (v originále "auf den Dachboden" - pozn. překl.).
Po celé šíři prostřední lodi a v jejím prodloužení směrem na východ je čtyřúhelníková apsida, v níž se nachází svatostánek (v originále "Bundeslade", tj. archa úmluvy či schrána svědectví - pozn. překl.), oltář, kazatelna a sedadla funkcionářů, vpravo a vlevo jsou přiřazeny jako kaple šatny osmiúhelníkového půdorysu, z nichž se dá vstoupit jak do apsidy, tak do bočních lodí chrámu. Jsou tu vytvořeny i nouzové východy, takže synagoga má celkem sedm východů.
Úhrnná délka synagogy od jedné hlavní zdi ke druhé obnáší 35 m, její šířka od jedné hlavní zdi ke druhé 20 m. V průřezu vykazuje synagoga tvar klenuté baziliky. Jako opory klenby a zdi hlavní lodi (v originále "Hochschiffsmauer" - pozn. překl.) slouží cihlové pilíře odpovídajících rozměrů, což tak bylo možno uspořádat proto, poněvadž celý objemový prostor (v originále "Fasungsraum" - pozn. překl.) synagogy se nachází v prostřední lodi. Výška prostřední lodi činí 11,25 m, výška bočních lodí 4,50 m. Apsida má stejnou výšku jako prostřední loď. Čtyři mohutné křížové klenby pravoúhlého základního tvaru o rozpětí 10,50 m co do šířky a 6,80 m co do délky pokrývají strop prostřední lodi. Spočívají na bohatě členěných cihlových pilířích a jsou klenuty cihlovými žebry. Apsida má separátní, podlouhlému pravoúhelníku odpovídající klenbu. Klenby bočních lodí jsou kvadratického základního tvaru, vytvořeny jako křížové klenby mezi cihlovými žebry.
Fasády odpovídají zcela charakteru vnitřní konstrukce a jsou provedeny v neomítnuté cihlové stavbě z červeného plaveného materiálu (v originále "von rotem, geschlemmten Materiale" - pozn. překl.) s částečným použitím omítky na jednotlivých místech, ovšem bez použití stavebního kamene, ještě tak terakoty (v originále "noch Terra cotta" - pozn. překl.), zcela ve smyslu středověkých staveb z pálených cihel na severu Německa (tady je patrno, že tento anonymní text vychází z Fleischerových podkladů /viz první z našich textových ukázek/ - pozn. překl.). Západní hlavní fronta vykazuje štítovou fasádu se dvěma postranními, 42 m vysokými věžemi, které mají uvnitř schody. Tato fasáda zahrnuje veškeré hlavní vstupy.
Ve výši prvního patra je mohutné kružbové okno provedené zcela ve tvarovaných cihlách. Horní štít má v prostředním poli umístěn vápencový reliéf desek Desatera s vyrytým a pozlaceným hebrejským písmem. Boční fasády jsou v návaznosti na vnitřní klenební pole opatřeny podpěrnými pilíři a podpěrnými oblouky.
Každé traverze odpovídá pro osvětlení boční lodi pár kružbových oken a k osvětlení prostřední lodi po jedné třídílné skupině oken. Okna apsidy jsou v kružbě bohatší.
Východní fasáda, která navenek reprezentuje apsidu, je vyvinuta jako kompletní štítová fasáda a plochy stěn jsou oživeny vzorovanými cihlami, které jsou spojeny v jeden dezén. Působení monumentálně ukázněných fasád staví na bohatém a energickém značení siluet a jsou všemi prvky gotické kostelní stavby přizpůsobeny charakteru stavby z pálených cihel, za užití podpůrných pilířů, podpůrných oblouků, kružbových oken, fiál v přísném a korektním řazení. Viditelné střechy, všechny pokryty tmavohnědými glazovanými taškami, docelují důstojný a slavnostní zjev impozantního stavebního díla.
Také interiér stavby je konsekventně a striktně proveden, a sice žlutými cihlami pro plochy a pilíře, červenými pro pásy a žebra. Půvabným dojmem působí na cihlovém sloupku v hrubé neomítnuté stavbě provedená kruchta s varhanami (v originále "auf Ziegelsäulchen im Rohbau ausgeführte Orgelbühne", Kamila Čechová píše v Českobudějovických listech, 1996, č. 75, s. 11 jen o monumentálně vyhlížejícím "vyvýšeném" kůru - pozn. překl.).
Malý počet omítnutých stěn, jakož i omítnuté cípy kleneb (v originále "die geputzten Gewölbskappen" - pozn. překl.) jsou dekorovány prostými, ale vkusnými malbami. Velká péče byla věnována uspořádání a výzdobě apsidy a architektovi se tu podařilo vytvořit soubor, který se co do monumentality, důstojnosti a atmosféry vyskytuje jen zřídka. Celá široká strana apsidy je vyplněna přísně stylově provedenou archou úmluvy a sedadly funkcionářů. O šest stupňů výše než podlaha hlavní lodi je pódium, na němž se nachází oltářní stůl a nad dalšími osmi stupni se prostírá plató s archou úmluvy. Tato dřevěná schrána s bohatou ornamentikou a bohatým kováním na dveřích má zařízení, které stahuje oponu do postranních skříní a ty tam na rámech napnuty mohou být hned uloženy. Kazatelna z kujného železa se stabilně nachází před archou úmluvy. Dva bronzové kandelábry stojí po obou jejích stranách. Bohatá kovaná mříž ohraničuje pódium a plató před archou úmluvy.
Dojem, který vyvolává klenutý vnitřní prostor se svými pomalovanými klenbami, svými pestrými okny a impozantním svatostánkem, je mohutný, slavnostně povznášející. O večerní osvětlení je postaráno plynovými hořáky (v originále "durch Gas-Sonnenbrenner" - pozn. překl.), které jsou umístěny v otevřených svorníkových věncích klenby; kromě toho se nacházejí v bočních lodích bronzové lustry, visící z každého závěru oblouku. O odsávání spalovaného plynu a špatného vzduchu je postaráno odsávacími kanály, uloženými v podstřeší a ústícími do odtokové roury (v originále "in Schlotte" - pozn. překl.). Okolnost, že stavební místo leží významně níže než je úroveň ulice, vedla k podsklepení celé budovy; bylo tak lehce možné, vytvořit ústřední topení pro vyhřátí synagogy.
Ze strany knížecí schwarzenberské cihleny ve Zlivi (v originále "in Zliv" - pozn. překl.) dodaný krásný cihelný materiál poskytl možnost celou neomítnutou stavbu provést a její barva a vzhled jsou díky němu opravdu vhodné a příznivé. Stavební náklady včetně zařízení činí 75 tisíc zlatých.
Je toliko aktem spravedlnosti, budou-li tu uvedena jména všech těch, kdo se duchovně či hmotně přičinili o zdar díla. V hale se nachází pamětní deska, která jejich výčet uvádí. Text zní doslova takto (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Ve vděčném uznání zásluh se představenstvo náboženské obce na svém zasedání dne 12. července 1888 rozhodlo, dát zde zaznamenat jména oněch mužů, kteří svou duchovní či hmotnou prací přispěli ke zdaru tohoto stavebního díla:
Vyhotovitelem plánů, vedoucím celé stavby a všech prací ohledně zařízení a výzdoby byl vídeňský architekt Max Fleischer. Jeho spolupracovníkem byl architekt Johann Miedel a stavební technik Bernhard Wandrey jako stavbyvedoucí.
Jednotlivě provedli: Thomas Bina (Budějovice) umělecké zámečnictví, Karl Eisenhut (Praha) varhany, Franz Fürst a syn (Budějovice) konstrukční práce, Franz Jobst (Vídeň) malby, Josef Krenek (Budějovice) kamenické práce, Josef Klima (Budějovice) pokryvačské práce, Franz Kutschera (Budějovice) truhlářské práce, Franz Patzak (Budějovice) dlažba a potrubní vedení, Julius Praßtorfer (Vídeň) dřevořezby, Erste Produktivgenossenschaft der Broncearbeiter in Wien lustry, Josef Schacherl (Budějovice) mřížkové vyšívání, Wenzel Schinko (Krumlov) truhlářské práce, Franz Schnek (Vídeň) malby na skle, Knížecí schwarzenberská továrna ve Zlivi a v Krumlově (v originále "zu Zliv und Krummau" - pozn. překl.) cihly a vápno, Rudolf Steffny (Budějovice) natěračské práce, Johann Stegmann a syn klempířské práce a plynové instalace, Josef Taußig (Budějovice) střešní tašky, Alfred Wertmüller (Praha) stavební mistr, Josef Hauptvogl stavební technik jako jeho zástupce, Sylvester Windspach (Budějovice) hromosvody, Alois Kraft (Kufstein) cement, Michael Winkler (Vídeň) číslování sedadel."