ELFRIEDE FORELLEOVÁ
Vyhnání z Přimdy
Když v pozdním podzimu roku 1946 bylo téměř docela ukončeno vyhnání německých obyvatel Přimdy, zůstalo tu přesto asi 14 rodin, které mohly být českými úřady využity k nucené práci bez náhrady. Na jaře 1948, kolem poloviny dubna a ještě později, mohli zbylí německy mluvící Přimdští (v originále "die zurückhaltenen Pfraumberger" - pozn. překl.) překročit u dnes zaniklých osad Neuhäusl a Reichenthal (pod českými místními jmény byly Nové Domky u Rozvadova zničeny částečně, Hraničky zcela - pozn. překl.) bavorské hranice v blízkosti tamní obce Waidhaus. Ke zmíněným rodinám náležela i ta manželů Ernsta a Anny Schwarzových, řečená usedlostním jménem "Becknnickel". Měli mj. dvě dcery, Elfriede (Friedl), později provdanou Forelleovou, a Karoline (Line), později provdanou Staffaovou.
Ty musely už v dívčím věku pod českým dohledem odklízet hromady sutin po asi 150 domech, vyhořelých v dubnu 1945 (staly se obětí rozsáhlého požáru za amerického náletu za použití zápalných bomb po palbě ze strany asi 200 vojáků wehrmachtu sem nasazených, místní /bylo jich v srpnu 1945 podle digitálně dostupné české kroniky, vedené po válce, a to jen v letech 1949-1950, ve "slovanském" duchu Františkem Okrouhlíkem z Choustníka u Soběslavi, celkem 1234, z toho jedna Češka Anna Hegewaldová, druhý Čech Antonín Outrata se hned 7. června 1945 oběsil/, byli naštěstí schováni ve sklepech domů - pozn. překl.). Sutinami se zasypávaly zdejší půdní nerovnosti a příkopy (v originále přímo "der 'Bodamotzengraben' nahm damals den größten Teil des Schutts" - pozn. překl.). Rodina Schwarzova bydlila ve stájových budovách a jatkách při Haibachových domě čp. 138. Tam se při požáru nezřítily klenby a nouzové přístřeší chránilo před deštěm. Schwarzova rodina se rozrostla příchodem prarodičů Goblirschových z Rájova (v originále "aus Rail", osada je dnes jen částí Přimdy - pozn. překl.), kde jim byl konfiskován domovský statek "Bojerhof" čp. 26. Už na podzim 1945 tam přišel nějaký Čech s rancem, usedlost obsadil a český komisař ze sousední vsi Dubec (v originále "aus dem Nachbardorf Tutz" - pozn. překl.) toto zabrání úředně stvrdil. Prarodiči se tak stali na vlastním majetku pouhou čeledí. Když jsme je tam my vnučky přijely navštívit¨, kontrolovali nás čeští novoosídlenci jako zloděje. Děd i babička šokováni vším, co se stalo, opustili Rájov a v roce 1948 s námi Schwarzovými překročili i hranice do Waidhausu. Tatínek se dověděl, že zbylým zdejším Němcům hrozí odvoz do českého vnitrozemí, načež se pokusil domluvit s jedním důstojníkem, zda by mohla jeho rodina v Přimdě zůstat. Ten mu to nemohl slíbit. Sbalili jsme tedy věci a v noci je převezla česká nákladní auta (v originále "nachts führten uns tschechische Lastwagen" - pozn. překl.) směrem na už zmíněné Nové Domky, kde jsme za tmy přenesli naše zavazadla přes hranice do Bavorska. Už následujícího dne náš otec navázal spojení s hostinským, řečeným Kreuzwirt, ve Waidhausu (v originále "mit dem Kreuzwirt in Waidhaus" - pozn. překl.), který nás koňským povozem dopravil k tamnímu nádraží. Odtud jsme se vlakem dostali do záchytného tábora (v originále "in das Auffangslager" - pozn. překl.) ve Furth im Wald. Ten nabízel místo pro 800 vyhnanců, v té době využívalo však zdejší pobyt až kolem 2500 osob. Uplynuly týdny, než jsme byli registrováni, k tomu náš bratr Ernst a naše sestra Marie onemocněli úplavicí a museli vyhledat táborovou ošetřovnu.
Z Furth im Wald jsme připutovali do Augsburgu. Tamní lágr se nacházel v někdejší přádelně Lechhausen. Ve velkém sále tkalcovny stály řady paland pro příchozí rodiny, takže se sem vešlo tak 40 až 50 osob. Tamější zprostředkovatelna práce podle možnosti obstarávala jednotlivým příslušníkům rodin nějaké zaměstnání. Elfriede setrvala nejprve v Augsburgu, Line pracovala v Bissingen, zatímco otec a matka byli nasazeni k zemědělským pracem v jednom hospodářství rovněž v Bissingen.
Když byla v roce 1950 v Bavorsku provedena nějakým způsobem pozemková reforma (v originále "eine Art Bodenreform" - pozn. překl.) a hrabě von Oettingen-Wallerstein musel vydat své zemědělské pozemky k veřejnému užití, zbudoval Bavorský zemědělský úřad ve Warnhofen/Kömertshof šest sídlišť pro vyhnanecké rodiny. Otec se o jedno místo v nich ucházel a roku 1951 je i získal.
Později se Friedl provdala za svého Horsta a Line poznala roku 1952 ve městě Heidenheim an der Brenz (ve spolkové zemi Bádensko-Württembrsko - pozn. překl.) svého Otta.
Sudetendeutsche Zeitung, 2018, č. 23, s. 15
I v originále přechází v jednom místě vzpomínka do "ich-formy", uvedené slovy: Friedl berichtet, tj. autorství přiznávající Elfriede Forelleové z obou sester, údajných dcer Ernsta a Anny Schwarzových. Poněvadž matriky a archy sčítání lidu jsou zatím pro dvacáté století digitálně nedostupné, je nutno se omezit na data, doprovázející článek v ústředním krajanském listě. Podle připojených snímků obou sester zemřela dlouholetá přimdská krajanská pověřenkyně (Stadtbetreuerin) Elfriede Forelleová 2. září roku 2014 v bavorském Mnichově ve věku 86 let, mladší Karoline, provd. Staffaová v 88 letech věku dne 19. ledna 2018 ve zmíněném bádensko-württemberském Heidenheimu na řece Brenz, což je levostranný a severní přítok Dunaje. Nemohu se vyhnout zjištění, že existují dvě parte, souhlasící jmény i daty úmrtí s osobami obou sester, dívčí příjmení však ani u jedné z nich nezní Schwarz, nýbrž u Elfriede "Roppart", u Karoline "Haibach". Jako rodiště Elfriede (*13. dubna 1928) navíc figuruje "Neubäu (Sudetenland)" (což by mohly být Novosedly, nedaleko Přimdy ovšem hned dvoje) a mezi pozůstalými Karoline (*4. listopadu 1930), zesnulé podle parte opravdu ve městě Heidenheim an der Brenz, je uvedeno jméno dcery "Sonja", přičemž víme, že Sonja Staffa, provd. Selk, skutečně jako Karolinina dcera existuje. Je tedy dost pravděpodobné, že si obě dívky Schwarzovi jen osvojili, navíc příjmení Roppart (spíše Roppert) i Haibach v Přimdě skutečně v jejich blízkosti nacházíme. Není to zajímavost jaksi navíc?
- - - - -
* Přimda / † † † Mnichov (BY)
