BABETTE FRIEDOVÁ
Mojžíšova mladá léta
"Sklaven des Pharao waren wir in Aegypten." (tj. "Otroky faraonovými jsme byli v Egyptě." - pozn. překl.) Těmito slovy počal otec rodiny zodpovídat otázky, které mu pokládal jeho nejmladší syn ohledně svátku Pesach (hovoří se o něm někdy jako o "židovských Velikonocích", trvá týden a připomíná právě vyvedení z egyptského otroctví a také jarní probuzení země a přírody, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.).
Může si však ten zvídavý hoch učinit vůbec nějaký správný pojem o tom, co to je otroctví? Je toho schopen jeho otec? Dá se dnes změřit ono prokletí, jež spočívá v samotném slově "Sklaverei" (tj. "otroctví" - pozn. překl.)? Člověk toho přečetl spousty, co bylo napsáno na dotyčné téma, ať už líčení života v otroctví přinášely historické knihy, cestovní črty, v neposlední řadě pak fantastická vyprávění či romány plné napětí. Dokáže ale i ta nejživější fantazie načrtnout tak věrný obraz otroctví jak to v navyklé prostotě a stručnosti činí starozákonní Písmo svaté (označením "die heilige Schrift" se tu v židovské tradici samosebou rozumí Starý Zákon - pozn. překl.)? Otroctví, ve kterém pod vládou despotického faraona před více než tři a půl tisíci let žil neozbrojený pastevecký národ, národ, hledající v Egyptě přátelskou pohostinnost a nalézající tam toliko porobu?
Bič drábův (v originále "die Peitsche des Frohnvogtes" - pozn. překl.) však nebyl tím nejhorším, co měli trpně snášet nešťastníci, nebylo to ani duchovní jho. které je zlomilo natolik, že se ptali, kdeže je ten Bůh jejich otců. V plánu egyptských vládců bylo úplné zničení hebrejského kmene, po němž neměla zůstat jediná stopa. Mužské potomstvo mělo být vybito, to ženské mělo být ponecháno za kořist národu, jehož byli otroci "hosty".
Bylo by divu, kdyby za těchto okolností nebyl zaznamenán jakýkoli doklad duchovního života toho zotročeného kmene? Není hodno o to vyšší úcty, když se ve stavu obecné zchátralosti našli přese všechno lidé, kteří v tom bahně nejen zcela nepodlehli zkáze, nýbrž uchovali si v sobě zbytek duchovní energie?
Brandeis illustrirter isr. Volkskalender für das Jahr der Welt 1914-1915, s. 237
Předchozí řádky jsou překladem pouhého úvodu zásluhou Národní knihovny České republiky digitálně dnes přístupné německy psané povídky, zveřejněné ve 34. už ročníku lidového kalendáře pod názvem "Brandeis illustrierter israelitischer Volkskalender für das Jahr der Welt 5675" tj. na rok 1914-1915 křesťanského letopočtu. Nakladatelství Jakob B. Brandeis vydávalo tiskovinu v pražské Celetné ulici čp. 33. Začínala první světová válka, která měla být i předznamenáním zániku středoevropské civilizace, dospělé k toleranci kmene už tolikrát určeného k zániku? Autorka povídky, jedné z mnoha, jež založily její literární renomé, se podle proslulého Koschova literárního lexikonu (mám teď na mysli jeho nejnovější curyšsko-mnichovské vydání) narodila 26. října roku 1850 jako Barbora Freundová v místě označeném chybně "Czyn/Winterberg", pod čímž jen znalec vystopuje šumavskou Čkyni u Vimperka. Její otec Simon Wolf Freund (1806-1894) byl čkyňským rabínem (později působil v téže funkci i v Pacově, Táboře a také v Tučapech nedaleko mé rodné "Soběslavě"), narozeným v Divišově (okr. Benešov), viz více o jeho předcích blíže Geni.com matka Karoline (někde psaná v matrice i Čarlote!), roz. Mautnerová, byla původem z Lukavice v "Čáslavském kraji" (v matrice "Czaslauer Kreis"), jinde z Lukavce, okr. Pelhřimov. Babette Freundová se provdala za Ignatze Frieda, obchodníka v Táboře, syna Gabriela Frieda z Českých Budějovic a Rosalie, roz. Sametz ze Stádlce. Tam v Táboře se jí narodilo 10 tamní židovskou matrikou doložitelných dětí (26. října 1876 to byla dcera Rosa, 29. října 1877 syn Hermann, 17. listopadu 1878 dcera Anna, 29. února 1880 syn Wilhelm, 20. května 1882 syn Karl, 2. května 1884 další syn Ludwig, 16. října 1885 syn Rudolf, 24. července 1887 syn Josef, 9. července 1890 dcera Elisabeth a 5. února 1893, to už bylo matce přes 40 let, dcera Gabriela), z nichž se některé, jako třeba syn Ludwig a dcera Elisabeth roku 1942 v lágru Zamosc a syn Josef téhož roku v likalitě Maly Trascianec v Minské oblasti, staly později obětí nacistického holocaustu, jemuž matka svým skonem 26. listopadu už válečného roku 1914 ve Vršovicích (pochována byla ve Strašnicích) unikla. Rodačka ze Čkyně zanechala v jazyce, jímž hovořila i řada pozdějších zastánců "konečného řešení židovské otázky", nepominutelné svědectví duchovní energie, ať už je to titul "Tausend und eine Nacht in der Jeschiwa" (1901), paměti "Erlebtes und Erdachtes" (1903), povídky Jüdische Geschichten" (1904), svazek novel pod hebrejským názvem "Der Unesaneh tokef" (1905), román "Im Assanierungsgebiete" (1910), či povídky "Zurückgefunden" (1911). Dlužno poznamenat, že už v Táboře (od roku 1903 žila a psala v Praze) se musela setkat s českým antisemitismem drsného "hejslovanského" nádechu (blíže viz webové stránky Husitského muzea v Táboře) právě pro židovské "němčení". Šumava to tedy "odnesla" i za oběti nacismu, ne-li za to "faraonské otroctví" poválečné.
- - - - -
* Čkyně / † Vršovice, Praha / † † Strašnice, Praha
