ADOLF FUCHS
Byli jsme Rakušané
Moje rodina pochází z Nových Hradů v jižních Čechách (v originále "aus Gratzen /heute Nové Hrady/ in Südböhmen" - pozn. překl.). Můj otec pracoval za první světové války ve Vídni (v originále "in Wien" - pozn. překl.) a získal díky tomu rakouské státní občanství. Já a mí sourozenci jsme byli proto vždy domovsky příslušní do vídeňského okresu Ottakring (v originále "in Wien-Ottakring heimatberechtigt" - pozn. překl.). Otec se později vrátil do Nových hradů zpátky a musel tam opkovaně žádat o pracovní povolení. Situace nebyla příliš dobrá, poněvadž pro cizince neexistovalo žádné sociální pojištění. Jednou se pokoušel, bylo to ve třicátých letech - my děti jsme byly ještě malé - dosáhnout československého občanství, k čemuž byl nutný souhlas obce. Bylo to odmítnuto s opodstatněním, že "kdoví, co by nám mohlo vyrůst z rodiny o sedmi dětech" (v originále "wer weiß, was uns da mit einer Familie mit sieben Kindern noch erwachsen könnte?" - pozn. překl.). Tak jsme zůstali Rakušany. Můj bratr Willi měl například koncesi pro nákladní automobil, ztratil ji však a musel jezdit s vlastním automobilem na koncesi skladu v Horní Stropnici (v originále "mit der Konzession des Lagerhauses Strobnitz" - pozn. překl.). Většina sourozenců žila tak jako tak ve Vídni.
V Nových Hradech existovala jedna česká a jedna obecná škola německá, kde byla ovšem čeština povinným předmětem. Pro mě to přece jen neplatilo, poněvadž jsem byl cizincem. Navštěvoval jsem tedy pět školních tříd, poté měšťanskou školu a Hauptschule (tak byla za nacizmu přejmenována gymnázia - pozn. překl.), resp. německé učitelské ústavy v Českých Budějovicích a v Jihlavě (v originále "in Budweis und Iglau" - pozn. překl.).
Počátkem roku 1944 jsem nejprve narukoval k pracovní službě a následně jsem byl s jednou jednotkou padákových myslivců nasazen do bojů ve Francii (v originále "und kam anschließend mit einer Fallschirmjägereinheit in Frankreich zum Einsatz" - pozn. překl.). Utrpěl jsem poranění lebky a byl jsem odeslán do rozličných vojenských lazaretů, v nichž jsem setrval až do února 1945. V dubnu téhož roku jsem se stal kurýrem vrchního komanda wehrmachtu, což zní sice velice významně, ale byl jsem popravdě řečeno, obyčejným listonošem, poněvadž pravidelná pošta už nefungovala.
O Velikonocích 1945 jsem dostal poslední vojenský rozkaz k přesunu do Vídně. Jeli jsme ve dvou z Plzně přes České Budějovice (v originále "von Pilsen über Budweis" - pozn. překl.) směrem na Gmünd. Poněvadž cesta byla cílem náletů, zůstal jsem v Nových Hradech. Svému spolucestujícímu jsem řekl: "Da hast du das Packerl, ich bleib da." (tj. "Tu máš balík, já zůstanu tady." - pozn. překl.). Válka přece jen tak rychle nekončila a i zdejší situace se mi jevila příliš povážlivou (v originále "zu brenzlich" - pozn. překl.), takže jsem se časně ráno vydal o pondělí velikonočním ke gmündskému hlavnímu nádraží (v originále "zum Gmünder Hauptbahnhof" - pozn. překl.)rozuměj dnešní nádraží v Českých Velenicích - pozn. překl.). Tam se mi ale naskytl obraz úplné zkázy, jen několik železničářů si tam hřálo ruce nad ohněm, poněvadž tenkrát v dubnu panovala ještě pěkná zima. Když jsem se zeptal, kdy jede příští vlak do Vídně, dostalo se mi odpovědi, že odtud už nijaký vlak na Vídeň neodjíždí. Šel jsem tedy na nádraží v dnešním Gmündu a nasedl do vlaku na Vídeň a Baden (v originále "zum Bahnhof in Gmünd I und fuhr nach Wien und Baden" - pozn. překl.). Všude kolem všechno hořelo (v originále "an allen Ecken und Enden brannte" - pozn. překl.). S cestovním příkazem do Norimberka (v originále "mit einem Marschbefehl nach Nürnberg" - pozn. překl.) jsem se tedy vrátil domů, zpátky do Nových Hradů. V příštích dnech jsem několikrát zajel do Německého Benešova (v originále "nach Deutsch-Beneschau", rozuměj dnešní Benešov nad Černou k převazům zraněné ruky a strávil jsem první májový týden u jedné armádní ambulance v Krumlově (tehdy nesl ještě posledních pár dní německý úřední název "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). Válka ne a ne skončit (v originále "und noch immer war der Krieg nicht aus" - pozn. překl.).
Psalo se 10. května 1945 - v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově byli už Češi na nohou (v originále "in Budweis und Krumau gab es bereits Aufstände der Tschechen", o skutečných povstáních lze sotva mluvit - pozn. překl.), zatímco kolem dokola Vltavy se ještě dalo narazit na trestní oddíly SS (v originále "aber um die Moldau herum noch SS-Truppen" - pozn. překl.) - a tak jsme si vyprosili od našeho velitele propouštěcí papíry nebo cestovní příkazy. "Gut, ich schreib euch Papiere, aber wenn sie euch weggenommen werden, habt ihr Pech gehabt, ich kann für nichts garantiern." (tj. "Dobře napíšu vám papíry, ale jestli vás cestou chytí, máte smůlu, nemůžu za nic ručit." - pozn. překl.).
Sešli jsme pak ve dvou dolů k Vltavě (v originále "zu zweit zur Moldau hinunter - pozn. překl.) - znal jsem to u řeky, poněvadž jsem tu byl ve 14 letech na jednom letním táboře. Most jsme nemohli použít, poněvadž na něm stály esesácké hlídky. V ohybu řeky bylo málo vody a my skákali v řečišti z kamenu na kámen a pak po stráni k silnici na Kaplici (v originále "nach Kaplitz" - pozn. překl.). Stavěli jsme po cestě různá vozidla, než jsem konečně dorazil domů do Nových Hradů.
Celou dobu se nikdo nestaral o to, kdo tu kde je. Domácí lidé se jen zvolna vynořovali na veřejnost. Nejdřív sem přišli Rusové, po nich v hnědých uniformách čeští partyzáni, kteří prohledávali domy. Někdy jsme sehnali malý doklad a nechali nás na pokoji. Při jedné domovní prohlídce, kdy partyzány doprovázeli dva řádní četníci, kterým jsem musel ukázat cestovní pas, domovský průkaz a povolení k pobytu, načež jeden z nich řekl druhému: "Těm nesmíme nic vzít, to nejsou žádní Němci." Pak ale přece jen zabrali rozhlasové přijímače a šicí stroje, které jsme později od starosty dostali zpátky.
V těch prvních nocích po válce slídili Rusové po děvčatech, ale to už bylo tak; později byl vlastně docela klid.
Až do té doby se Němcům nic nestalo. Pak bylo nařízeno nošení pásek na rukávě. My Rakušané jsme na ní měli písmeno "R", později na límci červenobíločervenou stužku. Dostávali jsem dokonce české potravinové lístky, na kterých byly větší příděly než na těch pro Němce. To ovšem nehrálo nijakou roli, poněvadž my u nás žili z toho, "co dům dal" (v originále "denn bei uns lebten alle 'vom Haus'" - pozn. překl.).
Dne 20. července se museli všichni "Heimkehrer" (tj. v tomto případě navrátilci z války - pozn. překl.) hlásit u Čechů, kteří je předali Rusům. Můj bratr Hans, můj soused a já jsme tam tedy šli. Dalo by se to nazvat výrazem "ein Hickhack" (česky něco jako "handrkování, smlouvání" - pozn. překl.). Bylo jsme přes noc zavřeni mezi dvěma prosklenými dveřmi, dostali jsme ale - což bych chtěl korektně povědět - večeři a snídani. Vykázal jsem se propouštěcím papírem z wehrmachtu. Tu mi jeden řekl hovorovou němčinou: "Du geh hoam, orbat wos!" (tj. "Ty běž domu a něco dělej!" - pozn. překl.) Pro mě tím byl případ vyřešen, můj bratr byl pak dva měsíce u Rusů v Hornu (rozuměj dolnorakouské okresní město ve východním Waldviertelu - pozn. překl.). Byl pak pro zranění na stehně a amputaci prstu propuštěn. Soused ovšem, poněvadž byl zdráv, strávil ještě dva roky v Oděse (jde o město na území dnešní jižní Ukrajiny - pozn. překl.).
Já se musel hlásit u pracovního úřadu. Dáma mi v tamní kanceláři sdělila (v originále je její sdělení podáno v němčině - pozn. překl.): "Lehrer sind Sie? Die können wir nicht brauchen, Sie sind Schlosser." (tj. "Vy jste učitel? Ty nemůžeme potřebovat. Vy jste zámečník." - pozn. překl.) Muselo mi to být vhod. Pracoval jsem pak až do svého regulérního vystěhování v únoru 1946 jako elektrikář.
V září roku 1945 jsem si chtěl ve Vídni (v originále "in Wien'" - pozn. překl.) obstarat pro sebe a svou rodinu platné doklady. Cesta byla ovšem pěkně dobrodružná: šel jsem pěšky přes Pyhrabruck (československá celnice byla stržena po roce 1953, rakouská až v roce 1983, dnes je tam z Nových Hradů opět regulérní hraniční přechod - pozn. překl.) do Gmündu. Tam se mě jeden policista zeptal, odkud jdu a kam mám namířeno (v originále "nach dem Woher und Wohin" - pozn. překl.). Měl jsem u sebe cestovní pas svého otce, ve kterém jsem byl uveden jako dítě, což zástupci moci úřední stačilo. Cestu do Vídně jsem strávil na bočním stupátku. Magistrát mi vystavil domovské listy (v originále "die Heimatscheine" - pozn. překl.) bez průtahů (v originále "ohnes weiteres" - pozn. překl.). Od pobočky rakouského konzulátu v Českých Budějovicích jsem obdržel jako náhradu pasu osvědčení (v originále "eine Bescheinigung /Osvědčení/" - pozn. překl.). Musel jsem pak přinést ještě potvrzení národního výboru (v originále "eine Bestätigung des Narodní Výbor /Gemeinde/" - pozn. překl.), že proti nám není vedeno nijaké pronásledování pro trestný čin.
Nebyli jsme vlastně v Čechách vystaveni žádné diskriminaci. Rozhodnutí se vystěhovat mělo svou logiku už v tom, že jsem ve svém učitelském povolání neměl nijakou šanci. Měli jsme v Nových Hradech dům, který si můj pradědeček pronajal na 100 let, a to s platností právě jen k 1. lednu roku 1945. takže bychom za další pobyt museli platit nájem. Malý pozemek o rozloze asi 3 hektarů od nás odkoupil československý stát.
W. Romeder, Das Jahr 1945 in Weitra und Umgebung - Ereignisse - Erlebnisse - Schicksale (2003), s. 241-242
V téže publikaci provází předchozí text i svědectví Johanna Fuchse, autorova bratra. které rovněž v překladu zveřejňujeme jako cenný doplněk dobových reálií ohledně "rakušanské" totožnosti, která jsou nám zčásti známa z líčení Adolfova.
Pocházím stejně jako můj bratr Adolf ze Štiptoně u Nových Hradů v Čechách (v originále "aus Wienau bei Gratzen /Nové Hrady/ in Böhmen" - pozn. překl.) a byl jsem jako on vždycky rakouským státním občanem. Přirozeně jsem se stal jako tolik mých věkových vrstevníků vojákem wehrmachtu a byl jsem dne 5. května roku 1945 zajat Američany. Ti nás přepravili do zajateckého tábora v Řezně (v originále "nach Regensburg in ein Gefangenenlager" - pozn. překl.), kde nám byla odebrána veškerá výzbroj, a to včetně jídelních misek (v originále "das Kochgeschirr", vojenskou latinou tak řečený "ešus" - pozn. překl.). Dostali jsme balíček s jídlem, ovšemže studeným. Kolem lágru se povalovaly hasičské hadice, mnohé probodnuté na více místech hřebíky, aby se dala načerpat voda. Američané hned stříleli a mnozí zajatci tak zahynuli. Důstojníkům se vedlo daleko lépe. Vzpomínám si, že tam byl v zajetí i generál stíhacího letectva Gollob (Gordon "Mac" Gollob viz podrobněji Wikipedia - pozn. překl.).
Po 14 dnech byl oddíl zajatců, mezi nimiž jsem se nacházel i já, naložen na velký tříosý náklaďák (v originále "auf einen großen Dreiachsera" - pozn. překl.) a my se vydali do Čech. Řidič a jeho spolujezdec byli černé pleti (v originále "waren Neger" - pozn. překl.). U Kaplice (v originále "bei Kaplitz" - pozn. překl.) jsme křižovali železniční trať z Lince do Českých Budějovic (v originále "die Bahnlinie Linz-Budweis" - pozn. překl.), která tehdy představovala demarkační čáru mezi Američany a Rusy. Američani se tu jistě dobře nevyznali. V jedné zatáčce jsme se srazili s ruským vozidlem, ve kterém seděl nějaký major. Ten vyskočil s výkřikem, kdeže je šofér, popadl amíka a zastřelil ho ranou do týla. Šoférova spolujezdce zajali. Už nevím, jestli měli ti amíci vůbec nějaké zbraně. Stáli jsme tam a zírali jak pitomci. Tu ten Rus povídá: "Davaj, davaj!" A tak jsme mašírovali Kaplicí a pak i Německým Benešovem (v originále "durch Kaplitz /Kaplice/, durch Deutsch Beneschau /Benešov/", rozuměj Benešov nad Černou /od roku 1948/ - pozn. překl.). V Horní Stropnici (v originále "Strobnitz" - pozn. překl.) nás vzali do zajetí partyzáni, v noci jsme jim ovšem "zdrhli" (v originále "sind wir 'abgehaut'" - pozn. překl.). Psalo se 20. května a já byl doma (rozuměj v Nových Hradech - pozn. překl.).
Jak už vypravoval můj bratr Adolf, byli jsme 20. června zajištěni a předáni Rusům. Naše skupina čítala 20 mužů a my pochodovali směrem na Weitru (v originále "Richtung Weitra" - pozn. překl.). U Thalhoferova stavení v Tiefenbachu (v originále "beim Thalhofer-Haus in Tiefenbach" - pozn. překl.) u Weitry jsme se zastavili k oddechu. Tři z nás se zvedli a vzali odtud "do zaječích" (v originále "und gingen 'stiften'" - pozn. překl.). Ve Weitře u vodního rezervoáru na náměstí (přímo v centru Weitry se od středověku nachází podzemní vodní nádrž, místními zvaná "cisterna", která pochází ze 14. století - pozn. překl.) jsme se zase zastavili. Byl jsem tenkrát ve Weitře poprvé. Tady byla naše skupina znovu doplněna o tři muže, kteří byli odněkud sehnáni, poněvadž původní počet 20 lidí musel za každou cenu souhlasit.
Ve Vitisu (tomuto dolnorakouskému městysi v okrese Waidhofen an der Thaya se kdysi česky říkalo "Bíteš" - pozn. překl.) jsme zůstali přes noc a druhého dne jsme odpochodovali do Hornu (jde o dolnorakouské okresní město ve východním Waldviertelu - pozn. překl.). Naši strážní byli sice tak řečení "Grünkapplern" z řad GPU (tj. zřad sovětské tajné bezpečnosti - pozn. překl.), byli to ovšem ještě docela "solidní" Rusové. Jeden z nich uměl dokonce trochu německy. Vždycky říkal: "Tschechen nix gut, wir schon." (tj. "Češi nejsou dobří, my ano." - pozn. překl.)
Velitel ruského zajateckého tábora byl během války sám jako zajatec pracoval u jednoho sedláka v okolí Hornu, kde se mu docela dobře vedlo. Byl k nám vlastně docela přátelský (v originále "eigentlich recht freundlich" - pozn. překl.).
My Rakušané jsme nosili na čepici červenobíločervenou kokardu. Jednou jsme museli nastoupit k transportu do Ruska. Velitel procházel řadami a hodil náhle seznam lidí do transportu německému plukovníkovi do tváře. Ten musel do následujícího dne vystavit nový seznam bez Rakušanů. Jedna ruská lékařka mi následně napsala potvrzení o mé pracovní neschopnosti a tak jsem se ocitl 20. srpna (rozuměj roku 1945 - pozn. překl.) zase doma (tj. v Nových Hradech - pozn. překl.).
V roce 1946 došlo pak k vysídlení Němců z Nových Hradů. Já pracoval dál nerušeně jako mechanik. Poněvadž ale většina příbuzných a známých byla pryč, rozhodl jsem se roku 1947 k vystěhování. Můj podnik mi chtěl dokonce platit i víc, já však odmítl a tak jsem skončil tady ve Weitře.
W. Romeder, Das Jahr 1945 in Weitra und Umgebung - Ereignisse - Erlebnisse - Schicksale (2003), s. 243
Těžko bych se dověděl něco nesporného o osudech vrchního školního rady Adolfa Fuchse, kdybych neobjevil na webových stranách s oznámeními nedávných rakouských úmrtí parte o jeho úmrtí dne 2. července roku 2015 i s titulem "OSR" (Oberschulrat), "Volksschul direktor i.R." (tj. ředitel obecné školy v.v.) a "Ehemaliger Bezirkstellenleiter des Roten Kreuzes in Weitra" (tj. bývalý okresní náčelník Červeného kříže ve Weitře). Zpětně jsem pak dohledal v místním periodiku "Weitra - Kultur- und Stadtnachrichten", č. 255 z roku 2011 (toho ročníku č. 4-5-6) blahopřání k 85. narozeninám "pana ředitele" ("Herr Dir.") bez udání dne a měsíce, takže vím, že spatřil světlo světa v roce 1926. Dožil se tedy téměř devadesáti let. Co to je v historii Rakouska, ale i naší české, vzájemně s ní zejména v dobách neblahých tak spjaté? Na parte Adolfa Fuchse čteme citát z Lukášova evangelia (Lk 24, 5-6), který v českém ekumenickém překladu jako sdělení "dvou mužů v zářícím rouchu" třem ženám, naleznuvším "kámen z hrobu odvalený", zní takto:
"Proč hledáte živého mezi mrtvými?
Není zde, byl vzkříšen."
- - - - -
* Štiptoň, Nové Hrady / Nové Hrady / České Velenice / Gmünd (A) / Benešov nad Černou / Český Krumlov / † † † Weitra (A)
