INGEBORG FUCHSOVÁ
Našla jsem tu druhý domov
Tady jsem našla druhý domov. Tam jsme nemohli zůstat. Přijetí v Grainetu bylo tak srdečné, vždycky se našel někdo ochotný mi pomoci. Za kus másla a něco mléka jsem ale musila vyměnit zlatý řetízek. Američtí vojáci mě jednou, když jsem šla pro mléko, lákali do domu, kde stály jen jejich postele. Bylo mi hned jasné, cože po mně chtějí. Uhodila jsem jednoho z vojáků do tváře tak, že sem na to plesknutí vtrhli všichni ostatní se samopaly. Jestli mě zastřelí, to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Nějak jsme to musili přestát, svatbu na dálku jsem ale s otcem svého dítěte (byl v té době ještě na ruské frontě - pozn. překl.) nechtěla. Když už jsem se měla vdát, tak ať je to svatba, jak se patří (v originále "wenn schon geheiratet wird, dann richtig" - pozn. překl.). Celý kostel byl pak o ní plný lidí. Připadala jsem si jako nějaký prominent.
Grafenauer Anzeiger, 10. 6. 2004, s. 38
Ta protestantská svatba v katolickém farním kostele Nejsvětější Trojice v Grainetu "na Zlaté stezce" musila být tenkrát událost, jaká se tu hned tak nevidí. Ingeborg Fuchsové začalo celé to dobrodružné putování v posledním roce války s malou nemocnou dcerkou v dnes polské Wrocławi, kdysi také česky zvané Vratislav, tehdy německy Breslau. V saských Drážďanech (Dresden) zažila ještě se svými vlastními rodiči spojenecký nálet na město. Všude mrtví a ranění, výbuchy bomb na každém rohu. Útěk pokračoval přes sběrný tábor pro Němce v jihočeských Vodňanech, ale také tam to vřelo a naděje na klid a mír byla brzy pouhou iluzí. Zbývalo zase jen poražené Německo se svými uprchlickými lágry. Jeden z nich v Grainetu znamenal dalších 80 kilometrů pěšího pochodu z Vodňan. Přespávalo se v autobusových budkách nebo šumavských stájích. Dcerka Christine nemoc nepřestála a ve vlídné bavorské vsi při svazích vrchu Haidel, odkud už nějaký čas putují jako před staletími soumaři původní trasou Zlaté stezky do partnerských dnes českých Prachatic, na spálu i umřela. Její matka Ingeborg Fuchsová sem, kde po válce pracovala na pile a kde se i "řádně" vdala, byla po 56 letech z Berlína, kam tenkrát roku 1948 odešla za svým mužem, když se vrátil z války, pozvána v roce 2004, tehdy už dvaaosmdesátiletá, místním spolkem cizineckého ruchu. Položila na místě, kde byla dcerka pohřbena, kytici květin. Berlíňanka prý i v pokročilém věku pro tu cestu do Bavor jen krátce přerušila kurz práce s počítačem, na němž měla v úmyslu sepsat své vzpomínky. To, co pověděla Tanje Knielerové z waldkirchenské redakce deníku Grafenauer Anzeiger, je pár útržků z té potenciální literatury, jednou z variací na téma domov v osudovém německém století.
- - - - -
Wrocław (PL) / Vodňany / Grainet (BY)
