logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MAX FUSS

Dopis z Bolívie

"Heimat"; pro mě jedna zdávna vyvstalá vzpomínka na stejnojmenný list ve vlasti (vydávaný v letech 1922-1938 pro českobudějovické biskupství /Kirchenblatt für das Bistum Budweis/, vydavatelem byla ovšem varnsdorfská firma Ambros Opitz, tiskárnou pak českokrumlovská firma Eduard Bayands Nachfolger, v obou případech ovšem Opitzovi či Bayandovi "následovníci", takže se nelze zmýlit, když za domov časopisu považujeme vlastně všechny tři zmíněné lokality - pozn. překl.). Když jsem pak obdržel jednotlivá čísla (rozuměj už poválečného krajanského periodika, který začali vydávat vyhnaní kněží pro své někdejší, rovněž vyhnané farníky - pozn. překl.), četl jsem si v nich celou noc a - veřejně to přiznávám - vytryskly mně opětovně slzy, když jsem se dovídal o vašich osudech a o osudu staré šumavské domoviny a o mnoha těch milých starých přátelích, s nimiž jsem po celá léta spolupracoval. Těšilo mě však neobyčejně, že se "Glaube und Heimat" stal orgánem spojení vyhnaných Šumavanů. Volá k uchování staré víry otců a pěstuje lásku k domovu.
Z vašich dopisů vím, kde mnohé z vás bota tlačí (v originále "wo manchen der Schuh drückt" - pozn. překl.). Mnozí by zase raději jako kdysi seděli na rodné hroudě, než aby jedli cizí chleba. Bylo by ovšem tady v Bolívii půdy k osídlení dost a levně k tomu, ba i zdarma. Dodnes však nikdo nedospěl k tomu sem přijít. Jednou ovšem musí nadejít a nadejde větší volnost (v originále "einmal muss und wird ja Luft werden" - pozn. překl.). Chci vám tedy v následujících dopisech - ten dnešní je k nim pouhým úvodem - vyprávět o svých vlastních poučných zdejších osudech a vylíčit přitom co nejvěrohodněji zemi a lid, abych vám tak poskytl i potřebné rady k vaší úvaze. Ten, kdo má v úmyslu vycestovat, měl by to důkladně uvážit, poněvadž pokud má nějaké zrcadlo, měl by ho při tak významném rozhodnutí i použít (v originále "kann sie hinter den Spiegel setzen, wenn er noch einen hat" - pozn. překl.). Kdo by chtěl něco obzvláště vědět, může mi jen od srdce napsat.
Aby všichni mí přátelé věděli, kde jsem a co dělám, chci ještě dodat, že jsem po smrti své milované ženy u misie Apolo, náležející v Bolívii cisterciákům z rakouského Wilheringu, přišel sem do biskupského sídla františkánů z Tyrol a stal jsem se ve svém stáří (v roce 1952 bylo pisateli originálu 67 let) učitelem, trápícím v misijní koleji divoké chlapce z pamp latinskými a francouzskými slovíčky. Poněvadž se nedá zapřít má kolonistická krev, věnuji se i zeleninové zahradě a včelaření. To udržuje v kondici moje staré kosti a jsem, Bohu díky, zdráv a schopen snášet zdejší venkovskou stravu, tj. rýži a charque (sušené maso), banány, juku (v originále "und Yuca", viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) a jiné věci, o kterých vám budu referovat, takže si dokážu denně vykouřit tak dvacet po domácku vyrobených charutos (cigár). Laciné, řeknu vám, asi tak 120 kusů za jednu jedinou marku!
Tak Bohu poručeno a tisícero vřelých šumavských pozdravů od srdce z Jižní Ameriky všem přátelům a známým!


Glaube und Heimat, 1952, č. 2, s. 12-13

.S. Nakonec byly ty dopisy čtyři, staly se však spíše varováním před neuváženým odchodem do daleké ciziny, kterou pisatel vylíčil pokud možno věrně včetně jejích mnoha stinných stránek. Čtenář jistě má možnost i dnes zjistit leccos o poměrech jedné z nejchudších (a nejlevnějších), někdejšími zásobami stříbra, cínu a dnes zemního plynu naopak jedné z nejbohatších, rovněž snad nejizolovanějších zemí Jižní Ameriky v našem jednadvacátém století. Jde o jediný vnitrozemský stát světadílu, proslulý neustálými státními převraty, které historici ani nedokážou spočítat. Musím připomenout, že v roce 1942 přerušila Bolívie diplomatické styky s mocnostmi Osy a rok nato jim dokonce vyhlásila válku. A pak je tu z "jihočeského" hlediska ono kázání Tomáše Halíka při rekviem za Ivana Diviše s citací básníkových veršů U jezera Titicaca ze sbírky Sursum, vydané kdysi (1967) v Nakladatelství České Budějovice (rok nato přejmenované na nakladatelství Růže). Nepohnutá hladina tolikrát probodnutého srdce obráží syté barvy nebe a proto nezamrzne navěky.

Am Spinett


Leise, leise,
Alte Weise,
Pochst du an meinen Ohr.
Sel'ger Zeiten
Hauch der Saiten
Halb'vergess'ner Chor.

Lange rasten
Schon die Tasten:
Heimlich zittern sie,
Und wie Mahnen
Treuen Ahnen
Klingt die Harmonie.

Mutterhände,
Weich, behende,
Zauberte so rein
Fromme, traute
Süße Laute
In das Herz hinein.

Mädchen halte
Auch das Alte
Uns'rer jungen Zeit!
Spiele leise
Traute Weise
Weil 's den Liebsten freut!

U spinetu


Tiše, tiše,
z dávné říše
zvuk jak by sluchu zněl.
To čas slunný
ladí struny
v chór, cos zapomněl.

I když dozní
dotek pozdní,
umí námi chvět.
To jak asi
předků hlasy
budí tóny svět.

Dotek matek,
vzácný statek,
kouzlu navyká.
Zbožně vroucí,
nehynoucí,
k srdci proniká.

Děvče, dál hrej,
uchovávej
čas i našich dní!
Hrej jen zvolna,
to je spolná
radost souznění!

Mezi těmito zde mnou neuměle přetlumočenýmí verši mladého muže a dopisem starce z Bolívie zeje propast čtyřiceti let. Město Gottschee, dnes Kočevje v jižním Slovinsku, leželo kdysi jako součást Kraňského vévodství (viz blíže Wikipedia) v habsburské monarchii až do jejího zániku, díky čemuž i zde vycházel list "Gotscheer Bote" jako jedna z odnoží katolického tiskového "impéria" Ambrose Opitze (viz o něm opět Wikipedia) ve Varnsdorfu, které po zakladatelově smrti převzal Eduard Bayand (*29. července 1921 ve Varnsdorfu) a rozšířil je o "šumavské" tiskárny v Českém Krumlově a v Tachově. Do služeb katolického tisku vstoupil právě i autor básně Max Fuß, který právě v roce 1912 jako redaktor varnsdorfského listu "Österreichische Volkszeitung", založeného rovněž Ambrosem Opitzem, vstoupil podle zprávy innsbruckého deníku "Allgemeiner Tiroler Anzeiger" ze dne 9. srpna téhož roku (jinde ta zpráva není digitálně dostupná!) do manželského stavu s Giselou Pfeiferovou, učitelkou hudební školy v Bečově nad Teplou (Petschau). Roku 1914 vydal Fuß (je to opravdu on, titulován na přebalu jako "Max Fuß, Redakteur") v tyrolském Brixenu zajímavou knihu "Die Landflucht. Ihre Ursachen, ihre Wirkungen und ihre Bekämpfung", tj. česky řečeno "Útěk ze země (z venkova). Jeho příčiny, jeho účinky a jeho zdolávání"). Přeneseme-li se od roku, kdy vypukla první světová válka (v jejím průběhu si Fuß jako hrdinný c.k. telegrafista získal všeobecnou pozornost rakouského tisku, viz třeba "Prager Tagblatt" z 21. června 1916 obsáhlý článek "Wie die Zugna Torta erobert wurde" na s. 9), o téměř 40 let později do daleké Bolívie, dovídáme se z Fußova dopisu o její tamější smrti při cisterciácké misii rakouského kláštera Wilhering v Apolo. Je až neuvěřitelné, že jedinými doklady o někdejším vedoucím českokrumlovské tiskárny firmy "Eduard Bayand Nachfolger" jsou tři krátké texty, lišící se bez výjimky uváděnými daty jeho skonu. Nejpřesvědčivější asi je ono heslo pod záhlavím "Diccionario Cultural Boliviano" už tím, že prezentuje Fuße jako vydavatele listu "Sakristan" s podtitulem, jak víme odjinud, "Standesblatt für katholische Kirchendiener, Glöckner und andere Kirchenangestellte", 12 čísel ročně za 13 marek (jinde v témže prameni /Linzer Volksblatt z roku 1932/ předtím "für Kirchendiener /Küster, Mesner, Sigriste, Glöckner, Totengräber usw./ a ročně za 3 říšské marky /!/) v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), který přijel do Bolívie v roce 1938 jako člen "Sociedad Checo-Boliviana de Praga" a v La Paz vystupoval jako prezident "La Misión Checoslovaca de Colonización" (od poloviny dvacátých let minulého století existovala v Praze pod hlavičkou Ministerstva sociální péče tzv. Komise pro vystěhovalectví a kolonisaci). V roce 1939 po zániku Československa působil v "Colegio Alemán" ("Deutsche Schule"), přestěhoval se pak do cisterciácké mise v Apolo a konečně v roce 1947 se usadil v San Ignacio de Velasco (Santa Cruz) a pracoval v apoštolském vikariátu Chiquitos (Chiquitos je jiný název pro území zvané Chiquitanía /přízvuk na posledním"í"/, při čemž "Los Chiquitos" byl španělskými dobyvateli užívaný výraz pro "malé" vchody do obydlí zdejších domorodců), kde učil latinu, francouzštinu a němčinu na škole zvané "Colegio Seminario". Věnoval se zpracování slovníku chiquitánského jazyka (vydal i chiquitánský katechismus, jak víme odjinud), vedle toho i přírodním vědám a astronomii, také včelařství. Jako Fußovo literární dílo je zde uveden titul "Zúbaka. La Chiquitanía: visión antropológica de una región en desarrollo. I: Vocabulario español-chiquito y chiquito-español" z roku 1986, kde je ovšem toliko spoluautorem Jürgena Riestera (jako vydavatel je označeno sdružení "Los Amigos del libro" a edice, v níž kniha vyšla, má název "Colección Descubra Boliviana" (tj. ve významu "Objevná bolivijská sbírka"). Co je pro nás ovšem nejpodstatnější, jsou v "Diccionario Cultural Boliviano" uvedené alespoň letopočty a místa Fußova narození a úmrtí, tj. *1885 Schramberg (město v dnešní spolkové zemi Bádensko-Württembersko na území středního Schwarzwaldu) a †1969 San Ignacio de Velasco. Podle německy psaných webových stránek knihovníků (někdejších teologů, nyní militantních antiteistů) Margarete a Aloise Payerových, lišící se letopočtem Fußova úmrtí v San Ignacio (čteme tu rok 1964), shodující se však psaním příjmení "Fuss Haas", přišel dotyčný do Bolívie roku 1938 s Bruno Schmidem jako vedoucí delegace "Misión Checoslovaca de Colonización", která se měla postarat o usídlení 200 sudetoněmeckých rodin (podle knihy "Fluchtziel Bolivien 1933-1945" z roku 2009, jejímž autorem je Julius H. Krizsan, který působil na "Colegio Alemán" v Sucre v letech 1965-1970 a pak v památníku Bergen-Belsen (1990-2002), uprchlo mezi březnem a prosincem roku 1938, na jehož konci Bolivie teprve zrušila zákaz přistěhovalectví Židů, do této jihoamerické země uprchlo 20 tisíc běženců z Německa, Rakouska a Československa, tj. víc než do Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky a Indie dohromady!). Plán ovšem pádem Československa ztroskotal. Po odstoupení Sudet Hitlerovi zůstal Fuß v Bolívii a věnoval se mj. studiu chiquitánského jazyka. Třetím pramenem, zdá se že nejméně spolehlivým, je španělsky psaný web Libreria Boliviana, která hned úvodem konstatuje, že Max Fuss,"Aleman de la CSSR" (!), politický uprchlík před nacistickým režimem, profesí novinář a lingvista, se na misii Apolo zasloužil o usídlení politických uprchlíků z poválečného Československa (v originále "trato de formar una colonizacion con refugiados politicos de la CSSR" /!/), závěrem pak konstatuje, že Fuss "murio en 1979 en San Ignacio de Velasco", tj. zemřel v roce, kdy by mu bylo téměř 95 let. Můžeme si vybrat, ale postatné pro nás tak jako tak zůstává Fußovo sepětí se Šumavou, kde působil rozhodně ještě s oním "ß" na konci příjmení. Už to, že se v dalších svých dopisech z Bolívie (po tom prvém v č. 2 ročníku 1952 "Glaube und Heimat" následovaly další v č. 7, 8 a 10) připomíná jako "Euer Einsiedl im Urwald" a odkazuje tím na přílohu někdejšího českokrumlovského křesťanskosociálního periodika "Landbote", nazvanou "Einsiedel im Wald", nás přímo vyzývá k pátrání po každém detailu (v "Budweiser Zeitung" zaměřeném ostře protiklerikálně, ho nehledejme). Tak ho ještě roku 1927 (v následujícím 6. ročníku už nikoli, poněvadž místem vydání se stal Varnsdorf) zastihujeme jako odpovědného redaktora v Českém Krumlově (zda tu také žil, nevíme), s adresou "Lange Gasse 32" (tj. dnes památkově rekonstruovaný "Vlašský dvůr"), kde sídlila tiskárna a vydavatelstství "Ed. Bayands Nachf.". Dne 8. prosince 1929 pak jako vedoucí tiskárny (Druckereileiter) promluvil v Horní Plané (Oberplan) v hostinci "U Zeleného tkalce" (Gasthaus Grünweber) na shromáždění Katolické akce (Actio catholica) na téma "Großmacht Presse! - Wir sind die christliche Presse!" (tj. "Velmoc tisk! - My jsme křesťanský tisk!"), téhož roku 1929 už 15. srpna na pouti ke Stožecké kapli (Tussetkapelle či jinak Kapelle am Tussetfelsen) měl projev v jednu hodinu po poledni (po dopoledním kázání P. Raimunda Jungbauera /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ z Vídně) jako "Druckereileiter aus Krummau". Dva roky nato, tedy 15. srpna 1931 promluvil při stejné příležitosti a je tu titulován "Hauptschriftleiter, Krumau" (zde i s jedním "m"). "Glaube und Heimat" vycházel už, jak zmíněno, se sídlem redakce ve Varnsdorfu, tj. Fuß musel být redaktorem buď listu "Sakristan" nebo rovnou "Landbote" s přílohou "Einsidedel im Wald" v Českém Krumlově. Dokud ovšem nebudeme mít v rukou právě celé ročníky "Landbote", uchovávané snad ve vyšebrodském klášteře, o účasti Fußově na něm se jen dohadujeme. O jeho skonu v Bolívii (mezi oběma světovými válkami se zde datuje jediná /ovšem neoficiální/ zbrojní účast Československa ve válce Bolívie s Paraguayí o Gran Chaco /1932-1935, viz blíže Wikipedia, a to na straně Bolívie) nakonec také. "Poustevník v pralese" - jaká to vdovcovská role!

- - - - -
* Schramberg (BW) / Český Krumlov / † † † San Ignacio de Velasco (BOL)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Informace o jeho svatbě v innsbruckých novinách
Zpráva o jeho válečném hrdinství v pražských německých novinách
V tiráži diecézního časopisu ho najdeme spolu s Dominikem Kaindlem
O jeho proslovu v Horní Plané "U Zeleného tkalce" na téma křesťanského tisku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist