MARIANNE GÄBLEROVÁ
Rozumíš mi?
Můj dialekt (rozuměj "chebské nářečí", označované také německým výrazem "Eghalandrisch", kterým se hovořilo i na autorčině rodném Tachovsku - pozn. překl.) je ještě velmi nefalšovaný. Uložila jsem ho po svém vyhnání z Labutě (v originále "nach meiner Vertreibung aus Labant" - pozn. překl.) do Meklenburska takříkajíc do jakéhosi trezoru (v originále "in einem Tresor" - pozn. překl.). Po politickém obratu (v originále "nach der Wende", rozuměj nejspíš pád komunistických režimů ve východní a střední Evropě - pozn. překl.) jsem ho mohla zase vytáhnout. Náš nový seriál (rozuměj "chebské nářečí" ve volném sledu ukázek na stránkách ústředního krajanského listu - pozn. překl.) ho sice neučiní světově známým, ale uchrání ho něco málo před zapomenutím. Sieglinde Wolfová to dělá už léta ve svých starosedlišťských oběžnících (v originále "in ihren Altzedlischer Rundbriefen", samozřejmě německy psaných - pozn. překl.).
Mne inspirovala rubrika "Host mi?" - spisovně "Verstehst Du mich?" - "eghalandrisch", tj. v chebském nářečí "Våschtaist me?" na televizním kanále BR (rozuměj Bayericher Rundfunk - pozn. překl.) v programové řadě "Wir in Bayern". Tam se ptá jeden z diváků jiného diváka po významu nějakého nářečního výrazu.
Sudetendeutsche Zeitung, 2021, č. 19, s. 12
Předchozí text je v originále provázen snímkem jeho devítileté autorky. Ten byl ovšem pořízen ještě v Labuti, dnešní součásti obce Staré Sedliště na Tachovsku, kde spatřila světlo světa 4. srpna 1936. Vlastně jsem na její jméno narazil nejprve v dvojjazyčné knize Alfreda Freislebena, zastoupeného i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže, která nese název "Heimat an der Grenze" / "Vlast na hranicích", vydané v roce 2020 sdružením Heimatkundlicher Arbeitskreis Weiden. Marianne Gäblerová, roz. Schmutzerová, tam v kapitole věnované odsunu antifašistů (měli být označeni páskou na rukávě jako ostatní Němci, nikoli však bílou, nýbrž žlutou, kterou ovšem odmítli nosit pro analogii se židovskou hvězdou). Mariannin otec Johann Schmutzer byl po příchodu Američanů, kteří Labuť zabrali už 1. května roku 1945, určen pro výkon starostenského úřadu. V říjnu 1946 však opustil ves jako poslední transport odsunu "Antifatransport" do sovětské okupační zóny. O termínu svého vysídlení se dověděli při plnění své pracovní povinnosti, kterou bylo ten den sbírání brambor. Rodina Kosova, která na někdejším Roitlově statku (Angermann) podle Gäblerové hospodaří dodnes, je tehdy odvezla na nákladní nádraží v Tachově, kde byly na pět rodin z Labutě připraveny dobytčí vagony, které s nimi zamířily do Chebu, kde byl transport obohacen o Šumavany z oblasti Volar a ze severu Chebska. Společné všem byly antifašistické postoje, ať už je sdíleli jako bezpartijní, sociální demokraté či komunisté a za něž někteří prošli koncentračními tábory. První zastávkou v sovětské okupační zóně se stal saský Adorf v okrese Vogtland téměř na české hranici v ašském výběžku. Tam vysídlenci přestoupili do osobních vagonů, byť s rozbitými okny. Cílem cesty bylo město Waren an der Müritz v Meklenbursku. Z labuťských rodin tam zůstala toliko ta tříčlenná Schmutzerova, poněvadž v místě byla střední škola, někdejší gymnázium, a otec Schmutzer chtěl, aby syn Ernst (*26. února 1930 v Labuti), který už v únoru 1946 načerno utekl přes hranice, poněvadž pochopil mizivé vyhlídky Němců v obnoveném Československu na další vzdělávání (po obecné škole v Labuti a "Oberschule" v Přimdě /Pfraumberg/ a ve Stříbře /Mies/ pobýval nyní v hornofalckém Weidenu ve zdech augustiniánského kláštera a navštěvoval místní střední školu), přišel z Bavorska sem za rodiči a sestrou. Z Ernsta Schmutzera se ve východním Německu po maturitě ve Waren an der Müritz roku 1949 a univerzitních studiích v Rostocku (diplom 1953, promoce 1955) stal asistent na univerzitě Friedricha Schillera (Friedrich-Schiller-Universität) v Jeně, kde se roku 1958 habilitoval (rok nato jmenován docentem a 1960 profesorem) a stal špičkovým teoretickým fyzikem se zaměřením na teorii relativity. V letech 1990-1993 byl rektorem jenské univerzity (z vládnoucí Jednotné socialistické strany Německa /SED/ byl už roku 1958 vyloučen v souvislosti s perzekucí studentské opozice po maďarském povstání a neklidu v Polsku dva roky předtím /1956/). V roce 1977 získal Carusovu medaili Německé národní akademie věd Leopoldina a Carusovu cenu města Schweinfurt (obě ocenění nesou jméno po Carlu Gustavu Carusovi, zastoupenému stejně jako on i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) a rok poté mu udělila medaili za zásluhy pražská Karlova univerzita. I východoněmecký režim mu roku 1981 propůjčil státní cenu. Byl čestným členem svobodomyslného jenského studentského spolku Burschenschaft Arminia auf dem Burgkeller, založeného už v roce 1815, zemřel pak 20. února roku 2022 šest dnů před svými 92. narozeninami. Marianne Gäblerová žije v durynském městě Gera a je "labuťskou" místní pověřenkyní krajanského sdružení Heimatkreis Tachau. Má tam v Labuti rodové kořeny. Na tamním stavení čp. 68, ve třicátých letech dvacátého století výrazně přestaveném, se 8. prosince 1878 narodil její děd Georg Schmutzer jako syn chalupníka Johanna Schmutzera (jeho otec Andreas Schmutzer byl místním sedlákem na čp. 85, matka Elisabeth, roz. Bummerlová, pocházela ze zdejšího stavení čp. 25) a jeho ženy Marie, roz. Bummerlové, dcery chalupníka v Labuti čp. 15 Josepha Bummerla a Anny, roz. Müllerové z Labutě čp. 54. Děd Georg Schmutzer se v Bohuslavi (Wusleben), kam Labuť farností náležela, oženil 27. ledna 1903 ve dnes se zemí srovnaném kostele sv. Martina (důvodem definitivního zboření v roce 1966 byla skutečnost, že stál ve vojenském prostoru /v devadesátých letech dvacátého století po politickém obratu zrušeném/ a tři roky předtím vyhořel, pozemek "po kostele" je dnes soukromým majetkem a jeho vlastníkem je Maximilian Alexander Kolowrat-Krakovský z Prahy) s Theresií Maierovou z Labutě čp. 60, dcerou Johanna Maiera, zedníka a podruha v Labuti čp. 31, a Magdaleny, roz. Lorethové, chalupníkovy dcery z Labutě čp. 36. Nejsme všichni z Labutě, ale všichni jsme odněkud. Německo už je jen jedno a Evropa doufejme napříště také jen jedna. Ta ostatně jednou jedinou vždycky byla. Rozumíte mi? Chcete mi rozumět?
- - - - -
* Labuť, Staré Sedliště
