CHRISTINA GEISSEOVÁ
Zpět ke kořenům / Back to the Roots
Stojíme v jednotlivých skupinkách před hotelem Clarion v Českých Budějovicích a nenápadně se okukujeme. Když patrový klimatizovaný bus s horlivou turistickou výpravou z Dálného Východu vzápětí zabírá celé hotelové parkoviště, kymácivě se odtud pohneme se svým tmavomodrým starým autobusem, v zatáčkách se povážlivě naklánějícím, vstříc končinám strýčického jazykového ostrova našich předků.
Prvým cílem a zároveň počátkem tolikera objevů byl strýčický venkovský kostel, procházející právě rekonstrukcí, ale přesto připraven na naši návštěvu, byť už bez krásné gotické Madony (vrácenou roku 2011 do sbírek vyšebrodského kláštera - pozn. překl.). na novogotickém oltáři. Shromažďujeme se kolem křtitelnice, my, kteří jsme sem dorazili z Berlína, Kolína nad Rýnem i Vídně, z Hesenska, Bádenska-Württemberska i Bavorska (v originále "aus Berlin, Köln und Wien, aus Hessen, Baden-Württemberg und Bayern" - pozn. překl.). Je nás 28 "Großcousinen" (německý vlastně nepřeložitelný výraz pro příbuzné různého stupně - pozn. překl.) s partnery a dětmi, dohromady 67 lidí s věkovým spektrem mezi čísly 0 až 59, kdo se na tomto setkání podílíme. Někteří z nás se známe víceméně dobře, jiní se tu vidí poprvé, mnozí o sobě navzájem dosud vůbec nevěděli.
Pradědeček Jakob Seemann (1859-1931) ze Záboří (v originále "aus Saborsch" - pozn. překl.) byl pokřtěn tady ve Strýčicích (v originále "in Stritschitz" - pozn. překl.), kde měl třikrát svatbu a kde je i pochován. Dvakrát ovdověl (ve 3 manželstvích se stal otcem 23 dětí! viz podrobný rozpis v indexu strýčické matriky - pozn. překl.). Statný muž ve zdejším selském kroji (v originále "in böhmischer Tracht" - pozn. překl.) tu na nás shlíží ze staré černobílé fotografie. Stál v čele obce, měl na starosti i poštu a místní záložnu (v originále "war Bürgermeister, hatte die Post und die Bank inne" - pozn. překl.). Jeho děti, alespoň ty z nich, které byly později prarodiči zde přítomných jejich potomků, tedy (z prvních dvou manželství - pozn. překl.) Franz, Jakob, Maria (provd. Reidingerová), Katharina (provd. Eibelová), Anna (provd. Rotschedlová /babička autorky německého originálu tohoto textu - pozn. překl./) a Rosa (provd. Blahuschová) dále (ze třetího manželství - pozn. překl.) Mathias, Josef a Eva (provd. Doschko) nás nyní provázejí v myšlenkách. V jejich stopách putujeme od kostela, v němž byly kdysi pokřtěny, starou školní cestou ze Strýčic do Záboří. Každým krokem jsme předkům blíže: ty vrchy kolem na obzoru vídávali jako děti na cestě do školy i oni. Stejně tak jim žhnulo červencové slunko nad hlavami při jejich návratu domů z nedělní mše ve Strýčicích. Květiny voněly na okraji cesty a na polích zrály plody země.
Záboří
Zdraví nás tabule s tou českou podobou místního jména. Krátce za ní i "Wulfn-Koppöln" (při cestě ze Záboří odbočující na Strýčice skryta pod mohutnými duby - pozn. překl.) nám čerstvě obnovená ukazuje cestu k rodnému domu předků. "'s Wulfn" - u Wulfů! My jsme ale přece potomci Seemannových! Usedlostní jméno (česky se říká i "jméno po chalupě" - pozn. překl.) je ovšem mnohem starší nežli náš rod. Jeden majitel jménem "Wolf Pesolt" se připomíná v 17. století. Jeho křestní jméno se mohlo stát označením usedlosti (v originále "zum Hausnamen geworden sein" - pozn. překl.). Pokolení přicházela a odcházela, stavení zůstávala, měnila svůj vzhled, poskytovala přístřeší, domov a bezpečí mnoha generacím svých obyvatel, a to i dnes.
Pan Diviš otevírá velkou bránu do dvora. Převzal venkovský statek po svém otci, žije tu nyní se svým dospělým synem a jeho rodinou, obstarává hospodářství jako kdysi náš pradědeček Jakob. Doslova tu vstupujeme do jeho kročejů. Je tu pěkně. Naše děti hned s jásotem objevují všechna domácí zvířata. I naši prarodiče tu v dětském věku drbali dobytek po hřbetě, pokud naň dosáhli, mazlili se s kočkami a jejich hebkou srstí, skotačili kolem. České a německé výrazy létají vzduchem, staré příběhy ze Záboří ožívají v plastických vyprávěních. Všechno se ovšem vypovědět nedá. Musíme sami pátrat a vyzvídat. Potulujeme se travnatou návsí, každý po svém osobním zřeteli. Tady žili dědeček s babičkou jako mladí lidé, tady bydleli dům od domu ti všichni jménem "Bounaschn", "Birabaum", "Stroßnramer", "Unterbeck", "Butschegla", "Weilerbaum" a další na své pouti životem. Tady zakládali rodiny, tady bral mnohdy jejich život nečekaný obrat, někdy i konec.
Mnohá stavení tu spí spánkem Šípkové Růženky. Někdy je z něho probudí mladé rodiny z Českých Budějovic, realizující tu svůj sen o víkendové chalupě v zeleni. S řemeslnou obratností dokáží vyvést střechy, okna i barevnou omítku. Najdou se i vynalézaví investoři s obchodním smyslem a s financemi Evropské unie v portmonkách (v originále "und EU-Geldern im Portemonnaie" - pozn. překl.). Poněvadž krajina kolem je divukrásná. Něžné křivky vrchů, malé i větší rybníky a ne tak daleko šumí jako v hudbě kouzelně romantická Vltava (v originále "braust wildromantisch die Moldau" - pozn. překl.).
Loudavě vyrážíme naším modrým autobusem do Holašovic (v originále "nach Hollschowitz" - pozn. překl.), kde také žili příbuzní několika z nás ("po chalupě" Bloslovi /čp. 22 - pozn. překl./). Touláme se návsí jak z obrázkové knihy kolem oslnivě zářících štitů jednotlivých stavení. "So hat's hier natürlich nie ausgeschaut," (tj. "Tak to tu přirozeně nikdy nevypadalo." - pozn. překl.) říká Siegfried Weber, čestný kanovník českobudějovické katedrály sv, Mikuláše (děkan německého bundeswehru a předseda krajanského sdružení "Glaube und Heimat" - pozn. překl.), který je průvodcem naší výpravy. Husy ani slepice tu nejsou k vidění, nijaké koňské koblihy, nijaká hnojiště ve dvorech. Zato všude množství cyklistů. Obě menší hospody mají plno. Naproti tomu v Dobčicích (v originále "in Dobschitz" - pozn. překl.) panuje spíše všední život. Zvoníme na stavení řečeném kdysi "Janka-Hof", kam se kdysi přiženil dědeček Jakob (/*1901-†1988/, jmenovec a syn pradědečka Jakoba Seemanna, otec Margarete Knofové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Dnešní majitel (podle brožury "Záboří, Dobčice a Lipanovice v zrcadle času" z roku 2013, kterou zpracoval Daniel Kovář, je posledním majitelem Mgr.Ing. Jiří Střítecký, syn architekta Jiřího Stříteckého /1954-2012/, viz blíže Wikipedia který realizoval v devadesátých letech minulého století několik významných staveb v Českých Budějovicích /mj. i nedotažený projekt areálu Jihočeské vědecké knihovny Na Sadech/ a před synem chalupu v Dobčicích vlastnil - pozn. překl.) nás nechá chvíli čekat, ale pak nám rodina prezentuje své nedávno narozené dítě. Večer zpátky v Záboří se scházíme v místní hospodě ve stavení zvaném dříve "'s Deitschn" (podle výše zmíněné brožury patřil ke stavení čp. 15 /zde psáno německé označení "Teitschn"/, které je dnes sídlem obecního úřadu, i mlýn - pozn. překl.). Zdalipak se tu i dříve čepovalo pivo a servírovalo "vepřo/knedlo/zelo" (v originále "der Braten, die Knödel und das Kraut" - pozn. překl.)? Také se tu kdysi sedávalo pospolu a slavíval život i smrt? Zvedá se v nás stále víc otázek, ale dovídáme se, že hospoda bývala o pár stavení dál a stojí dnes prázdná.
Za mých dětských let se doma na Šumavu se vzdechy a steskem vzpomínalo a opěvovala se jako ztracené dědictví. Naše domovina je však teď už v Německu a v Rakousku. Fulda, Neuburg am Inn, Linz, Nußloch... Nikdy ve mně nebyla touha po Čechách. Naopak. Krajanská skupina "vyhnanců" (v originále "die Heimatgruppe" - pozn. překl.) mi byla vysoce pochybná jako na včerejšku lpějící komunita těch "odněkud za lesy" (v originále "scheinbar im Gestern haften gebliebene Hinterwäldler" - pozn. překl.), která neumí odpouštět a rozdírá jen stále znovu staré rány.
Nezůstalo v nás však přece jen něco z Čech? To se my potomci ptáme a blížíme se citovému světu prarodičů hudbou, veselými hrami, písněmi a hovory. Byly navázány nové vztahy. Spojuje nás cosi zvláštního. V deset hodin večer vyráží autobus českou tmou ze Záboří do Českých Budějovic. Každý si s sebou odnášíme malý dárek. Jakousi skříňku s poklady v nitru. Plni dojmů, emocí a zvídavosti i do budoucna.
Glaube und Heimat
Mnozí z nás byli stejně jako předkové katolicky pokřtěni. Setkali jsme se v neěli odpoledne před českobudějovickou katedrálou. Čestný kanovník Siegfried Weber slouží s námi ve vzpomínkách na naše zesnulé příbuzné mši svatou. Účastní se jí činně všichni. Podílejí se na bohoslužbě jako ministranti, lektoři, varhaník, pomocník při svatém přijímání. Ve slovech modliteb jako by uplývaly časy. Předkové sedí vedle nás. Zpíváme staré i nové kostelní písně a budoucí pokolení naslouchají. Hřmění varhan naplňuje naše srdce. Spiritualita nás činí pokornými. Ta bohoslužba je vrcholem naší výpravy.
Mnozí z nás vyrážejí zpátky domů. Zbytek se rozděluje, nabízejí se možnosti spolujízdy, využívají se poslední možnosti shlédnout četné zdejší pozoruhodnosti. Mnozí neopomenou navštívit krásný blízký zámek Hluboká nad Vltavou (v originále "das schöne Schloss Frauenberg" - pozn. překl.) nebo kuriozní dobčické muzeum zbrojní techniky (pod názvem Dobčická tvrz 1945 nabízí ve zdejším čp. 10 ("Lepschi") expozici věnovanou vojenské výstroji a vybavení americké armády ve druhé světové válce - muzejní sbírku evidovanou pod hlavičkou Spolku přátel vojenské historie založil inženýr Vladimír Záluský společně s přítelem Václavem Čejkou a manželkou Jarmilou - pozn. překl.). Zároveň je tu příležitost vyměnit si večer ve společnosti nastřádané zážitky, upevnit staré vazby a připojit nové.
V pondělí několik z nás odjíždí do kláštera ve Vyšším Brodě, kde mají příležitost spatřit mezi mnoha klášterními poklady i strýčickou Madonu. Jak něžně se na nás usmívá, milostivě a líbezně. Mnozí si ještě dopřejí koupele v blízkém Lipenském přehradním jezeře (v originále "Lipno-Moldaustausee" - pozn. překl.) a v úterý nás čeká poslední bod našeho cestovního rozvrhu, město Český Krumlov (v originále "Krummau an der Moldau" /!/ - pozn. překl.). Všude se tu skvěje erbovní rudá růže českého šlechtického rodu Rožmberků. Město je pestré, živé, turistické a mezinárodní. Propouští nás rozesety nazpět do všech světových stran. Vracíme se domů bohatší o nesčetné dojmy a nové známosti. A především s ještě větší láskou a porozuměním pro naše předky. Nalezli jsme své kořeny. Příběhy, obyčeje a mravy prarodičů, ale také jejich humor, vtip, jejich touhy a jejich bolest jsou v nás. Vyslovujeme díky organizátorům naší výpravy, jimiž byli Markus Seemann z Berlína a Eva Eibelová z Hettstadtu (obec v zemském okrese Würzburg v bavorských Dolních Frankách - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 2018, č. 11, s. 18-20
Pokud se nejedná o nepravděpodobnou shodu jmen, narodila se Christina Geißová v roce 1976 v Heilbronnu v Bádensku-Württembersku. Žije v Nußlochu a je televizní a filmovou herečkou (její filmografii najdeme na webu agentury Magnolia). Chápeme, jak generačně jiný a křesťansky evropský je její pohled na šumavské "zálesí". Víme také, že je dcerou Rolanda Geißeho (*1. dubna 1942) a jeho ženy Edith (*19. srpna 1943), roz. Rotschedlové, jejíž matkou byla "Wulfn" Anni ze Záboří (narodila se tam 1. ledna 1913 jako Anna Seemannová, vdala se 24. října roku 1939 za Franze Rotschedla (*29. října 1909 v Záboří čp. 10 /"Bounaschn"/), který ovšem narukoval do války a jen díky krátkým dovoleným z fronty byla počata Christinina matka). Dne 18. srpna 2011 se Christině Geißeové, vnučce Anny Seemannové, provd. Rotschedlové ze Záboří, narodila v Nußlochu dcera Matilda Louisa. O čem jiném je vlastně život, ne-li o dětech?
- - - - -
* Heilbronn (BW) / Záboří / Strýčice / Dobčice / České Budějovice / Holašovice / Lipanovice / Hluboká nad Vltavou / Vyšší Brod / Lipno nad Vltavou / Český Krumlov
