RUDOLF GERHART

Snění na skále s výhledem

Nad Milovem (Milau, Millau, také Mühlau - na mapách tu zaniklou osadu dnes tak jako tak nelze najít - pozn. překl.) asi půl kilometru směrem k jihu se zvedal od západu na východ povlovný hřeben, na jehož svazích byl vykácen les. Říkali jsme tomu holému návrší v našem nářečí "Hiatabichl" (Pastýřský kopec), poněvadž bylo určeno opravdu k pastvě a my pasáčci jsme je už pro jeho bezprostřední blízkost důvěrně znali. Byla tam jedna skála prostřední velikosti, která byla odjakživa zvána "unser Stoariegl", tj. "naše" skála. Znali ji pod tím označením staří i mladí. Pro nás kluky bylo samozřejmě věcí cti ji zdolat a usadit se vítězně tam nahoře na jejím temeni. Ačkoli to nebyla žádná velká výška, byl to přece jen povznášející pocit mít odtud jako malý král vladařský přehled o pasoucím se kravském stádu.
K historii téhle končiny je třeba uvést, že to byl nejspíš neblahý zásah živlů, který vedl ke vzniku tak rozlehlé lesní holiny. Na "Hiatabichlu" i kolem něj byly přitom pořád ještě tisíce pařezů, které byly v jádru docela zdravé a ztrouchnivělé jen opravdu málo. Obec dovolila dobývat ty pozůstatky poražených stromů a používat je jako zimní otop. Říkalo se, že zahřejí hned třikrát: jednou, když se musí nějak i s kořeny vyhrabat a dostat ze země, podruhé, když se musí doma rozštípat a nasekat na louče a potřetí, když se ty houževnaté pařezy rozhoří za tuhých šumavských zim doma v kamnech a šíří kolem sebe celým stavením blahodárné teplo.
Nad příčinami té lesní zkázy jsme si my děti hlavu nijak nelámaly. Až dodatečně se nám bylo dovědět, kdeže ty pastviny plné stromových pahýlů někdy v červnu roku 1929 vzaly vlastně počátek. Tehdy se sem prý přihnala ta nejstrašlivější bouře století, běsnění živlů věru neskutečného rozsahu, které prošlo Šumavou právě v těchto místech. Od Bavor sem dorazilo ničivé krupobití v podobě zuřícího víru nespočetných kusů ledu, každého o velikosti lidské pěsti, aby přeoralo pás země o šíři takřka dvou kilometrů a skosilo hvozd, jako by to snad bylo obilné pole. Nic nezůstalo v těch třech až čtyřech hodinách ušetřeno zkázy, nejméně pak tenhle kus lesa. Křížem krážem, vyprávěli pamětníci, ležely kmen jeden přes druhý jako zápalky rozsypané po podlaze.
První, co vesničané z okolí musili udělat, když už porazit tu nebylo co, znamenalo padlý les až do kořene vymýtit a všechno dřevo odvézt a zpracovat. Tak vznikl "Hiatabichl". Nebyla to tedy nijaká kulturní krajina, stará snad celá staletí, ale tehdy kolem roku 1944 pamatující sotva patnácte roků a poněvadž navíc cesta sem vedla oklikou pro větší stádo vlastně zhola neschůdnou, pásli v těch místech většinou své krávy malí chalupníci, co jich měli tak pět či šest kusů.
Když jsem poprvé usedl na té skále, zvané jak už zmíněno "Stoariegl", upoutal mě i rozhled, který se z ní nabízel. Dítěti není opravdový úžas v takovém pravém přírodním prostředí nijak vlastní. Nemá pro to ještě oči. Ke skutečnému vidění krajiny a přírody vůbec musí člověk teprve dorůst a dospět. Když se dnes ohlédnu za minulými časy, musím ovšem říci, že mám celé to panorama dosud živě před očima a můžu je tu krátce popsat:
Směrem k jihu byl výhled téměř zakryt vysokým lesem, který se tam zachoval. Dál nad ním se v asi desetikilometrové vzdálenosti tyčil další kopcovitý hřbet, také celý zalesněný. Říkalo se mu Haidler a podle toho my děti usuzovaly, že tam sídlí nějaký "Heidl", byť po nějaké lidské přítomnosti v té lesnaté končině nebylo stopy.
I na jihovýchod nebylo vidět nic než les, věděli jsme ale, že tam někde se musí nacházet Popelná (Reckerberg) a ještě dál Obří hrad (Riesenschloss), který jsme znali ze světa pověstí našeho dětství. Nějakému mocnému knížecímu pánu to muselo asi kdysi patřit, mysleli jsme si, a teď všechno zarůstá křovím a maliním. Děvčata a maminky odtud každý rok nosívaly lesní plody na dlouhou zimu zavařit do zásoby a já směl být někdy také při tom.
Když pohled zabloudil na východ, spatřil zvedat se nad lesem při osadě Studenec (Brunn) vrch, zvaný u nás doma "Ouhorn" (tj. česky "Javor" - pozn. překl.) a vysoký kolem 1100 metrů (podle toho nemůže jít o Milovský vrch při Studenci s necelou tisícovkou výšky, nýbrž jen o Popelnou horu kus dál, měřící alespoň podle map kolem 1080 m nad mořem -pozn. překl.). Dál vlevo se zrak mohl vydat do otevřenější dáli, na jejímž obzoru stál lákavý cíl, jehož dosažení si muselo žádat každé dětské srdce: rozhledna na hoře Javorník (i v originále Javornik!). Věděli jsme, že tam už počíná území jazykově české a už sama stejnojmenná obec byla jednoznačně česky mluvící. Před Javorníkem, který měl rovněž kolem 1000 metrů nadmořské výšky ležela na jižním jeho svahu obec Nicov, k níž jsme my Milovští patřili. Byl tam i náš farní kostel a vedle něj naše obecná škola. Nicov neměl víc než 25 domů a nebyl tedy vlastně o nic moc větší než moje rodná ves. Svítil ale bílými zdmi svých stavení sem k nám i ke skále zvané Stoariegl. K zlosti ovšem bylo, že z jejího krásného výhledu na Milov nějak nezbylo: nebyla odtud vidět jediná jeho střecha. Mezi Stoarieglem a naší vsí totiž mezitím vzrostl tak na dvanáct metrů výšky mladý les, navíc bujně a neproniknutelně hustý. Několikrát jsem se později pokoušel si tím lesním porostem zkrátit cestu, ukázalo se to ale nemožným právě pro jeho neprostupnou houšť. Byl jsem ostatně zvědavý, zda by se tam daly najít nějaké houby, ale nerostlo v té černočerné tmě pod spodními větvemi mladých stromků vlastně nic, co by stálo za řeč. Zato tím směrem k severu už bylo lze spatřit Řetenice (Jettenitz), obec stejně velkou jako Nicov. A mezi Nicovem a Řetenicemi, které jsou ještě i dnes spojeny okresní silnicí, ležel oblíbený výletní cíl, vrch Královský kámen (Königsstein, také Königsstuhl) s proslulou hradní zříceninou. Řetenice samy byly od Milova vzdáleny sotva tři kilometry. Zřetelně bylo vidět cestu z Řetenic dolů k Plánskému Mlýnu (Planzkermühle), odkud se do Milova zase stoupalo příkře vzhůru. Míjely se tudy samoty zvané "beim Kratschgu" a louky zvané "Stoawiesn".
Tento kruhový rozhled - Javorníkem počínající a jdoucí dál severním směrem, odbočující pak při Královském kameni k západu - pokračoval táhlým hřbetem Ždánova (Zosum), který je také zalesněn. Tam vzadu bylo lze v jeho lesích zahlédnout ještě jednu či dvě střechy stejnojmenné osady Ždánov a dole pod ním zřetelnou červeň střešní krytiny hojně navštěvované hospody u Reimheislů přímo při okresní silnici. Hned u ní se už zvedal svah Liščího vrchu (Füchslberg).
Vlevo odtud začínalo už bezprostřední okolí Kašperských Hor (Bergreichenstein). Končině napravo se říkávalo Zigeunerei, hned pak se už vjíždělo do okraje města. Tady ze skály bylo vidět jen pár jeho domů, impozantní pohled však nabízel Kašperk (Karlsburg) nad ním a dvě hradní věže, na Šumavě a nejen tady nesrovnatelně výrazné, naplňovaly dětské srdce neurčitou touhou.
Z hodin vlastivědy jsem už něco věděl o historii města i královského hradu, navíc se hodně vyprávělo o tajemné podzemní chodbě, která měla údajně vést ze sklepa kašperskohorské radnice až nahoru na Kašperk.
Zda to byla legenda či skutečnost, nemohl jsem si jako dítě nijak ověřit. Měl jsem samozřejmě povědomost o příbězích hrdinné hradní posádky, kterou se nepříteli nepodařilo nikdy překvapit a obelstít, natož pak porazit. Ano, ten hrad byl nám rovnou synonymem neporazitelnosti. Zajímavé bylo ovšem sledovat i jeho vnější podobu, která prošla několikerou proměnou. Byl blízko úplnému zboření, ale nakonec došlo byl téměř úplně restaurován a zachován i pro budoucí časy. Pro mě ovšem zůstal Kašperk nadlouho jen snem z mých dětských let. Jednou se mi sice už tenkrát podařilo cestou kolem dostat se blízko něj, na hradní dvůr jsem ale vstoupil až dvacet let po našem vyhnání, když jsem směl poprvé navštívit znovu domovskou končinu. První moje cesta vedla právě na Kašperk. Kašperské Hory byly pro nás děti z malé vsi něčím jako zemí zaslíbenou. Chodil jsem tam i dva roky do měšťanky, říkalo se jí (v "Říši" - pozn. překl.) "Oberschule", než válka skončila.
Posléze zamířil pohled rovnou k západu, kde slunce v létě zacházelo právě někam za Kašperské Hory. Byla na ně v tu chvíli nádherná podívaná a já ji mohl právě ze Stoarieglu snad pětkrát či šestkrát plně vychutnat. Nejpodivuhodnější se mi zdálo to, že sluneční kotouč jako by byl nejen stále rudě plápolavější, když se blížil temné čáře obzoru, nýbrž jako by i stále rostl, větší než za dne.
Hleděl jsem nepřetržitě na bezoblačné nebe a zapadající slunce na něm, i když jsem věděl, že to může přivodit poškození zraku. Nic jsem si z toho nedělal, tak fascinující to bylo, moci spatřit ty hřebeny hor a šumavské lesy na nich ztápět se ve večerním soumraku. Nedokázal jsem přitom nijak jednotlivě určit, co mám vlastně před očima, vím jen, že mě vždycky rozčilovalo to jediné, totiž že odtud ze skály není vidět krásná a starobylá ves Červená (Rothsaifen) a taky Bajerov (Bayerhof), ke kterému patřilo spousta okolních polností.

Hoam!, 2003, č. 8, s. 19-21

Dnes je katastr zaniklého Milova, té někdejší osady obce Nicov, vzácným a čerstvě vyhlášeným chráněným "ptačím územím" projektu Natura 2000. Už jen blízký Milovský vrch uchovává její jméno, přitom velmi staré (Profousova Místní jména v Čechách je vysvětlují jako "ves lidí Mílových"). Známe však několik pohlednic se záběry místní kaple a také kouzelné vesnické ulice, "Dorfstraße", jak je tam neuměle připsáno. V chalupě čp. 11 se tu manželům Aloisu a Anně Gerhartovým narodil 24. srpna 1933 syn Rudolf, ze čtyř chlapců ten druhý nejmladší. Od něho samého se dovídáme z předchozího textu, že stačil po vychození nicovské obecné školy stihnout do konce války a do následného odsunu už jen dva roky měšťanky v Kašperských Horách, než i jemu bylo souzeno ve 13 letech věku opustit navždy. Žil v bavorském Möningu na jihozápad od Neumarkt in der Oberpfalz a vydal roku 2004 jako dosud čilý jednasedmdesátník dvousetstránkovou knihu Versunkene Welt - s podtitulem Milau - Erinnerungen an ein Dorf im Böhmerwald. V Möningu i zemřel 22. října 2008 a našel na tamním hřbitově místo posledního odpočinku. Zapadá slunce i svět, my lidé, byť nejsme zrovna z Milova, však až do smrti hledíme za světlem.

- - - - -
* Milov / Kašperské Hory / † † † Möning (BY)