OTTO FRANZ GEYER
|
In Russland Der Frühling lachte in Deutschland, Es war so sonnig und schön, Die Birken und Weiden knospen In Tälern und auf Höh'n. Tagelang bin ich gefahren, Bis ich in Russland war, Da flog der Schnee noch in Flocken Vom Himmel blau und klar. Russland ist das Land der Weite - Es ist ein Land voll Not; Für viele war es die Sehnsucht, Sie fanden Kampf und Tod. Wjasma, 27.4.1942 |
V Rusku Jaro se smálo tam doma, co slunce bylo v něm! Rozpučí vrby i břízy, rodný kraj kolkolem. Celé dny vedla nás cesta celé dny, dál a dál, nekonečnými sněhy jas nebe zapadal. I ta zem konce nemá -- konce v ní není běd; i těm, co sem táhla touha, dá jen smrt zakoušet. Vjazma, 27.4.1942 |
|
Hoam!, 2003, č. 1, s. 10 |
|
"Tam doma" bylo Německo a to poslalo sotva osmnáctiletého septimána vyšší reálky z Kašperských Hor (Bergreichenstein) do ledových plání širé Rusi. Proč? Jistě nikoli proto, aby napsal tyto verše, jak učinil, ale poněvadž synům té nešťastné otčiny měla být souzena jen válka a v ní kýžená hrdinská smrt. Pokud jí se štěstím unikli, čekalo je namísto vítězného žoldu vyhnanství a bědné začátky v poražené zemi. Otto Franz Geyer se narodil ve zmíněných už Kašperských Horách na Šumavě 18. května 1924 a po všem válečném běsnění našel nový domov v Bádensku-Württembersku. Byl to Stuttgart, kde založil rodinu a prosadil se posléze i jako vědec a pedagog na Geologickém a paleontologickém ústavu tamní univerzity. Láska k povolání mu pomohla překonat i bolest ze ztráty první manželky Doris a pokračovat ve vědecké činnosti také v důchodu, do něhož odešel jako služebně nejstarší vysokoškolský učitel stuttgartské Alma mater. Po těžkém onemocnění mu obětavá péče druhé ženy Margarety ulehčila alespoň zčásti poslední léta bohatě naplněného života a dovolila mu v nich dokonce navštívit s oběma staršími vnuky znovu po více než půlstoletí rodné město a Šumavu. Zemřel 12. listopadu 2002 v městě Staufen im Breisgau nedaleko Rýna, který tu tvoří hranici s Francií. Nekrolog v krajanském měsíčníku Hoam! končí citátem ze Stifterova Hvozdu, promlouvajícím i za jiné o tom, že časná ztráta domova by poznamenala těžce kohokoli z nás : "...často mě napadala jediná a táž myšlenka: že se tu na mne dívá strašidelné oko přírody...nad ním se klene čelo a obočí skal, lemují je řasy temných jedlí - a v něm nehybná voda jako zkamenělá slza." (překlad Anny Siebenscheinové z úvodní kapitoly Hrad v lese).
- - - - -
* Kašperské Hory / † Staufen im Breisgau (BW)
