ANTON GINDELY
Dopis do Prachatic
(...)
Při letošním zasedání zemského sněmu byla podána souhrnná zpráva o dosavadní činnosti zemského archivu. Některá města mají u sebe uloženy městské archivy, avšak postrádají vzdělaného archiváře, který by tyto archivy spořádal. Z tohoto důvodu přišel zemský archiv s myšlenkou, aby některá města předala své městské archivy do úschovy zemského archivu, kde by došlo k jejich odbornému spořádání a zabezpečení.
Město Prachatice vlastní značné množství významných dokladů, které by vzhledem k jejich hojnosti vyžadovaly zřízení samostatného archivu a ustanovení archiváře. Jelikož tyto archivní materiály mají mimořádný význam a cenu, obrací se zemský archiv v Praze na městskou radu v Prachaticích se žádostí, aby při dodržení určitých podmínek předala své písemnosti do úschovy zemského archivu v Praze.
Zlatá stezka (1995), s. 193-201
Václav Starý (*1934), po dlouhá léta ředitel prachatického Státního okresního archivu, tráví léta po osmdesátce v tamním Domově matky Vojtěchy, založeném roku 2012. To on si získal o archivní fond šumavského města velké zásluhy a do sborníku "Zlatá stezka" už v jeho druhém ročníku (1995) přispěl textem "Antonín Gindely a Prachatice", z něhož přebírám tlumočení dopisu čelného českého historika (z 13. května roku 1875) s oceněním dokladů městského archivu, z něhož došlo k pouhému vypůjčení a následnému vrácení části archiválií, jejichž významu si byli prachatičtí radní vědomi v souvislosti s chystanou knihou Josefa Messnera (synovec známějšího zdejšího jmenovce žil v letech 1852-1896, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), která v prvním vydání pod názvem "Prachatitz, ein Städtebild" skutečně vyšla v roce 1885 (obálka uvádí jako místo vydání "Prachatitz", titulní list ovšem "Budweis"). Teprve rok nato však došla z Prahy poslední část výpůjčky. Tak už to v Čechách chodí! Anton Gindely ve své věcné nestrannosti jistě o tom věděl své. Narodil se 3. září roku 1829 v Praze truhlářskému mistru německé národnosti, který se psal původně jménem Joseph Gindele (1792-1867) a pocházel z rodiny, která se kolem roku 1720 usídlila na panství hraběte Károlyiho von Nagykaroly ve dnes rumunském městě Carei (maďarsky Nagykaroli, německy Großkarol). Jeho žena a Antonova matka Veronika (1798-1873), roz. Vila (některé prameny uvádějí příjmení v podobě Víla, Wihla či Vílová, Wihlová) byla původem Češka, zaměstnaná předtím jako pokojská ve šlechtické rodině. Poté, co se otec vrátil sám do Uher, vychovávala ho ona a poskytla mu i to nejvyšší vzdělání na pražských německých školách. V dopise Josefu Alexandru von Helfertovi (má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) z 13. února roku 1857 se Gindely svěřil: "So weiß ich mich in einzelne Nationalitäten hineinzuleben, ohne im mindesten von einer befangen zu sein." (tj. "Tak se umím vžít do jednotlivých národností, aniž bych byl ovlivněn předsudky vůči některé z nich.") Na Karlově univerzitě studoval teologii, práva, filosofii a historii, stal se žákem Constantina von Höflera a Františka Palackého a promoval na doktora filosofie v roce 1852. Učil pak na pražské české reálce, v letech 1853-1855 na c.k. Františkově univerzitě v Olomouci (K.u.k. Franzens-Universität in Olmütz, dnešní Palackého univerzita), podnikl rozsáhlé studijní cesty po českých zemích, Polsku, Německu, Francii, Španělsku a Nizozemí. Stal se roku 1862 mimořádným a pět let nato řádným profesorem rakouských dějin na Karlově univerzitě. V témže roce 1867 se i díky Palackého vlivu stal českým zemským archivářem. Už roku 1855 si získal velkou zásluhu založením edice Monumenta historiae bohemica. Gindelyho žena Wilhelmine (Minna), roz. Behseová (1835-1920), se kterou byl sezdán v roce 1862, pocházela z dnešního Lotyšska (Alt-Laitzen /dnes Veclaicene/ v tehdejším Livonsku). Snad stojí za zmínku, že jeho syn Georg (*1868) působil podle soupisu pražského obyvatelstva jako notář i v šumavských Volarech (Wallern). V letech 1873-1874 učil české literatuře a historii korunního prince Rudolfa. Těžištěm Gindelyho historické práce (neúplná bibliografie viz Wikipedia) byly dějiny Českých bratří, stavovského povstání a třicetileté války, které dokázal začlenit do širších souvislostí. I Golo Mann ve své knize o Valdštejnovi připomněl, jak důležité pro něho byly Gindelyho texty (historik o Valdštejnově vině nepochyboval). "Institut für den Donauraum und Mitteleuropa" od roku 1979 uděloval cenu nazvanou " Anton-Gindely-Preis" vědcům, kteří přispěli k porozumění národů v "dunajském prostoru". Anton Gindely zemřel v Praze 27. října 1892 a je pochován na Olšanských hřbitovech.
- - - - -
* Praha / Prachatice / † † † Praha
