IDA FRIEDERIKE GÖRRESOVÁ

Psán 1945 jako úvod ke zkrácené verzi Stifterova Vítka

Milá Barbaro,
konečně přede mnou leží kniha, kterou jsem Ti už tak dávno slibovala. Je to vlastně román pro dospělé, který napsal před téměř osmdesáti lety Adalbert Stifter, jeden z našich největších a nejobdivuhodnějších spisovatelů. Já se jen pokusila tuto vzácnou knihu, kterou bohužel zná - a to i včetně těch "vzdělaných" - tak pozoruhodně málo lidí, zpracovat tak, aby ji mohli číst mladí lidé jako Ty, a také ti prostí, kdo nenavštěvovali žádnou vyšší školu.
Nezměnila jsem přitom na ní nic - sotva jedno jediné slovo. To bych si vůči dílu tak obrovitého mistrovství nikdy nedovolila, to jako bych na staré nádherné malbě přemalovala obličej jen proto, aby se líbil většímu množství lidí. Jen jsem krátila, tak pozorně a ohleduplně jak jen možno: teď má ta kniha něco víc než třetinu své původní délky, a to je stále ještě ne zrovna málo. Neboť důvod, proč tuto skvostnou knihu zná a miluje tak nečetný okruh lidí, spočívá právě především v její délce. Nejde však jen o počet stránek. I dnes je mnoho takových čtenářů, kterým není žádný román dost rozsáhlý. Přejí si však mít ty stovky jeho stran naplněny co možno vzrušujícími událostmi a neustálým napětím; na každém listu by se mělo stát něco nového a překvapivého, jinak se jim jeví sám celek zdlouhavým a nudným.
Když ale Adalbert Stifter psal toto poslední a největší své dílo (existuje ještě mnoho jiných jeho knih, které si jistě za několik let s nadšením přečteš) - byl už mužem pokročilého věku. A tenkrát za časů Tvých prarodičů, (kteří ho ostatně znali, poněvadž byl v Linci školním radou, zatímco oni žili v nedalekém Ottensheimu) se žilo ještě značně poklidněji a nikdo neměl ani tušení o tom, čemu se dnes říká "životní tempo". Jeho kniha je vyprávěna nezvykle obšírně a pomalu, jako by k nám promlouval vlídný muž, který má dost času a ví, že posluchač ho má rovněž a že nebude naslouchaje nervózně hledět na hodinky. Se vší podrobnou důkladností popisuje, jak lidé vyhlížejí, co mají na sobě a co dělají po celý dlouhý Boží den, nechá je vést nekonečně dlouhé hovory a ty druhé stejně zeširoka a rozvláčně odpovídat, to všechno pak opětovně znova a znova. To my dnešní lidé ne právě dobře snášíme, ani ve skutečnosti ani při čtení, a proto také mnozí, kdo naši krásnou knihu začnou číst, znetrpěliví už po několika stránkách a řeknou: "To opravdu není k vydržení, jak často Vítek jen strojí a zas odstrojuje svého koně a ještě dohlíží, zda má dost píce, jak často a obšírně se všichni ti lidé ráno, v poledne a večer při shledání vítají a při loučení vypoklonkovávají navzájem až ke dveřím!" Ve svém pobouření pak snad ani takový rozčilený čtenář nezpozoruje, jak krásné věci mu v té knize unikají.
Dostalas teď strach? Právě proto jsem se přece rozhodla ke svému krácení. Literární historici a filologové se budou ovšem křečovitě bránit každému zásahu, který podle nich zpřetrhává pečlivě provázané dějové tkanivo a amputuje šmahem i to, co Stifter jistě ne bez důvodu vložil do každé věty a do každého odstavce. To vím a nemohu také odborníkům oponovat. A přece: děj je tak mnohem sevřenější a také jasnější. I tak budeš možná mnohde ještě netrpělivá a bude se Ti zdát, že kdybys to či ono přeskočila, postoupila bys rychleji vpřed. Měla bys přesto ve čtení pokračovat a nic nevynechávat. Za prvé se totiž nikdy nenaučíš opravdu řádnému čtení (a ne snad jen telecímu přežvykování knih), když se nedokážeš občas zastavit a prodlít déle na určitém obtížnějším závažném místě, jak je tomu ostatně často i v celém našem životě. A pak: pomocí těch několika opravdu velikých knih světové literatury mladý člověk roste, byť je v nich něco, nač zatím sotva stačí - roste však právě tou nesnází a usilováním vniknout do nich. Vždyť takové knihy jsou bohaté a nekonečné jako krajiny, kterými můžeme putovat třeba každý rok poznovu a pokaždé přitom cestou zaznamenáme doslova poprvé to, čeho jsme si předtím nepovšimli. Konečně pak pochopíš i onen Stifterův zvláštní způsob, stejně pomalý a tichý, jaký je vlastní mnoha jiným krásám světa: tak přece rostou i květiny, proměňují se hvězdy, tak přicházejí a odcházejí roční období. Zažili jsme všichni v právě uplynulých letech tolik hřmotného rachotu a obludného povyku, že by mnozí z nás opravdu viděli věru rádi odehrávat se o poznání tišeji věci mnohem důležitější a nesrovnatelně větší.
Přesto snad narazíš najednou na mnohé opravdu nesnadné místo, kterým se budeš muset nakonec prokousat jako tou slavnou pohádkovou kaší z Hrnečku vař.
Děje se v té knize opravdu mnohé: na jejím počátku putuje Šumavou mladý rytíř, stejně mladý jako Tvůj vlastní bratr - a na konci tu před námi šumí a třpytí se celá Svatá říše římská, obrovský, kypící proud moci a slávy - a Vítek je stále při tom a Ty sama mezitím pochopíš, že z chlapce Vítka se mezitím stal muž, a ne snad muž ledajaký, nýbrž jeden z těch, na které je spolehnutí, skrze něž celek teprve dorůstá a zraje ke své velkoleposti. Je to tedy příběh jednoho člověka; a také příběh jedné krajiny, z níž pochází i Tvůj otec a my, jeho sourozenci - nejkrásnější krajina světa provždy a navěky alespoň pro všechny, kdo se tam kdy narodili. A je to i příběh z dějin české země, té milované a bolestiplné, jejíž dítě jsi i Ty, byť dítě vyhnané a zapuzené - příběh z onoho skutečností tu dýchajícího času, kdy "říše" mateřsky chovala ve své náruči českou zemi a ta stejně mateřsky zase své německé i své české děti; ta říše sama pak byla jakoby hlavou a srdcem veškerého křesťanstva. Ano, tato kniha vypráví právě o tom, jak tato malá země ze svého dosud nevědomého bytí, ze svých malicherných bratrských rozbrojů o Knížecí stolec a rodovou moc nalézá východisko v osudu vyšším, v nesmírném úkolu celého evropského Západu: a právě toto rozhodnutí je v ní dnes popíráno, právě tato cesta je dnes nadlouho zatarasena.
Tak je ten příběh i částí "velkých" dějin celého národa, skutečným, nezakaleným zrcadlem naší pravé minulosti, kusem dějin křesťanské Evropy, plným lidské a přece až nadpřirozené velikosti, plným vážné důstojnosti a závaznosti každého skutku a proto i černých skvrn historické viny, ale také duhového třpytu naděje a zaslíbení srozumitelného nám i dnes, ba právě dnes.Je to tedy "historický" příběh, který podává zprávu o minulosti? Víš, Barbaro, už od té doby, kdy jsem byla sama ve Tvém věku, divila jsem se bez ustání, co lidé vlastně míní svým dělením času na minulost, přítomnost a budoucnost - a dnes se divím často ještě mnohem víc. Neboť minulost, zdá se mi odjakživa, je přece jen "jinou" podobou přítomnosti: jako skály, které leží hluboko a skrytě pod poli a zahradami, ale proto nepřestávají přece být čímsi skutečným. Kdo žil uprostřed těch starých polí, v prostorách starých domů, ten ví, o čem tu mluvím. Tvé divukrásné rodné město Praha například, jedno z nejpodivuhodnějších a nejfantastičtějších evropských měst vůbec, není to snad sama ztělesněná minulost a přítomnost zároveň - a lze říci, co z obojího představuje víc? Byla jsi přece také už ve svatováclavské kapli katedrály svatého Víta, slavného dómu, o němž se právě ve Vítkovi tak často hovoří, vidělas už i přilbici svatého knížete Václava a kruh na dveřích chrámových, jehož se prý zachytil v okamžiku posledního vydechnutí před tisíci lety. Ta přilbice i kruh jsou tady, můžeme se jich dotknout, a my křesťané víme, že sám svatý kníže a mučedník dosud žije, živoucí jako my v Boží vznešenosti - cože tu vlastně minulo? Ne tolik minulo, zdá se mi, rozhodně nikoli to podstatné a nejdůležitější.
Četlas už o ledovcích v severních mořích, které zdálky často vypadají tak malé, ale to viditelné z nich, co vyčnívá nad vodní hladinu, jako by z ní přímo vyrůstalo, je ve skutečnosti jen nepatrný vrcholek nesmírné hmoty, která spočívá kdesi hluboko pod vodní spoustou. Tak i to, co nazýváme přítomností, je pouhým vrcholem obrovitého útvaru minulosti.
Měj se mnou ještě maličko strpení: hned pochopíš, co to má co činit s Vítkem.
V této odporné válce, kterou jsme právě sotva přežili - válce nesrovnatelně hrůznější než byla ta první světová - stalo se něco, k čemu snad nedošlo ještě nikdy, alespoň ne v takové míře, a co z nás současníků dosud asi nikdo ani vskutku nepochopil:
Minulost byla zničena. Pokud něco z ní ještě uprostřed nás trvalo jako zřetelný a živý kus naší přítomnosti, prastaré, ale vždy skutečné a činné přítomnosti, bylo to zničeno. Slavná stará města, Cáchy a Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem a Brémy - nebudu je raději ani všechny vypočítávat - prostě v této chvíli už neexistují, i když se někde na jejich okrajích snad ještě zvedá pár obyvatelných stěn. Chrámy Páně, které přežily tisíciletí válek a revolucí, nepřátelských vpádů a přírodních pohrom, jsou teď proměněny jakoby rázem v hromady trosek a popela. Jedna část, nepopsatelně bohatá a podivuhodná část naší minulosti a tím také přítomnosti jako by zmizel. Vy mladí, kteří jste tu skutečnost zatím ani nestačili zaznamenat, nikdy asi úplně nepochopíte, že tu zanikl jeden celý svět - a jaký svět.
Jsou však věci, které se nedají zničit, Bohu díky. Naše nejnádhernější a nejposvátnější chrámy, naše nejpyšnější a nejvýstavnější architektonická díla, která sotva dokážeme oželet a která nedokážeme ničím nahradit - to všechno byla pouhá znamení, tajuplná ztělesnění čehosi neviditelného, jakési mocnější síly, která je utvářela. Vyrostly totiž z kořenů ducha - a duch neumírá a nemůže být zničen. Tento duch, který je vytvořil jako skvělé památníky své plnosti a síly, tento mocný a čistý, vznešený a nábožný duch se nemůže nikdy rozplynout v prázdnu už proto, že dále přebývá v živých lidech.
Vidíš, a teď právě dochází na našeho Vítka. V tomto mladém rytíři, který tu jede Šumavou na svém šedáku barvy ulomeného železa, který hovoří před knížetem a mocnými velmoži, smělý a skromný zároveň, který osvědčí svůj meč i štít v mnoha bitvách a který se nakonec usadí se svými lidmi v lesní končině, který umí bojovat i modlit se, milovat, mlčet i čekat, ten, který je přítelem a vůdcem všech, kdo mu dali svou důvěru - a kdo by mu nedůvěřoval? - v tomto mladém Vítkovi vidíme ducha oněch jasných dní živě před sebou. Takový by měl být rytíř a muž. Znáš tu nádhernou postavu jezdce z katedrály v Bamberku? V podobě Vítkově jede stále dál tím lesem, lesem mého mládí, ulicemi Prahy, města Tvého dětství. A až budeš jednou číst tu knihu celou a nezkrácenou, se všemi těmi památnými hovory v ní uloženými, porozumíš ještě mnohem lépe tomu, co mám na mysli. Nejdříve chceš poznat jen dobrodružství a osudy hrdinovy a to je docela v pořádku a potěšíš se jistě i krásnými kresbami, jimiž Willy Widmann tak líbezně doprovodil text příběhu.
Tak, snad už jsem Tě dost zaneprázdnila tímhle dopisem na úvod, jak se o to náleží postarat tetě a vydavateli.
Teď otevři tu knihu a jeď spolu s Vítkem tím nejkrásnějším z lesů světa.

Stuttgart - Degerloch 1945

Klosterhof in Stockau

Ein leeres Nest im silberschwarzen Flaum,
Schmidt sich der Hof in hoher Linden Schatten,
vier aller Dächer sanften Schindelsaum
und seines Grundes feuchtvergaste Platten.

Die junge Brut ist weit davongeflogen
wie längst der Mönche stille Bienenzeit.
Aus blizen Fenstern, aus des Kreuzgangs Bogen
schaut wunderlich die stumme Einsamkeit.

Nur selten tönt in tiefen Tor ein Schritt.
Am Brunnen füllt ein Kind den Krug und zaudert,
wo in des Troges moosigen Granit
blitzend und kalt der Strahl sich bergt

und plaudert, murmelnd, von spitzen Farnen überdacht
und feuerroten Kapuzinerblüten
indes die Linden, riesenhafte Wacht,
der leeren Kirche schwere Pforte hüten.

Klášterní dvůr v Pivoni

Prázdné hnízdo ve stříbročerném chmýří,
dvůr s lipami, jež hážou dlouhý stín,
šindel čtyř střech kol něžný okraj šíří,
vlhne dna plochý kámen od travin.

Mladá havěť do dáli odletěla,
dávno jak tichých mnichů včelí čas.
Ze slepých oken, z ambitů by chtěla
samota němá očarovat nás.

Jen vzácně v hloubi brány zazní krok.
U studny plní dítě džbán a váhá,
kde v žlabu, jejž mech kryje rok co rok,
se kryje chladné vody lesklá dráha

a žvatlá, bublá v lůně kapradí
a řeřichy, tak ohnivé a svěží,
zatímco lípy fortnu těžkých zdí
k prázdnému chrámu trpělivě střeží.

Sudetendeutsche Zeitung, 2014, č. 11, s. 17

Lissa

Braunes Gras und hoher Grillenlaut,
Beeren duften heiß und voller Süße,
wieder fanden wandernd meine Füße
alte Halde, wartend und vertraut.

Heller Keil in blauer Wälder Rand:
meiner Träume Spiegel war getreu,
deine Züge wurden fremd und neu,
staunend such ich, was ich einst gekannt.

Weiderich weht Fahnen schwank und rot,
Wald wuchs auf und Wald ward weit geschlagen...
Liebster Berg aus meiner Kindheit Tagen,
unsre Spiele sind verweht und tot.

Unsre Felsen, steil und märchenkühn -!
Junge Wälder, brausend aufgereckt,
haben sie verschlungen und versteckt,
alte Schiffe, tief im Wellengrün.

Höhle barg sich wieder im Geklüfte,
Zwergentor zu roter Füchse Bau -

Gleichgeblieben sind sich nur die Düfte,
Harz und Moos und ferne hoch der Lüfte
nie vergessnes, nie versiegtes Blau.

Lysá hora

Hnědá tráva, cvrčků bezpočet
v stráni, která voní po jahodách
a znovu se mému kroku poddá -
znám ji dobře pěknou řádku let.

V modru lesů její jasný klín
zrcadlem mých snění býval kdys.
Teď už nepoznávám mnohý rys:
to, co zbylo, je jen pouhý stín.

Červeň vrbic ztmavne navečer,
nový les vyrůstá na holinách
Horo mého dětství, jak jsi jiná,
dávno zašel čas těch sladkých her.

A ty skály z našich hemžení,
šumot větví a dech jarní mízy
zmizely snad nebo právě mizí
jak stará loď v temné zeleni.

Jeskyňka se někde v rokli skrývá,
v pohádkové bráně liščích nor -

zůstává dál píseň věčně živá,
hymna pryskyřic a mechů, kterou zpívá
moje paměť, modř až za obzor.

Des Waldes Widerhall, s. 36-37

Rozená či spíše urozená byla Coudenhove-Kalergi a lze jen odkázat na vzpomínku zakladatele Panevropy s titulem Můj ráj, abychom pochopili, že jde o Šumavu jako střed světadílu. Hora Lysá měří 869 metrů nad mořem a zvedá se nad Pivoní (Stockau) nedaleko Poběžovic (Ronsperg), kde se Ida Görresová 2. prosince 1901 narodila. Její matka byla Japonka, kterou si z Tokia přivedl otec, rakouský diplomat. Rod Coudenhovů byl už kolem roku 1200 usazen v Brabantsku (Bruggy, Gent) a teprve v 18. století našel nové místo působení v podunajské monarchii. Babička Idy Friederiky byla Řekyně z rodu Kalergi, bratr Richard se stal zakladatelem panevropského hnutí. Její rodný dům v Poběžovicích byl až do roku 1782 po 700 let klášterem augustiniánů - duch toho domu snad z ní učinil katolickou spisovatelku, která nám zanechala na 50 knih, z nichž ta poslední nedokončená s názvem Weltfrömmigkeit vyšla už z pozůstalosti. Báseň o Lysé hoře pochází z cyklu Alte Heimat (Stará vlast), pojatého do autorčiny sbírky Der verborgene Schatz (Skrytý poklad). Roku 1998 vyšla v edici Societas nákladem velehradského Refugia a římského Centra Aletti Velehrad-Roma v českém překladu její kniha Syn země: Člověk Teilhard de Chardin s podtitulem Tři eseje. Vrátila se tak alespoň duchovně tam, odkud vzešla. Není mnoho co dodat, snad jen datum úmrtí Idy Görresové: zemřela 15. května 1971 v nemocnici Marienkrankenhaus ve Frankfurtu nad Mohanem a je pochována na hřbitově Bergäcker u Freiburgu im Breisgau, města, kde kdysi v mládí studovala. Při Rekviem ve freiburském chrámu Liebfrauenmünster promluvil pozdější kardinál Ratzinger (od roku 2005 papež Benedikt XVI.) a nad rakví na hřbitově neměl projev nikdo menší než Walter Nigg. Šumava byla jakoby daleko. A přece: když skončila ta poslední "odporná válka", jak soudila, a "minulost byla zničena", stačila z ní přece jen z nejcennějšího pokladu německy psané literatury zachránit právě šumavského Vítka a připravila v roce nula jeho zkrácené vydání pro mládež, které opatřila nádhernou předmluvou, jak ji tu celou uvádíme v českém překladu. Adresovala ji své neteři Barbaře Coudenhove-Kalergi. "Jezdec z katedrály v Bamberku jede v podobě Vítkově stále dál tím lesem, lesem mého mládí, ulicemi Prahy, města Tvého dětství," píše tam své mladé příbuzné, "a ty otevři tu knihu a jeď spolu s Vítkem tím nejkrásnějším lesem světa."

- - - - -
* Poběžovice / Lysá hora / Pivoň / † Frankfurt nad Mohanem (HE) / † † Freiburg im Breisgau (BW)