ALOIS GOTSMICH
Sám jsem to neměl lehké
Za mého mládí bývaly zimní večery u nás doma obzvláště dlouhé. Po večerní polévce nám otec vždycky předčítával. Každý den jsme se ani nemohli dočkat večera. My děti jsme seděly s maminkou, která obvykle něco šila, pletla nebo spravovala punčochy a ponožky, kolem stolu, poslouchaly zticha jako myšky a probíraly potom, proč se to čtené stalo právě tak a nejinak. Když jsem byl už větší pak na gymnáziu, otcovu roli jsem musel převzít, pokud jsem byl doma. (...)
Sám jsem to neměl lehké jako selský synek z Laschkles (ves česky dnes zvaná Blažkov, část obce Omlenice - pozn. překl.), který za svou kariéru může děkovat toliko vlastní tvrdé práci a také třem učitelům, jež ho dokázali skutečně ocenit: na obecné škole to byl náš pan farář a jeden z učitelů, který dokázal přesvědčit mé rodiče o tom, že mám předpoklady ke studiu, přirozeně pak rodiče samotní, předem a s radostí s jeho návrhem souhlasící. Na univerzitě byl mým učitelem profesor William Klein (narozen v Sedmihradsku roku 1850, jako věkový vrstevník T.G. Masaryka, k němuž choval rozpolcený vztah, byl téhož dne jako on jmenován v roce 1878 docentem vídeňské univerzity a v letech 1892-1923 působil na německé univerzitě v Praze jako řádný profesor klasické archeologie, zemřel pak 2. února 1924 v severočeských Hejnicích /Haindorf/, kde byl i pochován - pozn. překl.). Nikdy bych se nestal vědcem, kdybych neměl tyto tři dopředu myslící učitele. (...)
Sudetenland, 1970, č. 4, s. 305-306
P.S. Obě citované pasáže pocházejí z Gotsmichova dopisu, jehož adresátem byl Sepp Skalitzky.
K významu příjmení, které s obměnou nosil i jiný autor samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, totiž vyšebrodský cisterciák Severin Ignaz Gottsmich, uvádí www stránky Mittelbayerische.de, že jde o bavorskou nářeční verzi složeniny "Gottesmönch", tj. "křesťanský mnich". Alois Gotsmich se jím nestal, i když povolání archeologa se zvláštním zaměřením na starořecké památky (německy se takovému odborníkovi na staré Řecko říká "Gräzist") je jistě rovněž řeholí svého druhu. Jak to jednou sám vědec řekl o svém vztahu k uměleckým památkám:
"Ani ten nejlepší popis a nejpříkladnější obrazová dokumentace mi nedokáží nahradit originál. Umělecká díla je třeba stejně jako lidi pozorovat, zkoumat a studovat neustále znova, abychom z nich učinili dobré známé a přiměli je promluvit."
Narodil se 28. dubna roku 1895 (a téhož dne byl v kostele Panny Marie Bolestné a sv. Jana Nepomuckého v Omlenici /Umlowitz/ farářem Sigismundem Bredlem i pokřtěn) v Blažkově čp. 6 rolníku Wenzlu Gotsmichovi (jeho otec a novorozencův děd Johann Gotsmich byl rolníkem v dnes zcela zaniklé s Blažkovem sousedící vsi Boly /Wolluben/ se svou ženou Marií, roz. Schauflerovou z Jistebníka /Stömnitz/, dnes místní části obce Rožmitál na Šumavě /Rosenthal/) a jeho manželce Anně, dceři rolníka Johanna Polze z Mostků (Pernlesdorf) čp. 10 a Marie, roz. Schinko z Hradiště (Radischen). Po vychození obecné školy v Omlenici navštěvoval mladý Alois Gotsmich gymnázium ve Wilheringu u Lince (Linz) a v Českých Budějovicích, kde roku 1917 s vyznamenáním maturoval. Následovala pražská německá univerzita a na ní zejména archeologie a klasická filologie, ale také staré dějiny, epigrafika a historie umění. Z učitelů, kteří tu měli na něho největší vliv, uveďme jména Wilhelm Klein, Heinrich Swoboda, Alois Rzach a Karl Holzinger-Weidich. V roce 1921 promoval na doktora filosofie prací o starokrétské malbě váz, vyšlou pak o dva roky později knižně pod titulem "Entwicklungsgang der kretischen Ornamentik". V roce 1930 se habilitoval soukromým docentem na pražské Alma mater pojednáním "Studien zur altgriechischen Kunst". V letech 1935-1945 působil v Praze už jako mimořádný univerzitní profesor klasické archeologie, přednosta Archeologického institutu a ředitel Archeologicko-epigrafického semináře. V květnu 1945 se ocitl ve vazbě a byl nucen téměř půldruhého roku vykonávat ty nejtěžší práce na stavbách, ve výrobě a v zemědělství. V říjnu 1946 se stal obětí odsunu a skončil v německém uprchlickém táboře Monheim u bavorského Donauwörthu. Roku 1947 přesídlil pak do Erlangen, kde za nepatrné badatelské podpory mohl znovu začít s vědeckou prací. V letech 1947-1954 vyučoval na filosoficko-teologických vysokých školách v Bambergu a v Řezně (Regensburg), od roku 1949 i na univerzitě v Erlangen, kde v letech 1954-1963 působil už jako profesor archeologie a epigrafiky, jakož i spolupřednosta archeologického semináře. Vedl tam i studentskou kolej "Schellinghaus", kde se studenty bydlil. Od 1. října 1963 se stal na univerzitě Erlangen-Nürnberg emeritním profesorem. Z jeho vědeckých děl lze jmenovat "Probleme der frühgriechischen Plastik", titul vydaný už v Praze roku 1935, do italštiny dvakráte přeložené pojednání "Theoderich-Grabmal" (1957), určující dosud sporné místo hrobky krále východních Gótů, či v Mnichově (München) v roce 1962 knižně vyšlou práci "Proserpina - virgo sacrata Dei". Za pražské revoluce 1945 došlo ke ztrátě jeho rukopisu "Die griechischen und römischen Antiken in der Tschechoslowakei". V "Prager Nachrichten", periodiku, které v Německu založil Georg R. Schroubek (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), publikoval Gotsmich roku 1951 článek "Prager Schatz- und Kunstkammer Rudolfs II.". O uznání, jemuž se těšil už jako mladý vědec, svědčí samostatné heslo, které mu věnoval ve svých Dodatcích (1933) Ottův slovník naučný. Alois Gotsmich zemřel v Erlangen dne 15. května 1974 a je tam pochován na hřbitově místní části Büchenbach. Dva roky předtím mu bavorský premiér udělil řád za zásluhy této největší německé spolkové země. Gotsmichovým významným žákem se stal jiný "Šumavan v exilu" Gerhard Pfohl, který má na webových stranách Kohoutího kříže rovněž samostatné místo. Ten nad učitelovým hrobem připomněl verše Matthiase Claudia (1740-1815), věnované skonu otcovu:
|
Friede sei um diesen Grabstein hier!
|
(tj. Kéž neruší ten hrob už nic!
|
- - - - -
* Blažkov, Omlenice / České Budějovice / † † † Erlangen (BY)
