REGINA GOTTSCHALKOVÁ
Předmluva ke knize o židovské rodině Getreuerových ze Šumavy
Na začátku bylo jedno svatební oznámení
Před více než dvaceti lety (publikováno v roce 2015 - pozn. překl.) dostal jeden starý pán v Kanadě poštu z Evropy. Dopis jeho obchodního přítele obsahoval svatební oznámení jednoho nizozemského snoubeneckého páru (v originále "die Hochzeitsanzeige eines holländischen Brautpaares" - pozn. překl.), který nesl stejná - velice vzácná - příjmení jako ten pán v Kanadě, totiž "Getreuer". Paul Getreuer pocházel původně z Čech (v originále "ursprünglich aus Böhmen" - pozn. překl.), uprchl roku 1938 po "anšlusu" z Vídně (v originále "aus Wien" - pozn. překl.) před národními socialisty a strávil větší část svého života v Singapuru, než se přestěhoval ke své dceři do Kanady. Zjistil, že se jeho rodina stala obětí holocaustu. Paul Getreuer byl přesvědčen, že je jediným přeživším rodiny Getreuerových z Libochovic (v originále "aus Libochowitz /Libochovice/" - pozn. překl.) v Čechách poté, co celá desetiletí ve všemožných adresářích a telefonních seznamech po celém světě marně hledal osoby téhož příjmení. Jeho přítel o tom věděl a poslal mu proto ono svatební oznámeni z Nizozemska (v originále "aus Holland" - pozn. překl.).
Paulův dopis rodině Getreuerově v Nizozemsku měl netušenou odezvu. Nizozemská rodina pocházela opravdu původně z téhož místa a byla s jeho osobou spřízněna. Následně byla odhalena celá síť příbuzenských vazeb k jiným rodinným větvím: v Německu, v Rakousku, v Izraeli a v USA žil velký počet příslušníků této rozvětvené rodiny, potomků, přeživších a emigrantů.
Příbuzenské vztahy byly nejprve nepřehledné, teprve věrohodný rodokmen mohl zjednat jasno. Rodiče nizozemského manželského páru Gé a Edgara Getreuerových sestavili na základě matrik někdejších českých židovských obcí v pražském Státním ústředním archivu (od roku 2005 má název "Národní archiv" - pozn. překl.) rodokmen, který zahrnuje deset generací a zhruba čtyři stovky osob rodu Getreuerova.
Tato jejich práce se stala podnětem pro přání uskutečnit rodinné setkání. V Praze, v Izraeli a ve Vídni se sešli příslušníci rodiny z mnoha částí světa, seznámili se navzájem, vyprávěli si o tom, co věděli o životě předchozích generací a přinesli s sebou dokumenty z rodinné historie. Tímto způsobem jsem já, sama rozená Getreuerová, získala svazek kolem 170 dopisů, které byly napsány mezi roky 1938 a 1942 v Praze. Židovský manželský pár Heinricha a Friedy Getreuerových psal je svým do ciziny uprchnuvším dospělým dětem, než byli oba po letech útrap deportováni a zavražděni v jednom z vyhlazovacích lágrů.
Ty dopisy byly přes šedesát let opatrovány potomky v USA na památku zavražděných. Vnuci nedovedli přečíst texty psané v němčině a navíc převážně kurentem a poprosili mě, abych jim podala informaci o jejich obsahu. Když jsem ty papíry dostala do rukou, nevěděla jsem si s nimi ponejprv nijaké rady. Přede mnou ležely neuspořádané, obtížně luštitelné a nekvalitní kopie písemností, které se z rodinné korespondence vůbe dochovaly. Obsah dopisů se mi jevil monotónní a obsahově chudý, osoby v nich jmenované jsem si nedokázala uvést do nijakého vzájemného vztahu a narážkám na určité události jsem vůbec nerozuměla. Teprve postupně se mi zdlouhavým luštěním, rozklíčováváním, kombinováním a srovnávacím zkoumáním jednotlivých rešerší podařilo vyznat se ve vzájemných vztazích dotyčných rodinných příslušníků. Dodatečnými materiály mi přitom pomáhali potomci v USA a v Izraeli množstvím historických fotografií, jedním deníkem, rukopisnými vzpomínkami z mládí, memoáry, úředními osobními dokumenty, dalšími historickými dopisy z okruhu příbuzných a známých, jakož i vzpomínkami vlastními.
Konečně se z toho všeho začala rýsovat rodinná historie z třicátých a čtyřicátých let dvacátého století: jedna židovská rodina žije pokojně a bez napadání (v originále "friedlich und unangefochten" - pozn. překl.) v malé vsi Schwanenbrückl (zanikla pod českým místním jménem Mostek po druhé světové válce - pozn. překl.) na Šumavě (v originále "im Böhmerwald" - pozn. překl.), než byl jejich domov Hitlerovou mocenskou politikou připojen k Německé říši a ona se krok za krokem stala obětí národně socialistické "Judenpolitik". Byla donucena vzdát se svého majetku a prchnout do Prahy, do domněle bezpečného českého vnitrozemí, při čemž byli rodiče odtrženi od svých dětí následkem jejich emigrace, aby tak zůstali sami v bezvýchodné situaci. Vystaveni nacistickému pronásledování (v originále "Verfolgungen der Nationalsozialisten": tady bylo třeba užít nikoli přívlastku "národně socialistický", aby bylo patrno, že jde o pronásledování německé, ačkoli je třeba připustit, že česko-slovenská "druhá republika" rasová opatření zaváděla rovněž - pozn. překl.) byli ve své truchlivé existenci nuceni nějaký čas vyčkávat s malou skupinou příbuzných mezi nadějí na vystěhování za svými dětmi a obavou z hrozící deportace do neznáma. Nakonec byli zavražděni nacisty (v originále "von den Nationalsozialisten" - pozn. překl.) v jednom z vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku. Jejich děti čekaly po celá léta na nějakou zprávu o zmizelých rodičích.
Ta tři a půl roku obnášející cesta utrpení rodiny se zrcadlí v jejich dopisech. Ty roky jsou charakterizovány čekáním na zprávu (kniha, z níž je přeložena toliko její předmluva, nese celá v němčině název "Auf Nachricht warten" - pozn. překl.): děti čekaly na poštu od rodičů z Prahy, ti zase čekali na zprávy o svých milovaných v zámoří. Ti, co zůstali, čekali na zprávu, že i jim se dostane možnosti vycestovat, čekali - když ta možnost zmizela - na konec války, od něhož si slibovali vykoupení ze své mučivé situace, a čekali plni úzkosti na den deportace, který se nezadržitelně blížil. Konečně čekali pak příbuzní na zprávu o zmizelých beze stopy či přinejmenším na informaci o jejich osudu.
Následující studie dává zavražděným ještě jednou slovo. Jejich dopisy nám poskytují představu o životních podmínkách Židů za nacistického panství (v originále "unter nazionalsozistischen Herrschaft" - pozn. překl.) v Praze, vyprávějí o mizících nadějích a svíravých úzkostech, jsou však i dokumenty veliké lásky, kterou chovali ke svým dětem, jakož i jejich dojemné důvěry v Boha.
Více než sedmdesát let po jejich smrti neexistují kromě jejich nejstarší vnučky nijací pamětníci. Nejmladší potomci znají osud svých prarodičů toliko z vyprávění. Nevyprávělo se ovšem nijak mnohol. Generace přeživších nechtěla přenést zátěž vzpomínky na své děti - postoj, který byl rozšířen v mnoha postižených rodinách. O životě Židů v čase pronásledování existuje množství životopisných i autobiografických spisů. Často jsou jejich autory lidé, kteří likvidaci unikli. Frieda a Heinrich Getreuerovi nepatří k těm šťastným. Cesta jejich života a utrpení je stejná jako ta, která zasáhla miliony jiných, a přece je každý osud individuální a má znamení vlastní důstojnosti.
Z respektu k autentickým pramenům, oněm dojemným dopisům, bylo do knihy pojato co možno největší množství citací z nich. Ty jsou vlastně jen doplněny vyprávěcími a vysvětlujícími pasážemi. Práce na této rodinné historii byla cestou poznamenanou velkými i malými úspěchy při odkrývání zavátých stop, ale také hmatem do prázdna, kde za příb¨ěhy už s konečnou platností spadla opona nebo by pátrání po detailech bylo příliš nákladné. Tak se nešlo vždy vyhnout chybám, omylům a nepřesnostem.
Předmětem této práce je sice "jen" příběh jedné neznámé rodiny, na dotazy pravnuků dává však v rámci dnes ještě dohledatelných pramenů odpověď a chrání zavražděné příslušníky rodiny před zapomenutím.
Jakkoli "pravnuky" se rozumějí příští generace vůbec, tak by měla i pro tuto knihu platit slova, jimiž Martin Doerry uvedl svou knihu "Mein verwundetes Herz" (tj. "Mé poraněné srdce" - pozn. překl.) o své babičce Lilli Jahnové:
"Jede neue Generation, jede authentische Quelle aus der NS-Zeit erreicht auch neue Leser und ist schon deswegen ein Gewinn für die politische Kultur der Gegenwart und das hitorische Bewusstsein kommender Generationen." (tj. "Každá nová generace, každý autentický pramen z časů národního socialismu vytváří obec nových čtenářů a už tím je ziskem ve prospěch politické kultury a historického povědomí nadcházejících pokolení." - pozn. překl.)
Poznámka:
Zeměpisná rozloha území, označovaného v textu jako "Böhmerwald", je ovšem sporný - tady je výraz užíván i pro území kolem Horšovského Týna (v originále "um Bischofteinitz", dnes jde o okres Domažlice - pozn. překl.), poněvadž se rodina Getreuerova sama označovala výrazem "Böhmerwäldler" (tj. "Šumavané"; ani pro obyvatele Českého lesa není v češtině jednoslovné označení, a když roku 1947 vyšla pod titulem "Šumava" antologie českých autorských textů o ní, týkala se z větší části Chodska - pozn. překl.).
R. Gottschalková, Auf Nachricht warten - Die Geschichte der jüdischen Familie Getreuer aus dem Böhmerwald 1938-1942 (2015), s. 9-12 a 149
Zaniklá šumavská ves
|
"Was dieser heute baut, reißt jener morgen ein; wo jetzt noch Städte stehn, wird eine Wiese sein." (tj. "Co jeden staví dnes, zná druhý rozbořit; kde nyní města zříš, má jednou louka být." - pozn. překl.) Andreas Gryphius (1616-1664) |
Na ty verše Andrease Gryphia z časů války třicetileté se musí rozpomenout ten, kdo by dnes hledal ves Schwanenbrückl (zanikla, jak už zmíněno, pod českým místním jménem Mostek po druhé světové vojně - pozn. překl.). Její německé jméno zní jako z nějaké také německé pohádky (podle Profousova díla Místní jména v Čechách bylo ovšem odkazem na někdejší příslušnost ke švamberskému majetku - pozn. překl.), na žádné mapě ji však nelze nalézt. Má status zaniklé osady (viz web Zaniklé obce - pozn. překl.).
Co to značí, se lze dovědět, vydáme-li se to místo hledat (autorka textu navštívila někdejší osadu v květnu roku 2010 - pozn. překl.). Z města Schönsee v bavorské Horní Falci (v originále "Oberpfalz" - pozn. překl.) se doptáme po přechodu české hranice k našemu cíli. Za večerního soumraku jedeme po neasfaltované okresní silnici souběžně s tokem říčky Radbuzy (v originále "parallel zum Flüßchen Radbusa" - pozn. překl.). Náhle nám padne do oka vpravo při silničce křiklavě zelená tabule s českým a německým nápisem "Zaniklá ves - untergegangenes Dorf - Mostek /Schwanenbrückl". Vedle tabule stojí po obou stranách zrezivělého krucifixu dva pochmurné cypřiše. Na podstavci kříže je vytesán letopočet 1862. Za duchovou scenerií bují rozcuchaný les, jehož stromy jsou sotva starší padesáti let. V soumraku tu starší muž s knírem sbírá mezi křovinami a pozůstatky zdí do košíku medvědí česnek (v originále "Bärlauch", česky zván i "lesní česnek" - pozn. překl.). "Alles weg," říká nám, "Kommunisten Dorf kaputt - schade." (tj. "Všecko pryč, za komunistů ves kaput - škoda." - pozn. překl.)
Pro svou orientaci máme jen ručně kreslený plánek někdejšího Schwanenbrücklu a starou fotografii s pohledem na část vsi v zimě. Sledujeme cestu lehce stoupající zatáčkou doprava směrem k západu k bavorské hranici. Dají se ještě rozeznat zbytky zvětralých domovních základů podél cesty, po jejíž pravé straně přitéká k Radbuze malý potůček, zvaný kdysi německy Johannesbächlein. Na lehkém záhybu cesty muselo stát nalevo při ní stavení rodiny Getreuerových čp. 14. Vidíme travou zarostlé zbytky cihlových stěn a dřevěných trámů, zbytky zdi, na plánku označené jako "Judenmauer", máme před očima torzo prastaré třešně. Pohled míří jako před desetiletími přes luka a lesy do mírně kopcovité krajiny na obzoru. Připadá nám obtížné představit si, že tu před jedním lidským věkem stála ves se dvěma sty padesáti obyvateli.
Do roku 1918 patřila tato část pozdějšího Československa k rakousko-uherské monarchii (v originále "zur österreichischen Doppelmonarchie" - pozn. překl.), v roce 1938 byla pak přiřčena Německé říši. Po skončení druhé světová války převzali Češi území znovu do svého vlastnictví a vykázali odtud německé obyvatelstvo. Během studené války byly příhraniční osady prohlášeny za nepřístupné a nebyly už osidlovány. Dvojí plot z ostnatého drátu vyznačil teď hranici mezi východním a západním světem.
Všechny vsi v takovém příhraničním území zanikly. Z prázdných a zpustlých stavení si obyvatelé okolí odnášeli, co mohli potřebovat. V roce 1950 Mostek (v originále "Schwanenbrückl" - pozn. překl.) byl jako osada zrušen (v originále "als Ortschaft erlöscht" - pozn. překl.). Kolem roku 1957 sem dorazily buldozery a srovnaly zbytky vsi se zemí. V blízkosti hranic nemělo pokud možno zůstat žádné stavení, aby byla usnadněna kontrola hraničního pásma. Brzy překryl podrost a houští poslední zbytky zdí a jen podle stanovišť stromů je dnes znatelný průběh někdejší cesty vsí.
Po skončení studené války se odvážili bývalí obyvatelé Schwanenebrücklu přes hranice až sem, aby tu hledali stopy dřívějšího života ve své někdejší domovské vsi. Z rodiny Getreuerovy už nemohl přijít nikdo. Bývalý jejich soused však vyhrabal na jejich pozemku ze zarostlé zeminy rozbitý džbán. Pozdější "hledači pokladů" nalezli ještě zrezivělou lopatu, dětský plechový hrnek se zbytky modrého emailu, skleněnou lahvičku a střepy bilých a hnědých mis a pohárů: poslední pozůstatky domácnosti jedné kdysi dobře situované rodiny.
Jeden starý německý popis osady začíná slovy: "Schwanenbrückl - Dorf mit 36 Häusern und 221 Bewohnern, sechs Kilometer westlich von Muttersdorf in 520 Meter Meereshöhe im Tale der Radbusa anmutig zwischen Fluß und Wald gelegen" (tj. "ves o 36 domech a 221 obyvateli šest kilometrů západně od Mutěnína v 520 metrech nadmořské výšky při údolí Radbuzy v ladné poloze mezi řekou a lesem", převzato z publikace, vyšlé roku 1924 v Mutěníně pod názvem "Geschichte der nach Muttersdorf eingepfarrten Gemeinden Schwanenbrückl, Altgramatin, Wasserau und Gorschin /tj. "Dějiny k Mutěnínu přifařených obcí Schwanenbrückl, Starý Kramolín, Bezvěrov a Horšín"/, přičemž Bezvěrov je uváděn častěji pod českým místním jménem Ostrov, autorem do češtiny nikdy nepřeloženého německého originálu byl Johann Micko, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, autorka k počtu obyvatel uvádí jako pramen i titul "Putování po zaniklých místech Českého lesa 1. Domažlicko", který zveřejnil v několika vydáních /2007, 2010 a 2017/ ve svém Nakladatelství Českého lesa Zdeněk Procházka i s německou verzí, a také web Heimatkreis Bischofteinitz, který uvádí, že koncem třicátých let minulého století činil po připojení sousedních osad počet obyvatel více než 700 osob - pozn. překl.). Klima je tu šumavsky drsné, mnohdy se vyskytuje už v září mráz. Za tuhých zim byla ves často po celé týdny odříznuta od okolního světa. Neúrodná půda a podmáčené louky neposkytovaly obyvatelům obživu nijak hojnou (v originále "ernährten die Bewohner nicht üppig" - pozn. překl.).
Osada ležela hodně stranou velkých obchodních cest 5 kilometrů vzdálena od hranice s Bavorskem v koutě mezi velkými lesnatými územími Horní Falce a Šumavy, resp. Českého lesa (němčina má pro obojí, tj. pro Šumavu i Český les, jedno jediné pojmenování "Böhmerwald" - pozn. překl.). Od roku 1918 vedla jako jediná významnější veřejná dopravní spojnice blíže vsi železniční trať z Bělé nad Radbuzou (v originále "von Weißensulz" - pozn. překl.) do Chebu (v originále "nach Eger" - pozn. překl.). Pěší cestu do kostela bylo nutno podnikat buď do sousední osady Rybník (německy "Waier", zaniklý tamní kostel sv. Anny viz opět web Zaniklé obce - pozn. překl.) nebo 6 kilometrů daleko do Mutěnína. Tam v Mutěnínš se vynacházel i lékař, fungující zároveň jako zubař, a také tu byla i nejblíže dostupná apatyka. Ten, kdo měl k obstarání něco většího, třeba v bance, na poště nebo dokonce v nemocnici, musel se vydat do okresního města Horšovský Týna nebo do krajského města Domažlice (v originále "in die Bezirkhauptstadt Bischofteinitz /Horšovský Týn/ oder in die Landstadt Taus /Domažlice/" - pozn. překl.). Nejbližším opravdovým velkoměstem byla kolem 80 kilometrů vzdálená Plzeň, do hlavního města Praha to bylo kolem 120 kilometrů.
Obyvatelé vsi mluvili německy. V tomto regionu žilo Čechů jen málo. Lidé vedli prostý život bez nouze, ale také bez jakéhokoli moderního komfortu. Dlouho do 20. století byl jejich životní způsob formálně sotva jiný než v předchozích staletích. Živili se jako v předindustriální éře tím, co poskytovaly lesy, luka, pole a vody. Nepostradatelné byla zahrady, sloužící k pěstování ovoce a zeleniny. V potocích a rybnících kolem dokola žilo hojně ryb a raků.
Vesničané byli odkázáni na vlastní zásobování, jehož organizací se zabývali po celý rok. Většinou jim dávalo obživu jejich malé zemědělské hospodářství. Existovala tradiční řemesla, která ovšem sotva nabízela nějaká placená pracovní místa: Schwanenbrückl měl dva mlýny a jednu pilu, jednu myslivnu, jednu školu a jeden obecní úřad, jeden obchod smíšeným zbožím, jednoho ševce a jednu švadlenu v sousední vsi; také jednoho pekaře a řezníka, jednoho zedníka, jeden kolář a jeden bednář tu provozovali svou profesi. Dokonce tu nacházely dostatek návštěvníků i dva hostince. Jakousi zdejší kuriozitou byl vzorkovač vpichů (v originále "der Musterstecher" - pozn. překl.), zručný umělecký řemeslník, který vytvářel předlohy komplikovaných krajkářských vzorů. Domácké krajkářství bylo pro místní ženy a dívky jedinou možností přivydělat si nějaké peníze. Mnoho jich ale už ve 14 letech odcházelo "in Stellung", tj. do služby v nějaké domácnosti nebo obchodu ve městě. Také mladí mužové opouštěli domov, aby si přišli někde v Bavorsku nebo v Sasku ke skrovnému výdělku.
Tyto životní poměry si vyžadovaly těsnou soudržnost venkovských lidí. Každý znal každého, mnozí byli spjati příbuzenskými svazky a jeden potřeboval druhého. To, co by jednotlivec nevytvořil, dokázala uskutečnit rodina. Co bylo nad síly rodiny, převzalo jako úkol vesnické společenství. Vedle školy, založené tu v roce 1789, patřil dobrovolný hasičský sbor a obchod smíšeným zbožím k nejvýznamnějším institucím celé vsi.
Poznámka:
Zeměpisná rozloha území označovaného zde jako Šumava (v originále "als Böhmerwald" - pozn. překl.), je sporná - v této knize je výraz Šumava užíván i pro okolí Horšovského Týna, poněvadž příslušníci rodiny Getreuerovy sebe samy označovali za Šumavany (v originále "als Böhmerwäldler" - pozn. překl.) a považovali se za ně.
R. Gottschalková, Auf Nachricht warten - Die Geschichte der jüdischen Familie Getreuer aus dem Böhmerwald 1938-1942 (2015), s. 17-25
P.S. Za ty dvě v v předchozím základním textu naposledy zmíněné instituce zaniklé šumavské vsi vděčili místní Heinrichu Getreuerovi (*1883 ve vsi Vojnice /Groß-Wunitz/, okr. Louny, †1942 po transportu z Terezína /Theresienstadt/ do vsi Izbica v dnešním Polsku /Lublinské vojvodství/ snad v lágru Bełźec nebo Sobibór /německy Belzec a Sobibor/, což nelze přesněji určit, v letech 1942-1943 tu "šlo do plynu" včetně lágru Treblinka pod krycím názvem "Akce Reinhard" půldruhého milionu Židů), jehož příběh tvoří páteř této knihy.
Regina Gottschalková, roz. Getreuerová (*2. října 1940 v Praze), shromáždila sice ve své knize spoustu údajů o jednotlivých příslušnících rodiny, která se stala obětí holocaustu, o svém vlastním původu však nesděluje nic bližšího. Na serveru Geni naštěstí najdeme stopy, vedoucí až do české Šumavy. Regina Getreuerová, provdaná Gottschalková (manžel Ulrich Gottschalk *21. srpna 1937), se narodila v české metropoli jako dcera Herberta a Liesl Getreuerových. Otec (*7. září 1906 v Teplicích /německy v letech 1895-1946 Teplitz-Schönau, i česky v letech 1945-1946 Teplice-Šanov/) zemřel dvaasedmdesátiletý v roce 1979 ve Stuttgartu (hlavní město spolkové země Bádensko-Württembersko bylo kdysi i česky zváno "Štíthrad"!), matka, roz. Mally (*23. července 1910) zemřela rovněž ve Stuttgartu 16. května roku 2007 v 96 letech. Server Geni bohužel neuvádí nijaký odkaz na její předky. Zato se z genealogického serveru a z matrik dovídáme spoustu údajů o lidech z otcovy strany. Reginin děd Markus (*16. března 1864 v Libochovicích /Libochowitz/, okr. Litoměřice /Letmeritz/, †8. října 1930 v Teplicích) byl synem Moritze Getreuera (*12. dubna 1831 v Libochovicích, †11. února 1889 tamtéž) a Marie, roz. Fuchsové (*1829 v obci Praskolesy /okr. Beroun/, kde se podobně jako v Libochovicích zachoval židovský hřbitov, †18. srpna 1895 v Teplicích). Markus Getreuer, příslušník libochovické židovské komunity, se ovšem oženil s křesťankou Marií Stiasny (*30. března 1866 v Kuřivodech /Hühnerwasser/, †8. října 1930 v Teplicích), dcerou Jakoba Stiasného (v křestní matrice jméno psáno "Jakub Sstiastný", tedy vlastně česky), hajného ve Velhaticících (Welhartitz), okr. Sušice (Schüttenhofen), a jeho ženy Antonie (*5. června 1837 v městě Brest ve francouzské Bretani, †20. září 1875 v Teplicích ve 38 letech věku). Jakub Šťastný (*15. října 1833 ve Velharticích) podle už zmíněné velhartické křestní matriky a jejího českého zápisu byl synem Matěje Šťastného, označeného zde jako "mistr soukenický a soused zdejší", chlapcova matka Maria byla dcerou Jána (tak psáno v matrice) Hanische, bývalého vrchnostenského "myslywce" (tak psáno v matrice) a Franzisky, roz. Hulepperové z Tedražic, okr, Sušice. "Česká" Šumava byla prostě kdysi i domovem Němců a Židů a nelze na tom nic "spravit", ani "vyhladit". Ještě že je tu psané slovo.
- - - - -
* Praha / Mostek / Velhartice / Tedražice
