FRANZ GRANTL
Šumavský domov Adalberta Stiftera
"Bam Motzl im Ouspa houms an Buam kriagt", na ten způsob se bezpochyby rozlehla ta radostná zdejší novina, že se totiž 23. října 1805 manželskému páru Johannu a Magdaleně Stifterovým v místní části městečka Horní Planá (Oberplan) zvané Anspach narodil prvorozený synek. Zaznělo pak jistě brzy nato z mnoha stran i křestní jméno novorozeného chlapce (znělo Albert, nikoli Adalbert - zde budiž podotčeno, že jde o dvě formy téhož jména, které má anglickou podobu Ethelbert, francouzskou Aubert a maďarskou Béla, při čemž české, původem polské křestní jméno Vojtěch má s ním jen tu souvislost, že český světec téhož jména přijal při biřmování za své jméno jiného světce a svého učitele, magdeburského arcibiskupa Adalberta, a je odtud pro Čechy nadále svatým Vojtěchem, pro Němce však je to "der heilige Adalbert aus Prag" - pozn. překl.), odtud se však už zájem pochopitelně upínal na samotného novopečeného světoobčánka ze stavení "u Motzlů". Tak se totiž Stifterovu rodnému domu říkalo od samého jeho vzniku, a to po prvém jeho majiteli, jímž byl Matthias (Motzl) Stifter. To jemu byl jako jeho dědický podíl vystavěn někdy kolem roku 1660, zatímco Matthiasův otec si podržel měšťanský dům na hornoplánském náměstí.
Johann Stifter, jak už řečeno Albertův (Adalbertův) otec, stal se majitelem prostého stavení s malým přilehlým hospodářstvím poměrně záhy poté, co se jeho rodiče se zřejmým záměrem umožnit mu uzavření kýženého manželského svazku rozhodli, že mu uvolní místo a sami se obětavě stáhnou na výminek.
Nadešel pak čas, kdy na vysezeném kameni nalevo ode vstupních dveří tohoto domu usedal občas malý chlapec a pozoroval se zaujetím věci a události na cestě vedoucí kolem z Horní Plané do blízké Černé v Pošumaví (Schwarzbach) a nazývané také proto i Švarcbašská cesta (Schwarzbacher Straße). Sedával jistě ale i rovnou na palouku před stavením a měl dosud plnou hlavu toho, co mu babička Voršila (Ursula) dokázala vyložit v ohmatané bibli anebo co vůbec slyšel od ní i děda Augustina, který vzal někdy vnuka za ruku a vydal se s ním do polí nebo ke vsi Jelm (Melm), ležící poblíž odtud. Možná by to jiným tolik neřeklo a zůstalo tak provždy zapomenuto, v duši tohoto chlapce zanechaly však i ty zdánlivě nepatrné příběhy a děje se všemi rysy, jež je provázely, trvalou stopu nejen pro celý jeho život, nýbrž i pro šlechetné dílo, které vytvořil a dokázal nezištně odkázat světu.
"Ten hoch musí jít každopádně na studia," řekl Josef Jenne, místní učitel tu v Horní Plané, když mu Johann Stifter dal přečíst písemnou práci svého Wertla (tj. Bertíka - pozn. překl.) na samostatně zvolené téma: bylo to líčení bouře, které měl předložit ke zkoušce. Otec nadaného žáka se nezpěčoval uposlechnout dobře míněné rady pedagogovy, poněvadž obchod s plátnem, jehož se chopil, když zanechal tkalcoviny, mu dovoloval zaopatřit nejen Wertla, ale i ostatní děti, syny Antona, Johanna a Martina, jakož i dceru Annu Marii.
Není jistě náhodou, že v tomto krátkém úryvku z drobné knížky pod názvem Adalbert Stifters Wald-Heimat, jak ji vydalo ve dvacátých letech (rok není v té publikaci nikde uveden) Šumavské muzeum v Horní Plané, se její autor, který text dokonce doprovodil vlastními fotografiemi, neopomněl zmínit o dobrém Stifterově učiteli. Franz Grantl působil totiž od roku 1905 v rodišti šumavského literárního klasika na zdejší obecné škole rovněž, ačkoli se už učilo v jiné budově než v té, jejíž dřevěné schody kdysi vyšlapával malý Bertík a kterou dnes zdobí pamětní deska, umístěná tu zásluhou Porýnské Stifterovy společnosti poměrně nedávno. Od roku 1907 byla na stejné škole jako Grantl činná jako učitelka i Marie Brehovská, která se stala roku 1919 i jeho zákonitou manželkou. On sám působil na témže místě až do penze, ona žila těsně před odsunem roku 1945 v čp. 8 (říkalo se v tom domě "u Wallischů") už jako vdova po učiteli. Musel tedy umřít někdy na samém konci války, poněvadž ještě v roce 1942 vyšlo v časopise Mein Böhmerwald (vydával ho v Prachaticích a ve Vídni jiný autor tohoto našeho souboru Herbert von Marouschek) několik Grantlových prací, vedle série článků o prehistorii Šumavy oslavný pozdrav zmíněnému už hornoplánskému muzeu a rok předtím dokonce i jedna venkovská povídka. Teprve kopie úmrtního listu, jak mi ji 60 let od konce války poskytl laskavě matriční úřad v Horní Plané, potvrzuje, že skonal v tom městě 6. dubna 1945. Narodil se 10. dubna 1876 v myslivně Paal blízko štýrského Murau, kde zdávna panuje rod Schwarzenberků. Je vysoce pravděpodobné, že tato vazba hrála roli jak ohledně Grantlova příchodu do Horní Plané, tak ohledně jeho šumavských publikačních aktivit. Kupodivu nejdojemněji na mne zapůsobila humorná vzpomínka někdejší hornoplánské školačky, podle níž jméno za války už penzionovaného pedagoga bylo spojeno s mnoha legendami, z nichž ta jedna vycházela z totožnosti jeho příjmení s místním nářečním výrazem pro brusinu. Tak vrostl starý učitel do lesní půdy Stifterova kraje a nedožil se naštěstí vyhnání z něj.
- - - - -
* Paal (A) / † Horní Planá
