VOLKMAR GRAUMÜLLER
Píseň lesů
Vyzbrojen nejbdělejšími smysly vře život v rysovi, žhavý, uprostřed světa, který se jeví mrtvý a chladný.
Nepokoj ho už neopouští!
Dnes na Lužném (Lusen) rve jelena, zítra se v náhorních bařinách Roklanu (Rachel) připlíží k tetřívkovi, potom je dole ve žlebu u Lakasee najednou uprostřed srního stáda a rve, rve zvíře za zvířetem.
Cítí zmírat pod sebou chvějící se těla.
A nikdy nežere mnoho. Jenom krev vypije a potom táhne zas dál. Na Jezerníku (Osser) vynoří se nenadále z vřesu a kleče, takže tetřevi jako ochromeni leknutím zapomenou ulétnout. Podél hřebene Orau šněroval, na jeho chráněných jižních svazích se zdržovalo mnoho zvěře, jeleni tu přecházeli od vrcholu k vrcholu.
Rys sleduje stopy vzhůru k Javorníku (Arber) a Königsteinu, ale tam nahoře je život dočista vymřelý, zřídka se tam co najde, jenom zajíce tu za této zimy dopadl, ležel tu v hlubokém sněhu a rozdrtil ušákovi hřbet.
Nepohrdl ani lehkomyslnými veverkami, které táhly po sněhu stopy svých tlapek, bylo to pro něho přece jenom teplé sousto.
Vyhýbá se teplým i chladným táborovým ohništím, jen když v něm zuří hlad, navštěvuje usedlosti sedláků mezi lesy, a zatím co se psi, strachem a bezmocí vrčíce, stahují pod pec, dobývá se lupič, zatracený lotr, špatně přibitými dveřmi stájí a trhá a trhá ovce a kozy, jako posedlý touto lačností.
Jeho stopa se táhne podél Čertova jezera (Teufelsee) a Černého jezera (Schwarzersee) napříč k Falkensteinu, přímočaře sem i tam.
Možná se čtenáři zazdá podivným ten překlad zejména místních jmen, ale ukázka výjimečně jen věrně zachovává (nezasáhl jsem tentokrát opravdu nijak) původní podobu úvodu jedné z kapitol českého vydání románu, který se v originále nazývá "Die Fanfare der Wildnis" s podtitulem "Die Geschichte eines Luchses aus der Urwaldwildnis des Böhmerwaldes" (v českém vydání "Píseň lesů - Příběh rysa z divočiny šumavského pralesa") a roku 1942, kdy v přetlumočení Josefa Menzela vyšel česky nákladem Vladimíra Zrubeckého v protektorátní Praze, šumavské vrcholy a jezera při nich, živá dosud i v české citové paměti, už náležely nacistické Říši. Takže Jezerník a Javorník (mimochodem fiktivní Königstein je nejspíš nejvyšší šumavský vrchol /jako nejvyšší hora v okolí je autorem označen/, tedy Velký Javor) jsou hory česky zvané Ostrý (či také Prsa Matky Boží) a Malý Javor (poněvadž od něho ke Königsteinu cesta ještě stoupá). Skutečný "český" Javorník mimochodem byl za války nejvyšší českou horou (Morava měla ovšem vrcholy vyšší) Protektorátu. S Graumüllerovým jménem dosud v antikvariátní nabídce kolují knihy Gefiederte Meistersänger z roku 1935 (hlavním jejím autorem je ornitolog Oskar Heinroth a průvodní slovo napsal neblaze proslulý přítel přírody a vrchní říšský lovčí Hermann Göring) s nahrávkami ptačích hlasů, na níž Volkmar Graumüller ještě jen spolupracoval a pak v roce 1939 vydaný titul "Mit Kamera und Feder belauschte Vogelwelt". Rok nato rovněž jako tyto právě zmíněné v Berlíně vyšel šumavský román o loupeživém rysovi, vyznačující se opravdu hlubokým detailním vcítěním do přírodního boje o život v čase, kdy doslova celý svět byl jako šumavský prales zachvácen nelítostným a krvelačným válečným bojem (poslední věta románu zní příznačně: "Venku však se dmuly a vzduly tepny světa.") Po válce jako by se po autorovi zem slehla. Až po velkém a marném hledání v mnoha německých literárních i biografických slovnících zachytil jsem posléze přece jen na německé webové adrese Onlineprojekt Gefallenendenkmäler podobu památníku v Öhningen u Čechům dobře známé Kostnice (Konstanz) na samé hranici se Švýcarskem, na jehož pamětní desce mezi jmény padlých v druhé světové válce nacházíme i jméno Volkmara Graumüllera. Český překladatel románu "Píseň lesů" Josef Menzel, jinak otec filmového režiséra Jiřího Menzela, je znám jako autor knih pro děti o Míšovi Kuličkovi s ilustracemi Jiřího Trnky, jehož výtvarný rukopis mimochodem nepodepsaná kresba rysa na obálce knihy a lesní motiv na její předsádce výrazně připomínají. Teprve v listopadu roku 2012 jsem si na webu v informovaném německém slovníku středoevropských ornitologů měl možnost přece jen přečíst si i celý životní příběh Volkmara Graumüllera. Narodil se 6. října 1910 ve vsi Saaleck, dnes místní části Bad Kösen, části města Naumburg (spolková země Sasko-Anhaltsko). Po rodičích (otec byl architektem), kteří oba kreslili a malovali, zdědil zřejmě umělecké nadání. Po 6 letech na gymnáziu v Naumburgu, jednom z nejstarších v Německu vůbec (studoval na něm i Friedrich Nietzsche, také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) se v roce 1928 stal lesnickým pomocníkem (Forstgehilfe) u svobodného pána von Berlepsche v Seebachu na západě Bádenska-Württemberska. Už rok nato působil jako strážce ptačí rezervace na poloostrově Mettnau v západní části Bodamského jezera a v létě 1930 na ostrově Hiddensee v Baltickém moři. Poté, co roku 1931 pracoval jako ošetřovatel zvířat v berlínské zoo, věnoval se už jen svým ornitologickým zájmům jako autor článků a pak i fotografických publikací. Poněvadž byl znám jeho vášnivý sklon k lesním výpravám za zvěří, přizval ho Oskar Heinroth (1871-1945) ke spolupráci na zachycování ptačích hlasů na gramofonové desky. Graumüller se podílel jako odborný poradce i na vzniku filmu "Vom Uhu und anderen Gesichtern der Nacht" (1937) v produkci UFA a za režie Wolframa Junghanse a Ulricha K.T. Schultze. V roce 1940, kdy vyšla v německém originále jeho kniha o šumavském rysovi (to jeho hlas je fanfárami divočiny z titulu), byl povolán k vojenské službě a zahynul po těžkém zranění v jednom minovém poli na pobřeží Severního ledového moře u norského Kirkenes, mimochodem za druhé světové války po ostrově Malta toho nejbombardovanějšího místa na celém světě vůbec. Deset dnů předtím, než tu 5. listopadu 1944 Volkmar Graumüller skonal, osvobodila 25. října město Kirkenes jako první v Norsku Stalinova Rudá armáda. Stejně jako na Šumavu přivedl ji i sem Adolf Hitler.
- - - - -
* Saaleck, Bad Kösen, Naumburg (SAA) / hora Luzný / hora Roklan / hora Javor / jezero Laka / hora Ostrý / Černé jezero / Čertovo jezero / hora Falkenstein / † Kirkenes (NOR
