MARIA GRENGGOVÁ
Krumlov
Krumlov, horní město - ze šumavských měst to nejkrásnější - město ve znamení Růže! Kolem šumí a zpívá a znovu a znovu je svírá v objetí temnohnědá vltavská voda. Prastarého, zvláštního a přece tak nádherného střihu je šedý šat toho města, města krasavice. Červenou pětilistou růži nese hrdě na čelence, ten erbovní květ Vítkovců a Rožmberků, svých kdysi naroveň králům mocných zakladatelů i pánů. Důvěrně blízce vyhlíží její tvář ze starožitně vzácného šedého šlojíře, který má přes sebe přehozen, německá tvář, krásná a přece tak vážná, přese vše přátelsky vlídná tvář, do níž runy někdejších věků vepsaly kus německých dějin.
Kolem poloviny 13. století, kdy se divoký hraniční hvozd na jihu Čech stal kolonizační oblastí, kterou pro sebe tvrdou prací získali němečtí osídlenci, probudilo se jako plaché dítě k životu i město s erbem Růže.
Pokřtěno bylo temnými vodami Vltavy, která tu trojím prudkým ohybem vytváří jakýsi ostrůvek zvaný postaru "crummenowe", tj. "křivá, zahnutá niva". Život mu dal někdo z Vítkovců, který si na znamení společného původu s německými rody zvolil do erbu právě červenou pětilistou růži.
Vltava obepíná ochrannou náručí téměř docela to místo podobné ostrovu, kde dítě činilo prvé krůčky, nejstarší část toho města, na něž shlížel od počátku z příkrého hřbetu skály s otcovskou péčí rodový hrad. Město rostlo v proměnlivých osudech slavného panského domu Vítkovců a po jeho vymření přešlo na krumlovskou linii rodu Rožmberků.
Po tři sta let byli Rožmberkové nejmocnějším šlechtickým rodem v zemi. Po tři sta let budovali, krášlili, obohacovali a posilovali město Krumlov jako králové své soběstačné jihočeské říše.
Ve vznosné gotice se zvedl k nebi chrám svatého Víta, byl založen kostel svatého Jošta (Jodokuskirche), vyrostl klášter minoritů i klášter klarisek, množil se i počet hrdých měšťanských domů příkrých štítů s častým domovním znamením červené růže. Byla propůjčována práva, která dala povznést se a rozkvést počestnému řemeslu mlynářskému, soukenickému i tkalcovskému. Krvavá husitská záplava, která měla svůj původ v sílícím českém národním sebevědomí, dorazila vlnami požárů a ohavných násilností až do nebezpečné blízkosti města Růže. Už je skličovala tísnivá nouze, neboť kolem dokola stála v plamenech města i vsi. Děsivý příboj však vždy znova ztroskotával na moci a obratnosti rožmberských pánů.
Zatímco všude v zemi řemesla upadala, v Krumlově nevymřela. To město bylo záštitou a pevností katolicismu - avšak s horníky, kteří sem byli povoláni z říše, aby tu zřídili těžbu stříbra, i do města a okolí proniklo čisté evangelium a s ním jako by zazněly i tóny preludia války třicetileté. Luterští a proti nim jezuité přizvaní předposledním z Rožmberků se střetávali stále častěji, ale to se ještě zdaleka nerozhořel svár, který měl teprve zasadit životu města rány nejbolestnější.
Poslední z oněch s Růží na přilbici prodal krumlovské panství temnému pobožnůstkáři, císaři Ferdinandu II., a od té chvíle v růžovém věnci na hrdé hlavě toho města přibývalo trnů stále ostřejších. Pasovský válečný lid se zle zakousl do krumlovského měšce, kvartýrování nebylo konce. Císař daroval město svému oblíbenci Eggenberkovi, jehož znal jako nelítostného katolíka, kterého učinil knížetem a jemuž posléze přidal i titul vévodský. Děsivé šílenství třiceti let náboženské války pokrylo hořem i město Růže - drancovali je bavorští žoldnéři, Švédové řádili v jeho okruhu - bída a zármutek šly ve stopách rudé válečné furie a ani v péči schwarzenberské vrchnosti, kteří se městu řádně věnovali, nikdy už nedosáhlo někdejšího rozkvětu. Často si smutně zastírá svým šedým vdovským šlojířem tvář, která přes opětované pokusy z české strany přetřít ji slovanskou barvou, přes všechny ty časy nejhlubší nouze zůstává přece provždy německou.
------------------------------------------
Pohleď jen, ty kdož cestou přicházíš sem k ní, krásné, pohleď jen dolů průhledem ve zdi při zámecké zahradě na ten obraz pod sebou, poslyš nad záplavou květů v zahradě jednoho ze starobylých domů u Horní brány (Obertor) zvonivý šum toho města. Dopřej si času a oddej se nazdařbůh tomu kouzelnému kusu našeho lidského světa. Pronikni k líbeznostem té šedé krasavice a hodiny radosti a bohatých zážitků ti budou odměnou, kdo máš jen oči dychtivé půvabů!
Tísní se a shlukují a přece jakoby tančí ty příkré gotické a renesanční štíty domů zachumlané ve stříbřité šedi šindelových střech. S neuvěřitelnou fantazií na sebe navazují jako ta radostně vzletná renesanční fasáda nad okny plnými květin, barokní kudrlinka hravě opřená o stupňovitě přísnou gotickou přímku štítu či těžce hmotný komín zas čnící z drobného nízkého stavení. Střešní vikýře hledí jako oči, zahrádky uvízly v rozložitých hradbách. Prastarou tvář mají ty domky s dřevěnými ochozy a pavlačemi, jako by snad temně omšelé rostly přímo z vltavské vody.
Vysoko spočívá na svém skalisku krásná zámecká věž s mocným vévodským hradem za sebou, o jehož zdi se zdola tříští příboj vod. Vltava drží tu krásu v náručí z jedné strany a z druhé kypí skalnatou úžlabinou Jeleního příkopu bystřina, nad níž se zvedají tři poschodí kamenného Plášťového mostu a která spěchá dál k Budějovické bráně. A v mokrých, zeleným mechem obrostlých děrách pod kamennými schody, co tu vedou rovnou k vodě, dřepívá hastrmánek, co už ve zlých časech způsobil městu tolikeré neštěstí a číhavě hledí po ženských, co tu všude máchají prádlo ve spěchajících vlnách. V nádherné zámecké zahradě starofrancouzského slohu zase vedou v poledním tichu svůj tajemný hovor figury antických bohů na zahradní fontáně. Vzácné cizokrajné rostliny zvláštní krásy se rozvily tady v tom kořenně drsném šumavském povětří, veverky dovádějí v paprscích poledního slunce na pavoučí mříži schodiště letohrádku Bellarie, z něhož už lze spatřit zelené vlny šumavských vrchů, kmitnou se po širokém kamenném schodišti, po němž se sestupuje k někdejší letní jízdárně pro knížecí panstvo. Od ní pak vede krytá chodba dál do zámku a pod ní jiná, odvážně zaklenutá nad Plášťovým mostem, míří zas k fantastické nádheře zámeckého divadla. Tiše vrzají prkenné podlahy, když po nich kráčíme, vítr skučí a hude zvenka v okenicích a není věru těžké porozumět lidové pověsti, která tudy dává obcházet Bílé paní rožmberské, té krásné a přece tak hluboce nešťastné dceři Oldřichově. - Přízračně vprostřed mrtvolného ticha působí scenerie zámeckého divadla s malovaným světem svých kulis v šedém přísvitu deštivého dne, přízračně ožívá v nezvykle plastickém zpodobení malovaný lidský rej škrabošek na stěnách Maškarního sálu, jako by hrozil ve své překypující dychtivosti života vyskočit ze zakletí malby, aby naplnil osamělou a přitom prostornou taneční místnost groteskním chtíčem hraných milostných vášní. V pravou hodinu a pravému svědkovi tu promenuje před očima bohatá minulost prostor, jejichž duchové tě provázejí i venku v šerém večeru po nádvořích, znících ozvěnou kroků a jednotvárným, tichým tepem dešťových kapek na zámeckých střechách.
Na nejkrásnějším z nádvoří, určeném za stanoviště knížecí gardě, vypráví kašna zapomenuté příběhy, nádherné renesanční fresky kreslí své bujné ornamenty přímo v sousedství hluboké šedi šindelů na rozložitých daleko vybíhajících krovech budov pod odvážně štíhlou a přece tak majestátně ve svém ochozu a přilbici působící renesanční věží, zvětralou a omšelou v celé své důstojné velikosti. Jasně zní volání fanfáry dolů sem do šerého ticha. Věžný vytrubuje podle starého obyčeje čas do daleka. Na strážním stanovišti gardy, před nímž odpočívají stará děla z eggenberských a rožmberských časů, obchází zamyšleně pomalým vojenským krokem bělovlasý vyčouhlý granátník, jako by ho tu snad někdo zdávna zapomněl, a v korunách vysokých stromů kolem hradu duje na varhany vítr do žalujícího volání bezpočtu kavek na věžích a střechách. - Jinak je ticho, ticho bezčasé. Jen ze dvora na druhé straně sem pronikají od české vojenské jednotky, která se z moci úřední nakvartýrovala do starého vévodského hradu, tu a tam ozvěny povelů a dusot koňských kopyt.
Z turnajového nádvoří (Turnierhof se tu nazývá první hradní nádvoří - pozn. překl.) sejdeme znova do samého středu milého, živoucího maloměstského ruchu podhradního Latránu. Po tichu, z něhož jsme vyšli, jako by nám bzučel v ústrety včelí roj. Krámky, které v sobě nemají nic z mrazivé neosobnosti velkoměstských obchodních center, vyložily tu důvěřivě své zboží až do samé ulice a voní kávou, kořením, kůží a tkaným zbožím.
Kéž ještě mnozí najdou cestu do Krumlova, to nejkrásnějšího města německé Šumavy, kéž jim přiroste k srdci ve své starobyle šedé kráse, se svými přátelsky vlídnými obyvateli! Neboť je nadmíru blaze tam nad hnědou vltavskou vodou, ve městě Růže, v Krumlově.
Deutsche Arbeit, 1927, č. 7-8, s. 427-434
Narodila se v dolnorakouském Stein an der Donau (dnes je to městká část Křemže /Krems/) 26. února 1888 (častěji je uváděn rok 1889, matrika ale hovoří jasně). Proslula jako románová vypravěčka, autorka knih pro mládež a také jako kreslířka a malířka. Od roku 1923 byla literární i výtvarnou přispěvatelkou časopisu Der getreue Eckart. Prosadila se románem Die Flucht zum grünen Herrgott (1930), sedm let nato získala Maria Grenggová jako první žena Rakouskou státní cenu za literaturu poté, co vydala pětisvazkový soubor Starke Herzen (1937). Byla stoupenkyní nacizmu a po válce už se věnovala jen výtvarné práci, psaní historických esejů a knih pro mládež. Žila ve Vídni-Rodaun v zámečku, který kdysi obýval Hugo von Hofmannsthal a zemřela tam také 8. října 1963. Pochována je v dolnorakouském Perchtoldsdorfu. Shodou okolností vyšla její krumlovská črta, kterou si i sama ilustrovala jako mnohé své texty, v měsíčníku Deutsche Heimat téhož roku 1927, kdy vydal Rudolf Slawitschek svůj "krumlovský" román Der blaue Herrgott (Modrý Pánbůh). Město nazývá autorka důsledně jen Krummau, tedy nikoli Böhmisch Krumau (spor bývá i o to jedno m - pozn. překl.), podtrhuje naopak jeho výrazně německý ráz, do něhož ostatně zahrnuje i rožmberské rysy jeho tváře. Cítíme i my, že pokud žilo německou řečí a zabydlenou starou zástavbou, pokud dýchalo v záplavě květin pod okny a sousedsky vlídnou šedí nad šumavsky hnědou vodou řeky, jeho celkový obraz byl výrazně odlišný od toho dnešního, jakkoli němčina se sem alespoň v ústech značné části turistů vrací tak jako tak. Řeka času šumí a teče dál.
- - - - -
* Stein an der Donau (A) / Český Krumlov / † Vídeň-Rodaun (A) / † † Perchtoldsdorf (A)
