FRANZ GRILLINGER
Dopis vyhnaným farníkům
Milí z domova vyhnaní někdejší farníci novosvětští (v originále "Pfarrangehörige von Neugebäu" - pozn. překl.)!
Je starým křesťanským zvykem vztyčovat na hrobech zesnulých kříž, symbol našeho vykoupení. Poskytuje nám neobyčejnou útěchu, můžeme-li tak svěřit naše mrtvé bezpečné ochraně a požehnání ukřižovaného Spasitele. Když jsme byli, a to bez rozdílu, zda vinní či nevinní, vyhnáni z domova, musili jsme tam zanechat nejen veškeré své jmění, ale tam na hřbitově v Novém Světě zůstaly k naší bolesti i hroby (rozuměj tehdy nepřístupné - pozn. překl.) našich zemřelých... Musíme si říci, že tu stojíme jako nějaký žebrák, který nemá ani hrob, na kterém by se mohl vyplakat ze svého žalu. Dobří lidé z naší farnosti zřídili proto pamětní kámen s křížem, který má být připomínkou hrobů ztraceného domova. Kámen s křížem k nám volá: Nezapomínejte na své mrtvé! Ten kříž na nás shlíží, jako by nám chtěl přinést vzkaz od vašich drahých zesnulých, které jste v Novém Světě musili zanechat. Jsou to povětšinou vaši rodiče, bratři, sestry a děti, také lidé jinak blízcí a známí, ti, kdož vás ve smrti předešli. Nezapomínejte na ně... Ten kříž k vám volá: Nezapomínejte na víru, která vám byla vštípena! Nenásledujte ty, kdo vám slibují nebe na zemi. Nemohou své sliby nikdy dodržet. Olupují vás však o to, co vám musí zůstat svatým, totiž o domov duše, o mír s Bohem. Opravdu bez domova je teprve ten člověk, který se rozešel s Bohem. Kdo ale žije s Bohem v míru, kdo se může vykázat dobrým svědomím, kdo bezpráví raději trpí, než by ho konal, ten zachránil nejdůležitější, ba rozhodující kus domova. Ostatně kromě tohoto kusu domova jsme bez domova přece všichni, jak stojí psáno už v Písmu svatém: "Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde." (Žd 13, 14) "My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista." (F/p/ 3,20) "Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu." (Gn 24, 7) "Náš Bůh je přece na nebesích, koná všechno, co chce." (Ž 115, 3) "Vy pak se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích..." (Mt 6, 9) Snášejte nesnáze života v cizině v duchu víry, ve vděčné lásce k Tomu, který na kříži všechno opustil... Nic mě nemůže odtrhnout od církve, neboť se radostně chci zvát jejím dítětem, tady je ta nejkrásnější životní stezka, tady se naději Boží milostí dosáhnout nebe, být křesťanem, to znamená dobře zemřít.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2004, č. 9, s. 26-27
P.S. Text je konceptem kázání, které si jeho autor připravoval k vysvěcení pamětního kamene na někdejší farnost Neugebäu (dnešní Nový Svět) v bavorské příhraniční obci Philippsreut, stojícího poblíž tamní repliky Stožecké kaple (Tusseter Kapelle).
Matthias Alexius Ungar, opat zlatokorunský s pověstí světce
Skutečnou ozdobou kláštera Zlatá Koruna (v originále "eine wirkliche Zierde Goldenkrons" - pozn. překl.) byl jeho opat Matthias Alexius Ungar, který pocházel z Opatovic u Hluboké nad Vltavou (v originále "aus Opatowitz bei Frauenberg" - pozn. překl.). Narozen dne 24. února 1622 dosáhl po dokončení svých filosofických studií titulu doktora filosofie. Roku 1654 vstoupil do cisterciáckého řádu, rok nato byl vysvěcen na kněze a dva roky nato ustaven za faráře v Kájově (v originále "von Gojau" - pozn. překl.), kde působil až do svého zvolení opatem. Všichni současníci mu vzdávají nejvyšší chválu. Života byl bezúhonného, byl obětavý a podnikavý (v originále "er hatte Opfersinn und war unternehmungsfreudig" - pozn. překl.). Své vynikající schopnosti osvědčil Ungar už jako kájovský farář. Po svých předchůdcích převzal tamní kostel zpustlý, mariánská úcta tu byla zanedbávána, budova fary na spadnutí a ke všemu hrozba nesplacených dluhů. Tento stav se ovšem po Ungarově příchodu brzy zcela změnil. Kostel byl zveleben a rozšířen o sakristii. Ungarova strhující kázání v německé a české řeči sem přitahovala množství poutníků, takže zdejších duchovních bylo na všechno zpovídání málo a bylo třeba povolávat sem knězstvo z kláštera i ze sousedních far. V roce 1661 dal Ungar zbudovat rozlehlou farní budovu, zvláštní dům pro kaplany a klenutou chodbou pak spojil faru s kaplemi a chrámem. Kájov si Ungar oblíbil natolik, že se sem i jako opat často vracel, aby si vykonal mariánskou pobožnost. Každým rokem vodil do Kájova i velký průvod poutníků, který býval pro obyvatelstvo tamního kraje vždycky opravdovou událostí (na přelomu 17. a 18. století údajně chodívalo do Kájova z mnoha stran i dvacet tisíc poutníků, někdy až dvojnásobek, viz web státního hradu a zámku Český Krumlov - pozn. překl.
Když byl Matthias Ungar v roce 1668 zvolen zlatokorunským opatem, zdvojnásobil svou dosavadní horlivost a dosáhl toho, že za své dlouhé, přes 33 let trvající správy svěřený mu klášter po všech stránkách značně povznesl.
Dokončil opravy (v originále "die Renovierung" - pozn. překl.) velkého chrámu, pořídil do něho roku 1698 dvoje varhany a znovuzřídil větší část starého konventu. Turecké nebezpečí bylo stále hrozivé, v klášteře byli často ubytováni vojáci a v červenci 1683 se Zlatá Koruna připravovala na nejhorší. Cenné věci byly odváženy, archiv a knihovna přeneseny do krypty v malém kostele, kde zůstaly až do 24. září. V těžkých časech hledali zlatokorunští mniši opětovně útočiště v premonstrátském klášteře Schlägl (česky se mu říkalo klášter Drkolná, resp. klášter drkolenský - pozn. překl.). Turecké války způsobily, že daňový šroub byl značně přitažen. Zlatokorunský klášter musel také přispívat na papežskou sbírku proti Turkům, v roce 1691 např. obnosem 400 zlatých a 34 krejcarů.
V klášteře udržoval opat Ungar vzornou kázeň, k řeholníkům se choval vpravdě otcovsky a dával jim ve všem sám ten nejlepší příklad. "Svatá Koruna" (v originále "Heiligenkron" - pozn. překl.) byla tehdy opravdu svatá a byla všem ostatním cisterciáckým klášterům vznešeným vzorem. Ze zlatokorunského kláštera byli mniši voláni za opaty a hodnostáře do jiných klášterů.
Opat Ungar ani při veškeré práci nezapomínal na další vzdělání. Studiu mohl ovšem věnovat jen noční chvíle, čímž si značně zeslabil zrak. Tato vada i stáří způsobily, že se Ungarovi počátkem let devadesátých (rozuměj 17. století - pozn. překl.) vláda v klášteře poněkud vymkla z rukou, a protože ostatní klášterní představení byli příliš slabí, projevil se ve zlatokorunském klášteře určitý pokles, jak ukazuje vizitační protokol z 30. června 1690. V něm se zvláště zdůrazňuje, aby řeholníci vůbec nehovořili se ženami a nedovolovali jim pod žádnou záminkou vstup do sakristie, aby konali řádně hodinky, aby brána kláštera byla zavřena a klíč od ní aby měl převor a aby byl potrestán každý, kdo by odešel z kláštera bez dovolení. V celách řeholníků má být pořádek a ve dveřích okénko, aby tam představení mohli nahlédnout. Kdyby si někdo nosil do cely něco k jídlu a pití, má být potrestán tím, že bude sedět v refektáři na zemi o chlebu a vodě. Vizitátor dal také pokyny o jídle a nápoji řeholníků. Velmi přísně odsuzuje kouření slovy (ve vizitační zprávě latinsky - pozn. překl.): "Nejpřísněji zapovídáme užití absurdního tabáku (v latině 'usum absurdae tabacae' - pozn. překl.), který je pro tělo a duši mnichů velice nebezpečný a škodlivý. Představené nabádáme s veškerou přísností, aby tento nejhorší zlozvyk a religie mor usilovali všemi prostředky vymýtit (v latině 'ut hanc pessimam consuetudinem et religionis pestem omnimode studeant eradicare', výrazné jistě je spojení 'religionis pestis', tj. mor pro religii - pozn. překl.)." S velkým uznáním se vizitátor vyslovil o opatu Ungarovi, který se zasloužil o to, že se kázeň zlepšila a že klášter byl opraven. Vzhledem k tomu, že opat je stár, ustanovil vizitátor za převora pátera Wilhelma (zřejmě jde o Wilhelma /Viléma/ Fidlera, který se zasloužil o několik let trvající uspořádání klášterního archivu a knihovny - pozn. překl.), za podpřevora pátera Eugena a za pomocníka v korespondenci pátera Malachiase a přikázal jim, aby přísně vyžadovali zachovávání řeholních předpisů. Povinností kněží dlících mimo klášter bylo ustanoveno, aby se zpovídali u řeholníků, aby se pokud možno varovali styku se světskými lidmi,aby nechodili ke svatebním tabulím a do hostinců a aby nehráli v karty. Tento zákrok vizitátorův pomohl, takže následující vizitace v letech 1695 a 1701 neshledaly žádných větších závad.
Opat Matthias Alexius Ungar zemřel 8. prosince 1701 a byl pohřben ve velkém opatském chrámě (Kadlecovy Dějiny kláštera Svatá Koruna uvádějí místní podrobnost, že k tomu došlo "pod obloukem dělícím křížení od východního ramene lodi příčné" - pozn. překl.), Wildmann poznamenává: "Staří lidé, kteří ještě z úst svých dědů slýchávali o požehnaném působení mnichů zlatokorunských vypravovati, chovají k hrobu jeho velikou úctu jako k hrobu světce. Roku 1804 bylo nalezeno tělo jeho v hrobě neporušené, a na náhrobní kámen jeho nikdo v kostele z úcty k němu nevkročí, neboť lid říká, že zde pochován jest světec." (ve zmíněné Kadlecově knize doprovází citát následující údaj v závorce /Zlatá Koruna, EHK I, 1900, str. 71/ - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 1953, s. 437-438
P.S. Matěj Aleš Ungar, jak bývá česky psán, se narodil, jak ostatně psáno v textové ukázce, 24. února roku 1622 v Opatovicích na půl cesty mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou. Opatovická matrika je ještě v roce 1619 psána česky, pak ovšem zápisy z let následujících chybějí. Předchozí text má v krajanském časopise podtitul "Bearbeitet nach Dr. Jaroslav Kadlec: Dějiny Zlaté Koruny, Kadlecova práce, jejímž je Grillingerův text místy z jejích stran 210-214 až dojemně věrným překladem, nese však v českém originále,vydaném v Českých Budějovicích roku 1949(!), název "Dějiny kláštera Svatá Koruna" a i přívlastek "zlatokorunský" tu má podobu "svatokorunský".
Vypovězená Matka Boží v Mitterfirmiansreutu
V letních měsících přijíždí k hranicím mnoho šumavských vyhnanců, aby uviděli na druhé jejich straně modravé hory našeho ztraceného domova. Jedním z takových vyhlídkových bodů je i osada Mitterfirmiansreut u Freyungu vorm Wald. Tato příhraniční horská ves se stala na samém počátku padesátých let svědkem pozoruhodné události, o níž mohu podat zprávu, poněvadž jsem tam právě v té době působil jako duchovní.
Dne 22. května Svatého roku 1950 (římskokatolická církev od roku 1475 počínaje slaví po každých 25 letech, tj. po jednom čtvrtstoletí, tzv. Svatý rok, v němž návštěva Svatopetrské baziliky v Římě zaručuje odpuštění hříchů, a to od Božího hodu vánočního, tj. od 25.12. roku předcházejícího až do 25.12. roku, jehož letopočet končí na 5 či 0 - pozn. překl.) kráčel jeden z vyhnaných šumavských rolníků stezkou podél hranice, když tu uviděl v trávě pohozenu ležet sošku Matky Boží, v níž poznal dřevěnou Madonu s dítětem, k níž se v jeho domovských Dolních Světlých Horách (Unterlichtbuchet) modlívali o májových pobožnostech. O události se hodně mluvilo a dostala se i do tisku. Odedávna uctívanou sošku přinesli ke mně na faru a já jí vyhradil v kostele čestné místo. Své "vypovězení" přesto, že byla nejméně dvě stě let stará, přežila dobře a bez viditelného poškození. Jde o madonu, podobnou třeba té ze Svéraze (Tweras), která pochází doložitelně z 15. století. Neví se, kdo ji přenesl přes hranici, ale poněvadž civilisty tu na hranici nikdo neviděl, jenom české (a slovenské - pozn. překl.) vojáky, místní lidé věřili, že jde právě o někoho z vojáků. Je to ovšem málo pravděpodobné, poněvadž ke službě na hranici byli už tehdy nasazováni jen zcela spolehliví mladí komunisté, kteří nebyli náboženství nijak nakloněni a přinesení sošky sem vyžadovalo přece jen překonání jistých nesnází. Poněvadž poutníků k sošce každým dnem valem přibývalo, bylo vyhověno všeobecnému přání konat k "vypovězené Matce Boží" (v originále "zur ausgewiesenem Muttergottes") pravidelné poutě. Poté, co byl renovován interiér kostela, bylo datum poutí stanoveno na 16. červenec, tj. svátek Panny Marie z hory Karmel. Takové množství lidí ta odlehlá hraniční ves dosud neviděla. Bylo to na dva tisíce osob. Kostel nestačil pojmout všechny návštěvníky a i prostor před ním se jevil příliš malý. Kázání muselo být přes ne právě příhodné počasí konáno venku. Poutníci se modlili a zpívali při mši s takovým zbožným nadšením, jaké je vídat jen zřídka. Plakali a radovali se zároveň nad tím, že je Matka Boží následovala, že také jako "vypovězená" dlí teď mezi nimi a utěšuje je svou přítomností. Zanícenými slovy se doznávali mnozí z poutníků, s jakou vnitřní útěchou se vracejí domů a jak rádi v příštím roce přijedou znovu se svými blízkými a známými. Poutní ruch a provoz byl toho dne tak nápadně silný, že to z české strany bylo hned zaznamenáno a už příštího dne byla na protilehlém vrchu kdysi jménem Heidensteine (tj. "Pohanské kameny" podle výrazné skalní skupiny /1030 m/ u Horních Světlých Hor, s balvany, zvanými i "obětní" - pozn. překl.) zřízena strážní věž. Po celé léto přijížděli sem do Mitterfirmiansreutu autobusy, ale i jednotlivě mariánští poutníci.
Od té doby se tak děje každým rokem a horský kostelík se už stal pro mnohé kusem ztraceného domova, kde přebývá "vypovězená Matka Boží". To ona, které také vzali domov, dokáže nejlépe svým lidským srdcem procítit bolest vyhnanců. Chceme ji prosit: "Ó Panno, ó Matko, buď pamětliva před tváří Boží říci za nás dobré slovo, aby nás zbavil ztráty domova i každé nouze. Navštiv nás svou láskou a nejhojnějším svým požehnáním a zůstaň při nás, Matko milosrdenství. Buď nám pomocnicí, rádkyní a utěšitelkou na našem putování k domovu věčnému!"
Glaube und Heimat, 1979, č. 8, 2. strana obálky
Narodil se 10. ledna 1913 na selské usedlosti zvané Grempler-Hof v dnes zcela zaniklé vsi Petrovice (Peterschlag), ležící kus na západ od Libínského Sedla (dříve Fefry, německy Pfefferschlag), na jih pak od své farní obce Záblatí (Sablat), a to jako nejmladší z osmi dětí rodiny, která se musela opravdu lecčeho zříci, aby mu umožnila gymnaziální studia v Českém Krumlově (maturoval tam v roce 1933) a pak i bohoslovecká studia v Českých Budějovicích, kde 19. června osudového roku 1938 také dosáhl kněžského svěcení. Jeho prvou farností se stal Nový Svět se svými 11 okolními šumavskými osadami a s expoziturou Kaltenbach (dnešní Nové Hutě). Po vyhnání se dostal jako kněz do pasovské diecéze a byl nejprve kooperátorem v Buchlbergu, poté působil jako expositus v Mitterfirmiansreutu a jako správce farnosti Finsterau, než byl ustanoven od 1. května 1957 farářem při kostele sv. Filipa a Jakuba v Haderu (děkanát Passau-Süd), dnes místní části obce Ruhstorf an der Rott. Setrval v té funkci dohromady 31 let. Od roku 1990 žil farář Franz Grillinger v domově důchodců ve Fürstenzell a po něžné revoluci se ve svém šumavském domově zasloužil o restaurování kostela Umučení sv. Jana Křtitele v Záblatí (v roce 1971 tu až do odebrání státního souhlasu rok nato sloužil mše svaté pozdější primas český kardinál Miloslav Vlk) i poutní kaple Panny Marie z hory Karmel v blízké Dobré Vodě u Záblatí (Bad Grindschädl). Pronesl tenkrát při znovuvysvěcení kaple v Dobré Vodě i kázání "in tadellosem Tschechisch", tj. v bezvadné češtině. Co už ovšem napravit nemohl, byla konečná likvidace kostela sv. Martina v Novém Světě, jehož inventář předával i s farou a podpisem "Frant. Grillinger" 20. července 1946 do českých rukou a k níž došlo opět "z českých rukou" jiného osudového roku 1977 (zrodila se tehdy jako slib jiných, bohdá lepších časů Charta 77). Páter Franz Grillinger zemřel ve věku 91 let 12. července 2004 v nemocnici bavorského města Vilshofen a byl poté pochován ve Fürstenzell vprostřed krajiny jižně od Dunaje a na západ od Innu, zvané tu Klosterwinkel, tj. "Klášterní kout".
- - - - -
* Petrovice / Český Krumlov / České Budějovice / Nový Svět / Nové Hutě / Mitterfirmiansreut (BY) / Finsterau (BY) /
† Vilshofen(BY) / † † Fürstenzell (BY)
