EVERMOD FRIEDRICH GROSS

Stifterovy Polní květiny a Hieronymus Lorm

Po roce 1841 odeznívá literárně kritický ohlas na Polní květny a zájem se k nim znovu obrací až s vydáním Studií (1844). V časopise Grenzboten staví duchaplný Hieronymus Lorm jejich autora jako samotářského snílka do přímého protikladu s bouřlivým kvasem vzrušené doby a s oněmi literárními kruhy, které se k ní bojovně staví čelem a "při každém svém mimovolném pohybu jako by cítili její svěrací kazajku". Odlehlost Stifterovy autorské samoty od těchto literárních sfér je opravdu značná. Lorm píše: "Také on je na stráži, také on vězí jistě v okovech, jeho pohyby však nejsou nikdy tak divoké, aby ta železa nechal slyšitelně zařinčet. Nikdy ho nic nepřimělo k tomu, aby dal melodickému hlasu své poezie zaznít ve vřavě dobových zápasů, proto neměl být naopak ani vystaven bolesti z nařízeného odmlčení." Jeho múza byla vždycky natolik osaměle jdoucí vysokými horskými stezkami, že k ní hluky země doléhaly jen jako rachot vzdálené bouře. Stifterova múza tíhla vždy k přírodě a k jejím jevům. Nikdo neměl oči tak otevřeny zeleni pozemských končin a modři nebe nad nimi. "Jim, těm dvěma mírovým vlajkám předurčeným k tomu, aby nás dokázaly smířit s trýznivou blízkostí země u našich nohou a s beznadějnou dálkou nebes zároveň." Ta poslední věta prozrazuje hluboký pesimismus, kterému Lorm tehdy propadl. Landesmann (Hieronymus Lorm byl pseudonymem Heinricha Landesmanna - pozn. překl.) se nedotýká jednotlivých Stifterových textů, ale vyznává o sobě bez výhrad: "Musím se na východní způsob sklonit před vycházející hvězdou génia, u něhož je lhostejno, jaký předmět právě osvěcuje, poněvadž v takovém světle se zatřpytí zářivě cokoli". Když recenzent hovoří o "melodickém hlasu" stifterovské poezie, jemuž básník ani na okamžik nedá připojit se ke vřavě dobových zápasů, lze tu sentenci užít právě na básnický hlas oslovující nás v Polních květinách, hlas, který přes všechen neklamný vídeňský podtón neupadá nikdy do chaosu dne a jeho tak pomíjivé aktuálnosti, nýbrž setrvává ve vyšších sférách umění, přírody a ideálu čistých, vznešených srdcí. Jako pravý básnický kritik sleduje Lorm i budoucí působení a dosah nadčasové a melodické Stifterovy poezie, jak k nám promlouvá z jeho Polních květin. K tomu Lorm píše: "Pozdější pokolení se budou spíše než po velkých činech, které pomohly spoluvytvářet příchod šťastnější epochy, ohlížet po tichém působení těch vzácných jednotlivců, kdo ve zvířeném prachu zápasů, které je ze všech stran obklopovaly, nezištně pečovali o to, aby zůstal uchován neochvějně čistý cit pro skutečnou krásu umění, které bude lze esteticky vychutnat v té nově se rodící, lepší době." V oné bdělé službě a v té stálé starosti o krásu v nejistém světě můžeme přiznat Polním květinám jejich řádovou specifiku, poněvadž právě krása, a to jak v estetickém, tak i etickém smyslu slova, je tím středobodem úvah a dějů Stifterovy slavné rané prózy.

Schlägl in Dichtung und Literatur, s. 44-45

P.S. Svazek, z něhož je převzata naše ukázka, je věnován v edici Schlägler Schriften památce profesora Evermoda Fritze Grosse, jehož příspěvek tu otištěný zase připomíná v ohlasu raného díla velkého šumavského klasika i jméno Moravana Hieronyma Lorma, v nechvalné souvislosti zde v našem souboru už zmíněného při jméně Sachera-Masocha. Pod pseudonymem Hieronymus Lorm přijatém z politických důvodů se skryl Heinrich Landesmann, narozený 1821 v Mikulově a zesnulý 1902 v Brně. Stál pod vlivem pesimistické filosofie Schopenhauerovy a od Stiftera se po původně tak zanícené chvále radikálně odvrátil, jakkoli s ním byl prostřednictvím Betty Paoli v osobně blízkém vztahu, často ho navštěvoval a psal si s ním. V německé maturitní čítance pro československé střední školy z roku 1937, kterou sestavili Vojtěch Jirát a Jan Rehberger, figurovala tato krásná Lormova báseň Zwei Wanderer (Dva poutníci), kterou si ho i my můžeme dnes nakonec po letech snad v duchu Stifterově a s českým převodem připomenout:

Zwei Wandrer schritten durch den Wald,
Den Schlag auf Schlag das Beil durchhallt.
Was jeder wünschte sehnsuchtsvoll,
Ihm aus dem Klang entgegenschwoll.
Der Rüstige sprach: Dort liegt der Strand
Man baut ein Schiff nach fernem Land.
Der Müde sprach: "Man baut ein Haus,
Die Liebe schmückts mit Blumen aus."
Sie drangen durch das Baumgeflecht,
Und sieh! Da hatten beide recht.
Man baut ein Schiff nach fernem Land,
Ein Haus, umpflanzt von lieber Hand
Man zimmert, was der Wald verbarg
Aus seinen Stämmen einen Sarg.

Dva poutníci šli lesem v dál,
zvuk seker se v něm ozýval.
Co s touhou přál si každý z nich,
znělo jim vstříc v těch duněních.
Ten statný pravil: "To staví nám
k daleké cestě pevný prám."
Slabý pravil: "Kéž kryje květ
dům, co tam chtějí vystavět."
Když prodrali se větvemi,
měl každý pravdu, zdá se mi.
K daleké cestě je tu prám
i dům, co přeje květinám:
stesal tajemný seker zpěv
pár lesních kmenů na rakev.

Nebo z těch veršů přece jen slyšíme něco opravdu cizího šumavskému klasiku "laskavého zákona"?

Katolický kněz premonstrátského kláštera ve Schläglu si však věrnost Stifterovi uchoval i v časech nejtěžších. Narodil se v Linci 18. února 1906, premonstrátem se stal roku 1927 a čtyři léta nato přijal i kněžské svěcení. Až do roku 1938 byl učitelem klášterního učiliště Sängerknabeninstitut, než ho potlačil po připojení Rakouska nacizmus. Začal studovat filosofii v tyrolském Innsbrucku, ale i odtud ho vyhnala nepřátelská proticírkevní politika válečných držitelů moci. Působil pak jako kaplan v Horní Plané a ve Frymburku, po odsunu se stal farním vikářem v Ulrichsbergu a stačil poskytovat duchovní péči vyhnancům z okolí dnes zcela už zaniklého Rychnůvku (Deutsch-Reichenau bei Friedberg). V letech 1952-1956 dokončil pak přerušené kdysi filosofické studium. Jedním z plodů jeho práce, určené na lineckém biskupském gymnáziu Kolegium Petrinum především novým generacím, je právě zkoumání ohlasů raného Stifterova díla v soudobé kritice. Zesnul 24. ledna 1975 a je pochován na klášterním hřbitově Maria Anger ve Schläglu.

- - - - -
* Linec (A) / Horní Planá / Frymburk / Rychnůvek / † † † Schlägl (A)