KAREL GROULÍK
Odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme
České země se po rozpadu ruského impéria a komunismu nacházejí opět na epochální dějinné křižovatce. Po dlouhém bloudění je užitečné i naléhavě nutné si v takovéto rozhodující situaci položit základní otázky: odkud přicházíme, kdo jsme a kam máme jít, a přitom se rozpomenout na místa, kde jsme už jednou a znovu pak až donedávna zbloudili.
Odkud přicházíme?
Česká kultura a státnost vznikala a rozvíjela se z křesťanských základních prvků a zdrojů převážně v rámci Svaté říše římské, přičemž Království české bylo vícenárodním státem. Ve druhé vlně vzepětí evropské kultury byly české země formovány v rámci podunajské monarchie katolickým barokem. Tyto samozřejmosti nutno připomínat proto, že mnozí si ještě dnes chybně počínají tak, jako by nultým rokem naší politiky byl rok 1918, zatímco s ohledem na aše integrální bytí jsou dvacetileté dějiny první republiky pouhou epizodou.
Naopak z dějinně perspektivního pohledu se dnes více než dříve jeví rozbití nástupnického útvaru Svaté říše římské, tj. podunajské monarchie, spíše osudnou událostí než počátkem vlastní státní svébytnosti a celkem nepovšimnuté zrušení Českého království svévolným činem několika jednotlivců. První republika vědomě nenavazovala ani na velké epochy Přemyslovců a Lucemburků, ale spíše na vzdor a nihilismus táboritů. Ústřední a vůdčí ideou nového státu a jeho zakladatele bylo heslo: "odrakouštit" a "pryč od Říma". Masarykovým vůdčím motivem byla snaha oživit v Čechách již dávno mrtvé reformační období, jehož nechtěným následkem byl zvrat k ateismu. (Nyní se opět projevuje tendence k politickému antiklerikalismu.) Z novější minulosti byly do první republiky integrovány pouze ploché osvícenství, kus jakobínství a přežilý nacionalismus romantického ražení. V důsledku toho byl nový stát konstituován jako stát národní, a to nikdy neexistujícího národa československého při potlačení práv Němců a Maďarů, ale také Slováků a Rusínů.
Kdo jsme?
S pádem "slovanského komunismu" zanikl jak rusofilský, tak i socialistický mýtus. Dosud se však velká část Čechů (alespoň ve skrytu duše) považuje za Čechoslováky, což ovšem bylo a je motivováno pouze antiněmeckým komplexem, vzniklým teprve v romantismu a utvrzeným tragikou vývoje ve 20. století. Slováky snášíme stejně málo jako Němce. (Ze sousedů nemáme vlastně nikoho rádi, ze vzdálenějších zemí jsme delší dobu milovali Srby, což ale zajisté brzy pomine.)
Nesporné je, že jsme (spolu se Slováky) jsme příslušníky západní latinské větve evropské křesťanské kultury jak ve smyslu kultury jako společenského tělesa (civilizace), tak i v užším smyslu kultury samé Stejně tak je jisté a výrazné, že jsme (opět se Slovenskemú součástí kultury a hemisféry středoevropské, v níž historicky dominuje subkultura německá (podobně jako patří Irsko k anglické, Valoni k francouzské a Katalánci ke španělské kultuře).
Tato příslušnost je však v případě Čech značně zvýrazněna tím, že Čechy na rozdíl od Slovenska byly po dlouhá staletí důležitým elementem Svaté říše římské s převahou německých národů a také tím, že podíl německého obyvatelstva v zemích Koruny české býval také 50% (před ztrátou Slezska) a že většina větších měst zemí České koruny včetně vlastní Prahy měla ještě v minulém, rozuměj devatenáctém století německé většiny. Podobně dosti značná část venkova byla v průběhu staletí kolonizována Němci, s jejichž příchodem vznikl svobodný selský stav. Na našem území lze tedy právem hovořit o kultuře česko-německé a navíc má její český díl v sobě největší část neněmeckého vlivu přes "německý filtr". Podle některých vědců jsme jednou třetinou krve také my Němci. V solidní postromantické historiografii nemůže obstát Masarykovo tvrzení "V dějinách jsme stáli převážně na straně protiněmecké." Opak je pravdou, byť s výjimkami (německý katolický patriciát proti české chudině, hrůzná doba husitská a větší část 20. století). Kromě dočasného, krátkého soužití na počátku našich dějin a částečně ve 20. století jsme měli se Slováky málo společného, snad jako Srbové s Chorvaty (samozřejmě bez nepřátelství).
Dlouhé společné dějiny a dochované památky svědčí o převaze pozitivního soužití jak kulturního, tak i politického. Tuto česko-německou substanci, stejně tak ovlivněnou i Židy, nezničil ani nacismus, ani vyhnání tří milionů Němců.
Kam jdeme?
Poznatek vlastní integrální minulosti a substance umožní lepší orientaci v současnosti s výhledem na budoucnost. K tomu přistupuje jako další podmínka skutečné zhodnocení stavu a vývoje současné Evropy.
Po znovunabytí suverenity v éře postkomunismu si nejsou naše zahraniční politika, strany a ani média dostatečně vědomy všech probíhajících změn, které se uskutečňují v Evropě, a jednají po mnoha stránkách, jako by se psal rok 1918. Tak jako jsme se tenkrát odtrhli od našeho přirozeného regionu uzavřením Malé dohody, hledáme podobně i dnes únik do pentagonály nebo hexagonály. Přestože naše nedávná orientace na Východ přivodila mj. i velké hospodářské zaostávání, obává se veřejnost vstupu německého kapitálu. Sice chceme již do sjednocené Evropy s jejím volným pohybem peněz a osob, ale bráníme se účasti sudetských Němců na obnově zdevastovaného pohraničí.
Mezitím probíhají v našem okolí epochální změny. Nezaniká pouze jaltský pořádek, ale i uspořádání versailleské. Německo je sjednocené, Rusové vyklízejí střední Evropu, umělý stát Jugoslávie již neexistuje, ruské impérium se po staleté existenci a expanzi rozpadlo. Během roku vzniklo v Evropě na tucet nových států. Secese východní Evropy je tak rychlá, že si svět ani neuvědomuje, že se rozpadla jedna z největších říší dějin a že pády mnohem menších říší provázel vždy "čas zmatků" a mezivládí nejen ve vlastním impériu, ale i v okolí.
Za východní hranicí Československa se prostírá obrovské vakuum nebo cosi jako "černá díra", do níž mohou být vtahovány "nepřipoutané" a nestabilní sousední státy. Je proto více než pošetilé, spíše sebevražedné pomyšlení, že by se Československo mohlo nějak angažovat v Podkarpatské Rusi.
Již za dnešního stavu ztrácí Československo význam jako osa Západ/Východ. Mnozí z těch, kdo hledí do budoucnosti, jsou toho mínění, že by bylo možné vrátit se nějakým způsobem k bývalému velkému Rakousku-Uhersku. Vzhledem k rozkladnému procesu na Balkáně a s ohledem na relativně malou sílu Rakouska oproti většině okolní chudoby (v německé verzi "gegenüber der Mehrheit der Armen") není tato koncepce realistická. Také na zřízení malého "středoevropského Rakouska-Uherska" je pravděpodobně příliš pozdě, neboť Rakousko je stále více svázáno se Západem a s Německem.
Se stavem na Východě a na Balkáně kontrastuje integrační proces a rozmach západní Evropy. V ní dominuje více než kdykoli dříve Německo, které se společně s Rakouskem jako jediné účinně hospodářsky angažuje ve východních zemích a proto také může mít zájem na připojení Československa a Maďarska (případně Polska) do Evropského společenství. S ohledem na svou vzrůstající moc to i dokáže prosadit. Význam západní Evropy a Německa bude ještě posílen odchodem USA z Evropy při rostoucí angažovanosti v tichomořské oblasti. Očekávat lze pokračující spojenectví Německa s Francií a zmenšený vliv Velké Británie. Sjednocená Evropa nebude mít podobu amerického "tavicího kotle" národů a zůstane i nadále Evropou všech svých národních uskupení a tím také i Evropou regionů včetně zaalpské části bývalé říše římské.
Při vědomí těchto skutečností a z pohledu na novou mapu Evropy s klínem českých zemí v německo-rakouském prostoru a s ohledem na sousední vakua a víry v nich hrozící vtáhnout nás do nových zmatků je zřejmé, že jedinou možností přežití českých zemí, eventuálně Československa, je úzké hospodářské, kulturní a politické spojení s německy mluvícími zeměmi. Tato koncepce je nezbytná, i kdyby měl rozpad na Východě a na Balkáně zůstat v dnešním stavu, což je ovšem velmi nepravděpodobné. Je tedy čistým anachronismem pozastavovat se nad relativně vysokým (absolutně však nepostačujícím) přílivem německého kapitálu do Čech. Tragická zkušenost s nacismem by mohla být v lecčems potlačena (v německé verzi textu "aufgehoben") vědomím, že Němci jsou mnohem dále s překonáním své minulosti než my v přiznání vlastních chyb a v překonání následků komunismu. Především bychom se měli snažit o všestrannou spolupráci a spojení s Bavorskem a Rakouskem. Tyto země jsou nám přece dějinami a formováním a také památkami a zvyky blíže než třeba Slovensko. Jsme jim mnohem blíže než severní Němci (Niederdeutschen), vyjma řeči ovšem.
S ohledem na zrychlující se čas Evropy si již nemůžeme dovolit téměř už generační zaostávání ve vědomí toho, jak se věci skutečně mají (v německé verzi "Generationrückständigkeit der Erkenntnis"). V roce 1945 jsme vítali a opěvovali slovanský komunismus, přestože jeho úšklebky byly známy jedno čtvrtstoletí. V roce 1968 jsme velkého bratra opouštěli, ale zůstalo u blouznění o socialismu s lidskou tváří, které chtělo navázat na český "národní socialismus", tj. "český nacismus" z roku 1945 (v německé verzi "an den tschechischen Nationalsozialismus /Nazismus/ von 1945"). Po dalších 20 letech bloudění v reálném socialismu jsme se komunistické utopie zřekli, aniž bychom se zabývali vlastní vinou a chceme se vracet vlastně jakoby do dob vzniku první republiky. Její orientace byla ovšem i v tehdejších podmínkách sporná a dnes pro takovýto koncept neexistují vůbec ani vnější podmínky, takže opakování těchto chyb není toliko anachronické, nýbrž je doslova donkichotské. Neintegrální a emocionální pojetí našich dějiny si jako brýle nasazované před skutečností už nemůžeme dovolit. Abychom pochopili nové skutečnosti, není snad nutné čekat na odtržení Slovenska.
Dějiny nikomu nic neodpouštějí: za neodhalené chybné jednání a chybně zvolený životní směr se platí opakujícím se blouděním. A to pouze v tom příznivějším případě, zatímco v situaci, kdy se rozpadá celá půle Evropy, by se nemusela jakákoli příležitost na další dějinnou šanci už vůbec napříště nabízet.
Z historie je zřejmé, že si Čechy zachovaly po 1000 let identitu ve spojení se Svatou říší římskou a naproti tomu rozchod s Německem a Rakouskem v tomto, rozuměj dvacátém století jim svébytnost a rozvoj nezajistil. V nové evropské situaci nemají české země, zatím trvale uvízlé ve stádiu postkomunismu, jinou volbu než návrat tam, kam od nepaměti (v německé verzi "seit Gedenken", v novinové "donedávna" /!/) patřily. Nejde tu o žádný experiment (jako tomu bylo v uvedení našich zemí pod patronaci Francie či sovětského Ruska), nýbrž o návrat do geograficky, historicky, kulturně i hospodářsky přirozeného vlastního nám a pro nás dějinami dosvědčeného regionu při zachování vlastní suverenity. Jinou alternativou k této nabízející se volbě je pouze návrat do dob nepořádků a rozpadu.
Deutsche und Tschechen - neue Hoffnung / Češi a Němci - nová naděje? (1992), s. 188-201
P.S. I německy pronesený "diskusní příspěvek" na konferenci "Zamlčená národnost/Die verschwiegene Minderheit" je převzat z jejího sborníku (téhož roku byl v hutnější a jen české podobě publikován pod názvem "Čechy na křižovatce dějin měnící se Evropy" v Deníku Jihočeská pravda 11. března 1992 na straně 4, odkud přebíráme i některá zkrácení a několik odlišných drobných formulací, z nichž ta "donedávna" v posledním odstavci je zlovolnou chybou novinové redakce, některé výrazové nuance překládáme z německé verze zcela ojediněle i jinak), čísla stran knihy se vztahují k paralelně v ní zveřejněné české a německé verzi celého textu. Rok nato z něho 1993 vzešla kniha "České bloudění dvacátým stoletím" s podtitulem "Rakousko - Masaryk - komunismus", vydaná tehdy v Českých Budějovicích v době, kdy už se jednalo o rozpadu "federace". Dnes je po tolika letech od zániku Československa a po vstupu Česka do Evropské unie sotva pochopitelné, jakou bouři nesouhlasného osočování vyvolaly ty texty nejen u mnoha svých českých čtenářů, nýbrž i třeba v recenzi Jaroslava Valenty v Českém časopise historickém, 93, 1995, č. 1, s. 550-551, který v ní upozorňuje, že původně se česky objevily pod pseudonymem "Andreas" už v samizdatové "Střední Evropě", jako by tím mimoděk ještě podtrhoval její popíranou prozíravost.
Narodil se 27. listopadu 1933 v Košicích (německy Kaschau, maďarsky Kassa) německé matce a českému otci. V roce 1935 přesídlila rodina do Českých Budějovic (Budweis). Tady už maturoval a po absolvování stavební fakulty Českého vysokého učení technického tu jako mladý inženýr i našel zaměstnání a založil početnou, opravdově věřící rodinu. V jejich bytě ve Staroměstské ulici, než celý dům se starou hrušní na zahradě (jak dlouho ještě odolávala!) zastínila novostavba tzv. "Koldomu", jsem od něho získal ke studiu filosofie prameny, k nimž bych se jinak asi sotva dostal. Sám sebe tenkrát označoval za "spengleriána", politicky za "gaullistu" (to podle De Gaulla, jehož smíření s "odvěkým" německým nepřítelem ustavilo základy "Evropy vlastí"). Stal se zákonitě neodmyslitelnou postavou katolického disentu a po listopadu 1989 aktivistou, jakých bude alespoň do odvahy a věcnosti realizací vždy pomálu. Svými úvahami o "českém bloudění" jako by ostatně navazoval na výsostnou prózu Jaroslava Durycha (jeho románovou "větší valdštejnskou trilogii" Bloudění jsem měl tu čest vydat v Růži 1969, v roce 1998 zazněla pak její úprava, jejímž autorem se stal Pavel Švanda, i na scéně Národního divadla v Praze) a celé téma se vrací a bude vracet jistě i nadále na mysl nám všem. Karel Groulík stál hned v září 1990 se svou ženou Alenou a synem Filipem u zrodu Sudetoněmeckého informačního střediska v Českých Budějovicích, jehož existence (měla tam krátce svou adresu i filiální redakce listu Česko-bavorské Výhledy za mé účasti) už pod názvem Dům Adalberta Lanny (Adalbert-Lanna-Haus) po jeho předčasné tragické smrti 9. září 1995 nenašla pokračování (byla tam zřízena herna s automaty a později restaurace a pension), byl vůdčí postavou při pietní symbolické obnově hřbitova v Křišťanově (Christianberg), tehdy prvé akci svého druhu, kostelů ve Svatém Kameni (Maria Schnee), Svatém Tomáši (Sankt Thoma) u Vítkova Kamene i Zvonkové (Glöckelberg). Nedožil se už vstupu Česka do Evropské unie, připravoval ho však svým myšlením už v čase, kdy se ostatním ani nezastesklo po opravdové velikosti "staré země". Motiv Vltavy na jeho obraze Karlova mostu z výstavy Böhmerwäldler Künstler (Šumavští umělci) v Nové galerii muzea na hradě Oberhaus v Pasově (Passau) tak získává hlubší symbolický význam. Teče pod Pražským hradem opravdu ze šumavských lesů a září nad ní hvězdy Panevropy.
- - - - -
* Košice (SK) / Křišťanov / Svatý Kámen / Svatý Tomáš / Zvonková / † † † České Budějovice
