THERESIA GRUBEROVÁ

Vierzig Jahre Vertreibung

Vierz'g Joah - a laungi Zeit
und dou nua a gaunz a kloas Kendl va da Ewigkeit.

Saumt Kriag und Soag'n woa domois dejs Lejm schai,
mia haum a Hoamat g'hobt, sou liab und fei.

Daun woa da Kriag aus, owa do san dej aundan kejma
und haum g'sogt, sej wean uns d' Hoamat weg nejma.

Unsa Pinkal hauma pockt, san außi in d' Wöd,
ohni das ma g'wisst haum, wou 's hiatzt higeht.

Dejs Heazweh va domois, dejs woa nit bescheid'n,
nua der kauns vastai, der 's söwa muass leid'n.

Vier'g Joah is dejs hea, hait kimmt 's ma fost wia a Wunda,
dass ma domois datrog'n haum dajn Kumma.

Mit frischn Muat und Gottvatraun,
nit z'ruck, nua uliwaj firi schau'n.

Sou hot 's a jeda g'schofft -
aus eig'na Kroft.

Wia schwa dejs ouft woa, do toama nit frog'n,
do kinnt wui a jeda dazua wos sog'n.

Es woa bestimmt oft nit leicht,
owa fost a jeda hot sai Zü dareicht.

Da Behmawödla is aus an b'sundan Huiz,
dejs wos er si g'schoff'n, af dejs is ear stuiz.

Vü va domois san scha i' da ewinga Ruah,
koa Behmerwoid-Erd'n dejkt 's zua.

Da Kumma van Hoamweh is fia dej hiazt gaunz kloan,
sej san scha fia imma jezt dahoam.

Da Hoss wos uns domois trouff'n hot -
vielleicht woa dejs trotzdem a Gouttasgnod?

Wia gang 's uns hait, waun ma nau ba eahna wan?
mia deafat'n uns jo nit uns jo nit amoi umdrahn.

In Oadnung is wieda unsa Lejm,
drum mejcht ma dou vielleicht vagejm.

A mia bitt'n in Heagoud um sei Huid,
waun ma im Vataunsa bet'n: "Und vagib uns unsri Schuid!"

Mia wean nia vagejss'n, a waun mia vazein
und unsa schainsti Erinnerung der geliabt'n Hoamat weih'n.

Čtyřicet let vyhnání

Čtyřicet let je dlouhej čas, nám zdá se,
před věčností ale jen zrnko pouhý zase.

Válka a starost samá se tenkrát snad hlavní mohly zdát,
my měli ale domov, nám drahej nastokrát.

Pak válka přešla, my se ale jen krátce radovali,
než jiná bída nastala, to že nám domov vzali.

Ranec jsme svázali a pohltil nás svět,
aniž jsme veděli, co vodtaď má se dět.

U srdce stesk že už nám zůstat má,
jen ten porozumí, kdo vod sebe to zná.

Čtyřicet let je tomu a mně přijde jako zázrak snad,
co všecko muselo přejít, co hoře vodestát.

Jen čerstvou mysl mít, důvěru v Pánaboha,
a nazpět nehledět, napřed má jít tvá noha.

Tak každej z nás si život postavil -
ne z cizího, jen ze svejch vlastních sil.

Jak těžký to leckdy bylo, už neptejte se víc,
každičkej z nás by k tomu měl najisto co říct.

Lehký ty věci málokdy jistě byly,
snad každýmu ale čas dopomohl k cíli.

Šumavskej člověk je z dobrýho dřeva
ví vždycky, nejlíp jak je udělat co třeba.

Plno z nás vod těch dob umřelo. Jen to bolí,
nikoho nekreje že rodná zem v tichym poli.

Vo naší Šumavě nevim jak zdá se komu,
myslim však, že tak už provždycky došli domu.

Ať jakkoli nás kdysi stihla ta nenávist -
snad byla to i milost Boží, co v tom všem dá se číst.

Jak by nám jenom bylo, kdybychom zvostali tam?
Těch běd jen, co jsme slyšeli, se sotva dopočítám.

Náš život, myslím, v pořádku je zas,
proto i k odpuštění vin snad nastává teď čas.

Pánaboha jen prosme, když vidí viny naše,
ať odpustí nám všem podle slov Otčenáše. ÿR>
Nezapomeneme mu, že nás ukonejší
a posvětí v nás vzpomínku na domov znejmilejší.

Pfarrchronik Strobnitz (1996), s. 208

Slovníček: Kendl = zrnko, domois = tenkrát, Lejm = život, daun = potom, owa = ale, dej aundan kejma = to druhý přišlo, weg nejma = vzali, Pinkal = ranec, Wöd = svět, hiatzt = nyní, nua der kauns vastai = jen ten může pochopit, söwa = něco takového, hait = dnes, fost wia a Wunda = skoro jako div, Kumma = zármutek, nua uliwaj firi = jen pořád kupředu, wia schwa dejs ouft woa = jak těžké to často bylo, Zü = cíl, Behmawödla = Šumavan, aus an b'sundan Huiz = ze zvláštního dřeva, stuiz = hrdý, i' da ewinga Ruah = ve věčném klidu, dejkt's zua = přikrývá, fia imma = navždy, Hoss = nenávist, Gouttasgnoud = Boží milost, ba eahna = u nich, deafat'n = smět, nit amoi umdrahn = ani otočit, drum mejcht ma = proto bychom měli, vagejm = odpustit, Huid = milost, Vataunsa = Otčenáš, Schuid = vina, mia wean nia vagejss'n = nikdy nezapomeneme, vazein = prominout, weih'n = posvětit.

P.S. Tu prostou báseň přednesla autorka sama při rodáckém setkání na Mandelsteině roku 1985. Farní kronika o 11 let později vyšlá uvádí už u jejího jména křížek. Na samé té hoře stojí kříž na paměť "Mrtvým domova".

Waun ih af d'Hoamat dejnk

Im Böhmerwoid drinn, gaunz hoart aun da Grainz,
do woar mei kloas Deafü, sou was liabs und was schajns.
In Fruijoahr is s'Bacherl van Woid owa grunna,
sou hoamli hot's gmuamüt und ih hob dazua gsunga.
Af d'Nocht hot da Rehbouk in Woid drauß'n great,
am Bangal bin ih gsejssn und hob ullas g'heat.

Waun im Summa dej Wochtl im Kohnföjd hot gchlo'gn,
do woar ih sou glickli, dejs kaun ih neamd sog'n.
Wauns Feirumd is wo'n und die Sunn is vaschwumma,
haum d'Hiarta duachs Toi eahna Liad eina g'sunga.
In da Nocht hot da Herrgout va oum owa g'schaut,
af unsa Doaf, unsa Toi, dejs, dejs er uns hot baut.

Im Hiabst haum dej Äipfü va dej Bam owa g'locht,
dej Nuss und dej Birn, dejs woar huit a Procht.
Da Hiabst, der hot' s g'moin, wias schajna nit geht,
unsa Doaf, unsa Toi woar dejs schainsti af da Wöit.
Und goa eascht im Winta, da Woid gaunz verschneibt,
da Schnee bis zan Knian, sou tuif und sou weit.

Untan Schnee liegt s' Deafü schia gaunz auni Lej'm,
und schloft huit sou friedli in Fruijoahr entgejgn.
Zwejng guat woas vastejkt, dej Wöit dej hot's g'fundn,
wia Oana is kaima und in Kriag hot aunzund'n.
Van Erdboun wejg gwischt is Deafü dejs kloan,
nua s'Hoamweh is blie'm, noch Dir mei Dahoam.

Když myslim na domov v Jedlici

Tam na Šumavě, blízko při hranici
byla ta malá víska, mám její krásu v srdci.
Na jaře tekla z lesa prudce voda živá,
zurčela si, mně zdálo se, že zpívá.
A srnce bylo slyšet v noci při měsíci,
až k lávce před domem vod lesa za vesnicí.

Když v letnim vobilí křepelka vozvala se,
říct neumim, jak šťastná bejvala sem.
A večír před svátkem když slunce haslo v poli,
jen písně pasáčků se nesly po vůkolí.
Ve tmách jen Pán Bůh dolů z nebe hledíval
na naši ves a údolí. To on nám žít tam dal.

Na podzim každej z nás do trávy jabka střásal,
ourodu vořechů i hrušek, jedna krása.
Jak v ten čas podzimu, to jindy nevidět
tak pěkno všude kolem, víc sotva má ho svět.
A co teprve v zimě, když sníh ves zapadal,
všady ho po kolena a hloub tam k lesum dál.

Pod sněhy usnula naše ves, tichá celá,
do jara měla spát, jakoby voněměla.
Schovaná za světem se mně tak vždycky zdála,
než přišla zkáza, válka se rozpoutala.
Po ní tu ves smetli s povrchu země,
po tobě, domove, jenom stesk zvostal ve mně.

Pfarrchronik Strobnitz (1996), s. 207

Theresia Gruberová, rozená Schimaniová, se narodila 11. září 1915 v Jedlici (Göllitz), dnes zcela zaniklé vsi při česko-rakouské hranici těsně pod Mandelsteinem. Tam na skalní plošině, kde každoročně v srpnu probíhá setkání vyhnaných rodáků z Novohradska, přednesla ještě o svých sedmdesátinách nářeční báseň, kterou už rok nato za ní ovšem už četl někdo jiný. Zemřela v Himbergu blízko Vídně 7. června 1989. Podle jejího nekrologu v krajanském časopise se narodila v někdejší Jedlici na stavení čp. 30 a už v dětství ztratila své rodiče, což muselo tehdy mít zejména v poválečných časech opravdu tragické důsledky. Dne 23. ledna roku 1938 se provdala za Leopolda Grubera z dolnorakouské obce Wielands (sousedí s Českými Velenicemi) a po druhé z obou světových válek byli oba činní v rakouském Centru pro atomový výzkum (Atomforschungszentrum) v Seibersdorfu. V Himbergu u Vídně trávili oba sklonek života.

- - - - -
* Jedlice / † † † Himberg (A)