SALVATOR VIKTOR GRUBER
Přišel rok 1946...
Poznámka úvodem
Zprávou o vysídlení naší rodiny nehodlám ani jitřit staré rány, ani nějak vyzdvihovat osud naší rodiny, neboť i v jejím případě jde jen o jeden osud z tisíců podobných.
Mnohým se jistě vedlo ještě mnohem hůře nežli nám.
Tato zpráva by měla mladším než my v hrubých obrysech ukázat, jak došlo k vyhnání Němců z Československa a jak "lidsky" (v originále "wie 'human'" - pozn. překl.) bylo přitom postupováno.
Za 33 let od vyhnání vyrostla nová generace, která zná to všechno jen z "doslechu". Tato zpráva si nečiní nijaký nárok na úplnost. Pokud obsahuje nějaké menší chyby, prosím o shovívavost: bylo mi tenkrát pouhých 16 let a mnohá ze vzpomínek začíná už blednout.
K historické orientaci budiž předesláno ve stručné a často volné formulaci několik závěrů o osudu Němců v Čechách (a "sudetských Němců" v Československu) z knihy Ericha Hanse (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) "Der Böhmerwald" (1. vydání 1964) s. 60n. 3. vydání z roku 1970:
Jako část habsburského Rakouska byly Čechy a Šumava až do roku 1806 i součástí Německé říše, v letech 1815-1866 Německého spolku. V 19. století byly vedeny o uspořádání národnostních poměrů prudké spory. Pro odpor habsburských, německých a českých kruhů zůstaly návrhy na vytvoření národnostně stejnorodých územních oblastí s dalekosáhlými kompetencemi neuskutečněny.
Nakonec se prosadil vliv uskupení Mladočechů. Ti byli nejprve svolní k tomu, propustit území, kde žilo na tři čtvrtě milionu českých Němců (v originále "3/4 Millionen Deutschböhmen" - pozn. překl.), v to počítaje i Chebsko (Egerland), propustit z českého mocenského dosahu, s postranním úmyslem ovšem tím lehčeji počeštit (v originále "so leichter slawisieren" - pozn. překl.) zbytek jazykově německých oblastí Čech. Panslavistické tendence se projevovaly stále patrněji.
Také Tomáš Masaryk, pozdější prezident, souhlasil zprvu se zachováním monarchie. Proti českému nacionalismu s jeho heslem: "Čechy Čechům!" musely však zůstat veškeré snahy uspořádat mocnářství nově na základě sebeurčovacího práva zcela bezúspěšnými.
Pařížské mírové smlouvy (v originále "die Pariser Vorortverträge", tj. doslova "pařížské předměstské smlouvy", rozuměj versailleský mírový systém - pozn. překl.) z roku 1919 obrovskou masu zemí dosavadní habsburské monarchie rozpustily do množství národních států. Právo na sebeurčení, vyhlášené ve Versailles jako základní princip, nebylo však pro Němce na Východě aplikováno. Sudetští Němci deklarovali 1918 a 1919 svou jednomyslnou vůli připojit se k Německému Rakousku (Deutsch-Österreich) a doložili ji pouličními demonstracemi. V prostoru Kaplice na Šumavě došlo ke krvavým bojům proti násilnému obsazení německých území českými vojenskými oddíly.
Po nadiktovaném připojení k Československu byli němečtí Šumavané připraveni stát se na demokratickém základě integrální součástí nového státu, ovšem za podmínky, že dojde k jeho federálnímu uspořádání, které by zajistilo ochranu práv národností (v originále "die die nationale Sicherheit gewährleiste" - pozn. překl.). Nacionalistická základní koncepce československého státu ovšem byla vedena snahou "poslovanštit" i Šumavu (v originále "strebt die Slawisierung auch des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). To probouzelo v německém obyvatelstvu Šumavy trvalý odpor. Poté, co ztroskotala myšlenka autonomie, zůstalo připojení k Německé říši jedinou možností sebeuchování (v originále "bleibt als Möglichkeit der Selbsterhaltung nur noch, an das Deutsche Reich anzuschließen" - pozn. překl.). Tak musí být hodnoceno rozhodnutí obrovské většiny v roce 1938 jako řešení problému národní existence (v originále "als Lösung des völkischen Existenzproblems" - pozn. překl.).
(redakční úprava "Thuringia Franciscana")
Mým domovem je Multerberg (osada před svým zánikem nikdy neměla jiné než toto německé jméno, zanikla však pod českým jménem Mezilesí - pozn. překl.), stavení čp. 25, politická obec Reiterschlag (dnes Pasečná - pozn. překl.), okres Kaplice (Kaplitz), farnost Německý Rychnov u Frymburka (německy Deutsch-Reichenau bei Friedberg, za války Deutsch-Reichenau bei Haslach, po válce zanikl jako Rychnůvek - pozn. překl.)., diecéze České Budějovice (Budweis). K politické obci náleželo 14 osad a samot, k farnosti 15.
Naše osada ležela na česko-rakouské hranici a počítala se k Šumavě. Ležela v nadmořské výšce 800 metrů, uvnitř území politické obce se tyčí i Tomášský vrch (Sankt-Thomas-Berg) do výše 1032 metrů. Klima je tedy poměrně drsné.
Písemně doložen je farní kostel doložen poprvé kolem roku 1386 (diecézní katalog datuje "rychnůveckou" plebánii k roku 1384 - pozn. překl.). Osada Multerberg sestávala z 13 selských dvorců, jednoho mlýna s pilou a 12 chalupnických stavení rolníků s vedlejším zdrojem výdělku, kteří své pozemky vykoupili od sedláků už na nich nehospodařících či si je propachtovali od knížete Schwarzenberga či hraběte Huyna (jméno pražského arcibiskupa Paula hraběte Huyna se stalo po první světové válce jeho útěkem z Chebu do Říma přímo symbolem proticírkevního boje nové republiky, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Huyn - pozn. překl.). Díky pozemkové reformě po první světové válce mohli tyto propachtované pozemky koupí nabýt do vlastnictví.
Můj děd byl ještě obecním pastýřem. Postavil si kolem roku 1870 domek za vsí, provozoval jako mnozí tady podomácké tkalcovství a k tomu obchod se lnem a lněnou koudelí (v originále "Flachs- und Roh-Werkgarn-Handel" - pozn. překl.). Tak se u nás "po chalupě" říkalo "Wergona". Své jméno "po chalupě" (v originále "Hausname", česky se užívá i pojem "usedlostní jméno" - pozn. překl.) měla u nás každá usedlost.
Můj otec přišel tvrdou prací a spořivostí k majetku 17,5 hektaru půdy a 18-20 kusům dobytka. 4-5 hektarů půdy tvořila ornice, asi 9 hektarů louky, zčásti velmi chudé, zbytek byl porostlý lesem. Větší část lesního majetku ležela v Rakousku. Bylo nás osm sourozenců, sedm chlapců a jedno děvče.
V zimě provozoval i otec vedle práce v hospodářství podomácké tkaní. To ovšem ve dvacátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) pomalu zanikalo. Otec se místo toho začal věnovat výrobě dřeváků. Lidé je rádi nosili do práce a děti v nich chodily za teplejších měsíců do školy.
V obci byl jeden farní a jeden filiální kostel (rozuměj zaniklý kostel sv. Václava v zaniklém Rychnůvku a obnovený kostel sv. Tomáše ve Svatém Tomáši - pozn. překl.), tři obecné školy, tj. jednotřídka ve Svatém Tomáši (Sankt Thoma) pro tamní děti a ty z Lindy (Linden) a z Lindských Chalup (Lindner Waldhäuser), sedmitřídní škola v Německém Rychnově a dvojtřídka v Horním Markschlagu (německy Obermarkschlag, osada zanikla pod českým jménem Horní Hraničná - pozn. překl.) pro děti místních i těch z Dolního Markschlagu (Untermarkschlag, osada zaniklá pod českým jménem Dolní Hraničná - pozn. překl.) a z osady Rosenhügel (také Rosenbühel, české místní jméno Růžový Vrch rovněž až po druhé světové válce při zániku - pozn. překl.). Farnost čítala asi 2500 duší. Až do druhé světové války jsme měli jednoho faráře a jednoho kaplana.
My navštěvovali kostel a školu v Německém Rychnově a měli jsme to tam dobrou hodinu cesty. V létě jako v zimě jsme museli vycházet z domova kolem půl sedmé ráno; škola začínala v osm hodin. Když nebyla zrovna školní bohoslužba, zašli jsme ještě před školou do kostela, abychom byli aspoň na kousku mše svaté. V naší škole byl už dlouho pětidenní vyučovací týden. Zatímco za Čechů (v originále "während der Tschechenzeit" - pozn. překl.) byl volným dnem čtvrtek, za Třetí říše to byla sobota. Vyučování začínalo v 8 hodin a trvalo do 11 hodin. Po hodinové polední přestávce pak podle jednotlivých tříd pokračovalo do 2, 3 nebo 4 hodin odpoledne. K obědu jsme tedy domů zajít nemohli. Dostali jsme velký, většinou suchý kus chleba s sebou, a když byl čas ovoce, příležitostně i jedno jablko. V zimě se ve škole rozdělovala polévka. Kolem ledna a února zuřívala každým rokem 8 až 14 dní tak silná sněhová bouře, že se nedalo vyjít z domu. Byli jsme pak takříkajíc odříznuti od světa.
I. Útrapy bez konce
Když se v roce 1918 rozpadla rakousko-uherská monarchie, připadli jsme násilím k Československu (v originále "wurden wir zur Tschechoslowakei geschlagen" - pozn. překl.). Češi slibovali vybudovat federativní stát podle švýcarského vzoru, upřeli ovšem Němcům možnost rozhodnout o svém vlastním postavení v lidovém hlasování. Když 4. března roku 1919 sudetští Němci demonstrovali za své sebeurčení, zahájili Češi střelbu do neozbrojeného davu; bylo několik desítek mrtvých. Potlačování práv pokračovalo. Němci a Maďaři byli degradováni na občany druhého řádu. K vyššímu postavení se nemohli nikdy vypracovat.
Je pochopitelné, že u národnostních menšin se nemohla vyvinout nijaká láska k tomuto státu. Byla tak pomalu připravována půda budoucímu připojení k Říši. Když to prezident Beneš zaznamenal, zašla už situace příliš daleko. Zato Hitler dobře pochopil, že ji může využít pro sebe. Tak lze vysvětlit i radostné ovzduší onoho 1. října 1938 (rozuměj při záboru Sudet - pozn. překl.). V listopadu onoho roku se mělo konat lidové hlasování, které mělo rozhodnout o připojení Sudet k Říši.
Jak jen ale docházelo k odevzdávání hlasů! Ve volebním lokále seděli u stolu partajní bonzové, před nimi vyloženy volební lístky a před očima všech musel volič zakřížkovat Ano nebo Ne. O výsledku takto provedených "voleb" netřeba ztrácet slova. Však se také docela brzy mnohým otevřely zplna oči. Jednoho pána jen nahradil jiný.
Onoho volebního dne byly uvedeny v život i národně socialistické organizace. Můj bratr Hans
se dal zapsat do Hitlerjugend. Když přišel domů a vyprávěl, co se stalo, musel na příkaz rodičů hned nazpátek odhlásit se. V roce 1940 následovala tak jako tak v tom ohledu "dobrovolná nutnost".
S připojením k Říši byla sudetoněmecká území přičleněna německým resp. rakouským diecézím (Rakousko ovšem už v březnu 1938 přestalo po nacistickém "anšlusu" existovat - pozn. překl.), např. k Pasovu (Passau) či k Řeznu (Regensburg). My se stali součástí diecéze Linec (Linz). Také v náboženském a církevním ohledu jsme byli my Němci různě znevýhodněni. Naše farnost, která byla jazykově čistě německá, dostala v roce 1933 faráře, který naší němčině nerozuměl slova (jde o Jana Ungera, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže a byl po pravdě v Německém Rychnově kaplanem už v letech 1922-1924, což autor textu, narozený v roce 1930, možná ani neví - pozn. překl.). Budiž k jeho cti řečeno, že byl dobrým a horlivým knězem, jazyku se rychle učil a byl u lidí brzy opravdu oblíben. Kaplanem byl Němec. Za převratu v posledních zářijových dnech roku 1938 musel farář uprchnout. Mnozí lidé z Německého Rychnova byli s ním ještě dlouho po válce, až do padesátých let, v písemném styku. Také můj bratr Zeno a já. Byl komunisty několikrát vězněn, zemřel nakonec vypovězen v internaci. Až do konce velice lpěl na naší farnosti.
Na jaře 1939 jsme od linecké diecéze dostali jednoho kněze z cisterciáckého kláštera ve Wilheringu. Ten u nás zůstal až do února roku 1946. Když nás v oné těžké době opouštěl, měli mu to mnozí za zlé. Nikdy jsme se nedověděli, zda byl odvolán klášterem nazpět či odešel z vlastního rozhodnutí.
Pokud odhlédneme od množství těch, kdo odešli do války a dokonce v ní i padli, nezpůsobila válka naší končině nijaké (hmotné) škody. Fronta probíhala daleko od nás. Jiná situace by byla, kdyby k válce došlo už v roce 1938. Pak bychom se totiž ocitli přímo mezi dvěma frontami.
Můj nejstarší bratr Alois, ročník 1924, byl odveden v létě 1943. Padl 28. února následujícího roku 1944 v Rusku. Bratr Franz, ročník 1925, byl odveden v zimě 1943/1944; po dvou měsících se vrátil zpátky pro nezpůsobilost k vojenské službě. Bratra Hanse, ročník 1927, odvedli v létě 1944. Dostal se na jugoslávskou frontu, na konci války tam padl do zajetí a byl z něj těžce nemocný propuštěn na Velikonoce roku 1946. Bratr Anton, ročník 1929, byl povolán k Volkssturmu ještě v posledních dubnových dnech roku 1945 jako šestnáctiletý. Byl nasazen u hornorakouského Rohrbachu. Dal se však brzy stáhnout a 1. května v noci přišel domů.
Malou "ochutnávku" nám válka dala znát. Jednoho krásného podzimního dne 10. října 1944 jsme otec, dva bratři a já, se dvěma volky orali na našem. Už od rána táhla nebem od jihu na sever eskadra bombardérů se smrtonosným nákladem. Obloha byla plná letadel. Náhle se nás zmocnil komický pocit. Otec pravil: "Wir packen zusammen und fahren heim (tj.,Balíme a jedem domů.' - pozn. překl.)." Sotva jsme se dostali na cestu, zavyly bomby už rovnou nad námi. Vrhli jsme se do příkopu a už to propuklo. Byli jsme zahaleni oblaky prachu a kouře. Docela dlouho jsem neviděl nic kolem. Asi tak půltuctu bomb velkého kalibru musilo být shozeno. Jeden po druhém jsme se vyhrabávali z příkopu. Nikomu z nás se nic nestalo. Později jsme našli v blízkosti místa, kde jsme orali, kráter po jedné z bomb. Dne 6. května přitáhli Američané jako dobyvatelé. Už k 1. květnu dosáhli vytyčené demarkační linie, přesněji řečeno železniční trati Linec-České Budějovice. Rusové k ní dorazili až 15. května. Jak velké území jen mohli Američané obsadit ve vlastní prospěch, kdyby nebyli tak zaslepení! Rusové by nikdy nespatřili Prahu ani Vídeň.
Doufali jsme, že za nastávajícího politického znovuuspořádání připadneme k Rakousku. Dne 15. července 1945 bylo toto očekávání hořce zklamáno. Češi se vrátili jako "vítězové" a katovi pacholci (v originále "als 'Sieger' und Folterknechte" - pozn. překl.). Měli jsme štěstí, že jsme byli dál od rány. Když pro nás nastal čas hrůzy, prvá vlna zášti a opojení vítězstvím z května a června už přece jen trochu opadla. Čeští úředníci hraniční stráže, vojáci a četníci, se vrátili na místa, kde před rokem 1938, jen o několik hodností povýšeni; kde k těm hodnostem přišli, ví Pán Bůh sám. Mnoho mužů bylo svezeno do koncentračních táborů, značný počet bez patrného důvodu. Někteří se už nevrátili nikdy. Byli doslova ubiti či ušlapáni k smrti. Mnozí byli uvězněni po několik let, jiní jen do data vyhnání. Všichni Němci od 14 let museli nepřetržitě nosit na rukávě bílou pásku s černým písmenem N; tím písmenem začínalo slovo Němec. Kdo byl přistižen bez ní, mohl počítat s těžkým trestem.
Potravinové lístky jsme dostali stejným způsobem a ve stejném množství jako Židé ve Třetí říši. Maso a tuky byly Němcům upřeny. Měli jsme doma ještě na několik měsíců uzeného, musili jsme je ale schovat pod seno a slámu. Běda tomu, u koho při nenadálé razzii našli maso či sádlo. Ten, kdo se neocitl ve sběrném táboře, byl alespoň důkladně ztlučen. Často se vynořili četníci v domech kolem oběda a nahlíželi na kamnech hrncům pod pokličky. Byli jsme rádi, když jsme uzené dojedli.
Ještě jednu událost bych tu chtěl připomenout. Dne 2. července 1946 jsem byl předvolán k pracovnímu úřadu do Vyššího Brodu. Bylo to tam dobré čtyři hodiny cesty. Můj bratr Robert (nyní řádovým jménem Zeno) šel se mnou. Vzali jsme si do ruksaku s sebou něco jídla, chleba vejce, taky trochu toho uzeného. Na cestě domů jsme se chtěli ještě zastavit při poutní kapli Maria Rast nad Vyšším Brodem. Když jsme přicházeli do její blízkosti, narazili jsme na několik četníků. Vylezli na jednu třešeň a pochutnávali si na čerstvých plodech. Jeden z nich vykřikl: "Stůj!" Přistoupil k nám a začal s obvyklým vyptáváním, odkud a kam jdeme. Pak následovala i otázka, cože to neseme v ruksaku. Museli jsme všechno vytáhnout. Tiše jsem se dovolával Matičky Boží z Maria Rast, poněvadž na dně ruksaku se dosud skrýval šrůtek uzeného. Tahal jsem zatím kus po kuse chleba a vejce. Slyšel jsem, jak četník říká: "Vajíčka! Vajíčka!" Když přišel na řadu kus špeku, řekl jen: "V pořádku!" Spadl mi metrákový kámen ze srdce. Mohli jsme pokračovat v cestě domů.
Dveře našeho stavení musila zůstat ve dne v noci otevřená, naproti tomu všechna okna v domě i ve stáji, všechny okenice a jiné otvory ve stáji i stodole naopak zavřená. Tak měli Češi kdykoli přístup do domu, ze kterého však nemohl nikdo zadem uniknout.
Během podzimu 1945 vpadlo do obce loupežné komando. Muži byli ve vojenském a ozbrojeni. Vynořili se hned tady, hned tam. Obklopili dům, vnikli dovnitř, obyvatele postavili ke zdi a pak bylo obydlí prosmýčeno odshora dolů. To, co mohli potřebovat, vzali s sebou, to ostatní bylo prostě rozmláceno na padrť. Když nenašli, co hledali, mohlo se stát, že si to s lidmi v domě vyřizovali pažbami. Naše stavení bylo bohudíky takové pohromy ušetřeno, ačkoli jsme bydlili odloučeně na samotě za vsí.
V srpnu 1945 byla provedena měnová reforma. Všechny peníze v říšských markách musely být odevzdány. Za ně jsme dostali na hlavu 40 korun. Už v roce 1938 jsme byli podobně "oškubáni": tenkrát jsme za 10 korun dostali jednu marku.
Když se maminka jednoho rána vracela od mše svaté, stál před domem četník a povídá: Paní, potřebujeme krávu! Byla donucena otevřít stáj a ten člověk si vybral z krav tu nejlepší. Ještě téhož dne ji musela odvést k transportu.
Později musela být v určitých odstupech odevzdány všechny krávy, prasata a telata. Jestli si Češi dobytek podrželi nebo byl nakonec nuceně transportován do Ruska, vymyká se našim znalostem. Nedostali jsme v každém případě ani haléř jako odškodnění. Poněvadž byla naše obec hodně odlehlá, nebyly nařízeny dodávky mléka. Sedláci stloukali máslo a prodávali ho. My museli v létě 1945 máselnici odevzdat, abychom si sami máslo nemohli stloukat a volně s ním disponovat. Dalo se však obstarat jinak a tak jsme se bez máselnice obešli. V zimě, když začala zuřit obvyklá sněhová vánice a my byli na 14 dní odříznuti od světa, auto pro mléko už k nám přes stálé pokusy odhrabat závěje neprojelo. Co nám zbývalo, než mléko vylít. Prasata jsme už stejně neměli. Pro Němce už neexistoval rozhlas ani noviny. Nedověděli jsme se o ničem, co se ve světě dělo.
Německé děti nesměly už také chodit do školy. Kvůli ubytování uprchlíků byla škola stejně už před Vánocemi roku 1944 zavřena Několika ročníkům narození tak po válce chyběly dvě školní třídy, také mému bratru Robertovi. Když jsme byli na podzim roku 1946 vypovězeni, odrostl už školnímu věku. Ti mladší přešli (rozuměj v poválečném Německu - pozn. překl.) do třídy o rok nižší. Vymýcení všeho německého zašlo tak daleko, že ani v kostele už nesměly být používány oltářní krajkové ubrusy s německými nápisy.
II. Vyhnání
Někdy v únoru či v březnu 1946 se poprvé začaly šířit zvěsti, že budeme vysídleni. Nikdo tomu nechtěl věřit. V dubnu roku 1946 se zvěst prokázala být smutnou pravdou; první rodiny obdržely příkaz k odsunu. Směly s sebou vzít 30 kilogramů na osobu a dostaly 200 říšských marek hotovosti. Později byla váha povolených zavazadel zvýšena na 50 kilogramů a pak až na 70 kilogramů, finanční obnos německé měny na 500 říšských marek. Už na podzim 1945 bylo každému Čechu dovoleno osvojit si dům či celé hospodářství. V našich končinách k tomu ovšem docházelo sotva, pokud pomineme ubytování četníků či vojáků. Při takovém předání majetku byli dosavadní majitelé prostě vyhozeni na ulici; směli vzít s sebou jen to, co měli na sobě. Mnohdy jim bylo dovoleno zůstat v nějaké komůrce domu, aby sloužili pánu domu za čeleď.
Na jaře 1946 jsem přišel za pacholka k jednomu ze zdejších sedláků, abych snad nebyl Čechy odvlečen do vnitrozemí. Byli jsme chlapci ve věku mezi 15 a 20 lety a o laciné pracovní síly měli Češi zájem.
Za místního představeného Češi vybrali mého nového zaměstnavatele. Musel cítit, že je postaven před opravdu nevděčný úkol. Musel obstarávat pracovní na robotování a jak byl odvážen dobytek, musel potřebný počet vyžadovat od zbylých lidí. Postupně se stalo mým úkolem chodit od domu k domu a vyřizovat "přání". Jak probíhalo vysídlení, byl dobytek po nich zůstavený rozdělován do dosud obydlených hospodářství. Také to patřilo k mým úkolům.Často nebyli lidé zrovna nadšeni, když jsem jim zas přivedl kus dobytka.
Počet rodin se scvrkával víc a víc. Každý týden byl vypraven jeden transport s jednou až se třemi rodinami z každého místa v celém okrese. Asi tu byl názor, že vyhnanci mají být dopraveni do americké a britské okupační zóny dobře promíšeni. My ovšem nevěděli, kan cesta povede, zda na Západ nebo na Sibiř.
V pondělí 23. září 1946 přišla řada na naši rodinu. Postihlo to z naší vsi tři rodiny a jednu osamělou ženu. Dopoledne kolem deváté hodiny přišel jeden četník a doručil příkaz k odsunu. Právě jsme u mého zaměstnavatele mlátili. Jindy se ta práce obstarávala až v listopadu. V tomto roce se mlátilo hned po žních a zrní se hned odváželo. Když jsem slyšel, že naše rodina je už také "v tom", odhodil jsem na svém místě koš - měl jsem v něm odnášet plevy - a letěl jsem domů.
Doslovné znění příkazu si už v paměti přesně vybavit nedokážu. V každém případě tam stálo psáno: jako zavazadlo si každá osoba smí vzít 70 kilogramů, stroje a nářadí musí nepoškozeno zůstat na místě, hotovost - mnoho jí nebylo -, spořitelní knížky a šperky spolu s klíčem od domu odevzdat na obecním úřadě; dům dobře zamknout a následujícího dne 24. září (1946) v sedm hodin ráno jsme se měli hlásit se zavazadly na obecním úřadě. Můj zaměstnavatel mi ještě donesl večer mzdu mně náležející; co jsem si s ní měl asi jen počít!
Panovalo všeobecné mínění, že za jeden až dva roky bude celá ta hrůza pouhým omylem (v originále "in ein bis zwei Jahren wäre der ganze Spuk vorüber" - pozn. překl.) a my se budeme moci zase vrátit domů. Z toho důvodu jsme mnoho věcí, které jsme nemohli vzít s sebou a v nových začátcích by mohly udělat dobrou službu, zahrabali do země. Tato práce nebyla pro všudypřítomný dohled českého vojska a policie bez nebezpečí. Děla se také většinou za noci. Pluh pověsil můj otec do hustých větví jedné jedle. Za noci a tmy se také přepravovaly věci k příbuzným do Rakouska. Bylo třeba nemalá porce odvahy k tomu, aby člověk nestřeženě překročil hranice.
Rozloučení s milovanými domovskými místy nám Češi mnoha svými šikanami značně ulehčili, jakkoli těžko u srdce každému z nás bylo. V jednom případě musela být nějaká paní vytažena do vozu násilím; pokoušelo se o ní zřejmě šílenství.
Na spánek nebylo pochopitelně té poslední noci ani pomyšlení. Večer jsme se ještě dlouho společně modlili a poroučeli se do ochrany Boží. Časně ráno onoho 24. září nás vzal jeden sedlák na svém žebřiňáku s málem našich zavazadel k obecnímu úřadu. Na dobytčí váze byla zavazadla zvážena a pak uplynula jedna až dvě hodiny, než nás nákladní auto odvezlo. Nejprve se naložilo věcí, co bylo na korbě místa, a nahoře se na zavazadlech usadili lidé. Když jsme míjeli naše stavení, právě z něj vyváděli dobytek.
K jedenácté hodině jsme dorazili do Kaplice; byla to kasárna. Byli jsme tam toho dne první a byli jsme vykázáni do první z místností. Ta okolnost měla mít ještě zlé následky. Zavazadla byla navršena na volném prostranství. Už přesně nevím, kolik lidí bylo nacpáno v jedné místnosti, tak 30 až 40 to mohlo být. Na zdech byly připevněny sklápěcí pryčny, obložené trochou slámy. Leželo se či sedělo v hustě namačkaném shluku těl. Stolů ani židlí nebylo, nebylo pokrývek na spaní. Každý den lidské masy nově přibývalo. Muži propuštění ze sběrných táborů tu mohli znovu spatřit své blízké, aniž by jim ti mohli něco donést.
Odpoledne a následující den proběhly klidně. V noci jsme se u svých zavazadel venku střídali na stráži. Ve čtvrtek 26. září dopoledne přišli dva páni v civilu. To, že nemají nic dobrého za lubem, bylo vidět už zdaleka. Oba vydali rozkaz přenést všechna zavazadla na kasárenský dvůr. Tady stála na jako na odiv malá decimálka. My z první místnosti jsme přišli na řadu nejdřív. Pytle byly sice doneseny na decimálku, jejich váha však oba ty bandity nezajímala. Rozpárali je, prošťourávali a vyhazovali z nich, co se jim hodilo, na hromadu vedle. Když moje matka namítla, že naše zavazadla přece nepřesáhla přípustný limit, zařval na ni jeden z těch dvou, že jestli okamžitě nezmlkne, vyrazí jí všechny zuby. Poněvadž naše zavazadla ležela až vespod, nemohli jsme je hned vytáhnout a přinesli jsme je pozdě. Celý pytel letěl na hromadu už bez prohledání. Tak jsme byli zas o něco věcí lehčí. Mezitím se shromáždilo velké množství lidí a zavazadla se kupila tak, že z nich ten či onen kus přece jen šel nepozorovaně propašovat. My oplakali i náš šicí stroj, který byl zabalen rozebraný. Vězňové museli nakradené věci odnést do jedné kolny: tam asi nakonec shnily.
V neděli dopoledne jsme musili nastoupit k odchodu na tři kilometry vzdálené vzdálené nádraží. Malé děti a staří lidé byli dost v ohrožení. Kolona byla provázena oběma zmíněnými bandity, kteří na motocyklech zástup stále objížděli, aby tu snad v jejich "ráji" někdo nezůstal.
Cestou jsme vzdorně zpívali: "In der Heimat, in der Heimat, da gibt 's ein Wiedersehn! (tj. 'Tam doma, tam doma, shledání bude zas!' - pozn. překl.)." To přivedlo náš doprovod znovu do ráže (v originále "in Rage" - pozn. překl.); jistě by nás nejraději všechny postříleli.
Na nádraží čekal vlak s dobytčími vagony; bylo jich nejmíň čtyřicet. V každém z vagonů se mělo směstnat 40 lidí i se svými zavazadly. Jeden vagon byl vyhrazen vojákům strážního doprovodu. Kolem patnácté hodiny se dal vlak do pohybu. Předtím byly vagony zvenčí uzavřeny na závoru. Jeden muž byl určen v každém z vagonů jako starší. Pro nás nastala cesta do neznáma. Po obou stranách dveří byla ve vagonu nakupena zavazadla. Uprostřed vagonu zůstal vyšetřen kus volného prostoru. Tam musel být postaven kbelík pro vykonání nutné potřeby. Lidé seděli nebo leželi na zavazadlech. Někdy se vlak řítil jako o divokém honu a zase mezitím brzdil s takovou prudkostí, že se ve vagonu lidé i jejich zavazadla v pádu mísili na hromadě navzájem.
Poprvé stavěl vlak v Českých Budějovicích. Dveře vagonu se otevřely. Jeden z mých bratří musil vystoupit a skočil z vagonu. To mu vyneslo od strážného pořádný políček. Brzy byly vagony opět zarýglovány a cesta do neznáma pokračovala. Během noci jsme přijeli do Plzně. Mnozí si s ulehčením oddechli, zdálo se, že míříme na Západ. Dostali jsme řepnou polévku; bylo to dost zadlouho po té ranní kávě. Stáli jsme s vlakem mezi jinými řadami vagonů se zbožím a uhlím. Žízeň se hlásila stále citelněji. Je jak známo horší nežli hlad a stesk po domově. Vyšli jsme hledat vodu. Kousek dál byl vodní jeřáb pro lokomotivy. Výprava nebyla bez nebezpečí, nikdo přece nevěděl, kdy vlak vyjede na další cestu nebo kdy se vynoří stráž. Trvalo však přece jen nějaký čas, než se v cestě pokračovalo. Dveře vagonu už nebyly zavřeny.
V Domažlicích, poslední české stanici, obcházel v doprovodu známých "banditů" řadu vagonů jeden Američan a ptal se, zda jsou rodiny v plném počtu. Poněvadž příslušníka jedné rodiny Češi zadržovali, Američané ji nepřejali. Dotazoval se také po stížnostech. Uvedli jsme, jak nás jeho "doprovod" oloupil, dostali jsme ale jen nic neříkající odpověď. "Doprovod" však zbledl ve tváři a byl o pěkný kousek menší než onoho dne v kaplickém lágru. Kdyby u něho nestál ten Američan a kdybychom nebyli dosud na českém území, dostalo by se mu určitě něco řádného "na pamětnou" (v originále "es wäre ihm sichr ein ordentlicher 'Denkzettel' verabreicht worden" - pozn. překl.).
Dne 30. září jsme ve Furth im Wald přejeli německou hranici. Tady jsme zase dostali zaopatření, tentokrát chleba a uzeninu. Všichni musili nastoupit k odvšivení. Nijaké vši jsme sice neměli, ale opatrnosti není nikdy nazbyt (v originále "aber besser Vorsicht als Nachsicht" - pozn. překl.). Pořádně zasypáni práškem DDT jsme vypadali, jako by na nás někdo překlopil plný pytel mouky. Také naše zavazadla dostala zásyp.
Cesta pak vedla po kolejích dál přes Řezno (Regensburg) do Norimberka (Nürnberg). Tady nám během noci podal Červený kříž krupicovou polévku. Přes Augsburg jsme jeli dál do Ulmu. Když vlak zastavil, zaznělo: "Endstation (tj. 'Konečná stanice!' - pozn. překl.)!" Bylo 1. října k večeru. Pomyslili jsme na onen 1. říjen roku 1938 s jeho heslem: Heim ins Reich (tj. "Domů do Říše!" - pozn. překl.)! Ironie osudu?
Na nákladovém nádraží jsme vystoupili a vyložili svá zavazadla. Brzy se objevil muž od Červeného kříže, podle řeči starousedlík ze Švábska (v originále "seiner Sprache nach ein Urschwabe" - pozn. překl.). Nerozuměli jsme mu jediného slova a on ani slova nám. Naštěstí sloužil jeden člověk od nás na vojně spolu se švábskými rodáky a hodil se teď jako tlumočník.
Nákladními auty nás převezli do kinlesberských kasáren (Kinlesberg-Kaserne). V místnostech stály třípatrové palandy s úzkými uličkami mezi sebou. Tísnila nás skličující otázka: jak dlouho asi nám bude pobývat pod touto kasárenskou střechou?
Následujícího jitra byli práceschopní muži a ženy rozděleni do malých skupin k vyklizovacím pracím ve městě. Mezitím nás téměř denně očkovali proti všem možným nemocem. Dne 11. října nám bylo dáno na vědomí, že polovina našeho transportu bude přepravena do tábora v Eßlingen, ostatní mají být rozmístěni do různých obcí. V sobotu 12. října ráno jsme dostali proti finanční úhradě jeden postelový rám na dvě osoby. Každý z nás měl přese v kapse 500 říšských marek. Kolem desáté hodiny jsme odjeli na nákladním autě do obce Sonderbuch u města Blaubeuren (od roku 1974 je Sonderbuch jen místní městskou části Blaubeuren - pozn. překl.). Byly jsme dvě rodiny, ta naše devítihlavá, ta druhá o šesti osobách. Jejich matka ležela v jedné ulmské nemocnici; po několika dnech zemřela. Nákladní auto zastavilo v Sonderbuchu před místní radnicí. Naše věci byly vyloženy a my tu teď stáli jako kdysi otroci na trhu. Lidé, co chodili kolem, na nás civěli a myslili si asi potichu: co jen to bude zase za "cikány"! Přáli jsme si, aby se země propadla a pohltila nás!
Uprchlický komisař z Ulmu jel s námi. Přivedl starostu a s mým otcem se společně vydali hledat ubytování pro obě rodiny. Existovalo skutečně nějaké místo pro nás v té rozbombardované zemi, beztoho už sdostatek přeplněné?
Můj mladší bratr byl nemocný. Poté, co skončilo vyučování v místní škole, byla nám k pobytu nabídnuta jedna z tříd; přinejmenším jsme nemuseli zůstat na ulici. Mohly být čtyři hodiny odpoledne, když se ti tři vrátili s radostnou zvěstí, že našli trvalejší přístřeší. S ručním žebřiňáčkem jsme převezli to málo zbylých našich věcí k vykázanému domu. Jeho pán nám ovšem nedovolil vstoupit dovnitř. Vyložili jsme věci do příkopu u cesty a naslouchali jeho spílání. Naštěstí jsme z těch nadávek mnoho nepochytili, jen něco řečí o španělské stěně. Můj otec se vrátil za starostou a prosil o pomoc. Starosta přišel, vyjednával s majitelem domu a po nějaké chvíli nám bylo dovoleno vejít. Pán domu nám později sdělil, že neměl nic proti nám a že se bránil jen proto, poněvadž zrovna rodině tak velké byl vykázán domek tak malý.
Ten domek byl vskutku velice malý. Přidělenu jsme měli podstřešní místnůstku pro rodiče a dva nejmladší sourozence a kromě ní maličkou obytnou kuchyni. Když v ní bylo nás všech devět, nemohl nikdo upadnout. My ostatní děti jsme byly rozděleny po sousedních domech.
Byli jsme rádi, že máme konečně střechu nad hlavou. Lidé ze sousedství nám hned donesli koš brambor, bochník chleba a mléko. Celý den jsme ještě nic nepojedli. Poněvadž Sonderbuch je evangelická obec, poptávali jsme se po katolickém kostele. Když jsme pak následujícího dne, tj. 13. října, šli v Blaubeuren na mši - byla zrovna posvícenská neděle - zazněla od oltáře slova: "Hier ist Haus Gottes und Pforte des Himmels (tj. 'Zde je dům Boží a brána nebes!': těmito slovy začíná Introit mešních textů k posvěcení chrámu - pozn. překl.)!" Zmocnilo se nás opravdové štěstí, neboť jsme znovu měli přinejmenším zase duchovní domov.
Starosta obce Sonderbuch se projevil jako dobrý člověk, ochotný pomoci. Ještě sobotního večera nám donesl trochu dřeva na otop.
III. Nový začátek
Můj bratr Hans odešel ihned k jednomu sedlákovi za čeledína. Robert směl ve stavení, kde on bydlel, pomáhat v hospodářství a navštěvoval vedle toho zemědělskou školu. Anton už doma chodil do tkalcovského odborného učiliště a dostal práci v jedné tkalcovně. Každý, kdo nepracoval v zemědělském podniku, musil nejprve porazit deset plnometrů dřeva, než mu pracovní úřad přislíbil nějaké pracovní místo. Tak jsme šli i můj bratr Franz a já kácet do lesa.
Při té práci jsem i zůstal, dokud jsem květnu 1947 nevstoupil ve Fuldě ke františkánům.
Otec dál dělal dřeváky; nástroje si vzal z domova s sebou. Jeho výrobky šly přímo na dračku (v originále "fanden reißenden Absatz" - pozn. překl.). Krátce před Vánocemi se v místě uvolnil malý starší domek. Nenabízel sice mnoho prostoru, ale byli bychom zase všichni pohromadě.
Můj starší bratr Franz získal práci v blaubeurenské cementárně. Pracuje tam dodnes. Ten druhý, Hans, převzal místo cestáře, navštěvoval odbornou školu, stal se cestmistrem a působí v té funkci už po několik let v Merklingen. Anton absolvoval v Reutlingen odbornou školu tkalcovskou, složil mistrovskou zkoušku a je nyní zaměstnán u firmy Interglas v Blausteinu. Robert a já, Viktor, jsme šli ke františkánům. Ten nejmladší z nás, Ludwig, se vyučil kolářskému řemeslu, aby při eventuálním návratu do starého domova měl náležité zaměstnání. Motorizací zemědělství ovšem toto povolání zaniklo. Pracuje teď v ulmské firmě Magirus, Naše sestra Katharina po vychození obecné školy navštěvovala hospodyňskou školu (Haushaltungsschule) v Untermarchtalu, sloužila pak na různých místech v domácnosti, než v roce 1959 vstoupila do kongregace Milosrdných sester svatého kříže v Gemünden am Main.
Naše stavení v Multerbergu bylo už v roce 1949 strženo. Nejprve se v místě Češi snažili usídlit Romy. Ti však zůstali jen tak dlouho, dokud mohli v chalupách najít dřevo ke spálení, pak táhli dál. Češi zřídili v okolí několik kolchozů a během roku 1959 pusté osady podél hranice prostě srovnali se zemí. Dnes na mapách marně hledáme i jejich jména (psáno v roce 1979 - pozn. překl.). Náš kostel (rozuměj v Rychnůvku - pozn. překl.) byl vyhozen do povětří na Velký pátek v roce 1959.
V létě roku 1958 jsem navštívil naše příbuzné v Rakousku a zajel jsem si při té příležitosti k hranici. Bylo tenkrát ještě vidět kostel, školu i některá stavení. Když jsem na stejná místa zavítal v létě 1966, všechno to zmizelo. V Reiterschlagu (rozuměj dnešní Pasečnou - pozn. překl.) se dosud nachází kolchoz a baráky pro vojsko, stejně tak ve Svatém Tomáši; tady byla zřízena i radarová stanice. Jinak všechno zpustlo a zarostlo křovinami a stromy. I ten, kdo znal ta místa dříve, by jen s námahou objevil základy někdejších stavení. Je tu vojenské pásmo a vstup sem je zakázán. Hranice je zajištěna plotem nabitým elektřinou a minovými poli.
Farnost Německý Rychnov pořádá každé dva roky střídavě v bádenském Mosbachu a v sousední rakouské farnosti Sankt Oswald setkání rodáků, aby udrželo jejich vzájemný kontakt. Od roku 1948 existuje krajanský list "Glaube und Heimat" jako časopis vyhnanců ze Šumavy. Informuje o její historii a zprostředkovává zprávy ze starého i nového domova.
Glaube und Heimat, 1979, č. 9-10, s. 13-19
P.S. Závěr textu v originále tvoří německý text šumavské hymny Andrease Hartauera (autor i jeho píseň jsou samostatně zastoupeny na webových stranách Kohoutího kříže).
Narodil se 23. července roku 1930 jako Viktor Gruber v Multerbergu, zcela zaniklém po druhé světové válce pod českým jménem Mezilesí. Bývala to jedna z osad politické obce Reiterschlag (dnešní Pasečná na jejím místě má tvář téměř úplně změněnou). Pověděl o sobě v obsáhlém předchozím textu vlastně téměř všechno. Zemřel pokojně v ranních hodinách dne 22. března roku 2018 téměř osmaosmdesátiletý v nemocnici východohesenského města Fulda a je pochován
na hřbitově tamního františkánského kláštera Am Frauenberg. Nekrolog na stránkách německé františkánské provincie končí slovy Písně tvorstva (Laudes creatuorum) sv. Františka z Assisi (1181-1226), napsané roku 1224 a znějící v českém překladu Jaroslava Pokorného ve svém závěru takto:
|
Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku - smrt těla, |
- - - - -
* Mezilesí, Rychnůvek / Rychnůvek / † † † Fulda (HE)
