MAX VON DER GRÜN
Z románu "Dva dopisy Pospischielovi"
"Jsi chytrý chlapec, chytrý." A sama pro sebe řekla: "Musíš vždycky říkat to, co chtějí slyšet, pak jde všecko jako po másle."
Cestou jsme na okraji silnice viděli spoustu aut, náklaďáků, tanků a vojáků, ale už jsme neslyšeli výstřely a už jsem se nebál.
Ve Waldsassenu zajel řidič ke kostelu a řekl:
"Kde je Bäckergasse, víte sami. Vystupte si, já se zase vrátím."
Matka poděkovala. Ale když auto odjelo, viděl jsem, že matka pláče, a byl jsem celý vyjevený, protože jsem nevěděl, proč pláče, neptal jsem se jí, vsunul jsem ruku do její a šli jsme přes náměstí do postranní ulice a najednou jsme byli před babiččiným domkem. Vplížili jsme se do zahrady a matka zaklepala na okenice babiččiny ložnice. Tiše. Někde jezdila auta. Matka zaklepala silněji a náhle jsem na dvorku uviděl auto, které nás přivezlo.
"Maminko," řekl jsem, "tamhle to auto, to je vojáků."
Vtom se otevřela okenice a ze tmy se ozvalo:
"Co je, kdo je tam? Je válka?"
"To jsme my," zašeptala matka.
"Kdo 'my'?" slyšel jsem.
"Margaret a chlapec."
"Božínku, Margareto, chlapče, kde se tu berete teď v noci? Počkejte, už jdu."
Trvalo dlouho, než babička v noční košili stanula u domovních dveří. Dlouhý cop, který jinak nosila stočený do drdolu, jí visel na záda.
"Božínku, Gretl, chlapče, teď v noci, kde se tu berete? Pojďte dál, božínku, chlapče, Paulínku, jsi unavený, kde se tu bereš, buďte tiše, ne tak nahlas, Gretl, copak je, kde je Albert, tak už pojďte dovnitř, něco takového, takhle v noci, a Albert s vámi není, a vy přijdete takhle v noci!"
Vešli jsme do kuchyně. Ruksak mě tížil a babička, rozčileně pobíhající kolem, mi jej sundala.
"Museli jsme utéct. Šli po nás," řekla matka.
"Kdo? Češi? Ti darebáci! Však jim to brzy spočtou."
"Ne, šli po nás henleinovci."
"Henleinovci?"
"Ano, henleinovci. Alberta sebrali včera ráno, rovnou z louky, když byl sekat v Hundsbachu."
"Sebrali? Henleinovci po vás jdou, ne Češi?"
"Češi ne," řekla matka. "Sudeťáci."
"Ti gauneři?"
"Ano, Sudeťáci."
"Božínku, teď, když přijde naše vojsko a Vůdce bude mluvit do rádia, musíte si to poslechnout, a Alberta sebrali. No ovšem, když pořád chodil s tou svou Biblí a hecoval lidi proti Vůdci. Náš ortsgruppenführer posledně povídal, že Badatelé Bible jsou naše neštěstí jako židi. Neměla sis Alberta brát, vždycky jsem to říkala, ten se pro tebe nehodí, má takové bláznivé názory, tomu není nic dobré, všem lidem věčně něco vytýkal, jako komunisti dřív před třiatřicátým, ti taky pořád něco měli, ti komunisti."
Babička byla obyčejná ženská, a jak mi vyprávěli, neměla to v životě lehké, měla šest dětí a dva muže, pět dětí jí umřelo, jedno po druhém, v jednom roce čtyři a v dalším jedno, zůstala jenom moje maminka a ta si musela vzít rovnou Čechouna. Tak se hanlivě říká těm, co bydlí na druhé straně hranice, ať mluví německy, nebo česky. Přitom můj otec byl Němec, jen bydlel v Chebu. A babička měla dva muže, jednoho zabil strom, byl dřevorubcem v Českém lese, a druhého zabil kůň, byl kočím v pivovaru, a teď je babička už hodně let sama, má domek pro sebe a je v nacistické Organizaci žen (NS-Frauenschaft), protože musí mít něco na práci.
"V domě spát nemůžete, když po vás jdou henleinovci," řekla babička a zaplétala si dlouhý cop.
"Ale Paul je hrozně unavený," řekla matka.
"Mám tu ubytované vojáky," řekla babička. Rozčileně cupitala po kuchyni. Pět vojáků. Měl jsem hlad, měl jsem žízeň a babička to věděla, protože sešla do sklepa a přinesla hrnec mléka. Mléko bylo kyselé a babičku to udivilo, že mléko zkysne v říjnu už za jeden den.
"Přece nás odsud nevyženeš," zanaříkala matka.
"Ne tak hlasitě, Gretl, vojáci by se mohli probudit, a neřekla jsem, že vás vyženu, vyspíš se venku ve stáji a Paul může spát u mě v posteli."
Ale matka mě vzala za ruku, popadla můj ruksak a řekla:
"Chlapec bude spát se mnou."
"Tobě nebylo nikdy nic recht," řekla babička matce. Odvedla nás z domku přes dvůr do stáje.
Ve stáji jsme nesměli rozsvítit a já upadl mezi kozy. Kozy byly zticha. Kozla jsem často hlídal na klášterní louce a znal mě.
"Maminko, tady to tak smrdí," řekl jsem.
"Teď spi, chlapče, ráno budou vojáci pryč. A pak budeš mít postel."
Rozhodně neříkal to, co lidé chtějí slyšet. A taky nešlo nejen snad v Německu, kde se 25. května 1926 v bavorském městě Bayreuth (v domě s adresou "Hinter der Kirche" čp. 1, pamětní deska visí ovšem na jiném, "nepravém" domě) narodil a 7. dubna roku 2005 v Dortmundu (Severní Porýní-Vestfálsko) osmasedmdesátiletý zemřel, "všecko jako po másle". Jeho třetí román "Dva dopisy Pospischielovi" (v originále "Zwei Briefe an Pospischiel") z roku 1968, který vyšel v českém překladu Věry Houbové už dvakrát (naše citace jsou z něho /ze závěru 4. kapitoly/ převzaty), se obrací jako ke své hlavní postavě právě k němu (východoněmecká DEFA dokonce uvedla roku 1970 televizní film na tuto románovou předlohu, ovšem v náležité úpravě a v hlavní roli s východoněmeckou "hvězdou" Güntherem Simonem /1925-1972/, od roku 1943 členem NSDAP, poválečným komunistou, zemřel na rakovinu v pouhých 47 letech /spisovateli bylo 42 let, když román vydal/). Jmenuje se tu Paul Pospischiel, pracuje v jedné dortmundské elektrárně, a když mu zaměstnavatel odmítne dát neplacené volno k návštěvě staré matky, vzepře se a navzdory možnému postihu v zaměstnání za matkou k českým hranicím odjede. Na české hranici se vlastně odehrává i naše textová ukázka. To odtud ve dnech kolem záboru československého pohraničí (roku 1968 uplynulo za "pražského jara" a srpnové invaze právě třicet let od té doby) přichází k příbuzným do Waldsassen matka se synem Paulem (ano, je to Max von der Grün ve vlastní své vzpomínce), když Alberta (to je Albert Mark, matčin manžel) "sebrali"(v románu na louce v Hundsbachu /dnes část města Waldsassen/, místě dnešního hraničního přechodu Hundsbach-Svatý Kříž) jako svědka Jehovova a badatele Bible a je proto ve "třetí Říši", k níž jsou tzv. "Sudety" připojovány, předurčen stát se vězněm "nápravného" koncentračního tábora. Žili předtím spolu jako rodina ve dnes po "odsunu" svých německých obyvatel zcela zaniklém Pavlově Studenci (Paulusbrunn) na Tachovsku, kde chlapec (rozuměj skutečný Max Martin von der Grün, jak je psáno na vysvědčení, navštěvoval s výborným prospěchem od září roku 1933 "republikánskou", tj. československou školu s německým jazykem vyučovacím (v románě i v textu přeložené ukázky je ovšem jmenován "Cheb", německy "Eger"). Jeho matka Margarete (*6. července 1901 - †13. února 1975) měla ho jako nemanželské dítě s Adamem Lauterbachem (1906-1945), za otce však malý Max považoval matčina manžela Alberta Marka (*1. prosince 1901- †7. listopadu 1965), figurujícího i na jeho školním vysvědčení. Ten se odepřením poslušnosti Hitlerovi, které se ostře příčí většinovému souhlasu, ba souznění Němců včetně těch "sudetských"(po válce žijících z pocitu křivdy vyhnání z domova) s tímto válečným zločincem, stává jakýmsi morálním hrdinou románu. Kritickým postojem, který Grün zaujal k nacizmu a jeho vyznavačům stejně jako k poválečné německé skutečnosti, se stal po roce 1968 vítaným autorem i v normalizačním Československu, kde vyšla téměř všechna jeho díla. To ovšem nijak neubralo jeho názorové nezávislosti a odporu ke komunistické diktatuře. Už svým uznáním vůči menšinovým názorům by jí musil být naprosto nepohodlný. Patří mezi i světově uznávané německé autory minulého dvacátého století. Matka byla, připomeňme ještě, vdaná dvakrát (po manželství s Albertem Markem měla za muže ještě Johanna Wörla /1887-1970/), sám Max von der Grün (ono "von" svědčí o dávném původu z postupně zcela zchudlého franckého šlechtického rodu) byl pak ženat hned třikrát: s Liselotte Köhlerovou od roku 1953, s Elke Hüserovou od roku 1968 a s Jennifer Hamptonovou od roku 1983. Z prvního manželství měl dceru Ritu (*1955), z druhého syna Franka (*1966), narozeného ovšem před svatbou rodičů. Příbuzenstvo při svých setkáních marně usilovalo o spisovatelovu účast, jeho dílo ovšem navazuje blízké kontakty i s námi, jeho čtenáři - a nenabízí hotová řešení, jak to snad ani nijaká literatura nechce. Je toliko korunním svědkem a o lidská práva usiluje už tím, že je psána jakoby stále na útěku právě před hotovými řešeními.
- - - - -
* Bayreuth (BY) /Pavlův Studenec / † † † Dortmund (NRW)
