ALFONS GSCHWENDTNER
Taneční zábavy v Săo Bento
Naši šumavanští předkové (v originále "unsere Böhmerwäldler Vorfahren" - pozn. překl.) v Săo Bento označovali večerní taneční zábavu, tedy ples či bál, výrazem "sums". Odpolední tanec se nazýval "domingueira". Odkud označení "sums" pochází, nepodařilo se mi zjistit. I Šumavanům v Německu, na které jsem se obrátil, bylo to slovo neznámé. Musilo asi být používáno v době vystěhovalectví našich předků a pak bylo zapomenuto. Vedle příležitostných svatebních, školních či církevních slavností byl "sums" tím hlavním potěšením přistěhovalců v jejich odloučenosti od světa.
Také později, až do začátku druhé světové války, byl to stále ještě "sums". Když už mělo Săo Bento své noviny, dalo se v nich číst: Salăo (tj. sál, salón) tam a tam, toho a toho data, "velký Sums" či také "Kirchweihsums" (tj. "posvícenský bál" - pozn. překl.). Nebo také "Kathrein-Sums", kateřinský bál - často, aby byla věc přitažlivější, s tombolou. Pokud šlo o svatební slavnost, pak to nebyl nijaký "sums", nýbrž svatební veselice i pro veřejnost či toliko pro pozvané hosty.
U vchodu do sálu stál nějaký stůl se zásuvkami. Tam seděl pokladník, mnohdy vlastník sálu. Vedle něho stála nějaká dívka nebo nějaká žena, samozřejmě pěkná a také řečná, aby každému hostu s veselým "G'schnoda" (tj. žvatláním či brebentěním, jde o typicky rakouský výraz, jinak ve slovnících "das Geschnatter" či "das Geschwätz" - pozn. překl.), připnula opentlenou kytičku na klopu kabátu, načež ten zaplatil svůj obolus, který přišel do šuplíku. Později byla opentlená kytička nahrazena tenkou barevnou stužkou, kterou si host protáhl knoflíkovou dírkou. Pro každé "sums" bývala zvolena jiná barva, takž předchozí stuha se nedala znovu použít. Nikomu nenapadlo svou stužku podat oknem někomu stojícímu venku, aby mohl vstoupit bez placení. To by stejně mohl sotva kdo využít, poněvadž pokladník každého osobně znal a věděl, kdo už platil.
Když se setmělo, "sums" začal, často pak už nazítří stálo slunko na obloze, když poslední opouštěli sál. Muzikanti tu už často byli dřív, než přišli první hosté, načež hráli až do chvíle, kdy ti poslední odcházeli. Mnohdy to byli ti starší, kdo až do svítání "schrubten" či "schwoften", jak říkali tancování. Mladší vytáhli domů, tedy "hoam", ještě za tmy, zejména když se na ně nějaké děvče (v originále "ein 'Mejscherl'/Mädchen/" - pozn. překl.) náhodou usmálo.
Téměř všichni mládenci měli tehdy proti chladu a dešti vlněnou pelerínu bez rukávů zvanou "capa", po stranách s výřezy k prostrčení paží. Přirozeně doprovázel chlapec své "Mejscherl" domů. Když nebylo děvče doprovázeno svými rodiči, pozval je chlapec pod své "capa", zejména když bylo chladno - nebo se rovnou řeklo, že je chladno. Poněvadž bylo děvče téměř vždycky menší než její "Bua" (tj. chlapec - pozn. překl.), zmizelo celé pod pelerínou, sahající mu přes hlavu. Vzpomínám si ještě, jak se za měsíčního svitu dalo vidět takové nějaké "capa" o čtyřech nohou a jedné hlavě z něj vyčnívající. Tenkrát nebylo tak jako dneska obvyklé, že se páry líbají zcela veřejně. Štěstím bylo, když si zamilovaný ulovil pod "capa" ještě ve tmě nějakou tu letmou pusu (v originále "ein Busserl" - pozn. překl.). Mohlo k tomu dojít také proto, že pod "capa" bylo velice horko a že se tam dalo z tolika letmých pus zapomenout na "G'schämigkeit" (tj. stydlivost - pozn. přelkl.)... a už to bylo.
Pokud se už děvče jednou "zapomnělo", lehce se zapomnělo znovu, když se stalo "Mejscherl" nějakého jiného chlapce. Přemlouvalo se kolem dokola a o jedno a totéž děvče byl žhavý zájem - každý z jejích ctitelů by ji také jednou rád doprovázel domů pod svým "capa". Svět byl ale tenkrát ještě hodně staromódní a taková děvčata, co se dala snáz dobýt, měla často těžkosti s tím, aby se dostala "pod čepec" (v originále "unter die Haube" - pozn. překl.), tj. aby se vdala. Ve všeobecnosti byla tehdy i starší děvčata pořád "g'schämig" a mládenci potřebovali hodně výmluvnosti, slibů a lichotek, aby svou zbožňovanou přesvědčili, že to s ní myslí vážně. - Přirozeně nebyly ani tenkrát sliby vždycky dodrženy a přísahající se tak stali křivopřísežníky (v originále "und Schwüre wurden so zu Meineiden" - pozn. překl.). Existovali však i chlapci, kteří ve svém slově stáli (v originále "die zu ihrem Wort standen" - pozn. překl.). Znal jsem jednoho, říkejme mu Sepp (tj. něco jako "Pepík", viz Wikipedia - pozn. překl.). Nebyl "deppert" (tj. hloupý - pozn. překl.), ale bral všechno hrozně vážně. Bylo tu pak jedno děvče, které poznalo za doprovodu domů už mnohé "capa". Každému z jejich majitelů však stačilo ji pod svým "capa" mít, aniž by snad uvažoval o tom, že by ji vedl někdy k oltáři. To děvče - říkejme jí Nannerl (tj. Nanynka, vlastně Anička či Andulka - pozn. překl.) poznalo Seppa a hned vědělo, že teď našla toho pravého, který si jí i sedne na lep (v originále "auch anbeißt" - pozn. překl.). Nanynka byla na Seppa velice milá a hrála rovněž velice stydlivou. O hubičku musil moc prosit a Nanynka se při ní zapýřila, jako by snad měla být vůbec první. Tak nadešly Seppovy narozeniny a Nanynka darovala svému Seppovi pár ponožek. Techtle mechtle (v originále "G'schpusi", viz k tomu https://bar.wikipedia.org/wiki/Gspusi - pozn. překl.) pokračovaly dál a Seppovo ustarané přátelstvo a příbuzenstvo zvedalo varovný prst: "Lass das Nannerl, die taugt doch nichts." (tj. "Nech tu Nanynku, ta přece není k ničemu." - pozn. překl.) Na to měl Sepp jedinou odpověď: "Ich kann das Nannerl nimmer lassen, nachdem sie mir die Socken geschenkt hat." (tj. "Nemůžu Nanynku už nikdáž nechat, když mně dala ty ponožky." - pozn. překl.)
Lidé se tenkrát nebrali tak mladí. Děvče se málokdy vdávalo v méně než dvaceti letech věku. Říkalo se, že mladší nejsou ještě "zugefedert", tj. dost "opeřená". Mládencům bylo většinou víc než čtyřiadvacet let, když se odvážili "skočit do chomoutu" (v originále "wenn sie den Sprung in die Ehe wagten" - pozn. překl.). Mnozí už měli nějaký majetek. Tehdejší děvčata ve věku, v jakém jsou dnes k vidění na tanečním parketu, si ještě nebyla zcela jista, zda Ježíšek a čáp skutečně nenosí dárky a děti (v originále "ob es den Weihnachtsmann und den Klapperstorch nicht wirklich gibt" - pozn. překl.).
Můj tatínek byl muzikant, a když šel s kapelou na "sums" hrát, doprovázela ho většinou i moje maminka. Já uličník jsem pak směl také s nimi a měl jsem dokonce to privilegium sedět na pódiu s muzikanty vedle otce, kde ostatně sedávali i jiní hoši vedle svých otců. Tenkrát býval sotva nějaký "sums", během něhož - poté, co ječný mok učinil své - mezi muži, kteří, většinou kvůli své nicotnosti, náhle pocítili velikou sílu, vznikla náhle rvačka. Pan Bollmann to ve svém listě "Volkszeitung" (Guilherme /tj. Wilhelm/ Bollmann periodikum založil v roce 1908 - pozn. překl.) nazýval nikoli "Rauferei", nýbrž "Holzerei". Pro nás kluky byly rvačky tím hlavním potěšením (v originále "Hauptgaudi" - pozn. překl.), na které jsme s napětím čekali. Z vyvýšeného pódia pro muzikanty jsme mohli pozorovat, kdo si odnese ten největší výprask. Rváči byli téměř pokaždé ti samí - určité rodiny byly svými rváči přímo proslulé. Obzvláštní bijec, tak se alespoň vyprávělo, měl být Milikerschmied. Při každé příležitosti zosnoval nějakou pranici, aby ukázal, že nejsilnější je právě on. To jen do chvíle, kdy našel svého mistra, který ho při jednom "sums" zřídil do té míry, že ho museli odnést na nosítkách do špitálu, poněvadž jízdu koňským povozem po hrbolaté cestě by nepřežil. Od té doby byl Miliker pokojný muž.
V jistých končinách, třeba ve vsi Lençol, bylo hned několik rodin s proslulými rváči. Můj otec jako muzikant už do Lençol k "sums" ani nechodil, poněvadž tam muzikanty celý večer provokovali. Když Girgl Zipprer (tj. asi jako Jirka Zippererů - pozn. překl.) přišel za otcem a povídá: "Mejsma wieda spüln" (tj. "Máme zas jít hrát" - pozn. překl.), otec jen opáčil: "Owa nit in Lenzol." (tj. "Ne ale v Lençol." - pozn. překl.) Později se tam jeden mladý muž odvážil zřídit taneční sál. Hned při prvním "sums" vypukla velká rvačka. Při druhém "sums" všechno rozmlátili napadrť (v originále "schlug man alles kurz und klein" - pozn. překl.) a hospodskému nezbylo než prchnout. Prodal pak sál jednomu z Campo Alegre a ten ho používal na skladování máty. Rvačky mezi našimi krajany byly vybojovávány téměř výhradně pěstmi. Vzácněji se protivníkovi rozbila o hlavu nějaká ta láhev od piva. Na střelné či bodné zbraně nedošlo takřka nikdy. Jinak tomu bylo, když se do rvačky zapletli "caboklos", jak se říkalo míšencům anebo také brazilským "latinos": to pak přišly ke slovu i dýky a pistole, někdy zůstali na podlaze i mrtví. Tak v roce 1924, když při jednom "sums" v Salăo Schröder (tj. ve Schröderově salónu - pozn. překl.) v Oxfordu (část města Săo Bento - pozn. překl.) bylo přítomno několik "caboklos". Některé z nich jsem osobně znal. Byl mezi nimi Chéca Munhos, známý jako vrah - měl bez důvodu zastřelit větší množství osob. Tak i v "sums" u Schrödera. Brazilci si počínali bezostyšně při tanci se ženami a děvčaty, mj. se tak chovali i vůči snaše Franze Günthera z ulice Dona-Franziska-Straße. Muž obtěžované ženy odpovědně reagoval, jeho otec stál při něm a Chéca otce zastřelil. Aby unikli eventuálnímu lynčování, sestřelili Chécovi kumpáni petrolejové svítilny (v originále "die Petroleum-Kandelaber" - pozn. překl.) ze stropu, aby mohli zmizet ve tmě.
Salăo Linzmeyer byl asi vůbec nejnavštěvovanější taneční sál vůbec. Konaly se tu nespočetné svatby, "sums" a "domingueira" tu vládly mnohokráte. Majitelem byl Josef Linzmeyer, řečený Bier-Seppl. Josef se vyučil vaření piva ve Zwieselu v Bavorském lese a vařil na ten způsob i pivo, které čepoval ve svém "salónu". Přitom se mělo už několikrát stát, že mu zásoba sladu a ječmene sotva dostačovala či mu dokonce rovnou obojí došlo. Pak nezbylo než nahradit to kukuřičným šrotem. Tomu ovšem také následovně odpovídala i chuť jeho piva. Jeho zákazníci říkali tomu pivu "Samambaiawasser", tj. šťáva z kapradiny. Když Seppl takové označení zaslechl, byl vzteky celý zuřivý (v originále "wurde er fuchsteufelwild" - pozn. překl.) a aby prosadil svou, ječel svým trochu vysokým hlasem: "Des is Clarinha vom Guatn und koa Samambaiawossa!" (tj. "To je jasná dobrota a žádný odvar z kapradí!" - pozn. překl.) Když v jeho salóně započal střet, který hrozil přerůst ve rvačku, vletěl vždycky mezi rozvášněné kohouty, aby je zklidnil. Častokráte přitom utržil pořádnou ránu.
Příležitostně se také stávalo, že se protivníci vydali na ulici, aby si rozdíly v názorech vyřídili tam. "Geh außa, wennst a Kurasche host!" (tj. "Pojď ven, máš-li kuráž!" - pozn. překl.) zaznělo přitom. Když se rvačka přenesla na ulici, šlo už víc do tuhého. Latě a tyčky z plotu sloužily jako bojové zbraně. Když byli rváči venku, vydal se Seppl úmyslně za nimi. Jednou přitom dostal latí přes kříž, vpadl do salónu a křičel popadaje dechu: "Huch, huch, huch, do draußt hauns - de vaflixten Stingl-Buam kinnans Rafn net lossn!" (tj. "Huch, huch, huch, tam venku ty zatracený Stinglovi klucí tý rvačky nedokážou nechat!" - pozn. překl.) Také když převzal salón jeho syn Paul, staral se Seppl pořád ještě o pořádek, i kdyby šlo jen o psa, který do salónu zabloudil a jehož Seppl vyprovodil ven konví horké vody.
Také v privátních domech se mohl "sums" konat, a to se pak za doprovodu nějakého akordeonu (v originále "nach den Melodien eines Schifferklaviers" - pozn. překl.) "schwofte" (tj. "kroužilo, točilo, tancovalo" - pozn. překl.) celou noc a mnohý pár se tu našel pro pozdější manželství. K pití byla kořalka z cukrové třtiny s citronem oslazená hnědým třtinovým cukrem, tak řečená "caipirinha", které si dnes cení docela mnoho Němců. K ukojení hladového žaludku a tím i ohledně tělesného blaha tu byly batáty, pečené sladké brambory, které ovšem díky chudé půdě nedorůstaly nijaké kýžené velikosti. Bylo tu skutečně nuzno - na chleba a pečivo tu nebylo ani pomyšlení. Přesto nebo právě proto tu panovala veselost, spokojenost a štěstí, poněvadž nic jiného, než co tu je, vlastně nikdo neznal.
Muzika ovšem nehrála bez přestávky. Během pauzy mezi hudebními kousky dělal hostinský obchody. Mužští se hrnuli k šenku, aby svlažili hrdla vyprahlá tancem a prolili jimi věru mnohou lahvinku piva (v originále "so Manche Flascherl Bier" - pozn. překl.). I dámám, které zaujaly místo na lavicích po straně sálu, dostalo se osvěžujícího nealkoholického nápoje zvaného "gazosa". Leckterá z nich však rovněž zamířila k šenku, aby se napila s mužem piva na veselou náladu. Zvláště dlouhá byla přestávka, když se muzikanti odešli najíst. Nijak na jídlo nechvátali a piva se tak hostinskému podařilo prodat o to víc. Pijáci spustili pak často spatra nějaký ten "Schnodahüpfl" (tj. šumavský či bavorský žertovný popěvek - pozn. překl.).
Tenkrát bylo také zvykem, že host zaplatil to, co vypil, teprve když byl "sums" u konce. Když se např. starý Sepp Zipperer ve svém sále se svým pomocníkem ani nestačil otáčet u výčepu, musel jeho syn zapisovat, co si kdo žádá. A když byl mnohdy řádný spěch, povzbuzoval otec syna voláním přes zástup žíznivých: "Schreib, Girgl, schreib, schreib!" (tj. "Piš, Jirko, piš, piš!" - pozn. překl.)
Bylo několik rodin, které se navzájem nemohly ani cítit a žily ve věčných sporech. Mnozí však, kteří se na jednom "sums" servali, se na tom příštím docela snesli: "Woaßt, i han holt scho a wengerl drunga g'hot, und in der Hitz - woaßt scho." (tj. "Víte, byl sem už maličko napitej, a v tom horku - víte už." - pozn. překl.) - "Is scho guat, is scho guat, wull ma 's vagess'n." (tj. "Už je dobře, už je dobře, chcem na to zapomenout." - pozn. překl.). Nato se to "Wiedaguatssa" (tj. "zase dobře" - pozn. překl.) muselo zapít, pivem samozřejmě, a nadále bylo všechno v pořádku.
V roce 1899 bylo v Săo Bento celkem 14 knajp a 8 pivovarů, přičemž zpočátku se pivo plnilo do lahví s korkovou zátkou. Lahve byly pasterizovány ("paspalisiert" říkal Bier-Seppl). Teprve později došlo na kovové uzávěry (v originále "Metallkapseln" - pozn. překl.).
Pivo bylo tenkrát laciné, poněvadž nezdaněné. Později se přes uzávěr musely lepit kontrolní "kolkové" či "daňové" pásky (v originále "Steuermarken" - pozn. překl.) zvané "selos". Pivovary však nelepily pásky zrovna pevně, takže se daly snadno odlepit a použít znovu - tedy ujít dani. Daňoví kontroloři byli tenkrát lidštější než dnes. Tak přišel jednou neznámý daňový kontrolor do jedné knajpy a vidí, jak se hospodský snaží "selo" odlepit. Vlídně ho oslovil: "Brich dir doch nicht den Fingernagel ab wegen der paar Réis des Selo." (tj. "Nezlomíš si přece nehet pro pár réis za 'selo'"; "réis" bylo původně množné číslo od "real", tato španělská a portugalská měna už ovšem dávno neexistuje - pozn. překl.). Jen nemnozí myslili na úplatky. Jeden z nich se jednou objevil u bratří Josefa a Wilhelma Weihermannových, kteří postavili malý průmyslový podnik. Poněvadž se ještě nevyrovnali s portugalštinou, měli jednoho dělníka jménem Schmitt, který jim tlumočil. Když fiskál (daňový kontrolor) po přezkoumání účetních knih prohlásil, že musejí zaplatit pokutu (a tajně doufal, že pokud z ní sleví, dostane úplatek), schrastil Josef, který si nebyl vědom nijaké viny, chabé drobty své portugalštiny a řekl: "Spera eu vae buscar Schnitt," (tj. "Počkejte, přivedu Schmitta.") a odešel, aby ho vyhledal. Když se s ním vrátil do kanceláře, byl fiskál pryč - asi se domníval, že "Alemăo" (tj. Němec - pozn. překl.) přinese revolver Smith & Wesson a vzal nohy na ramena.
Časy všechno mění. Minulost byla ale pěkná se "sums", svatební veselicí, divadlem či kinem u Hoffmanna - to byly tehdejší radosti. Skoro všichni lidé se tu navzájem znali, při všech podobných zábavách se setkávali navzájem, sdělovali si novinky a užívali si přitom zdejšího piva. A když byl nějaký jiný pivovar po ruce, dali se vidět (v originále "ließen sie sich nicht lumpen" - pozn. překl.) a štědře si dopřávali toho jeho moku.
Jako dobový dokument budiž tu reprodukována zpráva z tehdy vycházejícího listu "Volkszeitung" ze začátku srpna roku 1931 (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Pěkná řež (v originále "eine feine Holzerei" - pozn. překl.) se odehrála minulé neděle v Oxfordu. Ke své nástupní vizitě aranžoval nový hostinský ve Schröderově salónu odpolední taneční zábavu "domingueira" a opékání na rožni. Když to posledně zmíněné došlo svého cíle a nemálo nato vypitého ječného moku vystupňovalo tělesné blaho až k bujnosti, nedokázalo si několik mladých hochů odepřít to, aby si vybili svou bojovnou náladu na jiných (v originále "andere anzurempeln" - pozn. překl.). Jim proto udílené políčky měly ovšem ten účinek, že probudily všeobecnou bojechtivost už proto, že požitá dobrá krmě přímo vybídla k tělesné aktivitě.
Tak vznikla v krátké lhůtě velkolepá bojová scenerie, která by si zasloužila být zfilmována, neboť nijaké umění nenahradí přirozenost projevu. Sklenice létaly vzduchem, židle praskaly a brzy byla k vidění četa zhruba 15 statečných borců, jak se kolem uší pohlavkují čerstvě nacpanými vuřty tak, až praskají střívka. Když opadl povyk, mnozí se tiše odplížili dát si přiložit náplast (v originále "um sich bepflastern zu lassen" - pozn. překl.). Diváci té válečné vřavy ujišťovali okolí, že tak pěknou pranici už léta neviděli a že jistě nezaostala za nejlepšími někdejšími posvícenskými bitkami z časů bavorské hospůdky v Săo Bento spojené se jmény Kohlbeck či Zipperer (v originále "aus der Zeit der bayrischen Wirtshäusel von Kohlbeck oder Zipperer in S. Bento" - pozn. překl.). Dá se přitom ztratit pár zubů, nechybí modřiny kolem oka a zakrvácené hlavy, ale na střelné zbraně nedochází a tak ani k nijaké vážné škodě na zdraví. To stojí za pochvalu. Vůbec je takovou pranici třeba omluvit, poněvadž co by to bylo za správného mládence, kterému by se nedostalo alespoň jednou řádného nářezu (v originále "muss auch mal seine ordentliche Dresche kriegen" - pozn. překl.), jinak by později neměl nijaké krásné vzpomínky k ohlédnutí."
A ještě dva inzeráty z tehdejšího "Volkszeitung" v originále:
"Salăo Linzmeyer / Ostersonntag, den 3. April 1931
/ Sums. /
Musikkapelle Jakusch Săo Pedro / Zu zahlreichen Besuch ladet ein / Der Wirt."
(tj. "Salón Linzmeyer / Neděle velikonoční 3. dubna 1931
/Sums./
Hudební kapela Jakusch ze Săo Pedro / K hojné návštěvě zve / hostinský."
"Salăo Schiessl / Serrastraße Km. 79 / 1. Osterfeiertag 5. April
/ Großer Sums./
Es ladet freundlich ein / Der Wirt.
(tj. "Salón Schiessl / Serrastraße Km 79 / 1. svátek velikonoční 5. dubna
/ Velký "sums". /
Přátelsky zve / hostinský.
Hoam!, 2007, č. 1, s. 11-15
Zní to místy jako nějaké vyprávění ze šumavské či bavorské vsi, a přece jde o téměř dnes osmdesátitisícové město Săo Bento do Sul v jižní Brazílii. Jeho anglické webové strany mají kupodivu i odkaz na brazilské Čechy, ačkoli jeho počátky, sahající do půle 19. století, odkazují do Hamburku a ke zdejší Colonisations-Verein, založené tu v roce 1849 (viz Wikipedia). Začátkem září se tu dodnes konávají tzv. Jogos Germânicos, tj. Německé hry v rámci slavnosti zvané Schlachtfest, tj. "zabijačka". Alfons Gschwendtner, autor předchozího textu, v Săo Bento, spolkový stát Santa Catarina, dne 18. dubna roku 1919 přišel na svět. Jeho otec se narodil na lodi a byl tudíž považován už za Brazilce. Matka přišla do Brazílie šestiletá ze Slezska se svými rodiči Franzem a Mathildou Görtlerovými. Alfonsův děd Georg Gschwendtner pocházel z usedlosti zvané "Stinglhof" v Železné Rudě, babička Franziska, roz. Schmidtová byla mlynářova dcera z Brčálníku (Frischwinkel). Prababička byla roz. Baierlová z usedlosti "Leopoldhof" v Hamrech (Hammern). Alfons mohl šest let chodit do tzv. "Schwesternschule", kde se zpočátku učilo jen v němčině a psalo kurentem. Po vychození školy pomáhal otci v jeho cihelně a na poli. Čtrnáct let pracoval v jedné místní čokoládovně a osamostatnil se poté s otcovou cihelnou, následovně byl 27 let zaměstnán v továrně na nábytek, kde se stal dílenským mistrem. Roku 1990 přinesl krajanský list "Sudetenpost" zprávu, že "senior" (tehdy jednasedmdesátiletý) německé komunity v Sao Bento Alfons Gschwendtner se zasloužil o přejmenování jedné části města Săo Bento na "Böhmerwald", aby mohl následně prohlásit: "Ich wohne wieder im Böhmerwald", tj. "Bydlím zas na Šumavě". V době, kdy vyšel v krajanském měsíčníku jeho text (tj. o 17 let později než zpráva v "Sudetenpost"), provázený i autorovou podobenkou, byl už osmaosmdesátník 28 let na penzi. Z další zprávy, tentokrát v periodiku "Nachrichten der Sudetendeutschen in Baden-Würtenberg" z roku 2012, se pak dovídáme o jeho podílu na vzniku knihy o Šumavanech v Brazílii (vzpomínky Josefa Zipperera, jehož syn Martin je i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže) a o tom, že Alfons Gschwendtner zemřel v roce 2010.
- - - - -
* Săo Bento (BRA) / † † † Săo Bento (BRA)
