LOTTE GUGGEISOVÁ
Útěk z Čech 1948
Naše rodina dostala dvakrát rozhodnutí o odsunu, pokaždé bylo ale vzato zpět. Rodiny s práceschopnými mladými lidmi měly být zadrženy, na druhé straně však byly osoby jiné nečekaně zařazeny do transportu z důvodu vypovězení ucelených rodin. Asi dvanáct rodin z Hojsovy Stráže tak mohlo či muselo spíš "zůstat doma". Naše stavení stálo stranou farní vsi. Ušel snad také proto déle pozornosti nových uchvatitelů, kteří se raději usazovali v uzavřených osadách, kde se cítili přece jen bezpečněji.
Pocit sounáležitosti těch, co byli určeni zůstat, po všeobecném vyhnání ovšem jen vzrostl. Za nedělních odpolední se většinou setkávaly k posouzení své situace a ke konfrontaci názorů, obohacených o nové informace. Ti mladší využívali takových besed i k tanci, rovněž v našem domě. Jako ostatní sedláci, co zůstali, pracovali mí rodiče a moje čtyřiadvacetiletá sestra Anna na našem "znárodněném" dvoře (v originále "auf unserem verstaatlichten Hof" - pozn. překl.). Neměli nijaká práva, jen sloužit jako nějaká čeleď na majetku, který byl předtím jejich. Moji jednadvacetiletou sestru Rosu se čtrnáctiletou její kamarádkou z našeho sousedství Marií Pflanzerovou (Hinterbartl Marerl, tj. "Maruška 'Zadních' Bartlů" - pozn. překl.) zaměstnal jako "děvčata pro všechno" jeden hotel v Železné Rudě (v originále "Markt Eisenstein" - pozn. překl.). Každou druhou neděli směly alespoň na odlopedne domů, v pondělí brzy ráno musely ovšem být už zase ve službě.
Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 odvlékali Češi zesílenou měrou i z našich končin mladé Němce, vyřazené z odsunu, na nucené práce do vnitrozemí. Postihlo to i už zmíněnou rodinu Pflanzerovu v našem sousedství (tj. ony "Zadní Bartlovy" - pozn. překl.). Aby ušli deportaci, prchali mnozí mladí přes blízkou hranici.
Na jaře 1948 si vzal můj roku 1946 do Hesenska vysídlený bratranec Franz Wierer (jejich stavení se říkalo "Lorenz-Hof") dovolenou, aby zjistil, jak se vede příbuzným v Bavorsku a v Bádensku-Württembersku. Nejprve navštívil tetu Rosu a bratrance Rudi Zivnych v Schlatzendorfu u Viechtachu. Potkal tam i mou sestru Rosu, která stačila prchnout "na Západ" v půli března toho roku. Rosa vysvětlila Franzovi celou situaci a poprosila ho, zda by se s ní nevydal k našemu "Bartl-Hofu", aby jí pomohl odnést pár věcí odtud ještě předtím, než se k útěku přes hranice seberou i rodiče. Jeli vlakem z Viechtachu do Lamu, pochodovali pak celí bledí asi tak pět hodin přes hranice až k nám a ještě té noci obtíženi zas nazpátek do Lamu. Tam vyložili zavazadla. Trmáceli se opakovaně touže cestou ještě několikrát.
Na 4. dubna domluvila Rosa s rodiči náš útěk. Rozloučení s domovem, stavením a dvorem ("von Haus und Hof"), s kostelem, hroby jejich mrtvých bylo pro mou osmačtyřicetiletou matku a dvaapadesátiletého otce trýznivé. Opustit domov znamenalo vzdát se něčeho důvěrně blízkého. Hory, pole, luka a ves byly dosud stejné, lidé, kteří sem nově přišli, byli však cizí, jejich řeči nebylo rozumět. Všichni příbuzní žili už teď v Německu. Mí rodiče věděli, že je tam čekají těžké časy: hlad, bytová nouze, nezaměstnanost a stesk po ztraceném domově k tomu všemu. Útěk byl však i cestou ke svobodě a jednou snad, až se poměry změní, bude možné myslet na návrat.
Před odchodem z domu kolem jedenácté večer požehnala maminka ještě dobytek, pokropila každého z členů rodiny svěcenou vodou a zhasila světlo. Oba bratranci Franz a Rudi, obě mé sestry Rosa a Nandl (Anna) vlekli každý po velkém zavazadle, otec jedno menší. Měl se totiž starat o maminku, která vedla za ruku mě (byla jsem tenkrát čtyři a tři čtvrtě roků stará) a Waltera (Annina šestiletého syna). Walter nesl ve své školní brašně (říkali jsme jí u nás "Schulbuttn") vařená vejce (úplně jako v truchlohře /Trauerspiel/ "Graubte Hoamat", uvedené 2006 a 2007 v Eschlkamu - jejím autorem je arciděkan Msgre Leopold Klima, rodem z Červeného Dřeva /Rothenbaum/, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Pro útěk jsme volili stejnou cestu jako předtím ti, co pro nás přes hranice přišli. Nikým neobtěžováni jsme dosáhli bavorského území. Při překračování horského hřebene jsem na jednom téměř rovném, trochu bezlesém místě při ohlédnutí spatřila zcela zřetelně svého anděla strážného, jak se vznáší za námi nad vrcholky stromů. Když jsem se, už zase v lese, cestou do údolí ohlédla nazpátek, už tam anděl nebyl. Pravděpodobně řekla maminka Walterovi a mně, že nás opatruje náš anděl strážný a já si ho vybavila v bujné fantazii, jak jsem ho znala z obrazů doma na zdi, že přede mnou na nebi doslova ožil.
Když jsme za svítání scházeli za Lohbergem k prvním bavorským stavením, ptala jsem se prý maminky, do kterého z těch domů jdeme. Vytryskly jí slzy nad tou dětskou logikou: odešli jsme přece z našeho domu a musíme teď vstoupit někde do jiného.
Statečně jsem si vykračovala sotva pětiletá na té mnohahodinové cestě vysokým sněhem. U známých z dřívějška jsem si trochu odpočali a pak jsme šli dál asi čtyři kilometry do Lamu, kde jsme se ohlásili na obci. Nákladní auto nás pak vzalo s věcmi, které jsme odnosili přes hranice a měli je schovány v Lamu u známých, do tranzitního hraničního tábora ve Furth im Wald, kde jsme pak strávili šest týdnů. Rokem 1948 stále narůstající proud běženců přinášel táboru enormní problémy. Jeho kapacita byla tenkrát tři roky po válce určena už jen pro 1200 osob a v květnu 1948 jich byl náhle rázem dvojnásobek.
Patřili jsme k těm "šťastlivcům", kteří nalezli útočiště v jednom z dvaceti dřevěných baráků. Na 600 uprchlíků se usídlilo v opuštěných železničních vagonech, mnozí museli vzít zavděk přespáváním na holé zemi. Franz, Rudi a Rosa se odvážili ještě jednou nebezpečné cesty k nám domů, aby přinesli věci, které tam dosud ležely tajně ukryty.
Od konce května pracovali mí rodiče a Rosa ve službě u jednoho sedláka v Gäuboden (také Dungau, oblast jižně od Bavorského lesa podél toku Dunaje bez pevně určených hranic - pozn. překl.), než se jim po půldruhém roce podařilo propachtovat si jeden statek. V roce 1952 pak získali vlastní malé hospodářství a měli od té doby i opravdu znovu svou vlastní střechu nad hlavou.
Glaube und Heimat, 2008, č. 4, s. 76-77
P.S. Poměrná ojedinělost tohoto svědectví je dána především letopočtem, k jehož neblahému výročí bylo po šedesáti letech publikováno. Po únoru 1948 ovšem odcházeli po Němcích a s Němci i mnozí Češi, kterým se náhle stala Šumava jako těm, kdo tu byli po staletí domovem, náhle, ale už také vlastně provždy osudem. Napadají mne z těch tisíců a tisíců hned na počátku tři jména z nejdražších: Jan Čep, Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid.
Vyhnání z Hojsovy Stráže
Pietní vzpomínkou uctilo Sudetoněmecké krajanské sdružení dne 22. ledna 2006 výročí zahájení tzv. "odsunu" (v originále "Vertreibung" - pozn. překl.) před 60 lety. Tehdy 25. ledna 1946 přivezl vlakový transport Československých státních drah z Českých Budějovic na nádraží ve Furth im Wald prvních 1205 vyhnanců z domova. "To zde je opravdu zvláštní místo dějin," řekl poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, když mohl shlédnout dosud stojící baráky někdejšího hraničního tranzitního lágru (Durchgangslager).
Už v zimě 1945 proskakovaly den za dnem určitější zprávy o chystaném vyhnání Němců. Když bylo posléze jasné, že Němce čeká jen vysídlení, že obnovené Československo chce jen zemi, kterou Němci obývají, nikoli je jako její obyvatele, pokoušeli se mnozí ze zmíněných zachránit alespoň něco ze svého movitého majetku, alespoň část svých nezbytností zachránit před příchodem českých osídlenců. Bylo to ovšem nebezpečné. Pokud by někoho takového dopadla česká hraniční kontrola, následoval by peněžitý trest, mučení nebo vězeňská vazba, nejspíš podle libovůle ozbrojenců. Odnášené cennosti byly ovšem okamžitě zabaveny. Bez varování zastřelily hlídky na hranici četné osoby z jiných míst v okolí. V těch dobrodružných nočních putováních se odnášely zejména novější dokumenty, ošacení, boty, ložní povlečení, něco nádobí, případně i jiné cennosti "načerno" přes hranice, aby nalezly útočiště u známých v Lohbergu a Lamu na jejich půdách, v kolnách a stodolách. Každá taková "pašerácká" výprava stála značnou námahu, neboť těžký náklad se nesl mnoho hodin cesty. Kromě toho byl stálým průvodcem tam i nazpátek za každého okamžiku strach z obávaného "Stůj!" české hlídky. Mí rodiče, zejména maminka, trávili v tísnivém čekání a také modlitbách bezesné noci, když se mé starší sestry Nandl a Rosa vydávaly na takové výpravy. Dodnes cítíme ovšem vděčnost rodinám přátel v Lohbergu a Lamu za poskytnutou pomoc.
Dne 14. dubna 1946, tj. na Květnou neděli (!), se uskutečnil i první transport v rámci odsunu z Hojsovy Stráže (Eisenstraß). Bylo v něm 45 rodin o 145 osobách a po několika dnech jejich pobytu ve vyhnaneckém táboře v Alžbětíně (německy ještě nedávno předtím Elisenthal - pozn. překl.) byla většina naložena 20. dubna na blízkém hraničním nádraží Železná Ruda do některých ze 40 vagonů vlaku, mířícího přes Nýrsko (předtím Neuern) do zmíněného tranzitního tábora ve Furth im Wald. Tam sestával příjem vedle uvítání z odvšivovací procedury novým tehdy "zázračným prostředkem" DDT a lékařské prohlídky. Pokud dopadla dobře, byl dotyčnému vystaven zdravotní průkaz. Vysídlenci mohli využít umýváren a dostali teplou stravu. Když prošli přijímací procedurou, mohl se transport pohnout dál.
Po zmíněném prvním z transportů dne 17. dubna následovaly ještě tři: druhý 3. května zahrnoval 27 rodin o 96 osobách, třetí 17. května 12 rodin o 54 osobách a čtvrtý, ten poslední, 28. května 10 rodin o 51 osobách.
Mnozí z těch, kdo byli určeni k vysídlení, nečekali ovšem vůbec na úřední postup a už předtím, než by byli zařazeni do některého z transportů, prchli přes blízkou hranici do Bavor. Vzali s sebou ovšem jen tolik, co stačili unést.
27. května 2006, den předtím, než jsme si měli připomenout 60. výročí posledního z transportů z Hojsovy Stráže, nabídli jsme zájemcům putování po oné neznačené "cestě", po které tehdy mnozí týdny a měsíce předtím, než měli nastoupit k "odsunu", zachraňovali za cenu osobního ohrožení něco z toho, co jim připadalo cenné, temným lesním bezcestím do bezpečí na bavorské straně.
Glaube und Heimat, 2006, č. 3, s. 68, č. 4, s. 80 a č. 5, s. 87
Zemřela Steffi Fellnerová
Na plicní embolii zemřela dne 20. listopadu roku 2015 Hojsova Stráž čp. 67 v Oberammergau (hornobavorská obec v zemském okrese Garmisch-Partenkirchen leží v údolí řeky Ammer a je v celém světě proslulá tradicí svých pašijových her - pozn. překl.) Steffi Fellnerová ve věku 82 let. Množství lidí se s ní přišlo naposledy rozloučit při smuteční mši a následném uložení do hrobu (v originále "beim Requiem und Begräbnis" - pozn. překl.). Steffi učila u benediktinek v Eichstättu (hornobavorské město, sídlo stejnojmenného zemského okresu - pozn. překl.) vedení domácnosti (v originále "Hauswirtschaft" - pozn. překl.) a vařila až do svého onemocnění na roztroušenou sklerózu (v originále "Erkrankung an M.S." - pozn. překl.) téměř pět let v oberammergauské mateřské škole (v originále "Oberammergauer Kindergarten" - pozn. překl.). Byla sestrou Gerharda Fellnera (ten zemřel už v roce 2000 a je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), se kterým jsem roku 1991 na naléhavou prosbu Georga Linzmeiera převzala domovské důvěrnictví Hojsovy Stráže (rozuměj i domovskou rubriku na stránkách krajanského měsíčníku Glaube und Heimat, kde vyšel i tento text - pozn. překl.). Gerhard velmi lpěl na svém šumavském rodovém původu. Dokázali jsme v letech 1992-1994 dát do pořádku hřbitov v Hojsově Stráži, při čemž pomáhal i se svými syny a roku 1998 jsme uvedli do pohybu obnovu zdejšího kostela. Poněvadž Gerhard v roce 2000 zemřel, nestačil už zažít slavnostní znovuvysvěcení kostela roku 2001. Smrtelný pracovní úraz připravil 29. července manžela Emmi (tj. Emilie - pozn. překl.) Fellnerové (narodila se 4. srpna 1900 v Hojsově Stráži, její téměř o čtyři roky mladší muž Johannes B. /zřejmě "Baptist", tj, Jan Křtitel/ Fellner, jehož si brala v Hojsově Stráži 14. května 1927, přišel na svět 21. května 1904 v Grafenriedu /dnes zcela zaniklá Lučina/ - pozn. překl.) o život v pouhých 32 letech věku. Došlo k dražbě domu, ve kterém truhlář a tesař Fellner provozoval svou živnost a nahoře bydlila jeho rodina (dnes je na adrese Hojsova Stráž čp. 67 pension Rychta - pozn. překl.). Emmi Fellnerová, roz. Spathová, se s dětmi přestěhovala nazpět do svého rodičovského domu, zvaného Posthof (otec tam byl vrchním poštmistrem, dům měl čp. 3 a je dnes přestavěn na rozlehlou bytovku - pozn. překl.). V někdejším Fellnerově domě (v originále "im früheren Fellnerhaus" - pozn. překl.) byla později zřízena mateřská škola (v originále "Kindergarten" - pozn. překl.). Za války byla paní Fellnerová zaměstnána na zdejší poště (tj. ve svém rodném a rodičovském domě - pozn. překl.). Spolu se svými třemi dětmi Alfredem (*1928), Gerhardem (*1932) a Steffi (*1933) byla násilně vysídlena hned prvým transportem odsunu dne 14. dubna 1946 na Květnou neděli (v originále "am Palmsonntag" - pozn. překl.). Rodina se ocitla v Nördlingen (někdejší říšské město ve Švábsku /1998 slavilo 1100 let trvání/, dnes velké okresní město v bavorském zemském okrese Donau-Ries - pozn. překl.). Poněvadž Emma Fellnerová nebyla nikdy členkou NSDAP, dostala brzy pracovní místo v Anger u Bad Reichenhall (blízko rakouského už Salzburgu - pozn. překl.)/ Později vedla poštovní úřad v Pfaffenhausen u Mindelheimu (v hornošvábském zemském okrese Unterallgäu, spolkový stát Bavorsko - pozn. překl.). V roce 1939 se Fellnerovi spřátelili s jednou rodinou, pobývající v Hojsově Stráži (tehdy už "říšské" - pozn. překl.) na dovolené. Syn Alfred dostal od této rodiny pozvání k nim do Finthen bei Mainz (dnes je Finthen místní částí města Mohuč /Mainz/, metropole spolkové země Porýní-Falců /Rheinland-Pfalz/ - pozn. překl.). Během války se pak zpátky na Šumavu už odtud nedokázal nikdy vrátit. Našel ve Finthen nový domov a láskyplné pěstounské rodiče, chodil tu i do školy a začal se pak učit na zahradníka. Učňovský poměr skončil v roce 1947. Následně pak pracoval v zahradě, patřící k mohučské nemocnici sv. Hildgardis, vedené řádovými sestrami. V té době v něm dozrálo rozhodnutí věnovat život Bohu. Na prvním poválečném Katolickém sněmu v Mohuči poznal opata kláštera v Ettalu (asi 10 km na sever od Garmisch-Partenkirchen - pozn. překl.), na něhož se obrátil ohledně svého vstupu do benediktinského řádu. Roku 1950 složil už v klášteře Ettal své prvé a tři roky nato i věčné sliby (v originále "die ewige Profess" - pozn. překl.). V roce 1986 zemřel na srdeční infarkt.
Gerhard navštěvoval od roku 1949 řezbářskou školu v Oberammergau. Šest let nato zdědil po osamělé krejčové, u níž bydlil v nájmu, její dům. Steffi a matka se tam v roce 1957 nastěhovaly k němu.
Gerhard, jeho žena a děti jsou a byli velice spjati s pašijovými hrami. Ten, kdo na nich směl spolupracovat, musil tu být buďto narozen nebo tu musil alespoň 20 let bydlit. Rozhodnutím soudu z roku 1990 smí se teď na hrách podílet i vdané ženy každého věku, zatímco předtím to bylo dovoleno jen těm svobodným do 33 let. Gerhard hrál už v roce 1970 menší role, 1980 vystoupil v roli Šimona Kyrénského (to je ten, kdo pomáhá Kristu nést kříž - pozn. překl.), dcera Theresa Maří Magdalenu. Kvůli 350. jubileu se králo i roku 1984, Theresia hrála Marii a otec Gerhard apoštolem Matoušem. V roce 1990 hrál syn Georg apoštola Ondřeje a syn Christoph Nikodéma (to byl farizej, který uvěřil Kristu - pozn. překl.), 2000 a 2010 vystoupil Georg v roli apoštola Tomáše, syn Paul byl v obou těchto letech sólovým tenorem.
Pán Bůh kéž dá Steffi Fellnerové věčný mír, jejím blízkým náleží naše upřímná soustrast.
Glaube und Heimat, 2016, č. 2, s. 60-61
Když jí bylo pět let (narodila se v Hojsově Stráži 11. července 1943), ocitla se roku 1948 v táboře pro vyhnance z Čech v bavorském hraničním Furth im Wald a ví tedy, o čem je řeč. Jak připomněla mezi jinými pamětníky na webových stránkách Realschule Furth im Wald, objevila tenkrát při procházce táborem litinová kamínka, na kterých se vařilo a u kterých se dalo v zimě, vyznačující se množstvím sněhu a velkými mrazy, i trochu ohřát. Lotte Guggeisová, roz. Wiererová (jejich stavení se říkalo "Vorderbartlhof", tj. "dvorec u Předního Bartla"), se v roce 1991 ujala funkce zpravodaje rodácké rubriky Hojsovy Stráže v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat a vede ji dál. Působí také v předsednictvu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Bad Kötzting (sama opakovaně prezentuje svou adresu Hauser Mühlberg 15, 934444 Kötzting), kde nyní žije, a v okrese Cham. Když jí byla za angažovanost, s níž se ujala vedle zmíněného postu "Heimatbetreuerin" i rodáckých setkání a obnovy hřbitova v rodné obci, udělena roku 2006 pamětní medaile sv. biskupa Johannese Nepomuka Neumanna, napsal Erwin Wierer, který na slavnosti, konané při té příležitosti v hotelu Neuwaldhaus v Bavorské Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein), také promluvil za krajany vyhnance ze sousedních Hamrů (Hammern), že kdysi prý prchla přes horu Ostrý (Osser) provázena rodiči a andělem strážným. Vyhnanci a uprchlíci vědí o andělech opravdu víc než ti ostatní.
- - - - -
* Hojsova Stráž
