FRANZ HAAS
Svatba v Pomalší
Mnohotvárné jsou obyčeje našeho lidu, který obývá i ony končiny, odloučené od dopravního spojení s většími městy včetně železniční sítě, tak hustě protkávající nyní naši vlast. Jen tam je možné předávat si z pokolení na pokolení ony zdávna zděděné úkony, spojené pevně s koloběhem roku a naplňovat je novou potěchou a zalíbením, opakovat je s jistým druhem svědomitosti, jako by šlo o nějaké církevní přikázání, o nějaké úřední nařízení, o nějaký odkaz uctívaných předků.
A takovým odkazem i jsou; prastarý, často nezbadatelný je původ mnohých mravů, upomínajících mnohdy na animální přírodní kulty (v originále "an den sinnigen Naturdienst" - pozn. překl.) našich pohanských prarodičů. Každé údolí má své vlastní prapůvodní zvyky, které často mají obdobu jinde, často ale vystupují ojediněle a tak přiléhají povaze populace, že se podle těch prostých obyčejů dá posuzovat duševní život místních lidí. Chci pro své líčení zvolit onu šumavskou končinu, tvořící nejzazší jih země (rozuměj tu české - pozn. překl.), onen klín, vybíhající vůči kmenově spřízněným Horním Rakousům, náležející (rozuměj s rakouským sousedstvím - pozn. překl.) k pramenné oblasti řeky Malše (Maltsch) a ovládaný horou nazývanou Dopplerberg (německé místní jméno vyjadřuje její dvojitý vrchol, česky je dnes na mapách označena jako Jelení vrch - pozn. překl.). Obyvatelstvo je veskrze národnostně německé. Lopotně zápolí s půdou o zemskou úrodu a co nenabízejí pole a luka, musí dodat les, který kdysi oplýval rozlohou a silou, nyní však vůčihledně řídne.
Ačkoli je území vroubeno dvěma železničními tratěmi, má většina obyvatel jen málo příležitostí rozhlédnout se po širém světě.
Každoročně sice jich velká část opouští domov, aby si ve Štýrsku či Korutanech přes léto jako kopáči (v originále "Teichgräber (Erdarbeiter)" - pozn. překl.), tesaři či zedníci vydělali alespoň tolik peněz, kolik by jim a jejich blízkým pomohlo přestát zimu; hodně silných mládenců následuje také císařské prapory a pozná pod nimi cizí kraje, cizí mravy a také lepší život nežli je čeká doma. Toto dočasné odloučení s sebou však nenese nijaké oslabení zděděných domácích obyčejů, naopak je spíše posiluje, poněvadž bezstarostnější způsob života v zimním období vábí k tomu, aby byly znovuopětovány a oživeny.
Nejvýznamnější úseky lidského života, ať už v občanském či církevním roce, jsou i příležitostí k mnohému obřadnému konání, ke svátečním rituálům, jejichž podkladem je někdy zbožná víra, někdy naivní pověra. Křest, svatba a pohřeb jsou základními životními mezníky už proto, že těm, kdo se dennodenně plahočí v potu tváře, umožňují dopřát si určitý čas klidu a dostát povinnostem, jimž dostát vyžaduje náboženství či mrav.
Pestrým veselím hýří především svatební slavnost. Už před ní obchází nevěsta, provázena pomocnicí, stavení od stavení domovskou ves a prosí o "Haussteuer" (také "Aussteuer", "Hochzeitsgeschenk"), tj. svatební dary, kterých se jí také po mnoha otázkách "zvědavých ženských" v podobě lnu, vajec, obilí, vzácněji také peněz, i dostane. Často je očekáváno rovněž nějaké "Aufwartung", tj. pohoštění, sestávající z másla a bílého chleba, vaječných pokrmů a sladké kořalky.
Osm dní před svatbou počíná činnost družby (v originále "der Brautführer", česky i tlampač nebo zváč - pozn. překl.) a jeho pomocníků, mládenců (v originále "die Junggesellen" - pozn. překl.). Klobouk ovinut snítkou rozmarýny, zcela pokryt početnými pestrými hedvábnými stuhami, kráčel družba s holí (v originále "Rohrstock", tj. doslova "rákosová hůl", zvaná i "španělka" podle "španělského rákosu /ratanu/", z něhož byla zhotovena - pozn. překl.) zdobenou kyticí květů jako dalším, všem viditelným znamením své důstojnosti. Tak putují ke všem příbuzným, známým a sousedům pozvat je ke svatbě. Dobře nastudované, prastaré říkání z družbových úst je k tomu úvodem.
"Nun, mein liaba Veda und Hausherr,
werds ihr mir meine große Grobheit nit in Uebel aufnehmen,
daß ich euch heut' so spät überlaufen tu,
denn wir sein zwei aus'gschickte Bot'n
von dem vielgeliebten Jungherrn Bräutigam
samt seiner vielgeliebten Jungfrau Braut.
Sie lassen euch einen schön' gut'n Morgen (Abend)
und drei ganz freundliche Gelobt sei Jesus Christus! vermeld'n
und weil sich die zwei Personen in den Stand der Ehe begeben wollen,
so wollen wir sie leiten und ihnen Beistand zu leisten,
das G'leit geben bis zu ihrer Behausung;
alldort lassen sie hingeben
eine Suppe, saures Kraut, ein' Trunk Bier und ein' Bissen Brot
und alles, was uns Gott beschützet und bescheret hat,
das alle eingeladenen Hochzeitsgäst' mit Freud und Einigkeit verzehren helfen."
(tj. "Inu, můj milý pane otče /doslova 'Inu, můj milý strýci a domácí pane' - pozn. překl./,
za zlé mi nemějte moji velkou neomalenost,
že vás dnes tak pozdě obtěžuju,
neboť my jsme dva poslové vyslaní
od přerozmilého mladého pana ženicha
spolu s jeho přerozmilou pannou nevěstou.
Dávají vám vzkázat pěkného dobrého jitra (večera)
a třikráte Pochválen Pán Ježíš Kristus!
a poněvadž se ty dvě osoby chtějí oddat stavu manželskému,
chceme je vést a prokázat jim podporu,
dát jim doprovod až k jejich příbytku;
všude tam dejte podat
polívku, kyselé zelí, lok piva a sousto chleba
a všechno, čím nás Pán Bůh zahrnul a podělil
a co pomůže všechny pozvané hosty radostně a svorně nasytit.")
Nato bylo pozvání opětováno vlastními slovy. Vzápětí přispěchala hospodyně či její dcera s bochníkem bílého chleba a pobídla švarné "zváče" (v originále "die schmucken Hochzeitsbitter" - pozn. překl.), aby si jen ukrojili krajíc. "Nemám žádný hlad," mínil prvý, "Zrovna jsem kouřil," vmísil se druhý, ale hostitelka bývá už na takové výmluvy zvyklá; neomrzele drží chleba a nůž před hosty dál, lichotí, hrozí, dokud se nepoddají. Se "Zaplať Pán Bůh!" vrátí chléb i nůž a "G'segn' eng 's Gott!" (tj. nářečím "Pán Bůh Vám požehnej!" - pozn. překl.) odpoví jim sedlák a selka. Běda panímámě, která by snad opomněla onen akt pohostinnosti při takové návštěvě osvědčit, co by živa byla, vykřičela by ji ves a okolí co skrblici. Družba i jeho druzi opouštějí dům a ohlašují to střelbou z pistolí.
To jednorázové pozvání ovšem nestačí; o svatebním dnu musejí "zváči" (v originále "die 'Ladner'" - pozn. překl.) přijít ještě jednou či dvakrát, aby pohnuli "Vedern" (tj. "strýce" /"Vettern"/, jak se tu oslovují mladšími všichni starší z mužů) k tomu, udělat svatebčanům tu libost a účastnit se veselí, poněvadž se s nimi samozřejmě počítá. Proč že se pozvaný ježí a zdráhá pozvání dostát? Svatba stojí čas a peníze, proto na ni jde jen ten, koho k tomu nutí blízký příbuzenský vztah, sousedství či jiné vazby.
Konečně se poštěstí dát svatební hosty dohromady. Je 8 hodin ráno. V domě nevěstina otce jsou kromě hostí nevěstina matka (v originále "Brautmutter", tj. i označení starší družičky - pozn. překl.) a mládenci, v domě ženichově vedle jeho hostí pět muzikantů a družba. Všude jsou hosté častováni jídlem a pitím. Na stolech stojí velké mísy s kyselým taveným sýrem a čerstvým máslem; obrovské bochníky bílého chleba a "Wakern" (velké bábovky či buchty) putují z ruky do ruky a viditelně se zmenšují. Totéž se dá povědět o pěnivé chmelovině (v originále "Gerstensaft", tj. doslova "nápoj z ječmene", domácí pivo - pozn. překl.). Kolem zelených kachlových kamen a v předsíni se shromáždila mladá vesnická chasa a staré ženy. Ty si navzájem vysvětlují, že přišly jen uvidět nevěstu či ženicha, neustále však pošilhávají po velkém chlebovém bochníku a po putujícím džbánu s pivem.
Jejich žádostivost dojde ovšem bohatě svého naplnění. Tu a tam se při nich objeví nějaký ze ctihodných svatebních hostí s kusem chleba, na prst vysoko obloženým sýrem či pomazaným máslem, aby jím obdařil svou "starou" (tj. svou ženu), svého Hansla, tu či onu "Moahm" (Muhme, tj. "tetu", jak jsou oslovovány starší ženy); brzy nato jde dokola konvice s pivem nebo nějaký příbuzný domácích rozdává kusy chleba všem.
Ba, ten "Hoizatbrot" (tj. "svatební chleba" - pozn. překl.) je dobrý na zuby, říká stará Wagnerka (v originále "die alte Wagnerin" - pozn. překl.), která už dávno nijaké zuby nemá, a strčí kus, co dostala, do zástěry a ostatní činí to samé. Čím plnější při odchodu zástěra je, tím hlasitější je chvála hospodyniny štědrosti (v originále "die Freigebigkeit der Brautmutter", tj. doslova "štědrost nevěstiny matky" - pozn. překl.).
Ženich, který má dnes namísto v kraji obvyklé krátké kazajky, zvané tu "Schoik", šosatý kabát z modrého sukna a jehož klobouk zdobí vedle snítky rozmarýny i množství pestrých hedvábných stuh, vystavuje na odiv i tomu odpovídající důstojné vzezření. Jeho pýchou je i to, že dokázal sehnat pro tento slavnostní den i tu nejlepší kapelu zdejších muzikantů. Volí ovšem často ty muzikanty především podle svých přátelských a společenských vztahů a také jejich počet by měl odpovídat množství pozvaných svatebních hostí. Jen vzácně přenechává i složení nástrojů "hudbyvedoucímu" (v originále "Musikführer" - pozn. překl.) a většinou je přijetí hráčů svěřeno nějakému podřadnému instrumentalistovi. Je-li však získán takový "Karl Schmidtů", "Michei Schusterů" či jak se ti hráči k tanci oné končiny všichni jmenují, dá se pak očekávat věru "extra pěkná svatba".
Když se v ženichově domě ještě trochu povyrazili tancem, počalo se všechno strojit k odchodu. Hosté spočítali, kolik piva vypili a na jednoho vyšlo placení, poněvadž nápoje platí host. Jakmile se tak stalo, vytáhne průvod k nevěstinu domu. Vpředu muzikanti, pak ženich se svým doprovodem, ostatní v pestré směsici se zpěvem, výskotem a hlaholem. Cestou jsou rozvalovány hromady dřeva, vyvraceny ploty a co jen si bláznivá nálada může vymyslit, je namístě provedeno.
"Už jdou!" volají v domě nevěstina otce kluci na stráži při dveřích a všeobecné napětí doráží i sem. Nevěsta, obklopena mladými ženami a děvčaty, je držena ve skrytu v komůrce vzadu. Ženich vchází. Družba sděluje řečí plnou dobromyslných i zlomyslných narážek účel svého příchodu:
"Nun, vielgeliebte Herrn und Befreundte
und alle beisammenlichen eingeladenen Helfer und Beisteher!
werdt ihr mir meine große Grobheit nit in Uebel aufnehmen,
daß ich euch heut' so unhöflicherweis' so früh vor die Tafel tret',
denn ich bin ein hereingeschickter Bot' von dem vielgeliebten Jungherrn Bräutigam aus.
Er laßt euch alle wünschen ein' schön' gut'n Morg'n
und drei ganz freundliche Gelobt sei Jesus Christus! vermelden.
Ihr werdet euch wohl zu erinnern wissen,
Was vor etlichen Tagen, nicht vor etlichen Tagen, sondern vor etlichen Wochen
ist bei dem Heiratskontrakt verabredet und beschlossen worden.
Nun, so hat sich der vielgeliebte Jungherr Bräutigam
das Orgilas spielen und klingern lassen,
um auf ein Wort zwei volle "Hier" anzubringen.
Ich trete nicht herein aus Hoffart, sondern aus Uebermut und Unverstand.
Also wollen sich alle Herren unterreden und mir eine ganz freundliche Antwort geben."
(tj. "Inu, přerozmilé panstvo a přátelstvo
a všickni pospolně sezvaní pomocníci a sekundanti!
Nemějte mně za zlé mou velikou opovážlivost,
že vám dnes tak nezdvořilým způsobem časně před tabuli vcházím,
neboť já jsem poslem sem vyslaným od přerozmilého mladého pana ženicha.
Dává vám všem přát pěkného dobrého jitra
a trojí přátelské Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! vzkázat k tomu!
Budete se jistě dobře umět upamatovat,
co před několika dny, co říkám před několika dny, nýbrž před několika týdny
bylo svatebním kontraktem domluveno a uzavřeno.
Inu, tak si dal přerozmilý mladý pan ženich
orgilas zahrát a zaznít /zřejmě jde o známé i u nás hraní 'na ozvěnu' - pozn. překl./,
aby na jedno slovo podvakráte plné "Zde" se doneslo.
Nevstupuju dovnitř z pýchy, ale ze svévole a nerozumu.
Ať se tedy všichni páni porozprávějí a dají mi odpověď zcela v přátelském duchu.")
Když odpověď následuje, pronáší družba poděkování:
"Nun, vielgeliebte Herrn und Befreundte
und alle beisammenlichen eingeladenen Helfer und Beisteher!
Zum ersten bedanke ich mich, daß mich Gott den heutigen Tag daher bestimmt hat.
Zum zweiten bedanke ich mich, daß mir alle Türen und Tore sind eröffnet worden
von der Gassen bis auf das Fletz
und ein so ganz freundlicher Eintritt ist mir erlaubt worden.
Zum dritten bedanke ich mich bei den ehramen Männern für den Trunk,
den sie mir zulieb gestattet haben.
Zum vierten habe ich nichts mehr zu sprechen als ein Gelobt sei Jesus Christus!"
(tj. "Inu, přerozmilé panstvo a přátelstvo
a všickni pospolně sezvaní pomocníci a sekundanti!
Za prvé si musím poděkovat, že mne Bůh k dnešnímu dni určil.
Za druhé si musím poděkovat, že mi byly všeckny dveře a brány otevřeny
z ulice až do síně /v originále 'bis auf das Fletz' - pozn. překl./
a že vstup tak přátelský dovolen byl mně.
Za třetí si musím poděkovat za truňk,
který počestní mužové mně k dobré vůli dopustili.
Za čtvrté už nemám co víc povědět nežli Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!")
Teď jde za ženichem, který čeká v předsíni se svými hosty a přináší mu odpověď se slovy:
"Nun, vielgeliebter Jungherr Bräutigam!
Die Herrn lassen dir sagen ein' schön' gut'n Morg'n
und drei ganz freundliche Gelobt sei Jesus Christus! vermelden.
Du sollst hereintreten im Namen der heiligsten Dreifaltigkeit
und was die versprochen ist worden, wird uns richtig gehalten werden."
(tj. "Inu, přerozmilý mladý pane ženichu!
Pánové dávají ti přát pěkného dobrého jitra
a trojí přátelské Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! vzkázat k tomu!
Máš vejít dovnitř ve jménu Nejsvětější Trojice
a co ti bylo slíbeno, bude nám opravdu dodrženo.")
Poté následuje vstup s hudbou. Po hlučném pozdravení a vzájemném přípitku je zjištěno, že nevěsta chybí a bude třeba ji hledat. Proto se družba chopí znovu své opentlené hole a praví:
"Nun, vielgeliebte Herrn und Befreundte
und alle beisammenlichen eingeladenen Helfer und Beisteher!
Nun tat ich mir aber jetzt ausbitten eine frische Halbe Bier,
die Musikanten zu mir,
denn ich will jetzt eine christliche Jagd anstell'n,
die Jungfrau Braut zu suchen,
damit ich 's dem Jungherrn Bräutigam vorstell'n kann."
(tj. "Inu, přerozmilé panstvo a přátelstvo
a všickni pospolně sezvaní pomocníci a sekundanti!
Nyní však ale si čerstvou půlku piva vyprošuji zjevně,
muzikanti ke mně,
neboť chci teď nastrojit křesťanský hon
na pannu nevěstu, vyhledat ji,
abych ji mohl představit mladému panu ženichovi.")
Hudba vpředu, jde se hledat. Buší se na různé dveře, až jsou nalezeny konečně ty pravé. Družba k nim přistoupí, zaklepe a třikráte praví:
"Ist die Kranzljungfrau Braut hier,
so tret' sie herfür und spirrt sie auf
und laßt ein paar Wort' erschein'n geg'n mir."
(tj. "Je-li tu panna nevěsta mladá,
ať vystoupí a odemkne,
pár slov vůči mi vyjevit se žádá.")
Nato se dveře otevřou, družba podá nevěstě džbán s pivem a řekne:
"Nun, vielgelibte Kranzljungfrau Braut,
der vielgeliebter Jungherr Bräutigam hat mir auserwählet für einen Junggesellen,
nicht nur für einen Junggesellen,
sondern für einen Brautführer;
ich weiß aber nicht,
bin ich dir recht oder zu schlecht,
denn du möchtest einen andern auf der Seiten haben
mit Stiefeln und Sporen,
Federn am Hut, Degen an der Seite;
der möcht' dir viel lieber sein als ich, so stelle ich mich auf der Seite;
bin ich dir aber recht, so sag' du ja,
tret' mir nach zu Wegen und Straßen,
Kirchen und Gassen
bis in das hochehrwürdige Gotteshaus nach (Name des Pfarrortes),
alldort will ich euch verbinden lassen mit einem Band der heiligen Ehe, das niemand auflösen kann als Gott und der zeitliche Tod. Gute Gesundheit!",
(tj. "Inu, přerozmilá panno nevěsto,
přerozmilý mladý pan ženich vyvolil mne za mládence,
ba nejen za mládence, nýbrž za družbu;
já ale nevím,
jsem-li ti práv či nijak nepráv,
neboť ty bys chtěla mít jiného po boku
v plné zbroji /doslova 's vysokými botami a s ostruhami' - pozn. překl./,
s perem na klobouce, dýku po straně;
ten by ti mohl být mnohem milejší nežli já, který chci pak zůstat při straně;
jsem-li já ti ale ten pravý, tak řekni jen ano,
následuj mne cestami a silnicemi,
kostely a ulicemi
až tam do ctihodného domu Páně v /jméno farní osady/,
tam tě chci dát spojit posvátným svazkem manželským,
který nemůže rozloučit nikdo než Bůh či časná pozemská smrt. Dobrého zdraví!")
Připije jí a hovoří dál:
"Aber was ich noch vergessen hab',
was auf euch Kranzljungfrauen gehört.
Für mich gehört ein Sträußl und ein Band,
für die Junggesellen einem jeden ein Sträußl und ein Band,
für die Musikanten ein Kranzl in die Geig'n
und für alle eingeladenen Hochzeitsgäst' ein Sträußl und ein Band.
Ja, willst du uns schön zier'n,
so woll'n wir dich schön führ'n,
machen wir uns auf alle Weis' bekannt,
ist 's für dich eine Ehr', für uns keine Schand'. Gute Gesundheit!"
(tj. "Co jsem ale ještě zapomněl,
co se vám pannám nevěstám náleží.
Mně náleží jedna kytička a jedna pentle,
pro jednoho každého mládence jedna kytička a jedna pentle,
muzikantům jeden věneček do houslí
a všem pozvaným hostům jedna kytička a jedna pentle.
Ba, chceš-li nás pěkně zdobit,
chceme my tě pěkně vodit,
učiníme tě na každý způsob známou,
pro tebe budiž to ctí, nám žádnou hanou. Dobrého zdraví!"
Připije jí znovu, vezme ji pak za ruku a vede k ženichovi, přičemž říká:
"Nun, vielgeliebter Jungherr Bräutigam!
Steh' auf und tret' herfür
und lass' ein paar Wort' erschein'n geg'n mir.
Ich bin heute die ganze Nacht herumgeloffen,
hab' ein schwarzbraunes Mädel angetroffen.
Ich weiß aber nicht,
soll 's die Rechte sein oder nicht.
Soll es aber die Rechte nicht sein,
so tat ich mir jetzt ausbitten sechs Roß und einen Wag'n,
ich werd' um die Rechte fahr'n.
Ich bin heute die ganze Nacht herumgeloffen über Tennen und Dornen,
über viel rauhe Bergen und duch einen Gassensprung.
Alldort habe ich 300 alte Weiber und Männer angetroffen,
denen habe ich jedem einen halben Kreuzer geschenkt;
300 halbe Kreuzer sein 50 Groschen;
50 Groschen sein 2 1 Gulden;
wollst du mir das Geld verschaff'n,
so lass' ich dich bei der Jungfrau Braut schlaf'n,
wollst du es aber nicht,
so behalt' ich es für mich,
ich habe selbst kein Weib.
Soll es aber die Rechte sein, so gebts eins dem andern die rechte Hand,
so wünsche ich euch viel Glück zu eurem Ehestand,
so wünsch' ich euch viel Glück und Seg'n,
langes Leb'n, kurze Zucht,
sechs Jahr' sieb'n Kinder,
kommt von ihr selbst auch nit nieder;
das Gevatterbitten
werd' ich euch auch verrichten.
Dem Jungherrn Bräutigam wünsch' ein' Stall voll Ochsen,
viel Körner in dem Kasten,
ein Beut'l voll Geld
taugt sich auch noch in d' Welt.
Und dir Jungfrau Braut wünsch' ich,
daß dir eine Kuh mehr Milch gibt,
als der Nachbarin neun Gemeindetier',
willst du mir aber das nicht glaub'n, so gehe zu der Nachbarin und frage sie;
ich glaub', sie wird dir 's auch nicht anders sag'n."
(tj. "Inu, přerozmilý mladý pane ženichu!
Vstaň, předstup sem blíž,
ať mi pár slov vyjevíš.
Dneska kolem brousil jsem noc celou,
až dívku černohnědou natrefit se mi mělo.
Pořád ale přece nevím,
zda je tím děvčetem pravým.
Nemá-li však ona být ta pravá,
tak bych si sobě nyní šest koní a vůz vyžádal,
abych tak tu pravou vyhledal.
Dneska kolem brousil jsem noc celou přes mlaty a trny,
přes mnohé hrbolaté vršky i přes ulici se skokem hnal.
Všude tam jsem tři sta starých ženských a mužských natrefil,
jednomu každému jsem po půl krejcaru nadělil;
300 půlkrejcarů jsou 50 grošů;
50 grošů jsou 2 a půl zlatých;
chceš-li mně ty peníze dát,
dám ti u panny nevěsty spát,
necháš-li si je však sám,
i já to sobě ponechám,
nemám tak jako tak nijakou ženskou.
Jestli to ale má být ta pravá, tak dejte ruku pravou jeden druhému,
já pak přeju vám štěstí ku stavu manželskému,
já pak přeju vám štěstí a požehnání,
dlouhé žití, krátké vychování /v originále 'langes Leb'n, kurze Zucht' - pozn. překl./,
za šest let sedmero dětí, pro tu drobotinu,
ať mi ale nepřijdete na mizinu;
až budete kmotry potřebovat,
budu vám to taky zařizovat.
Mladému panu ženichu přeju stáj plnou volů
i zrní ať plní mu komoru,
peněz v měšci ať má bezpočet,
chce to tak svět.
A tobě panno nevěsto pak přeju,
ať ti jedna kráva
mlíka víc než sousedce devatero obecních i dává,
když mi to ale věřit nebudeš, tak se sousedky zeptat běž;
myslím, že řekne ti to nejináč.")
Nevěsta má na sobě obvykle červené hedvábné šaty, hedvábný šátek přes prsa, v zapletených vlasech snítku rozmarýny.
Po všech řečech hrdiny dne, totiž družby, následuje tanec. Novým hostům se i tu dostane jídla a piva, a když je i poslední zaplaceno, dostane každý snítku rozmarýny s umělou květinou a hedvábnou stuhou, kterou si vetkne za klobouk, nebo chce-li vypadat "nóbl", do knoflíkové dírky. Také nástroje muzikantů jsou jimi ozdobeny a svatební průvod se může vydat do kostela. V témže pořádku, vlastně spíše nepořádku, jako předtím.
Bez ohledu na počasí (většina svateb je v zimním čase) budou nevěsta a družičky (v originále "Kranzeljungfrauen" - pozn. překl.) vzaty doprostřed zástupu a dovedeny do vsi s kostelem (v originále "dem Kirchdorfe zugeführt" - pozn. překl.), vzdálené často jednu až jednu a půl hodiny. Každá hospoda při cestě znamená ovšem zastávku, nepřetržitě zvučí hudba, zpěv a výstřely z pistolí. Čím více rámusu, tím radostněji buší srdce nevěstino, poněvadž je to neklamným znamením jejího budoucího manželského štěstí. Až ke kostelu provází muzika a bláznivá nálada ten pestrý průvod; teď však vystoupí do popředí i vážnost celého tohoto dne. Ztichle kráčí všichni na místa jim v kostele určená, vlas padá hluboko do náhle usebraných tváří. Těžce se usazují v lavicích. Modlí se málo. "Betbüachl", tj. "modlicí knížky" a "Betn", tedy růženec, nechali doma a dokonce se i v otčenáši pletou, poněvadž na kruchtě se tak krásně zpívá a hude, jako ve svátek.
Po mši budou oddavky dokonány. Také kněz dostane "Hoizatbuschen", tj. snítku rozmarýny s bílou hedvábnou pentlí, a drží je během svátostného úkonu v rukou. Ženichovi (v originále nářečně "Bräu'ga" - pozn. překl.), pokud je jinochem, klade se na hlavu malý rozmarýnový věneček, který je po uskutečněných oddavkách lapen nevěstou. Ta ho musí nejen získat, ale i tu kořist dobře opatrovat, aby nad mužem neztratila snad vládu. Líbání a gratulace se nekonají, "so was tat si in da Kira nit schicka" (tj. "poněvadž něco takového se v kostele nehodí" - pozn. překl.) a po zápise se kráčí z kostela ven.
A ještě než je překročen práh těch posvátných prostor, počíná opět už nové šelmovství. Ministranti natáhnou starou štólu (součást kněžského oděvu při mši, podobná zdobně vyšívané šále - pozn. překl.) přes otevřený kostelní východ a zabraňují jím projít, dokud se svatebčané nevykoupí patřičným závdavkem měděných krejcarů. Venku už čekají muzikanti a zdraví novomanžele veselými nápěvy. Pokud se koná více svateb v jediný den, což je častým případem, a každá disponuje svou vlastní hudbou, jde o hluk doslova ohlušující, poněvadž jedna vesnická kapela chce přebít tu druhou, samozřejmě na účet ušních bubínků naslouchajících.
Konečně průvod zapadne do nejbližší hospody. Pivo teče všude proudem, ať je to v domě, kde se svatba koná, ať v hospodě, ba i venku na ulici džbán sem vynesený pilně koluje z ruky do ruky. Dobře ještě, že sládek šetřil vodou méně nežli sladem a chmelem a že nevěstin otec i hostinský jsou celkem zajedno v mínění, dobré pivo že by sneslo lehce vody i víc; zítra by jim mohli ostatně svatebčané vespolek poděkovat.
Za nálady už značně povznesené se teď vracejí zpátky do domu nevěstina otce a svatební veselí může teprve vypuknout plnou silou.
Nejprve přijdou na řadu čestná taneční sóla s nevěstou a družičkami, pak ovšem vydatný oběd.
Dlouhý stůl pokrytý sněhobílým ubrusem zve k hostině. Každý zaujme místo a kde ho najde, srovná si před sebou dřevěný talíř, plechovou lžíci, dvojhrotou vidličku a čerstvě nabroušený nůž, svlékne kabát, aby zcela nerušeně očekával chod věcí příštích.
Družba se objevuje s kouřící mísou polévky, staví ji na stůl a říká:
"Nun, vielgeliebte Herrn und Befreundte
und alle beisammenlichen Hochzeitsgäst'!
Die Tafel ist gedeckt mit Löffel und Teller,
es ist ein Zeichen,
daß sich noch mehr befinden wird."
(tj. "Inu, přerozmilé panstvo a přátelstvo
a všickni pospolu shromáždění svatební hosté!
Tabule je pokryta lžícemi a talíři,
což je znamení,
že se tu bude nalézat ještě věcí více.")
Také si mnohý svatební host povolí pásek u kalhot, aby žaludek, podle všech předpokladů mající značně nabýt, nebyl snad nějak tísněn, neboť právě počíná pouť všech lžící ke společné míse. Často je pramen tekuté krmě vzdálen natolik, že je třeba vstát a natáhnout se po polévkovém chodu celou paží, nikdo však nelituje námahy a úsilí, dokud ho vrzavé zadunění nepoučí, že se ocitl na podlaze.
Setře si pot z čela, k čemuž, aby ušetřil kapesník, poslouží často rukáv, a vyleští lžíci ubrusem, hledě s klidem vstříc hlavně hovězímu.
Také že se objeví, provázeno mísou, z níž voní "Semmelkren" (specialita zejména rakouské kuchyně, sestávající ze směsi housky /vařené někdy v bujónu/ a strouhaného křenu - pozn. překl.).
Když je každý z dřevěných talířů obtížen šťavnatými kousky masa, začíná cesta rukou za mísou s křenem. Každé sousto se v ní máčí a několikrát otáčí, načež s umnou zálibností směřuje k ústům.
Ta nálož ovšem zanechává viditelnou stopu na ubruse, podobném po minuvší hostině přímo hvězdné mapě, z jejíhož středu paprskovitě vybíhá hned několikero mléčných drah.
Vy mladší z čtenářů se snad usmíváte nad neohrabaností toho venkovského stolování, pozvěte však jednoho z těch bodrých mužů ke své tabuli; vaše porcelánové nádobí, z něhož každý jí jen to své, ta směs k sobě náležejících příloh v patřičné úpravě by mu pokazila požitek z jídla tak dokonale, že by vám prohlásil bez obalu: "Alles war gut, aber mein Essen dahoam is mir liaba." (tj. "Všecko to bylo dobrý, ale moje domácí zdrava je mně milejší." - pozn. překl.)
Vraťme se však ke svatební sešlosti.
Vepřová pečínka následuje chod právě vylíčený. Přílohou je vařený hrách, nabíraný lžicí. Kdo si dokáže popřát trochu volnosti (v originále "sich Luft machen kann" - pozn. překl.), podá lžíci naloženou vrchovatě hrachem, nikoli masem, někomu z přihlížejících, kteří ani tady nechybějí, a sklízí za to pobožné "Vergelt 's Gott" (tj. "Zaplať /to/ Pán Bůh" - pozn. překl.), pokud obdarovaný není právě pro plná ústa hrachu momentálně zbaven řeči, což zejména je-li krmě horká, bývá častým případem.
Nyní se zjeví muzikanti, kteří se v jedné zadní komůrce posilovali k následujícímu výkonu, a vyhrabou se na v koutě zřízené vyvýšené pódium. Nasycení hosté vyleští své lžíce ubrusem, nacpou si faječku či k poctě toho dne strčí do úst obyčejné cigáro, poněvadž to vypadá "pansky" a nic to nestojí, jakože cigára dodává ženich.
Tancuje se; tanečnice však chybějí, poněvadž kromě nevěsty a družiček je mezi hosty ženské stvoření vzácností. Ostatní zpívají a dají si zahrát muzikanty nějakou melodii, jiní zas hledají nějaké místo na spaní a odpočívají, někteří si utahují z muzikantů, někdy i hrubším špásem, i když nijak zle myšleným a kupodivu i zbožně strpěným těmi zdejšími umělci, dnes jak beránci zkrotlými. Tak nadejde noc a prostory domu se plní až k udušení a umačkání.
Ztěžka si tanečníci razí místo, aby si zatleskali při svém "landleru", zadupali, zatočili a zatančili, jakože z těch čtyř úkonů ten národní tanec (česky nazývaný "sousedská" - pozn. překl.) sestává.
Nyní se přidružují k hostím i členové rodiny, kteří přes den obstarávali domácnost a jsou teď uvedeni ke stolu, aby si užili chleba, sýra a piva, toho všeho totiž, co je na stole trvale k nalezení.
Mladá chasa uvádí "maškarádu" (i v originále "Maschkaradi", spisovně německy Maskenzug, tj. maškarní průvod - pozn. překl.) a tím dosahuje mačkanice svého vrcholu. Lavice, okenní parapety, kamna a všechno, co nabízí vyvýšený výhled, je zlezeno a vestoje obsazeno, aby byl dobře k vidění "Binkeljude" (tj. podomní obchodník, vlastně "žid s rancem" - pozn. překl.), fešný "Tyrolák" či starý "Sagfeiler" (tj. "brusič pil" -pozn. překl.). Následuje tancovačka až do jasného rána. Váženější hosté se stahují do lepší komůrky, poněvadž přišel i pan farář a pan učitel, kteří mladým manželům udělali také tu "čest" a následovali pozvání. Ženich byl přece vždycky nejlepší při zkoušení a nevěsta vždycky tak pěkně zdobívala mariánský oltář (v originále "Frauenaltar" - pozn. překl.) a proto byli dnes tak poctěni a jsou opravdu plni hrdosti z té vzácné návštěvy.
Kolem deváté hodiny večerní začíná "Bschoadessen" (tj. "výslužka" - pozn. překl.). Znovu se objeví na stole dřevěné talíře, tentokráte ale jen s doprovodem plechových lžic. Nože a vidličky by také byly nadbytečné, poněvadž to všechno, čemu se říká maso, zůstává na talířích ležet nedotčeno.
Tuto hostinu uvádí družba následujícími slovy:
"Nun, vielgeliebte Herrn und Befreundte
und alle eingeladenen Hochzeitsgäst'!
Die Köchin von der Kuchl schickt euch einige paar Löffel voll Suppe;
ich weiß aber nicht, ist sie gesalzen oder geschmalzen,
gepfeffert oder gewürzt,
sauer oder süß.
Soll aber von diesem etwas abgeht, so sagt es nur mir,
denn es sein ganze Truhen voll hier,
und weil wir woll'n essen,
so woll'n wir auf Gott nicht vergessen
und woll'n gleich auf ihn denken
und ein Vater unser und ein Ave Maria schenken."
(tj. "Inu, přerozmilé panstvo a přátelstvo
a všickni pozvaní svatební hosté!
Kuchařka vám z kuchyně posílá pár lžic polívky;
nevím ale, je-li solená či maštěná,
pepřená či kořeněná,
kyselá či slazená.
Má-li z toho něco ubejt, tak mi jen pověděli,
že jsou tu truhly plný celý,
a když jísti chceme,
kýž na Boha nezapomeneme,
a že na něj nezapomínáme,
jeden Otčenáš a Zdrávas Maria mu dáme.")
Následuje modlitba a pak družbova řeč pokračuje:
"Ich hab' auch wollen mitessen,
hab' aber mein' Löffel vergessen,
Kranzljungfrau Braut greif' an,
sonst greift der Junherr Bräutigam dran."
(tj. "Taky by se mně jísti chtělo,
lžíce se mi vzít však zapomnělo,
panna nevěsta kéž se věci chopí,
jinak mladý pan ženich se vzchopí.")
K různým druhům masa podané příkrmy jsou požity, na čemž se i členové rodiny horlivě podílejí, pokud je k tomu někdo přiměje a mají nějakou lžíci po ruce. Nechybějí i jídla jako "Brennkoch" (tj. polévka z kukuřičné mouky, másla, sýra a pažitky - pozn. překl.), v novější době nahrazováno "mléčnou rýží" (v originále "Milchreis" či "Reiskoch", tj. někdy slazená rýžová kaše - pozn. překl.), v omastku se topící krupičná kaše (v originále "Schmalzkoch" - pozn. překl.) a konečně huspenina (v originále "Gstandene" či "Gesulztes", i v češtině se tomu rosolovitému pokrmu lidově říká "sulc" - pozn. překl.), které si přece nelze odepřít! Mnohému z hostí se ještě týdny potom sbíhají v ústech sliny a bez těch laskomin si nijakou opravdovou svatbu nelze ani představit.
Koblihy, "Wackern" (buchty či bábovky - pozn. překl.) a bílý chléb, často i různé druhy vuřtů
doplňují "výslužku", svázanou nakonec do uzlíčku - ke cti mých krajanů budiž řečeno, že jen v případech výjimečných k tomu užívají kapesníku - a pověšenou někam na skobu (v originále "und auf einen Nagel gehängt wird" - pozn. překl.), aby ušla chutím kohosi nepovolaného.
"Gstandene" činí samý závěr "Bschoadessen", pročež se i hliněné mísy stavějí na stůl tak důrazně, že se rozpadají ve střepy (v originále "daß sie in Trümmer geht" - pozn. překl.).
Při absenci vidliček se po orientálním způsobu bere zavděk prsty, jen se zapomíná často na to, po orientálním způsobu si rovněž umýt ruce; nač také, když se beztoho už brzy půjde domů.
Slunce vzchází a ozařuje bledé, potem a prachem jakoby tetované rovnou obličeje. Muži se sesedají dohromady a počítají útratu. Pivo, muzikanti, družba a kuchařka, to všechno si žádá být zaplaceno a je to i čestná povinnost hostí. Zbytek je na otci nevěsty; to on vyvdal dceru a nelituje na to obětovat volka, pár prasat, telata, slepice, chleba i jiné.
Pár tisíc zlatých věna je mu líto mnohem více, poněvadž mezi sedláky jsou peníze považovány za "gar so viel 'kluag'" (tj. "tolik vzácné" - pozn. překl.), jak ujišťuje.
Jedna skupina svátečních hostí za druhou opouští dům, vyprovázena hudbou, družbou, svatebčany a průvodce se od loučících nehne do chvíle, kdy je břichatý džbán s pivem vyprázdněn až do dna, k čemuž nemálo přispívají i muzikanti.
Konečně jsou i ti poslední pryč. Nastává klid. Muzikanti si vydechnou:teď jsou vysvobozeni, neboť den a noc bez přestání takřka duli do klarinetů, trumpet a bombardonu a k tomu je třeba věru víc než jedna jediná lidská přirozenost, říká jejich kapelník. Posilují se teď zbytky, které byly mezitím připraveny ke kyselému masu a začínají se pak dělit o výtěžek. Nepouštějí se přitom do nijakých obtížných početních příkladů, nýbrž rádi si rezervují po lehce dělitelném obnosu přebytek, aby ho při příští příležitosti mohli spolu propít, takže si nemusejí lámat ospalé hlavy a obracejí se rychle k domu, kde o svatbě vyhrávali, zády. Také oni neodcházejí bez "výslužky" (v originále "ohne 'Bschoad'" - pozn. překl.); jejich porce jsou ovšem menší, poněvadž se o takový jeden kopeček masa musejí dělit i tři.
Dům, kde se svatba konala, nevyhlíží teď nijak lákavě; přece však všechno odpočívá, v hlavách děveček už nebzučí ozvuk líbezné "sousedské" (v originále "der Nachhall des 'gmüatlichen Landlers" - pozn. překl.), tak jsou zdatně v práci a neustanou v ní dříve, dokud není patrna jedna jediná stopa toho, že předevčírem "insern Resei ihr Hoizat war" (tj. "byla svatba naší Rézi" - pozn. překl.).
Poslední rozpomínka na zašlé radovánky se probouzí několik týdnů poté, když vyrazí za střelby z pistolí a práskání bičů "der Zusselwagen", tj. jeden, častokrát i více vozů s nevěstinou výbavou, k domu mladého pana manžela.
Mladá paní po svatbě téměř mizí ze zorného pole vesnice; vzácně jen je k vidění při nějaké taneční zábavě či nějaké svatbě, neboť vším smyslem života je jí teď práce a zase práce.
Dům není ještě bez dluhů, proto musejí být děvečka i čeledín zastoupeni hospodyní a hospodářem a dvojí tíha spočívá na bedrech každého z obou novomanželů. Přesto vyhlížejí čerstvě a zdravě. Ona jde na mši; cestou ke kostelu potká účastnou přítelkyni, té vylije své srdce a vrací se domů, aby i muži umožnila návštěvu mše. Odpoledne žene voly na pastvu, pozoruje přitom polní plodiny a osnuje plány do budoucna. Vidí přitom tolik dřiny a tak málo rukou, že by ráda se vší tou prací začala hned, kdyby zrovna nebylo "svátečního dne". Sedí doma nad kolébkou prvorozeného, vyspravuje obnošené šatstvo a zticha počítá, jak dlouho to ještě potrvá než se malý Nazl (tj. "nácek, nácíček", zdrobněle Ignác, také kocourek, po válce u nás hanlivé označení Němců, Ladův "Kocour Mikeš" dosvědčuje původní venkovský význam slova - pozn. překl.) stane "pasáčkem" (v originále "Hirtenbuam" - pozn. překl.) a poté dokonce "pacholkem" (tj. pomocníkem při zemědělské práci, i toto slovo získalo až nověji svůj pejorativní význam "ničemy" a "darebáka" - pozn. překl.). Sní a sní a stále pomaleji putuje jehla záplatami roztrhaných nohavic, ruka umdlévá, kolébka stojí tiše, neboť věrné mateřské oko se zavřelo k sladké dřímotě. Spí už a zdá se jí, nu o čem? O té její krásné svatbě! (v originále "von ihr'n schön' Hoizattag" - pozn. překl.)
Der Böhmerwald, 1904, č. 2, s. 67-75
Už jen pro ty řeči družbovy je to něco jako zapomenutý poklad a zejména pro ně, na paměť mého děda Komárka, blatského vlastibořského družby rodem z Katova, jsem se do překladu obsáhlé studie z Peterova věhlasného časopisu "Der Böhmerwald" také pustil. O autorovi textu víme z malontské křestní matriky, že se narodil 11. října 1849 v Meziříčí (Uhretschlag) čp. 68 jako syn zdejšího kováře Antona Haase (jeho otec a Franzův děd Bernhard Haas byl chalupníkem v Pohoří na Šumavě /Buchers/ čp. 24, jeho žena a Franzova babička Rosalie, roz. Kinzlová, pocházela ze dnes zcela zaniklé vsi Hora u Rožmitálu na Šumavě) a jeho ženy Franzisky, dcery Philippa Reiterera, chalupníka v dolnorakouské osadě Kiensaß, dnes jen katastrálního území obce Schrems (česky se jí říkalo Skřemelice) blízko české hranice v okr. Gmünd, a Annymarie, roz. Katzenbeißerové z Kiensaß čp. 33. Reálku a učitelský ústav U sv. Anny vystudoval ve Vídni, stal se učitelem a pak i ředitelem školy v lázeňském městečku Reichenau an der Rax (česky se mu říkalo i Rychnov na Rakousu). Rax (Rakous, 2007 m) je spolu se Schneebergem (2076 m), nejvyšší horou Dolních Rakous vůbec, severovýchodním výběžkem Vápencových Alp (Kalkalpen). Větší část svého díla tu mimochodem vytvořil významný rakouský spisovatel Heimito von Doderer a okolí Reichenau ve svých pracích také na mnoha jejich místech zachytil. Franz Haas byl spolupracovníkem tamního listu "Illustrierte Badezeitung" a vydal i hned několikero svazků v renomované edici "Österreichische Jugendbibliothek" (začala vycházet v roce 1873), vydávané rakouskými "pedagogy a přáteli dětí". Kromě námi přeloženého textu pro "Der Böhmerwald" o svatbě ve své rodné končině (v originále zní jeho titul "Eine Hochzeit an den Ufern der Maltsch") napsal i průvodce "Wegweiser durch Reichenau", "Reichenau und seine malerische Umgebung" a zřejmě i "Puchberg am Schneeberg" (1912), jehož autor je v soupise německy psané literatury "Gesamtverzeichnis des deutschsprachigen Schrifttums 1911-1965" ovšem psán zřejmě mylně F(erd.) Haas. Zemřel 26. září 1918 v Reichenau, kde je po něm pojmenována i ulice. Snad je tu namístě poznamenat, že v listopadu 1912 se ve vile Wartholz u Reichenau an der Rax narodil Otto Habsburský, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.
- - - - -
* Meziříčí / † † † Reichenau an der Rax (A)
