ERNST HAAS
Co všechno roku 1938 začalo
Dne 30. září roku 1938 byla mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií, Itálií a Československem uzavřena tzv. Mnichovská dohoda (v originále "unter den Staaten Deutschland, Vereinigtes Königreich, Frankreich, Italien und Tschechoslowakei das 'Münchner Abkommen' beschlossen" - pozn. překl.). Německojazyčné oblasti (rozuměj oblasti Československé republiky - pozn. překl.) byly připojeny k "Německé říši" (v originále "an das 'Deutsche Reich'" - pozn. překl.). Státní zaměstnanci (rozuměj zaměstnanci Československé republiky - pozn. překl.), zejména policisté, celníci, čeští učitelé, poštovní úředníci a vojáci, kteří v německojazyčných oblastech neměli nijaké trvalé bydliště (v originále "die keinen festen Wohnsitz im deuschen Sprachgebiet hatten" - pozn. překl.) odstěhovali se zpátky za nové hranice do území jazykově českého. Rok předtím byly také za touto linií zbudovány bunkry. Po válce to bylo prezentováno jako vyhnání Čechů. Skutečností je, že v té době nebylo tu k dispozici nijaké německé četnictvo či vojsko. Ke vstupu německých jednotek (rozuměj jednotek wehrmachtu - pozn. překl.) došlo krátce nato.
Bylo mi tenkrát přes šest let a dokážu se ještě upamatovat na tísnivou náladu (v originále "an die gedrückte Stimmung" - pozn. překl.) tehdy panující. Můj otec byl povolán do československé armády, byl však den před svým nástupem propuštěn z české strany příchozím německým vojskem. Lidé nepracovali, říkalo se: "Wir wissen nicht, ob wir das alles überleben oder nicht. Krieg - oder doch nicht." (tj.: "Nevíme, zda to všechno přežijeme či nikoli. Válka - nebo přece bez ní." - pozn. překl.)
Bohudíky se nestřílelo. Německé vojsko přišlo a přineslo s sebou déšť a vítr. Vojáci byli celé promočení a měli rádi na seníku či ve stodole střechu nad hlavou. Škola, obecní sál, všechno bylo plné vojáků. U nás panovala, jako všude, nezaměstnanost a nikdo neměl peníze. Náš obchodník v Rychnově (v originále "in Reichenau", rozuměj až do roku 1948 Německý Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.), říkalo se mu "Konrad", moc věcí na prodej neměl. I tak vojáci vykoupili všechno do posledka, krám zůstal prázdný (byl pro ně výhodný směnný kurz).
Vojáci odtáhli a pro mě začal vážný vstup do života - musel jsem začít chodit do obecné školy.
Glaube und Heimat, 2021, č. 4, s. 23-24
Rychnov u Nových Hradů a Božejov
Můj otec pocházel z Božejova (v originále "aus Buschendorf" - pozn. překl.), jeho starší bratr převzal otcovský statek v Božejově. Dědeček Wagner měl dva statky, jeden v Konraticíxh (v originále "in Konradschlag" - pozn. překl.) čp. 12 a jeden v Rychnově u Nových Hradů čp. 59. Po svatbě mých rodičů obhospodařovali rychnovský "Ingerlhof" oni.
Mezi jazykově českým a německým obyvatelstvem panoval velice dobrý poměr. Sedláci si dokonce vyměňoval na jeden rok své syny, aby se naučili navzájem německy, resp. česky. Můj otec ovládal díky tomu velice dobře češtinu.
Trhové Sviny (v originále "Schweinitz" - pozn. překl.) byly docela velkým tržním městečkem a často se tam konávaly návštěvy, tedy před rokem 1937 - pak už to možné nebylo. Můj otec horoval po celý svůj život pro "českého" krejčího v Trhových Svinech, utkvělo mi nevímproč příjmení Rodle (podle matrik tam bylo dost častý výskyt příjmení Roule - pozn. překl.), který mu dělával šaty na míru.
Během války byly návštěvy Trhových Svinů, jak už řečeno, takřka nemožné. Můj otec měl jen jedno oko a nemusel proto narukovat. V únoru 1945 byly u nás kvůli bombardování školy zavřené, obchody neměly žádné zboží a byly také zavřeny. Otec dostal "Grenzschein", což nám umožnilo přechod hranic do Trhových Svinů. Otec mě vzal jednoduše s sebou a rázovali jsme po nově napadlém sněhu dvě hodiny cesty tam. Bylo mi mezitím dvanáct let a úplně jsem žasl, jaké zboží se ještě za hranicí dalo sehnat. Nejsilněší dojem na mě udělalo, že že byla ke koupi skořice - ta u nás nebyla k dostání už léta.
Fronta byla stále blíž a návštěvy příbuzných v Božejově také ustaly. Všechno tu čekalo "Rusy". Němečtí vojáci odhazovali své zbraně a dávali se zajímat Američany. Ne všem se to podařilo. Existovaly ještě jednotlivé oddíly "SS", které prchající vojáky pronásledovaly a střílely. I ředitel školy v Nových Hradech, který vyvěsil na radnici bílý prapor, byl pro výstrahu z jejích oken oběšen. Konečně vyhasl poslední odpor. Rusové dorazili a obsadili i naše stavení. Byly zřízeny polní telefony a kabely položeny do všech stran. Směli jsme krmit dobytek, dům jsme ale museli opustit. Nouzově jsme spali na půdě se senem (v originále "am Heuboden" - pozn. překl.) ve "Schneider Häusl". Na deseti metrech čtverečních přibližně 12 lidí. Po třech nebo čtyřech nocích ruské jednotky zase odtáhly. Jen telefony byly obsazeny tak čtyřmi až pěti muži. Otec se s Rusy dokázal jakžtakž dorozumět a my mohli najít přístřeší na půdě s obilím (v originále "am Getreideboden" - pozn. překl.). Asi tak po dvou měsících byli "telefonisté" odveleni do Rakouska a žádné Rusy jsme tu už neměli. Mohli jsme se vrátit do svého, ale na jak dlouho?
Pomalu se proslýchalo, že všichni německojazyční obyvatelé budou vyhnáni. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Měli jsme přece před válkou i dobrý vztah (v originále "auch ein gutes Verhältnis" - pozn. překl.) k Čechům. A potom k tomu vyhnání skutečně došlo. Oddíl "partyzánů" s rudými páskami na rukávech ob klíčil Božejov. Lidé se museli s velmi skrovnými zavazadly shromáždit na návsi a byli odvezeni nákladními auty. Cíl neznámý (v originále "Ziel ungewiss." - pozn. překl.). To všechno se událo pod pouhou hrozbou ozbrojeného násilí. Zpětnou cestou dorazili nákladními auty čeští lidé, kteří si v domech přisvojili téměř všechen inventář. Rychnovská farská kuchařka pocházela z Božejova. Chtěla toho dne navštívit v Božejově své příbuzné a celý ten virvál spatřila na vlastní oči (v originále "und sah den ganzen Wirbel" - pozn. překl.). Vrátila se chvatně do Rychnova a podala zprávu o tom, co viděla. Nikdo nedokázal pochopit, co se vlastně událo (v originále "was das los war" - pozn. překl.). Pomalu se rozneslo (v originále "langsam sprach sich herum" - pozn. překl.), že němečtí sedláci budou rozděleni k práci na českých hospodářstvích, také rodiny že budou k nucené práci rozděleny navzájem. Další osud nejasný!
Později byli všichni k tomu určení shromážděni ve sběrném lágru v Kaplici (v originále "in Kaplitz" - pozn. překl.) a v dobytčích vagonech vyhnáni do Německa. Očité svědky už bohužel neznám. Většinou jsou po smrti či rozeseti po celém světě.
Berta Ederová (Žumberk /v originále "Sonnberg", díky tomu je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./) mi vyprávěla o jednom rozhovoru s pamětnicí, podle níž zůstalo v chlévech ještě na řetězech mrtvo ležet spousta dobytka. Zvířata byla odsouzena k mučivému vyhladovění a smrtelné žízni, poněvadž nebylo nikoho, kdo by se o ně postaral. Bučení dobytka se přitom rozléhalo široko daleko.
Bylo to koncem léta 1945, kdy se první Češi zmocnili německých selských majetků. I na stavení řečené "Koanrad" se nastěhoval jeden Čech a hrál si tam na šéfa. Dolní "Koasa" (Mellmer) už vícekrát ohlásil svůj požadavek na naše stavení, komisař ho ale vždycky něčím odbyl. Jednoho odpoledne jsem byl přidělen k pasení dobytka a hnal jsem naše krávy na kamenité pole nad pěšinou zvanou u nás "Mühlsteig". Krávy se pokojně pásly, když se dva kluci českého majitele zmíněného stavení "Koanrad", jeho příjmení nemám v paměti, objevili na pozemku s párem nalezených karabin. Měli s sebou i náboje, ale nevěděli jak zbraně nabít. Byli ode mě tak na třicet metrů, takže jsem dobře viděl, co tropí. Staršímu z obou kluků mohlo být tak deset let, podařilo se mu stisknout závěr pušky a zacílit mým směrem. Když jsem to spatřil, začal jsem utíkat a nestal jsem se mu tak klidným terčem. Měl jsem štěstí, střelil vedle, nabil ale znovu a zkoušel repete. Po prvním šoku jsem začal hlasitě křičet, začal jsem mávat svým bičem a rozběhl jsem se s ním na oba vetřelce. Dostali zřejmě strach, odhodili tak jako tak někým odhozené zbraně a utekli. Mohl bych je asi dohnat, ale třásl jsem se po celém těle a nechal jsem je běžet.
Německý wehrmacht prchal směrem na západ k Američanům a vojáci cestou odhazovali zbraně, munici i části výstroje. Pušky zčásti zpřeráželi o kameny nebo kmeny stromů. Děti ze stavení u Leschtinů přišly při nalezení munice o život. Byly tři. Tam, kde stálo kdysi Leschtinovo stavení, jak doplňuje páter Hermann Differenz, bydlí dnes Josef Šupler. Ve vzpomínce na ty tři děti položil u břízy na zahradě tři velké kameny.
Při posledním vánočním setkání Šumavanů jsem o té své příhodě na pastvě mluvil s Pepim Jakschem. Řekl mi, že ti kluci brousili i kolem jejich stavení ("Leinzeln") a hrozili flintami u okna do kuchyně. Jeho maminka z toho měla životní šok. Naštěstí se ani v tomto případě netrefili.
Glaube und Heimat, 2021, č. 4, s. 24-25
Útěk z Rychnova u Nových Hradů
Počátkem října roku 1945 se můj otec díky náznakům komisaře dozvěděl, že na náš statek v Rychnově u Nových Hradů (do roku 1948 i česky Německý Rychnov /předtím německy Deutsch Reichenau bei Gratzen /, statek, řečený usedlostním jménem "Ingerl", měl čp. 59 a dnes už ho naproti kostelu nenajdeme - pozn. překl.) má někdo zálusk (v originále "ein 'Bewerber' ist" - pozn. překl.). Stále více se proslýchalo, že Němci budou vyhnáni s 30 kg v kufrech, anebo ještě hůře, jako tomu bylo v Božejově (Buschendorf), kde byli lidé odvlečeni do českých oblastí jako pracovní síla. Takhle zmizel např. můj strýc Thomas a jeho rodina a my nevěděli kam. Později jsme se dozvěděli, že byli každý jinde přiděleni k nucené práci u českých sedláků.
Abychom ušli takovému osudu, rozhodli jsme se k útěku přes hranice do Rakouska. Myšlenka na útěk se nám honila hlavou už dlouho. Moje sestřenice Emmi Rieneslová už také byla v Rakousku. Věděli jsme, že musíme přes Kuní horu (v originále "über Schreiberberg" - pozn. překl.) a "Wegen", tj. lesní cesty kolem až k "Holzstreifen", jak se říkalo strmé svážnici na dřevo, nesjízdné jinak cestě přes kopce. Chtěli jsme přese všechno jet vozem. Měli jsme dva koně, kteří ještě nebyli u vojska (pro nízký věk) a dva volky. Vůz i věci jsme opakovaně zkontrolovali, vzali s sebou náhhradní postroje, rozličné řetězy a provazy, především řetězy na uzamčení a botku na kola (v originále "ein 'Radschuh'" - pozn. překl.). Tou se dala kola úplně zablokovat a při strmé jízdě dolů řídit vůz jako sáně. Kvůli všem podobným opatřením jsme ovšem mnoho zavazadel naložit na vůz nemohli. Vzali jsme jen nezbytné šatstvo, jídlo, peřiny, něco nádobí, oves pro koně a pár drobností navíc.
Naším průvodcem (v originále "als 'Lotse" - pozn. překl.) se měl stát po okolí známý "Goldhahn", už před válkou osvědčený pašerák (v originále "ein guter 'Schwärzer'" - pozn. překl.), přirozeně nejlépe znalý téhle končiny. Celkem se vydalo na cestu asi šestnáct vozů. Za své služby dostal "Goldhahn" krávu, což nebyl nijaký problém.
Den útěku nastal 3. října. Bylo větrno a deštivo k tomu. K odjezdu došlo kolem osmi hodin večer, kdy už komisař měl po obchůzce). Dědeček měl na starosti volky, my další dva k tomu a babička vzala s sebou i svoji "starou", rozuměj krávu. Zvířata se přivázala dozadu za vůz, já šel naopak s malou výstražnou lucerničkou vepředu. Šlo se pěšinou zvanou "Mühlsteig" na horní část vsi (v originále "ins Oberort" - pozn. překl.) k Obermüllerovi. Byl s námi i náš soused Reichenauer, potom také Antlerovi (v originále "dann die 'Antlers'" - pozn. překl.). Po krátké zastávce u Obermüllera jsme zamířili do Konratic. Přibyly další povozy a my pokračovali na Kuní horu a silničku k Žofínu (v originále "Sophienstraße" - pozn. překl.). Neustále jsme museli zastavovat, naslouchat a rozhlížet se, zda je takříkajíc "vzduch čistý". Pak jsme dorazili na tak řečenou "Philippinenstraße, což byla pěkná lesní silnička kolem hory. Tam se dalo zrychlit tempo, poněvadž jsme chtěli být co nejdřív zase doleji už proto, že cesta vedla k zámečku na Žofíně (v originále "zum Sophienschloss" - pozn. překl.), kde byli dosud nakvartýrováni Rusové. Těm jsme se samozřejmě hodlali vyhnout. Někde poblíž Zlaté Ktiše (v originále "in der Nähe vom 'Goldenen Tisch'" - pozn. překl.) jsme zabočili na strmou cestu, která sloužila ke "stahování", tj. svážení dřeva (v originále "zum Holz 'streifen' verwendet wurde" - pozn. překl.). Déšť mezitím přešel v pořádné sněžení a my se s vozy kymáceli od stoky ke stoce a museli jsme dělat přestávky v jízdě. Teď přišla řada na mě - rychle zajistit zadní kola kamenem nebo kusem dřeva, aby vůz necouvl. Na to byl čas tak dvě až tři minuty a muselo se pokračovat až k místu dalšího odpočinku. Koně supěli a funěli námahou, ale všechno šlo dobře a my dosáhli jakési náhorní plošiny, na které se mohlo déle vydechnout. Teprve teď jsme si uvědomili, že jsme promoklí na kosta pořádně promrzlí. Konečně jsme vyrazili dál a muž vepředu ukázal na nějakou příčnou stezku a řekl, že by to měla být hranice.
Dál už jsme dojeli k Hirschenwies na rakouské straně, bylo to pár dřevorubeckých domků. Tady jsme nemohli zůstat a zamířili jsme dál na Rindlberg. V sále malého hostince jsme našli provizorní útočiště a mohli jsme do jedné prázdné stáje umístit naše zvířata. Mohla se poblíž i napást na velké louce. Po "policejním" ohlášení na ruské komandatuře a po týdnu oddechu jsme vyrazili směrem na Gallneukirchen, kde jsme pak u jednoho sedláka přečkali zimu. Moji rodiče si plánovali propachtovat nějaké malé hospodářství, jenže volných tu bylo málo, atak jsme museli náš dobytek prodat za bezcenné okupační preníze. Ruská okupační správa zamýšlela všechny uprchlíky přemístit do Německa a my museli prchnout dál přes demarkační čáru do americké zóny, tj. do Lince (v originále "in dieamerikanische Zone nach Linz" - pozn. překl.). Díky mnoha andělům strážným se nám i tohle podařilo a baráky v Ebelsbergu se staly na několik příštích let naším domovem. Můj otec našel práci u jedné stavební firmy, maminka v jednom zahradnictví. Tak skončil náš útěk. Tady jsme mohli zůstat - alespoň prozatím.
Glaube und Heimat, 2021, č. 4, s. 25-26
P.S. V českém překladu Andrey Kubové se tento text objevil i ve sborníku "Z novohradské farní vsi Rychnov u Nových Hradů do Kamenné, Konratic a Kondrače", sestaveném péčí Josefa Šuplera (ten daroval jeden exemplář s díky za spolupráci do regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny) a vyšlém téhož roku 2021, a to na stranách 149-151.
Ernst Haas (Ingerl Ernst) ze stavení čp. 59 v Rychnově u Nových Hradů, místní část "Oberort", se 3. ledna roku 2018 v hornorakouské obci Aschach an der Steyr dožil osmdesáti pěti let. Na hřbitově v Aschachu zvaném "Ostfriedhof" jsou pochováni oba jeho rodiče: otec Paul Haas (*26. června 1899 v Božejově, †24. dubna 1983 v Aschachu v nedožitých 85 letech) i matka Emma, roz. Wagnerová (*13. srpna 1901 v Konraticích, †21. října 1982 v Aschachu ve věku 82 let). Poněvadž ani křestní matriky farní obce Žumberk (Sonnberg) v případě otcově, ani ty rychnovské v případě matčině nejsou dosud k datům jejich narození digitálně přístupné, známe přesná data jejich narození z archů sčítání lidu z roku 1921, kdy byli oba dosud svobodní. Datum narození jejich syna Ernsta známe z už zmíněných připomínek jeho narozenin v krajanském časopise. Zbývají však ještě záznamy oddacích matrik o svatbách otcových a matčiných rodičů, tj. Ernstových prarodičů. Novohradská oddací matrika pro osadu Krčín (Gritschau), dnes část obce Horní Stropnice, tak uchovává záznam o svatbě Jacoba Haase z Božejova čp. 5, syna tamního sedláka Martina Haase a Elisabeth, roz. Wohlschlägerové ze Žáru (Sohors) čp. 18, s Marií, roz. Mannovou, dcerou sedláka v Krčíně čp. 14 Josefa Manna a jeho ženy Theresie, roz. Haasové z Krčína čp. 14. Oddával je 15. května roku 1888 novohradský kněz řádu servitů (služebníků Mariiných) Melchior M. Karner. Hornostropnická oddací matrika pak skrývá záznam o svatbě budoucích rodičů Emmy Wagnerové, později provd. Haasové, dne 6. května 1890, kdy vyšebrodský cisterciák P. Benno Karlez, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, sezdal ve starobylém hornostropnickém kostele sv. Mikuláše sedláka v Konraticích čp. 12 Johanna Wagnera, syna předchozího hospodáře na témže statku, tj. svého otce a jmenovce Johanna Wagnera a jeho ženy Marie, roz. Löfflerové z Rychnova u Nových Hradů čp. 59, s Theresií, roz. Schuhovou, dcerou sedláka ze vsi Gutenbrunn (dnes Meziluží, osada obce Horní Stropnice) čp. 5 Ignaze Schuha a Theresie, roz. Pischingerové z Rychnova u Nových Hradů čp. 57. Ano, byli tu všude doma a vyhnaly je dějiny. Nebo jsme to snad byli my, hovořící na rozdíl od nich česky?
- - - - -
* Rychnov u Nových Hradů / Božejov
