HANS HAAS
Vzpomínky na domov
Hospodářství převzal otec od svého bratra Wolfganga. Wolfgang neměl děti a byl asi o 20 let starší nežli můj otec Andreas. Ten byl v letech 1914-1918 ve válce a přišel tam o pravou nohu, takže nijaké jiné povolání ani vykonávat nemohl.
Měl kromě už zmíněného bratra Wolfganga ještě sestry Franzisku, Annu (provd. za Girstla z Chudenína /Chudiwa/) a Marii (provd. za Karla Baierla ze Svaté Kateřiny /Sankt Katharina/). Otec se oženil s Theresií Baierlovou z usedlosti zvané Baumann v osadě Webrův a Lindlův Dvůr (Weberhof und Lindlhof), patřící k obci Svatá Kateřina (po druhé světové válce osada zanikla pod jménem Dvorky, který se vlastně nikdy neužíval - pozn. překl.). Měl jsem dvě sestry: Annu (†27.01.09) a Theresii, mí dva bratři zemřeli už ve stáří ani ne jednoho roku.
Můj dědeček koupil usedlost ve Svaté Kateřině. Byl při ní obchod se smíšeným zbožím a můj strýc Karl byl pekařem, takže se tam prodával i domácí chleba. Byly to tenkrát velice těžké časy. Karl Baierl byl matčiným sourozencem.
Můj otec pozemky hospodářství v prvých letech pronajímal, poněvadž byl válečným invalidou. To ovšem jen do doby, kdy mi bylo 14 let. Byl to starý selský dům a v něm čtyři krávy, čtyři kusy mladého skotu, dva koně, prasata, slepice, dvě ovce. Ze sousedství nám pomáhala jedna děvečka a jeden pomocník. Tenkrát tu nebyl nijaký elektrický proud, svítilo se jen petrolejkami. Soused měl vodní kolo, pak si pořídil dynamo a dal se odebírat proud. Podíleli jsme se na tom, ale musil se postarat i dobytek, k tomu jsme měli žentour. Ten se točil pořád. Zapřáhli se voli a já je musel už od mlada pohánět.
V roce 1932 jsme starou chalupu strhli a postavili novou, ve které jsme už měli ve stáji napajedla. Patřil nám i malý rybník, nová byla také pec a prasečí chlév. Obilí jsme museli jako za stara mlátit cepy (v originále "mit der Treschl", německý nářeční výraz odkazuje i k českému příjmení Trešl - pozn. překl.), až později přišel na řadu už zmíněný žentour a po něm mlátička. V roce 1934 s vodním kolem a následně pak turbinou se nám dostalo silnoproudu a žentour se stal zbytečným.
Bylo tu i mnoho pěkného: měli jsme dvě krásné ovocné zahrady s nádhernými hruškami máslovkami i jinými druhy, také těmi jablečnými, rostly tu švestky a ptáčnice (v originále "wilde Kirschen" - pozn. překl.). I les byl hned nablízku. Našly se tam snad všechny druhy hub, borůvky i ostružiny. A na jaře toho lučního kvítí!
Pak přišla válka a zajetí, pro ty nejbližší vysídlení z domova. Můj nejlepší kamarád Albert Multerer stejně jako Karl Baierl a Hans Baumann ve válce padli. Albertovi rodiče vlastnili dvě pily, mlýn a kovárnu. Bylo třeba hodně zkušenosti, aby fůry se dřevem sjely bezpečně z horského lesa dolů. Vozy měly tenkrát dřevěná kola pobitá železnými obručemi a bývaly taženy koňmi. Teprve později došlo na pneumatiky. Za dlouhých zimních večerů jsme často u Alberta v Kriegerově mlýně hrávali karty. Co jen by se dalo o tom všem ještě vyprávět! Inu, bylo to tak.
Glaube und Heimat, 2016, č. 12, s. 79-80
Z války a ze zajetí
Válka s Ruskem od roku 1941
Povolán jsem byl dne 2. května 1941 do Řezna (Regensburg) k vyškolení na ženistu. V srpnu téhož roku jsem byl převelen do Erlangen a odtud na ruskou frontu. V září už jsem byl ve Smolensku (v evropské části dnešní Ruské federace poblíž hranice s Běloruskem - pozn. překl.). Mým novým zařazením se stal "regiment Velkoněmecko" (v originále "Regiment Großdeutschland" - pozn. překl.), ženijní kompanie.
Započala velká cesta směrem na Kyjev, dál pak do Kurska přes Orjol směrem na Tulu, pak už za ústupu zimní ležení v blízkosti města Orjol při teplotách přes 50 stupňů pod nulou. Tady byl regiment sešikován na divizi.
V květnu jsme ještě mohli na dovolenou a pak šla válka dál (v originále "weiter nach Sachtig" - pozn. překl.). Dostal jsem se nato do záložního bataliónu, ale v srpnu jsem byl zase u své jednotky, číslo polní pošty F.P. Nr. 01104 přes Charkov - Gomel - Minsk - Vilnius - Riga - Memel (dnes litevský přístav Klaipéda - pozn. překl.), kde nás těžce bombardovala americká letadla, na Königsberg (dnes ruský Kaliningrad - pozn. překl.) do výchozího postavení (v originále "in Ruhestellung" - pozn. překl.). Potom už roku 1943 pokračoval dál ústup přes Vilnius - Minsk - Gomel - Charkov. Byl jsem tehdy zařazen jako čerpadlář (v originále "Tankwart" - pozn. překl.) při pěší ženijní kompanii. Vozili jsme benzin ve třech nákladních a jednom osobním autě. Při ústupu se kompanie odloučila a my jeli, dokud sloužilo zapalování. Pak se motor zastavil a už nic. Za úplňku a v hlubokém sněhu jsme našli svou jednotku - napříště bez benzinu. Cesta dál vedla přes Kirovograd (tak se ukrajinské město jmenovalo v letech 1939-2015, roku 2016 bylo přejmenováno na Kropivnickij - pozn. překl.) - Jasy - Kišiněv. Psal se rok 1944 a my byli odtud vysláni přes Rumunsko - Budapešť v Maďarsku - Čechy a Moravu a dál přes Varšavu na litevský Kaunas. Měli jsme zamířit na Stalingrad a být tam přiřazeni k 6. armádě. Na to už bylo však příliš pozdě. Takže se ustupovalo na Dněpropetrovsk (dnes ukrajinské město Dnipro - pozn. překl.). Za námi byl vyhozen most přes řeku. Vraceli jsme se na Pilavu (německy Pillau. dnes Baltijsk v Kaliningradské oblasti - pozn. překl.) Dorazili jsme sem posledním přívozem na konci března 1945. Museli jsme všichni do vody, poněvadž přívoz narazil a my tlačili. Mnozí se už nahoru do lodi nikdy nedostali. Za úsvitu jsme byli brzy zrána a zase suší. Písečná kosa, na níž jsme se octli, je tu jen dva kilometry široká. Nakonec jsme dorazili na poloostrov Hel u Gdaňska (v originále "auf die Halbinsel Hela bei Danzig" - pozn. překl.). Tam započala 8. května 1945 má cesta do zajetí, plná dalších utrpení.
Kapitulace a ruské zajetí
Po dvou dnech přišli Rusové! Samé nástupy a odpočítávání. Trvalo to celý týden, než nás převezli přes Gdaňsk do jedněch kasáren v Graudenz (dnes polské město Grudziądz - pozn. překl.). Stravou byla polévka z cukrové řepy a chleba. V srpnu následoval transport v dobytčích vagonech do Moskvy a odtud dál do Gorkého (to jméno neslo město v letech 1932-1991, nyní má staré označení Nižnij Novgorod - pozn. překl.). Tam jsme byli roztříděni do lesního lágru. Od září do konce roku tu pobývalo 250 zajatců, z nichž 50 za tu dobu pomřelo hlady. Museli jsme po lese stahovat dřevo v močálovité krajině, kam nemohlo zajet nijaké vozidlo. Dostat se odtud na pevnou zem nebylo jednoduché. Byli také mnozí, kdo už ani chůze nebyli schopni. Ubytováni jsme byli ve skladu brambor, který by se dal označit spíše slovem bunkr. Svítilo se v něm dřevěnými loučemi, které měly v sobě hodně pryskyřice, takže vydávaly množství kouře, ale o to míň světla. Byli jsme pak tři s jedním strážným z Rumunska převeleni. Jeden z nás byl rumunský Němec. Jeli jsme asi 200 km vlakem na jeden kolchoz, kde nám bylo přikázáno vyhrabávat brambory a přepravovat je koňskými povozy k nádraží. Dva pytle brambor musel každý z nás přivézt s sebou do lágru nazpět. Byli jsme na cestě čtyři dny. V pařáku v jednom prasečím chlívku jsme si brambory udělali k jídlu a spořádali jsme každý jedno vědro.
Pak jsme se do Gorkého zase vrátili. Tam byl jeden bunkr pro Stalina, který se musel celý naplnit. V únoru 1946 jsme se ocitli zase v lesním lágru, kde bylo ubytování přece jen o něco lepší. V hlubokém sněhu tam i tak cesta trvala hodinu. Měli jsme normu na dva muže porazit 6, 6 krychlových metrů dřeva a spálit větve, což představuje asi 5-7 stromů při zaopatření stravou.
V červnu jsme přišli zase do Gorkého a pobyli tam až do října, poté nás přemístili do Moskvy kde lágru č. 10 bylo po dlouhé době zase slušnější ubytování. V srpnu 1947 jsem dostal na adrese Lineki Nr. 7857 poštou špatnou zprávu. Mí nejbližší byli vypovězeni a museli opustit Šumavu transportem do Bavorska. Pracoval jsem na jednom staveništi a měli jsme s německými inženýry zbudovat raketovou základnu pro řízenou střelu V2 (v originále "ein V2-Station aufgebaut" - pozn. překl.). V srpnu roku 1949 jsme přešli do lágru 7896 v městě Tušino (na severozápadě Moskvy), kde už jsem byl sotva schopen práce.
Dne 21. prosince mě přemístili do propouštěcího lágru, na Štědrý den 24. prosince 1949 jsem pak nastoupil cestu "domů", 1. ledna 1950 jsem se ocitl ve Frankfurtu nad Odrou, 4. ledna v Moschendorfu (uprchlický tábor u bavorského města Hof - pozn.překl.) a den nato následoval odjezd do obce Niederschneiding (od roku 1972 jen místní část obce Oberschneiding - pozn. překl.) u Straubingu, byl jsem ovšem při příjezdu 6. ledna 1950 ve stavu nemocných. Vážil jsem tenkrát 102 kg (vodnatelnost). V srpnu 1950 skončila má cesta ve městě Garching (úředně "Garching bei München" - pozn. překl.): to je také nyní můj domov.
Glaube und Heimat, 2016, č. 12, s. 80-81
V bavorském Garchingu oslavil Hans Haas, který v předchozích řádcích už o sobě leccos prozradil, dne 16. prosince roku 2016 své pětadevadesáté narozeniny, k nimž připravila Hildegard Zieglerová právě zveřejnění jeho vzpomínek. Přidala k nim kromě blahopřání i dodatečnou informaci, že se oslavenec roku 1952 v Garchingu oženil a strávil tam se svou ženou v domě na Gartenstraße šedesát let, během nichž se stal otcem osmi dětí a jedenácti vnuků. Paní Walburga mu zesnula 29. prosince 2015 ve věku 91 let. Bylo věru nač vzpomínat a věru kam se ohlížet do daleka s díky, že člověku nakonec přálo štěstí. Skonal v požehnaném věku 97 let ve svátek sv. Walburgy, patronky své ženy, po krátké nemoci "doma" v Garchingu 25. února 2019 a byl o Popeleční středě 6. března pochován na místním hřbitově při Römerhofweg.
- - - - -
* Kriegrovy Dvory, Svatá Kateřina, Chudenín / † † † Garching (BY)
