HANS HAJEK
Stifterovo dějinné místo
Jsou literární autoři (v originále "Dichter" - pozn. překl.), které vášnivě milujeme a hluboce ctíme; jiní, kterým se odvažujeme přiblížit jen v plachém ostychu; jsou autoři, kteří námi dokážou otřást a takoví, co nás inspirují; takoví, kteří nás povolávají k ušlechtilým nebo vysoce bláhovým činům a jiní zas, co nás nestálé, rozervané lidské bytosti vedou ke konečnému zjasnění a k míru srdce: tak rozdílné jsou úkoly a působení spisovatelů v lidu jejich jazyka. Dílo a působení Adalberta Stiftera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)nelze bezprostředně postihnout z nijakého hlediska dosud zmíněného. Chceme-li k němu vůbec zaujmout nějaké stanovisko, učiňme tak od něho doma (v originále "bei ihm zu Hause" - pozn. překl.). Není to nijaký autor pro velebnou chvíli, nikdo, kdo by nám snad měl připravit okamžik vytržení: je to každodennost, navyklost a jednotvárnost bytí, kterou osvětluje a světí ve svých pracích.
Tato Stifterova každodennost má ovšem svou zcela osobní texturu: nemá nic co do činění s duchem takového Brockese (Barthold Heinrich Brockes /1680-1747/, spisovatel a básník raného německého osvícenství - pozn. překl.) či Gessnera (Salomon Gessner /1730-1788/, švýcarský idylický básník - pozn. překl.), k nimž Hebbel (Friedrich Hebbel /1813-1863/, německý básník a dramatik s velmi kritickým vztahem ke Stifterovu dílu - pozn. překl.) našeho básníka nerozumně přiřazuje; Stifterova každodennost ovšem má také nemnoho společného s přírodovědnou či sociálně revoluční malbou poměrů, kterou vytvořil literární naturalismus kolem roku 1890, jakkoli se tu dají nalézt třeba v příležitostném užití záměrně kronikářského či protokolárního slohu jisté vnější podobnosti. Všednodenní poměry, krajinářská zobrazení, která slouží jako pozadí Stifterových prací, jsou - abychom to řekli proslulými slovy Emila Zoly - kusem přírody, nahlíženým tu ovšem povahou velice zvláštní a svéráznou. Po svých začátcích, které stály zřetelně ve znamení Jeana Paula (vl. jm. Johann Pauk Friedrich Richter /1763-1825/, německý preromantický spisovatel a estetik - pozn. překl.) a romantického slohu, dozrál Stifter v čase překvapivě krátkém k sobě samému a k vlastnímu pozorování světa.
Je velice příznačné, jak často se ve Stifterových povídkách staví, zařizuje a obnovuje: domy kolem Travenského jezera (Traunsee) ve fantaziích sbírky "Feldblumen (tj. "Polní květiny" - pozn. překl.), skutečná venkovská stavení v povídce "Heidedorf" (v českých překladech "Vesnička na stráni" či také "Horní Planá" - pozn. překl.), hradní stavby v ději povídek "Hochwald" (tj. "Hvozd" - pozn. překl.), "Narrenburg" (tj. "Hrad bláznů" - pozn. překl.) a "Mappe meines Urgroßvaters" (česky jako "Z kroniky našeho rodu" - pozn. překl.); hospodářské provozy rovněž v právě zmíněné próze "Mappe meines Urgroßvaters", v povídkách "Abdias", "Brigitta" a zejména v té pod názvem "Zwei Schwestern" (tj. "Dvě sestry" - pozn. překl.); lidé, od výchovné tendence "Felblumen" až k "Mappe meines Urgroßvaters" a dále k románu "Nachsommer" (tj. "Pozdní léto" - pozn. překl.) "Mappe meines Urgroßvaters". Všude tu je Stifter stejně jako Goethe "Wilhelma Meistera", jenž byl často jeho vzorem, povaha veskrze pořádající a utvářející, takže i jeho obraz přírody a světa stojí na řádu a tvoření. V utváření svého vlastního života nedosahuje ovšem ani zdaleka Goetheovy mohutné formující síly: skromný okruh jeho působení školního rady lze s výmarským ministrem a jeho mnohostrannými aktivitami sotva srovnávat; z jeho přírodovědných studií nevzešla nijaká geniální teorie podobná Goetheově nauce o barvách či jeho objevu mezičelistní kosti. Stifter sbíral pestré kameny, pěstoval kaktusy a restauroval staré kusy nábytku; Goetheův přírodní názor a náboženský panteismus, který vidí jen bratry v "Reihe der Lebendigen" (...) "im stillen Busch, in Luft und Wasser" (viz český překlad Faustovy promluvy v 17. kapitole nejslavnějšího Goethova díla, nazvané "Les a sluj": "Ty předvádíš / mi řadu oživených bytostí / a učíš mne, jak poznávat mám bratry / ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách." - pozn. překl.), je samozřejmě na nebeské dálky vzdálen dobře katolickému postoji Stifterovu, který se nikdy necítí jako část přírody, nýbrž vždy jako někdo stojící mimo ni, jakkoli přírodu i miluje. Navzdory tomu Stifterova pořádající, utvářející povaha, jeho didaktičnost je hluboce spřízněna s Goetheovou pozdní prózou, spřízněnější, než by se dalo vysvětlit vnějším literárním vlivem. Stifterovo manželství s Amalií Mohauptovou po trpce bolestném citovém zážitku s Fanny Greiplovou, jeho politické postoje, nejhlubší zděšení tváří v tvář revolučním událostem roku 1848, to všechno svědčí na rysy duchovní stavby, kterou známe od Goethea. Také epické, k vypravěčskému podání směřující vlohu, ostře protikladnou dramatické podstatě Schilerově, Kleistově či Hebbelově, sdílí Stifter s Goethem, jen s tou výhradou, že mu není dána lyrická síla bezprostředně vyslovit, čím trpí: snad právě v tom tkví kořen odlišnosti co do formátu obou autorů, jevících se nám tak nesrovnatelnými. A přece, tomuto rozdílu dvou velikánů navzdory: nijaký rakouský autor, nijaký německý vypravěč vůbec až daleko do 19. století, není ve svém díle Goetheovi tak blízký (v originále "so goethenahe" - pozn. překl.) jako právě Adalbert Stifter.
Toto je úvodní pasáž prvé kapitoly (Der geschichtliche Platz, tj. Dějinné místo) skromné knížky z roku 1925, která vyšla ve varnsdorfském nakladatelství Eduard Strache v edici Sudetendeutsche Grössen a jejíž titul jen opětuje jméno Adalbert Stifter. Autor, jímž je tu psán Dr. Hans Hajek, ji věnoval památce svému otci. Ten podle křestní matriky farní obce Doubice (Daubitz) zemřel 8. ledna 1920 v Krásné Lípě (Schönlinde), jíž byla Doubice, dnes opět samostatná, v letech 1975-1992 součástí. Dnes je Doubice se stovkou svých obyvatel nejmenší obcí okresu Děčín, zatímco na sklonku devatenáctého století tu žilo více než tisíc lidí německy mluvících. V její části Nová Doubice (Neudaubitz) na svahu vrchu Spravedlnost (Iricht, 533 m nadmořské výšky) se 1. máje roku 1889 o půl třetí ráno, jak pečlivě připsal zdejší farář Anton Seidel, narodil chlapec, který dostal jméno Johann Evangelist Ferdinand Hajek. Poněvadž jeho matka Gertrud, narozená 13. července 1853 v saských Drážďanech (Dresden) jako dcera tamního obchodníka Rudolfa Hermanna Panseho a Augusty Emilie Ernestiny, roz. Grundigové, jejíž otec Karl Grundig byl lodníkem (Schiffsherr) v Pirně, byla luterského vyznání, bylo dítě pokřtěno až 9. června 1889 ve čtvrt na dvanáct dopoledne, jak s poznámkou o tom, že chlapci bude zajištěna katolická výuka, opět pečlivě připsal křtící farář. Novorozencův český otec Ferdinand Hajek (tedy ten, jehož památce syn svou knihu o Adalbertu Stifterovi věnoval), tehdy knížete Kinského vrchní lesní v Nové Doubici čp. 68, tj. rodném domě chlapcově, přišel na svět 26. června roku 1835 v "šumavských" Přešticích jako syn Antonína Hájka (psáno Hagka), "měšťana a mistra řeznickýho z Přeštic" (jeho otec Josef Hájek /psán v přeštické křestní matrice Jozef Hagek/ řezníčil v Přešticích čp. 171, matka Marie, roz. Hlávková, byla rovněž z Přeštic čp. 11) a Františky, dcery Kašpara Obera, c.k. kaprála a invalidy z Prahy a jisté "Magdaleny, rozený z Řjsse" (zajímavé jistě je, že německý zápis z Doubice Františčinu matku vůbec nezmiňuje, otce pak uvádí jako Norberta Obera, obchodníka v Praze). Hans Hajek, jak se Johann Evangelist Ferdinand Hajek píše v záslužném německém lexikonu k dějinám českých českých zemí (Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder /BLGBL), studoval filosofii a novou filologii na univerzitách v Berlíně a ve Vídni, kde získal v osudovém roce 1918 titul doktora filosofie. Stal se redaktorem v "československém" už Varnsdorfu (Warnsdorf) a učitelem "lidové univerzity" (Volkshochschule), v letech 1927-1932 spolupracovníkem berlínské rozhlasové stanice "Deutsche Welle". V roce 1940 vydal básnickou sbírku "Unendliche Kette" (tj. "Nekonečný řetěz"). Od roku 1951 se stal docentem na semináři pro sociální povolání v Mannheimu. Psal i rozhlasové texty, vedle Stifterova díla se věnoval i filosofickému odkazu Ludwiga Feuerbacha a Bedřicha Engelse (byl editorem nového vydání Engelsova titulu /mívali jsme o ní na vysoké škole povinné referáty/ "Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie" v Lipsku /Leipzig/ roku 1947 /tedy v tehdejší sovětské zóně Německa/, navíc v proslulé edici Die Philosophische Bibliothek /jako její 230. svazek/, vycházející od roku 1868, po roce 1911 v tehdy lipském nakladatelství Meiner /roku 1991 vyšla v Hamburku, kde nyní firma sídlí, o té ediční řadě kniha s podrobnou její bibliografií, viz i Wikipedia). Hans Hajek byl dvakrát ženat: první svatba se konala 20. dubna 1918 ve slezském Freiburgu (Freiburg in Schlesien, dnes polské Świebodzice), manželství podle přípisu v doubické matrice bylo rozvedeno 7. července válečného roku 1941 a ke druhé svatbě došlo hned 16. září téhož roku 1941 ve Frankfurtu nad Mohanem. Syn českého otce a německé matky zemřel 5. června roku 1970 ve městě Eberbach na severu spolkové země asi 30 kilometrů na východ od Heidelberku. Místo Německa v dějinách je věru náramně "romantické".
- - - - -
* Nová Doubice, Doubice / Přeštice / Horní Planá / † † † Eberbach (BW)
