OTTO HERBERT HAJEK
Můj vánoční příběh aneb Vánoce v Čechách*
Souhlasím s tvrzením, že každé Vánoce jsou ty nejkrásnější. Když je před sebou nechám defilovat jedny po druhých mým dětstvím v selské rodině na Šumavě počínaje, přes léta válečná a poválečná, ta má "učňovská a vandrovní", až k založení vlastní rodiny, zprvu bez řádného občanského a sociálního zajištění v pouhé důvěře ve vlastní tvůrčí síly, jak byly znovu a znovu pokoušeny novými uměleckými úkoly - pokaždé vyvstávají právě Vánoce vždy jako něco v roce bezesporu nejkrásnějšího.
Teď se už pěknou řádku let vracejí i naše mezitím odrostlé a samostatně ve světě žijící děti se svými vlastními dětmi o Vánocích domů, kde ozdobený stromek a betlém zaujímají ve svátečních dnech své ustálené místo a vzpomínky všech putují nazpět k vlastnímu dětství, pospojovány v řetězu generací šňůrou veselých vyprávění: "Pamatuješ tenkrát...?" a "To bylo tolik sněhu a my stavěli na zahradě sněhuláka, pomalovali ho barvami, modrou, červenou a žlutou, a jak jsme kolem běhali pak ve tmě s pochodněmi, roztál, pamatuješ, na barevnou loužičku!" Tehdy se zrodil na 8mm filmu i památeční rodinný dokument, který ted' (tj. roku 1992 - pozn. překl.) uváděla dokonce televize k mým 65. narozeninám.
Je to prostě tak: každé Vánoce jsou pro mne ty nejkrásnější. Co zvláštního je však vyznačuje i jako historická data nikoli snad jen mého vlastního osudu?
Roky bezprostředně po válce, zvláště pak přelom roku 1947 a 1948, rok po našem vyhnání z domu mého dětství: usídlili jsme se přechodně a nouzově na druhé straně Šumavy, v bavorském Fürholzu. Bylo mi dvacet let a šel jsem studovat na uměleckou akademii ve Stuttgartu, abych se naučil to, co mi ještě chybělo, než se ze mě definitivně stane sochař. Moje myšlenky a představy se kupodivu dály jen ve dřevě a sádrové modely kolegů v prvním semestru jsem sledoval s vnitřním odstupem. Poprosil jsem tedy svého švagra Lukase, aby pro mě v lese porazil strom a opracoval kmen, z něhož bych pak právě o vánočních prázdninách konečně vytvořil podle svých vlastních sil něco opravdu svého.
Bylo chladno, každého rána jsem musel nejprve odházet sníh, než jsem se za rostoucího mrazu mohl pustit do práce na kmeni. Vytesal jsem tak z jednoho kusu figuru 3 metry vysokou, nazvanou Kristus ze stromového kmene. Se zvýrazněnými letokruhy tu ze silnější části kmene vystupuje hlava těžká bolestí, nápadně velké ruce vztyčeny nad ní, jedna z nich ztrnule rozevřena mučivou křečí, druhá přísahající, obě svědčící o bolesti prožité a překonané. Dolů visí útlý trup s nohama stejně útlýma, navíc stigmatizovanýma masívními hřeby. Chybí tu kříž - tento Kristus je nesen bolestí samou.
Cize zvědaví sousedé z okolí se divili a trnuli, smáli se a vtipkovali. To nebyla ta důvěrně známá postava, jíž uvykli, to bylo porušení konvence ustáleného symbolu.
Pečlivě obalena pytli a rozloženými tuhými krabicemi byla plastika převezena do stuttgartské akademie. Zarážela už svou nadživotní velikostí, svou expresívní neforemností. Odpuzovala nejen sousedy a blízké z vlastní rodiny - přesahovala i očekávání a chápavou toleranci učitelů a vrstevníků na akademii. Byl jsem označen za neurvalce a výtržníka, šumavského neotesance, který bludně zaměňuje tvořivé fotmy s amatérskou dřevořezbou.
Už o rok později však, když jsem zařadil tu dřevěnou skulpturu mezi exponáty své první výstavy, vyvolala nejen pouhé odmítání, odpor a úsměšky. Zazněly i hlasy uznání, které neupíraly figuře sílu, které se neuzavíraly onomu dojmu z utrpení, přijaly je a ocenily jeho symboliku. Bylo to mé první větší dílo, rozhodující pro mou další cestu, dílo, které mi zůstalo už navždy nejbližší. Nedokázal jsem se ho pak zříci ani přes lákavé nabídky zájemců o jeho odkoupení, ačkoli by ty peníze nejméně na rok zbavily rodinu finančních starostí.
Od té doby ten Kristus ze stromového kmene provázel svou doslovnou přítomností mou veškerou práci a byl mezitím mnohokrát vystaven v Německu i v zahraničí.
Když mi bylo kolem dvaceti let, zažil jsem oboje, co nám bylo dáno zažít: zábor Čech nacisty, válku, jež následovala a po ní i vyhnání Němců ze země. Byl jsem příliš mladý na to, abych dokázal posoudit vlastní podíl viny, dost starý však na to, abych bral vážně dvojí bolest z dvojí ztráty domova. Ten Kristus ze stromového kmene má hlavu, ruce a nohy naběhlé a opuchlé bolestí, bolestí, na níž visí to slabé tělo člověka a Božího Syna zároveň.
Bylo tomu o 42 let později, kdy pro tehdy ještě existující Československo, pro právě znovusjednocené Německo, a tím i pro Šumavu nastal rok nadmíru výjimečný. Něžná revoluce historicky ojedinělým způsobem smetla zbylé iluze ideologicky zedrané, ekonomicky zcela vyčerpané a morálně vykořeněné moci. Na Pražském hradě neměl usednout vítěz a dobyvatel, ale jen člověk, který se pokusil žít v pravdě a strávil proto celá léta ve vězení: Václav Havel. Vánoce toho roku se staly svátkem smíření mezi Němci a Čechy, smíření mnoha mých přátel na obou stranách hranice, smíření připraveného předem po celá desetiletí a staletí plodnými setkáními obou národních kultur.
Václav Havel se stal prvním prezidentem obnoveného státu. Požádal jsem ho, zda by přijal jako dar a symbol smíření právě mého Krista ze stromového kmene. Po 42 letech bylo takové gesto opět možné. Na výslovný pokyn prezidentův byl pak Kristus ze stromového kmene umístěn v bazilice svatého Jiří na Hradčanech, hned naproti oltáři české patronky svaté Ludmily.
Je to návrat hned v několikerém slova smyslu: roku 1947 jsem o vánočních prázdninách vytesal tuto postavu z kmene lesního stromu, jako bych ji vytěžil sám z vlastního nitra. O Vánocích roku 1989 jsem se rozhodl vrátit ji v této převratné době tam, odkud myšlenkově a zeměpisně pochází: do Čech. Ty Vánoce roku 1989 se mi staly Vánocemi v Čechách.
P.S. Překlad byl otištěn v Česko-bavorských výhledech a pak i v literární příloze českobudějovického diecézního měsíčníku Setkání.
Dr. h. c. Otto Herbert Hajek se narodil 27. června 1927 v Nových Hutích (Kaltenbach). Jako sochař dosáhl skutečně světové proslulosti a motivy z jeho děl figurují dokonce na australských poštovních známkách. Zasvětil vedle umělecké práce své úsilí především dílu smíření Čechů a Němců v uznávané kulturní organizaci Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kterou je od samých počátků mnichovský Adalbert Stifter Verein. Právě Hajek byl jeho předsedou v letech 1982-2002, dohromady dvacet roků. Hmatatelným výrazem sepětí novohuťského rodáka s domovem byla nejen souborná výstava jeho díla v Praze už v osmdesátých letech, ale i socha, kterou věnoval městu Prachaticím, stojící dnes před tamním gymnáziem na očích dorůstajícím generacím, v neposlední řadě pak na hřbitově rodné obce pamětní síň, která by mohla sloužit jako příklad ostatním v hledání bílých míst naší společné minulosti. Otto Herbert Hajek zemřel po dlouhé nemoci na selhání srdce v jedné ze stuttgartských nemocnic někdy během noci z 28. na 29. dubna 2005.
- - - - -
* Staré Hutě, Nové Hutě / † Stuttgart (BW)
