logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ROSA HANFFOVÁ

Waldfriedhof


Weitab von der blühenden Halde,
Tief drinnen im lauschigen Walde,
Wie ruht ihr so sanft und so gut!
Befreit von den Sorgen des Lebens
Nach Kämpfen, so schwer und vergebens,
Geborgen in treulicher Hut.

Ein märchenhaft Singen und Sagen
Bald jubeln, bald seufzen und klagen
Die Stimmen des Waldes so traut.
Die ruhenden Pilger hienieden
Im ewigen wonnigen Frieden
Weckt nimmer ein störender Laut.

O Waldesrauschen, o Träumen,
O süßes, o seliges Säumen
Wie sehn' ich mich immer nach dir!
Weitab von der blühenden Halde,
Tief drinnen im lauschigen Walde,
O, würde die Ruhe auch mir!

Lesní hřbitov


Hloub tam daleko za lukami,
kde ticho a les jsou jen samy,
jak dobře je vám tady spát!
Je pryč všecka života bída
i marnost, co zápasy střídá,
mír přán je tu, záštitný řád.

Vám písně a pověsti znějí,
hned o strázních, hned o naději,
jak je les umí vyprávět.
Těm tichým spícím dole v zemi,
pokoj věčný vůněmi všemi
vane a neruší je svět.

Jen šumění lesa v snění,
jen blažené otálení,
jak toužně bych chtěla tě mít!
Hloub tam daleko za lukami,
kde ticho a les jsou jen samy,
i mně jednou přán kéž ten klid!

Waldheimat, 1924, s. 101

Der letzte Traum


Vorüber ist das Schlachtgewühl,
Viel Tapfern ruhen aus -
Das Schlachtfeld ist ihr letztes Pfühl
Nach allem Schreck und Graus.

Da schleppt sich hin zum nahen Tann
Und sinkt am Waldessaum
Ein junger, todeswunder Mann,
Beglückt vom letzten Traum.

Und was das junge Herz bewegt,
Das spricht der junge Mund,
Und was Erinnerung treu gehegt,
Das gibt er selig kund:

"O teurer, trauter Heimatwald,
Führst zur Kindheit mich zurück,
Hell strahlt der gold'ne Weihnachtsbaum,
Des Kindes Lust und Glück.

Im lichtverklärten Elternhaus
Zwei milde Augenpaar',
Der Vater und mein Mütterlein,
Sie seh'n zur Kinderschar.

Der lieben Vögel munterer Chor
Singt mit den letzten Sang,
Wie lauscht' ich oft so frohbewegt
Dem süßen, zarten Klang.

Der Waldesquellen Wunderkraft,
Sie stählte meinen Mut.
O, Heimatwald, dir geb' ich nun
Mein Leben und mein Blut.

Das erste Nestlein gabst du mir,
Die Wiege, warm und nett.
O, gib mir auch, mein Heimatwald,
Das letzte Ruhebett!

Dein tröstlich Rauschen klingt so lind,
Es deckt so sanft mich zu,
Bei dir, du treuer, trauter Freund,
Find' ich die liebste Ruh'." -

Und als die Nacht vergangen war,
Kam leuchtend Morgenrot,
Da lag der junge, tapfere Held
Stillächend, bleich und tot.

Poslední sen


Minula vřava bitevní,
co statečných spí tu
jak v hrůzném loži posledním,
na pláni bez citu.

Vléct se zřím k lesa okraji
a klesnout pode strom
muže, jen chvíle zbývají
mu v předsmrtném snu tom.

V posledním srdce pohnutí
zašeptá naposled,
jak vzpomínka ho přinutí,
jinošský jeho ret:

"Drahý domovský lese můj,
veď do dětství mne zas,
kde září Vánoc zlatá chvůj,
ten přeradostný čas.

Zjasnělý rodičovský dům,
v něm dětských očí svit
pohled otcův i maminčin
zas vidím zrcadlit.

A ptačích hlasů jarý sbor
rozechvívá můj sen.
Jak jsem ho slýchal doma kdys
sladkostí opojen.

Z divu všech lesních pramenů
jsem kdysi sílu bral.
Teď jsem ji, lese domova,
tu v krvi odevzdal.

Prvním hnízdečkem byl jsi mi,
kolébkou hřejivou.
Teď, rodný lese, naposled
přijmi mne v náruč svou!

Něžně zní tvůj šum útěšný,
sladce mě uspává.
Příteli věrný, provždy klid
nejmilejší mi dá." -

Když přešla noc a nový den
vzcházel zas v červáncích,
ležel tu mrtvý hrdina
mlád, s úsměvem a tich.

Waldheimat, 1926, s. 118

Winter in Eisenstein


Alle Wege, weit und breit,
Sind verweht und sind verschneit,
Schnee auf allen Fluren.
Auf den Höhen, in dem Tal
Schneeschuhfahrer ohne Zahl -
Schneeschuhführerspuren.

Frauen, Mädchen, seid gescheit!
Kehrt zurück zur Häuslichkeit,
Eh' Ihr was gebrochen
Lernet nähen, flicken auch,
Wie es war vor alters Brauch. -
Und vor allem - kochen.

An dem trauten heimischen Herd
Liebevoll und liebewert,
Unermüdlich schaltend;
Sorgen, wie es einstens war
Treu für Mann und Kinderschar,
Immer Frieden haltend.

Dann wird auch in Eisenstein
Wieder brav und folgsam sein
Euere liebe Jugend
Wenn Ihr Mütter, fest und gut,
Zügelnd ihren Uebermut
Sie erzieht zur Tugend.

Zima v Železné Rudě


Všecky cesty, co je jich,
závějemi pokryl sníh,
sníh, v němž kraj se topí.
Na horách i v údolí,
ať pohledíš kamkoli --
všude lyží stopy.

Ženský živle, rozum měj!
Doma raděj dováděj,
než si lámat kosti.
Šít spíš hleď a spravovat,
jak vždy velel dávný řád --
zvlášť vařit do sytosti.

Tam někde doma u kamen,
aby byl každý spokojen,
hleď kutit bez únavy;
vždy to tak bylo, co já vím,
věrně muži a dětem svým
mír tvořit, když se baví.

Pak i tady na Šumavě
zas hodní budou jedna dvě
také ti vaši mladí;
to na maminkách záleží,
držet je v dobré zápřeži,
která je k dobru svádí.

Waldheimat, 1924, s. 122

Ty starosvětské trochu verše vyšly na stranách prvých ročníků věhlasného českobudějovického měsíčníku Waldheimat roku 1924 s autorským označením "Schwester Rosa Hanff". V pozdějších letech stopa sestřina mizí. Víme jen, že příjmení Hanff (významem ovšem odkazující ke konopí, Cannabis - viz i české Konopa, tj. i rolník pěstující konopí či obchodník s konopím) je v seznamu těch německo-židovských i s variantami Hanf, Hänflein, Hanfft, Haniff nepřehlédnutelné, i kdyby je nenosili rovnou bratři a sestry nás všech, co jdeme už provždy v jejich stopách.

- - - - -
Železná Ruda

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Její báseň při záhlaví listopadového čísla 1. ročníku "Waldheimat"
Tyto tři životní moudrosti jsou její poslední literární stopou v regionálním tisku
Železná Ruda v zimě na staré pohlednici
Zimní "hlavní třída" v Železné Rudě, v pozadí vrchol Špičáku

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist