ROSA HANFFOVÁ
|
Waldfriedhof Weitab von der blühenden Halde, Tief drinnen im lauschigen Walde, Wie ruht ihr so sanft und so gut! Befreit von den Sorgen des Lebens Nach Kämpfen, so schwer und vergebens, Geborgen in treulicher Hut. Ein märchenhaft Singen und Sagen Bald jubeln, bald seufzen und klagen Die Stimmen des Waldes so traut. Die ruhenden Pilger hienieden Im ewigen wonnigen Frieden Weckt nimmer ein störender Laut. O Waldesrauschen, o Träumen, O süßes, o seliges Säumen Wie sehn' ich mich immer nach dir! Weitab von der blühenden Halde, Tief drinnen im lauschigen Walde, O, würde die Ruhe auch mir! |
Lesní hřbitov Hloub tam daleko za lukami, kde ticho a les jsou jen samy, jak dobře je vám tady spát! Je pryč všecka života bída i marnost, co zápasy střídá, mír přán je tu, záštitný řád. Vám písně a pověsti znějí, hned o strázních, hned o naději, jak je les umí vyprávět. Těm tichým spícím dole v zemi, pokoj věčný vůněmi všemi vane a neruší je svět. Jen šumění lesa v snění, jen blažené otálení, jak toužně bych chtěla tě mít! Hloub tam daleko za lukami, kde ticho a les jsou jen samy, i mně jednou přán kéž ten klid! |
|
Waldheimat, 1924, s. 101 |
|
|
Der letzte Traum Vorüber ist das Schlachtgewühl, Viel Tapfern ruhen aus - Das Schlachtfeld ist ihr letztes Pfühl Nach allem Schreck und Graus. Da schleppt sich hin zum nahen Tann Und sinkt am Waldessaum Ein junger, todeswunder Mann, Beglückt vom letzten Traum. Und was das junge Herz bewegt, Das spricht der junge Mund, Und was Erinnerung treu gehegt, Das gibt er selig kund: "O teurer, trauter Heimatwald, Führst zur Kindheit mich zurück, Hell strahlt der gold'ne Weihnachtsbaum, Des Kindes Lust und Glück. Im lichtverklärten Elternhaus Zwei milde Augenpaar', Der Vater und mein Mütterlein, Sie seh'n zur Kinderschar. Der lieben Vögel munterer Chor Singt mit den letzten Sang, Wie lauscht' ich oft so frohbewegt Dem süßen, zarten Klang. Der Waldesquellen Wunderkraft, Sie stählte meinen Mut. O, Heimatwald, dir geb' ich nun Mein Leben und mein Blut. Das erste Nestlein gabst du mir, Die Wiege, warm und nett. O, gib mir auch, mein Heimatwald, Das letzte Ruhebett! Dein tröstlich Rauschen klingt so lind, Es deckt so sanft mich zu, Bei dir, du treuer, trauter Freund, Find' ich die liebste Ruh'." - Und als die Nacht vergangen war, Kam leuchtend Morgenrot, Da lag der junge, tapfere Held Stillächend, bleich und tot. |
Poslední sen Minula vřava bitevní, co statečných spí tu jak v hrůzném loži posledním, na pláni bez citu. Vléct se zřím k lesa okraji a klesnout pode strom muže, jen chvíle zbývají mu v předsmrtném snu tom. V posledním srdce pohnutí zašeptá naposled, jak vzpomínka ho přinutí, jinošský jeho ret: "Drahý domovský lese můj, veď do dětství mne zas, kde září Vánoc zlatá chvůj, ten přeradostný čas. Zjasnělý rodičovský dům, v něm dětských očí svit pohled otcův i maminčin zas vidím zrcadlit. A ptačích hlasů jarý sbor rozechvívá můj sen. Jak jsem ho slýchal doma kdys sladkostí opojen. Z divu všech lesních pramenů jsem kdysi sílu bral. Teď jsem ji, lese domova, tu v krvi odevzdal. Prvním hnízdečkem byl jsi mi, kolébkou hřejivou. Teď, rodný lese, naposled přijmi mne v náruč svou! Něžně zní tvůj šum útěšný, sladce mě uspává. Příteli věrný, provždy klid nejmilejší mi dá." - Když přešla noc a nový den vzcházel zas v červáncích, ležel tu mrtvý hrdina mlád, s úsměvem a tich. |
|
Waldheimat, 1926, s. 118 |
|
|
Winter in Eisenstein Alle Wege, weit und breit, Sind verweht und sind verschneit, Schnee auf allen Fluren. Auf den Höhen, in dem Tal Schneeschuhfahrer ohne Zahl - Schneeschuhführerspuren. Frauen, Mädchen, seid gescheit! Kehrt zurück zur Häuslichkeit, Eh' Ihr was gebrochen Lernet nähen, flicken auch, Wie es war vor alters Brauch. - Und vor allem - kochen. An dem trauten heimischen Herd Liebevoll und liebewert, Unermüdlich schaltend; Sorgen, wie es einstens war Treu für Mann und Kinderschar, Immer Frieden haltend. Dann wird auch in Eisenstein Wieder brav und folgsam sein Euere liebe Jugend Wenn Ihr Mütter, fest und gut, Zügelnd ihren Uebermut Sie erzieht zur Tugend. |
Zima v Železné Rudě Všecky cesty, co je jich, závějemi pokryl sníh, sníh, v němž kraj se topí. Na horách i v údolí, ať pohledíš kamkoli -- všude lyží stopy. Ženský živle, rozum měj! Doma raděj dováděj, než si lámat kosti. Šít spíš hleď a spravovat, jak vždy velel dávný řád -- zvlášť vařit do sytosti. Tam někde doma u kamen, aby byl každý spokojen, hleď kutit bez únavy; vždy to tak bylo, co já vím, věrně muži a dětem svým mír tvořit, když se baví. Pak i tady na Šumavě zas hodní budou jedna dvě také ti vaši mladí; to na maminkách záleží, držet je v dobré zápřeži, která je k dobru svádí. |
|
Waldheimat, 1924, s. 122 |
|
Ty starosvětské trochu verše vyšly na stranách prvých ročníků věhlasného českobudějovického měsíčníku Waldheimat roku 1924 s autorským označením "Schwester Rosa Hanff". V pozdějších letech stopa sestřina mizí. Víme jen, že příjmení Hanff (významem ovšem odkazující ke konopí, Cannabis - viz i české Konopa, tj. i rolník pěstující konopí či obchodník s konopím) je v seznamu těch německo-židovských i s variantami Hanf, Hänflein, Hanfft, Haniff nepřehlédnutelné, i kdyby je nenosili rovnou bratři a sestry nás všech, co jdeme už provždy v jejich stopách.
- - - - -
Železná Ruda
