MARKUS HARANT
Dovolená doma
Ach, jaké kouzlo jen dokáže vyvolat to prosté slovo domov a kolikeré vzpomínky se vynoří před oněmi, kdo v boji o holou existenci musejí hledat své živobytí v cizině. Za šťastného se může považovat člověk, který ještě domov má. Jak politováníhodní, ubozí a opuštění jsou naproti tomu ti, kdo jsou vlnobitím osudu doživotně vyvrženi z domova jako převrácený člun na oceány světa (v originále "wie ein gekenterter Kahn im Weltmeere" - pozn. překl.), bez jakékoli naděje, že někdy znovu spatří rodné končiny. Jsou sice i lidé, kteří tvrdí, že jejich domov je tam, kde se jim nejlépe daří, a domov opustili, poněvadž jim byl prostě příliš těsný
a pokud se jim dařilo, uvažovali a mluvili o své rodné vsi jen s pohrdáním. Až v bídě a nouzi se mnohý rozpomenul na zapřený domov.
Jsem jeden z těch, kdo byli donuceni v boji o chleba opustit nadevše milovaný domov, ale ten nikdy nepřestal zaujímat první místo jak v mém myšlení, tak i konání. Nebylo jediného roku, kdy bych jej s rodinou nenavštívil.
Pokaždé když začínaly prázdniny, přepadl nás stesk veškerou svou silou. Rychle jsem si vzal dovolenou a hned tím následujícím vlakem jsme uháněli k nám na Šumavu - k nám domů!
Jak radostně každému z nás bušilo srdce! Cesta se zdála ubíhat nějak až příliš pomalu.
Sotva však se v dálce zvedlo mé rodné pohoří se svými lesnatými hřbety a my spatřili Boubín (Kubani), jak coby mocný vládce převyšuje vrchy v okolí, mizela už pomalu v našem srdci tíseň, která je tak těžce svírala. Dál se trať vinula soutěskami, občas poblíž vyhlédla ta či ona malebně položená víska, stále blíž nitru Šumavy, až jsme konečně dorazili k poslednímu nádraží naší každoroční výpravy v Lipce (Freyung) u Vimperka (Winterberg). Tam nás pokaždé očekávala starostlivými ženinými rodiči naproti vyslaná bryčka (v originále "Steirerwagen" - pozn. překl.) se dvěma koňmi do ní zapřaženými, která nás, poněvadž děti by tak dlouhou cestu ještě pěšky nezvládly, dopravila do mé rodné vsi, vzdálené od Lipky tak tři hodiny pěší chůze. Jak důvěrně domácky znělo to "Grüaß Gottů)", jímž nás vítal kočí při vystupování z vlaku a poté, co nám srovnal na bryčce zavazadla, počala jízda, která v otázkách a rozprávce uběhla jako v letu, než jsme opustili les před Knížecími Pláněmi (Fürstenhut) a spatřili na dosah před sebou cíl naší cesty, mou domovskou Bučinu, nejvýš vůbec položenou ves v celých Čechách.
Jen ještě půlhodinka jízdy, za níž jsme projeli volně na náhorní rovině roztroušenou farní ves Knížecí Pláně, a byli jsme opravdu doma. Byli jsme matčinými rodiči srdečně přivítáni a dotazy ani vyprávění nebraly konce. Jak dobře, jak bezpečně jsme se tu vždycky cítili, přímo hýčkáni péčí tchána i tchýně. Ta vůbec měla pokaždé po ruce zásobu vajec, másla, sýra i uzeného rybího masa, aby naše chřtány bažící po zemité stravě nepřišly nijak zkrátka.
Každičký den byl teď pro nás pravým svátkem. Hned příštího rána, už před rozedněním jsem byl na nohou, abych se toulal křížem krážem lesem a lukami, naslouchal ptačím hlasům nebo se někde posadil a jen tak snil. A snilo se tu krásně. když každý kámen, každý strom, každé místečko bylo spojeno se vzpomínkami z mládí.
Po celé hodiny jsem tu mnohdy seděl ponořen v myšlenkách nahoře na vlevo od Bučiny položeném skalisku zvaném "Stoariegel", odkud se nabízel nádherný rozhled, a v duchu jsem byl zase oním školákem, který tady odtud v zimě pořádal s kamarády dennodenně před začátkem vyučování závody na lyžích s cílem tam níže u školní budovy. Nebyla to nijaká maličkost na tom prudce spadajícím horském svahu mezi balvany a stromy vůbec šťastně dojet. I když leckdo zapadl do závějí metr vysokých a ti za ním jen zasvištěli přes něj, kromě několika nevýznamných šrámů se nikdy nikomu nic nestalo. Zato jsme se v lyžařském sportu stali opravdovými mistry, což se mi v pozdějším životě velice osvědčilo.
Také děvčata se statečně držela a nás kluky často svým výkonem i zastínila. Jakmile jsme zahlédli učitele, který bydlil ve vsi, kráčet ke škole, vzali jsme to sešupem dolů, a než vešel do třídy, seděli jsme už všichni na svých místech. Jak nádherná a šťastná to byla léta!
Velice často jsem také vystoupal nad Bučinu na horský vrchol, abych odtud obdivoval úchvatný daleký rozhled.
Kolem zelené lesní moře, z něhož vyčnívala zaoblená temena (v originále "die Kuppen" - pozn. překl.) Boubína, Bobíku (Schreiner), Třístoličníku (Dreisessel), Plechého (Plöckenstein), mezitím jakoby hravou dlaní rozhozené vsi a samoty, v pozadí pak Alpy, z nichž se dal pouhým okem i na tu dálku rozlišit hřeben Tennengebirge (viz Wikipedia - pozn. překl.), trojzubý Watzmann, dále Dachstein, Traunstein i Vysoké Taury (Hohen Tauern). Při takovém pohledu člověk zapomínal na všední starosti. Domove, jak nádherný jen jsi! Stačilo rozevřít náruč a ten opojný obraz vtisknout do prsou.
Před několika lety jsem opět usedl na zmíněném právě vrcholu a zapomněl sám sebe v tichém zasnění. Tu se doneslo k mému sluchu nejprve tichý, pak stále hlasnější melodický zvuk kravských zvonců a brzy nato jsem spatřil vesnická stáda a starého obecního pastýře, pomalu s nimi postupujícího směrem k výšině. Také hejno školáků, každý v rukou mohutný "Goißl" (tj. bič), páslo dobytek s ním.
Bujně dováděli na pastvině kolem dokola, přímo výskali potěšením a přemírou radosti. Místy zůstali stát na místě a práskali (v originále "tuschten /knallten/" - pozn. překl.) biči jako o závod. Skoro se závistí jsem sledoval řádění pasáčků, kteří s bezstarostným štěstím užívali přítomného dne.
Také já kdysi byl takovým pasáčkem a viděl jsem svět těch dávných let toliko růžovými brýlemi. Když pak člověk v zápase o vezdejší bytí utrpí tolik ran osudu a morálních kopanců, přemýšlí pak ovšem jinak.
Zatímco jsem takto přemýšlel, stál náhle jeden asi desetiletý pasáček, bosý a bez klobouku, jen v hojně záplatovaných kalhotách a košili, rovnou přede mnou a hleděl na mne zvědavě svýma modrýma očima. Bezděky jsem se i já postavil, vzal jsem chlapci bič z ruky a párkrát jsem zapráskal, až se to rozlehlo ozvěnou v blízkém lese. Pak jsem vtiskl překvapenému hochu zas bič nazpátek do rukou, načež on jen zavrtěl hlavou, se smíchem se rozeběhl za svými kamarády a zavolal na ně cosi, z čeho jsem pochytil jen slova o bláznovi, kterému asi přeskočilo (v originále "närrisch, überg'schnappt" - pozn. překl.), doprovázená gestem ruky ukazující směrem ke mně.
Nepřeskočilo mi, byl jsem jen plný štěstí - štěstí ze vzpomínky na má mladá léta.
Bez hořkosti v srdci z posměchu pasáčků kráčel jsem zpátky k Bučině s tichým přáním, aby v tom chlapci zůstalo vždycky tolik radosti, kolik jí má v sobě právě teď.
Bučina, ta idylicky položená šumavská víska na samé bavorské hranici, byla pro své nádherné výhledy a pro svůj zdravý horský vzduch široko daleko známá jako šumavské letovisko. V letních měsících se tu jen hemžilo turisty ze všech možných zemí a moderně zařízené hostince je sotva stačily všechny pojmout. Ovšem i velký počet zdejších rodáků (v originále "eine große Anzahl von Heimatgenossen" - pozn. překl.), rozesetých odtud do všech světa stran a činných tam daleko od domova v nejrůznějších profesích, vracel se každoročně do míst dětství a mládí, aby tu spokojeně trávil v kruhu příbuzných čas své dovolené.
Jak útulno, jak milo bylo pak vždycky večer v kasínu "Zum Tiroler", když se tam potkali někdejší kamarádi ze školy a při pěnivém moku si navzájem osvěžovali dávné vzpomínky z mládí! Ti, co uměli na něco zahrát (v originále "Musikkundige" - pozn. překl.), se starali o patřičnou náladu a za zpěvu starých a pořád nejkrásnějších lidových písní ubíhaly hodiny jako minuty, takže se společnost (v originále "die Runde" - pozn. překl.) rozcházela teprve pozdě k ránu.
Dny tak plynuly jako jeden jediný svátek, a než ses ohlédl, byla dovolená u konce a povinnost volala nazpět tam, kde jsme byli bydlištěm, abychom posíleni na těle i na duchu, vedli dál zápas o pozemské bytí. Rozloučení s příbuznými, přáteli a známými bylo plno srdečnosti a bryčka unášela dál od rodné vsi nás doufající, že se s domovem příštího roku opět šťastně shledáme.
Dals mi toho tolik, domove, a přestože jsem i s tebou prožil mnohé zklamání, byls mi vždy nadevše drahý a zůstane tomu tak i v budoucnu!
H. Fastner, Erinnerungen an Buchwald (1986), s. 290-292
P.S. Otištění tohoto textu v knize Herberta Fastnera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, předchází Fastnerův podrobný životopis Markuse Haranta.
Vzpomínka na Bučinu
"Morgen", řekl můj synovec v Pasově (Passau), kde jsem byl právě na návštěvě, "fahre ich mit dem Auto geschäftlich nach Finsterau, wenn Du Lust hast, so fahre mit!" (tj. "Zítra jedu obchodně do Finsterau, kdybys měl chuť, tak pojeď se mnou!" - pozn. překl.). Finsterau je místo, položené bezprostředně na bavorsko-české hranici naproti mé rodné Bučině. Zda bych měl chuť? Byla to přece příležitost můj ztracený domov, resp. místa, kde se kdysi nacházel, uvidět alespoň zpovzdálí. Přesně o osmé hodině ráno jsme jednoho krásného letního dne vyjeli z Pasova směrem na Finsterau. Cesta po vzorně udržované silnici úhlednými vesnicemi smrkovými lesy byla skutečně nádherná. Když jsme se za Heinrichsbrunnem (viz Wikipedia - pozn. překl.) ocitli na nově vyasfaltovaném úseku naší cesty, viděli jsme už odtud holé místo, kde má rodná ves kdysi stála. Zastavili jsme a dalekohledem jsme upřeli zrak na ztracený domov.
Po obědě v moderně zařízeném hostinci Poxleitner jsme odjeli autem až k hostinci Zum Lusenblick, odkud jsme se pak vydali pěšky polní cestou k lokalitě (v originále "zu den Reidern" - pozn. překl.), z níž se dalo nejlíp dohlédnout na Bučinu a Knížecí Pláně. Usadili jsme se na jedné kamenné hrázce a pozorovali jsme dalekohledem domovské končiny. Z Bučiny už není vlastně mnoho co vidět. Kromě hotelu Fastner a hotelu Pešl, který zabrala česká armáda, jsou všechna stavení srovnána se zemí a kdyby člověk nevěděl, že tu jednou bývala ves, nevěřil by snad vůbec tomu, že tady od roku 1792 trvale žili lidé, kteří dokázali svou trpělivou pílí obdělat kamenitou horskou půdu. Se steskem hledím do míst, kde stával otcovský dům a srdce se mi sevřelo v křeči, že tam, kde někdy přebývala radost, láska a bezpečí, zbyla jen pustá pláň. V duchu se přede mnou odvíjí ve vzpomínkách čas mého mládí. Kde je škola, do které jsem po osm let chodil? Je z ní vidět jen zbytky zdí. Kde jsou ty chvíle, kdy jsme s kamarády ze školy v zimě před začátkem vyučování pořádali od tak řečeného "Stoarieglu" závody na primitivních lyžích, kdy jsme v létě s vesnickými pastevci hravě skotačili po lukách obklopujících ves? Už v dospělejším jinošském věku jsme jako mladá chasa táhli volně za letních nocí se zpěvem plným citu dědinou. Učili jsme se po zimních večerech při vesnických dračkách tančit s místními děvčaty za doprovodu něčí foukací harmoniky.
Když jsem se pak oženil a šel za svým povoláním dál do světa, byl pro mě vždycky nejkrásnější čas, který jsem mohl trávit s rodinou o dovolené u ženiných rodičů doma na Bučině. Na ty nádherné večery s přáteli ze školních let v hostinci Zum Tiroler, později i v hotelu Fastner, nikdy nezapomenu. I během poslední války se paní Fastnerová přímo mateřsky starala, aby při veškeré nouzi o živobytí bylo něco dobrého k snědku.
Mým jediným přáním do budoucna tenkrát bylo, abych i na trvalém odpočinku mohl tu alespoň v letních měsících pobývat, bohužel osud rozhodl jinak.
Bučina, téměř 1180 metrů nad mořem, bylo místo mířící k vyšším metám i v cestovním ruchu. Před válkou a zčásti i během ní tu hledalo a nacházelo rekreaci mnoho lidí, pokud prostory čtyř pohostinských zařízení náporu stačily. Krásnou polohu osady si nemohli ani dost vynachválit. Výhled přes hřebeny Šumavy a Bavorského lesa dál k alpským vrcholům byl skutečně něčím jedinečným. Dalo se sedět celé hodiny na terase hotelu Fastner a obdivovat tu nádheru. Také v zimním čase byla Bučina cílem četných návštěvníků pro skvělé lyžařské terény.
Za připomínku stojí i skutečnost, že se tu v Bučině narodil známý spisovatel Johann Peter (samozřejmě také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nazývaný "šumavským Roseggerem".
S těžkým srdcem jsme se teď zpovzdálí loučili, možná už navždy, s kdysi tak krásnými domovskými místy. I když je nesmyslná ničitelská zběsilost dokázala už tolik zpustošit, neseme jejich nezkalený obraz ve svém srdci, kde nám ho nelze vzít a kde zůstane bez poskvrny až do konce našich životů.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 77
Narodil se na Bučině (Buchwald) dne 4. září roku 1889 jako nejmladší z devíti dětí Josefa a Agnes Harantových ve stavení zvaném Schwarzseppei-Haus (později Lini-Poidl-Haus čp. 28). Otec Josef Harant byl podle matriky farní obce Knížecí Pláně synem Johanna Haranta a jeho ženy Marie Anny, roz. Seewaldové z Knížecích Plání, matka Agnes byla dcerou chalupníka v Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě) čp. 2 Johanna Heiniho a Kathariny, roz. Haudekové (Houdkové) ze Zdíkovce (Klein-Zdikau). V rodné obci navštěvoval Markus Harant zdejší dvojtřídku a byl v ní prý vždycky jedním z nejlepších žáků. Na studia ovšem nebylo v početné rodině ani pomyšlení. Tříletou vojenskou službu konal v tehdy rakouské Dalmácii a skončil ji jako vlakvedoucí. Ke dni 1. června 1914 nastoupil ve Vídni, kde už jeho bratr sloužil u policie, k celní a hraniční stráži (Zoll- und Grenzwache), ovšem už o několik týdnů musil narukovat na srbskou frontu. Hned v srpnu 1914 byl zraněn a po delším pobytu ve vojenském lazaretu uznán neschopným frontového nasazení a přidělen ke kancelářské službě. Dotáhl to u ní na feldvébla (šikovatele). Dne 19.listopadu 1917 si podle oddací matriky farní obce Knížecí Pláně vzal "hier", tj. "zde", za ženu Resi (Theresii) Peterovou, dceru krejčího v Bučině čp. 29 Johanna Petera a Krescenz Pollaufové (v době dceřina narození v květnu 1891 svobodné matky /dítě legitimizoval až matčin pozdější sňatek s Peterem/) a nádenice také v Bučině čp. 29), jejíž otec Karl Pollauf byl mlynářem v Horské Kvildě (Innergefild), matka Rosina pak, roz. Wüstlová, pocházela z Preisleiten u Modravy (Mader) a odešel v témže roce ještě na italskou frontu. Dobu od června 1918 až do konce války strávil ovšem ve stavu nemocných na lazaretním lůžku. Po pádu mocnářství byl převzat československou celní správou a přidělen k finanční stráži v rodné Bučině. Po pěti letech tamní služby následovalo přeložení na Hojnou Vodu (Heilbrunn) u Nových Hradů (Gratzen) a pak na celní úřad v Nové Bystřici (Neubistritz). Musil ovládnout češtinu a podařilo se mu složit právě v Nové Bystřici i závěrečnou zkoušku pro měšťanskou školu. Už ve třicátých letech měl několikrát vysílány své texty o Šumavě v pražském rozhlase. V říjnu 1937 byl také přeložen do Prahy a konal službu na smíchovském nádraží, než po připojení pohraničních území k Říši přešel na funkci vrchního celního tajemníka v Říší zabraném Stříbře (Mies). V listopadu 1945 přešel hranice do Bavorska a byl přijat do služeb německé celní správy v Ambergu až do svého penzionování roku 1954. Syn Oskar, působící jako ředitel školy v Aigen am Inn (dnes místní část bavorské obce Bad Füssing), zemřel 6. září 1965 v pouhých 47 letech na infarkt, dcera Thea se provdala do hornofalckého města Sulzbach-Rosenberg. Synovu náhlou smrt otcovo už dříve nemocí oslabené srdce neuneslo. Dne 3. prosince, necelé tři měsíce po Oskarově skonu, odešel ze světa v 77 letech také on. V hornofalckém Ambergu, jednom z nejzachovalejších historických měst celé Evropy (60 km východně od Norimberka /Nürnberg/), je i pochován.
- - - - -
* Bučina / Hojná Voda / Nová Bystřice / Stříbro / † † † Amberg (BY)
