LEO HASENKOPF
Jak došlo k tomu, že muzikanti z Hůrky zahráli landler při "Zlatém stolečku"
V květnu 1926, tedy skoro přesně před 60 lety (publikováno v roce 1986 - pozn. překl.) zemřela mlynářka Zettlová z Prášil (v originále "die Zettl-Müllerin von Stubenbach", rozuměj Maria, roz. Grafová /*24. ledna 1850/ v Knížecích Pláních /Fürstenhut/ čp. 21 jako nemanželská dcera podruhyně Theresie Grafové, manželka /prášilská oddací matrika bohužel pro léta 1850-1884 není dostupná/ Petera Zettla v zaniklém dnes Formbergu čp. 166 /Peterlhof/, který hlavně pro syna Johanna získal mlýn v Prášilech čp. 18 - pozn. překl.). Syn a dědic mlýna (rozuměj Johann Zettl /*21. ledna 1877 v zaniklém dnes Formbergu čp. 166, †14. července 1940 v Prášilech čp. 18/ - pozn. překl.) byl v Prášilech starostou a i jinak váženým mužem, takže bylo samozřejmé, že pohřeb musí být, jak se říká, "první třídy". Poněvadž prášilští muzikanti byli zrovna v nějakém sporu, byla objednána kapela z Hůrky (v originále "die Hurkenthaler-Musi" - pozn. překl.). Schulhauserové z Gsengetu se ti šumaři tak líbili, že nařídila, až jednou umře, musí jí "Hüttler-Musi" na pohřbu taky zahrát. A jak už to tak chodívá, nebylo ještě jaru konec a Schulhauserová zesnula taky. Ke splnění jejího přání byli muzikanti z "Böhmisch-Hütten", jak se Hůrce taky říkalo, včas vyrozuměni. Z Hůrky čili z "Böhmisch-Hütten" vede na Gsenget cesta přes Formberg a Prášily. Kratší, ale obtížnější je stezka kolem jezera Laka (v originále "am Lakasee vorbei" - pozn. překl.) dál k hranici a pak dolů na Gsenget. Aby si snad delší výpravou "neušoupali nohy" (v originále "um aber nicht die große 'Reibn ausgehen' zu müssen" - pozn. překl.), rozhodli se chlapi pro tu kratší variantu. Už brzy ráno se vydali se svými instrumenty na cestu. I když k jezeru mocně stoupala, šlo se jim po ní celkem dobře, ale za jezerem úzká pěšina, vedoucí tu po severním svahu Ždánidel (v originále "am Nordhang des Steindlberges" - pozn. překl.) k sedlu to bylo přece jen už trochu "kách" (v originále "schon gach /jäh/" - pozn. překl.). Chodilo se tudy jen vzácně a bylo znát, že tu před několika málo dny ještě ležel sníh. Bezpočet kamenů a klikatého kořání činilo cestu stále neschůdnější. Muži stoupající do vrchu, téměř bez výjimky dřevorubci nebo obráběči dřeva, byli takové šumavské nesnázi docela zvyklí, jen ten, co foukal basu, už byl pěkně zalit potem, neboť jeho instrument měl řádnou velikost a váhu. Konečně stoupání přece jen ustalo. Nebyli sice ještě úplně v sedle, když cestu křižovala jiná a sotva dvě stě kroků dál na malé mýtince mohli rozeznat sem zřejmě z Bavor vedoucí úvozovou stezku. Třetí, dobře vyšlapaná pěšina mířila směrem protějším tomu, odkud přišli, někam do údolí. Teď stanuli v rozvaze, která z obou vede na Gsenget. V hohenzollernském revíru by se dřevorubci dobře vyznali, ale tady se octli v tom schwarzenberském, který jim byl cizí. Bezradně přešlapovali a nikdo nevěděl, kam se obrátit. Tu uslyšeli docela blízko údery sekery. Nějaký mladý chasník tu měl práci a byl to Hans Brantlů z Gsengetu. Je tu nahoře při "Zlatém stolečku" (v originále "am 'Goldenen Tisch'" - pozn. překl.) proto, vyprávěl mužům, stojícím s nástroji kolem dokola, poněvadž táta jde Schulhauserové na pohřeb. "Wenn ihr mir hier auf der Stelle einen Landler aufspielt, zeige ich euch den richtigen Weg nach Gsenget," (tj. "Když mi tu na fleku zahrajete landlera, ukážu vám, jak se odtud nejlíp dostanete k nám na Gsenget." - pozn. překl.) zněl Hansův docela drzý návrh. Nejprve jím sice chlapy dost udivil, ale čiperný mládenec si získal jejich veselou náklonnost, takže se chopili instrumentů a les brzy zazněl svižnou taneční melodií. Teď už muži věděli, že se nacházejí na Zlaté stezce, zvané i Vintířova stezka (v originále "am 'Goldenen Steig' oder auch 'St. Gunther-Steig" - pozn. překl.), mířící sem do Čech od bavorského Niederalteichu. Před přibližně 900 lety mohl právě touto cestou putovat se soumary světec Vintíř. Velký, takřka pravoúhlý kámen stranou úvozové cesty byl oním "zlatým stolečkem", sloužícím soumarům ke vzájemné směně i k odpočinku. Na tomto místě dosáhla někdejší obchodní stezka i svého nejvyššího bodu. Poněvadž teď nechyběla jistota, že se nacházejí na správné cestě, vydali se muzikanti s veselou k sestupu do údolí. Mířil Eisnerovým svahem a nechyběly na něm mokřiny a bažiny, s mírnými oklikami byl však celkem schůdný. Strouha, která ze svahu odváděla vodu, měla za nás jméno Steindlbach (dnes na mapě beze jména - pozn. překl.) a mířila do hraničního potoka Marchbach (dnes na mapách Prášilský potok - pozn. překl.). Muži byli rychle dole a kolem nich se teď prosírala rozlehlá kvetoucí horská louka, členěná kamennými snosy a volně roztroušenými dřevorubeckými chalupami. Před nimi brzy ležela osada Horní Ždánidla, zvaná i "horní" Gsenget (v originále "das obere Gsenget /Obersteindlberg/" - pozn. překl.). Slunce už vystoupalo k polednímu a stanulo nad lokalitou zvanou Schrotbeutel (doslova "pytlík /růžek/ na broky, brokovník" - pozn. překl.) na východním svahu hory Poledník (v originále "am Osthang des Mittagsberges" - pozn. překl.). Muzikanti dosáhli cíle. Přišli ještě právě včas, aby Schulhauserové prokázali čest a vyprovodili zesnulou ke kostelu do Prášil (ten byl zasvěcen českému světci sv. Prokopu a byl roku 1979 srovnán se zemí z rozkazu československého komunistického ministerstva národní obrany - pozn. překl.) a pak na tamní hřbitov (ten dosud existuje - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1986, č. 4, s. 35-36
P.S. Kdybych tu cestu neznal (zkázou šumavských lesů je dnes značně "prostornější"), asi by mi neběhal při překladu vlastně docela veselého textu doslova mráz po zádech. Šli jsme tudy s mou ženou, která dnes (2020) tráví kvůli Alzheimeru nucený pobyt v uzavřeném oddělení domova seniorů, ještě před nemnoha lety docela křepce směrem právě na Gsenget a odtud k Prášilům, odkud k nám cestou na Laka přicházela vstříc manželčina učitelská kolegyně s mužem, mimochodem letitým amatérským muzikantem, který už je pár let "na pravdě Boží." Ta pravda nás těžce pojí.
Předchozí textová ukázka je v německém originále podepsána jménem Leo Mesner. Jen zasvěcení věděli, že jde o rodácký "pseudonym" Leo Hasenkopfa z Prášil, jehož sestra Hilda Maria (*5. listopadu 1922 v Prášilech, †7. listopadu 2011 v Ansbachu) byla po léta zpravodajkou rubriky "Stubenbach" v krajanském měsíčníku "Glaube und Heimat. Na rozdíl od sestry si ho však do manželství s hostinským Rupertem Hasenkopfem (*25. března 1872 v Prášilech čp. 31) přivedla ovdovělá Karoline, roz. Zettlová (*30. ledna 1886 ve Formbergu čp. 166 jako sestra v textové ukázce zmíněného Johanna Zettla), majitelka domu čp. 60 v Prášilech, kde pak s manželem vedli hostinec. Nenarodil se jí ovšem v předchozím manželství s Adolfem Schmidem, jehož si vzala v roce 1906, který ovšem skonal už v únoru roku 1913. Syn se však narodil jako nemanželské dítě dne 31. května 1918 a na archu sčítání lidu z roku 1921 (tj. více než rok před matčinou druhou svatbou 30. června 1922) pro dům čp. 60 v Prášilech figuruje pod jménem Leo Zettl. Zemřel na mozkovou mrtvici 29. prosince roku 1992 v bavorském lázeňském městě Bad Aibling, kde je i pochován v rodinném hrobě. Vnuk Andreas mu prý nad rakví na trubku zanotoval šumavskou hymnu. Kéž nás jednou i ty nejobtížnější šumavské stezky všechny svedou.
- - - - -
* Prášily / Hůrka / jezero Laka / Gsenget / † † † Bad Aibling (BY)
