ERNA HAUBEROVÁ
Povídání o "palmové" ratolesti
Moje maminka pochází ze Záhoří (německy Zaborsch či i Zaborz /viz Pfohlův Orientierungslexikon der Tschechoslowakischen Republik/, starší česká podoba místního jména zněla rovněž Záboří - pozn. překl.) ve farnosti Svéraz (Tweras) a můj otec ze vsi Bláto (Benetschlag), náležející k farnosti Polná na Šumavě (Stein). To, co jsem až dosud znala jen z vyprávění otcova, měla jsem v tomto roce (rozuměj rok 2012, kdy byl kalendář na rok 2013 připravován do tisku - pozn. překl.) možnost spoluprožít u domovské skupiny (Heimatgruppe) Murr-Steinheim sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. Už více než čtvrt století oblékají tu krajané o Květné neděli šumavský kroj a s "palmovými" ratolestmi (v originále "mit den Weihpalmen" - pozn. překl.) jako kdysi doma v okolí Krumlova (v originále "in der Gegend um Krummau" - pozn. překl.) se účastní bohoslužby v kostele Svatého Ducha ve Steinheimu. Už několik týdnů předtím je třeba se ohlédnout po nějaké jarní zeleni. Především snítky jív s kočičkami (v originále "die Palmkätzchen" - pozn. překl.) se musí včas nařezat, než by před obřadem předčasně odkvetly a opadaly. Podle tradice bylo užíváno sedmi různých druhů ratolestí, jako jedlových a smrkových větviček, koniferů vůbec (jde vlastně o všechny jehličnany bez šišek - pozn. překl.), doma se hovořilo o "Seignbuam" (tj. doslova "žehnané stromy" - pozn. překl.), zimostráz, břečťan, jalovec, něco suchého bukového či dubového loubí, jež je zrovna k mání. Podle toho, jak dlouhá má "palmová" ratolest být, je zapotřebí sedm patřičně dlouhých a rovných lískových prutů. ty se svážou drátem v jeden tenký svazek (asi ve tlouštce lidské paže). Na každém selském stavení byl zhotoven co možno skvostný exemplář, i čtyři metry dlouhý či více. Čím byla taková "palma" delší, tím lépe. Nesl ji obvykle mladší čeledín (Kleinknecht) nebo nejstarší syn hospodářův. Mnohdy se ovšem k nelibosti faráře či kostelníka děla s nimi všelijaká neplecha. Nejen snad rodiny sedláků, nýbrž i všechny ostatní jako ty chalupníků a řemeslníků přinášely ke kostelu krásné "palmové" ratolesti. Nejdříve bylo nahoře do špice svazku třeba vetknout mezi pruty krásně do podoby kříže se formující jedlovou větévku asi 30 centimetrů dlouhou jako symbolický vrchol. Pak byly po celé délce svazku prutů zastrkovány do něj a pevně přivazovány malé větévky všech dostupných druhů stromové a keřové zeleně a zejména ovšem těch jívových s hebkými kočičkami. Doma na Šumavě byla k tomu zčásti užívána i tak řešená "Blahlbandl" (tj. doslova "stuha od zástěry" - pozn. překl.). Byly to tkané stužky asi 1 centimetr široké, sloužící i jako ozdoba celku. Lískové pruty tak byly až na dolní konec, ponechaný v délce 20 centimetrů volný, zcela prostrkány větévkami. Ty musily ovšem pěkně přečnívat do stran v přibližně stejné délce 10-12 centimetrů, aby byla "palma" stejnoměrně štíhlá. Zeleň byla proto už předem přiřezána a vždycky po třech až čtyřech kusech do svazku přidána. Zhotovování takové "palmové" ratolesti bylo doma vysloveně mužskou záležitostí. Už po několik let zhotovují Hans Matsche ze Svérazi a Konrad Grill z Květušína (Quitosching) pro Heimatgruppe vždy jednu velkou a větší množství menších "palmových" ratolestí. Jen zdobení pestrým krepovým papírem a držadlo na dolním konci bylo svěřeno ženám. Asi před 30 lety dal Josef Matschi z Vysoké (Hohenschlag) u Světlíku (Kirchschlag) ožít v novém domově této tradici. S několika ještě pomocníky uchránil tak tento krásný obyčej před zapomenutím. Musel mít skutečně velké a dlouhé ruce, aby mohl "palmu" pěkně dokola obejmout a také se mu lehčeji přivazovaly všechny větévky ke svazku. Dolní konec tvořily nad držadlem opět jedlové snítky v délce 25-30 centimetrů přečnívající a kolem dokola připevněné. Konec byl pevně zauzlován. Dole byl do něj ještě kladivem mezi lískové pruty zaražen maximálně 50 centimetrů dlouhý zašpičatělý kolík. To nebylo nějaké držadlo navíc, nýbrž zarážka (v originále "Standfuß", doslova "stojací noha" - pozn. překl.), umožňující, aby vztyčená "palma" našla během bohoslužby místo v připraveném stojanu. Předtím byl konec pomocí kleští ještě co nejpevněji stažen drátem. A poněvadž jsme my Šumavané vynalézaví a praktičtí lidé, zajistili jsme ho obvykle i kovovou objímkou. Nosič musel "palmu" pěšky nést z domu do kostela a zase nazpátek. Stávaly se případy, že jiní hoši z kostelní kruchty kapesním nožíkem prořízli vztyčený svazek sahající až ke kostelní klenbě a zastrkaná zeleň z něj opadala na hlavy návštěvníků bohoslužby. Také vzájemné klukovské pošťuchování vedlo někdy k pěkným pohromám. Z časů před první světovou válkou se tradovalo, že kostelník ve Svérazi ještě před začátkem bohoslužby dokonce příliš dlouhé "palmy" pokaždé nahoře o kus odsekával. Zpravidla se však nosič vracel domů bez úrazu. V některých místech se posvěcené ratolesti do selské světnice podávaly okny. Až do Bílé soboty zůstávaly jinak stát ve stodole. Ze svazků lískových prutů byly pak pilou odřezány kusy na výšku tak 30-40 centimetrů a asi na šířku dlaně opatřeny křížovými zářezy, do nichž se vetkly svěcené zelené větévky. Vždycky tři takové kratší hole byly o Velikonocích vynášeny do polí, osetých obilím na chleba. Vyprošovalo se tak Boží požehnání žňové úrodě. Svěcené větévky se zastrkovaly i za obrázky v "Božím koutě" selské světnice, dávaly do stájí a stodol či na hroby zemřelých. Chci na závěr vyslovit srdečný dík všem, kdo si udělali čas, aby mi všechno kolem vysvětlili a pomohli mi už tím, že zodpověděli mé zvědavé dotazy.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2013, s. 40-41
Ten text do krajanského kalendáře sepsala v bádensko-württemberském Berlichingen, od roku 1972 součásti obce Schöntal v zemském okrese Hohenlohenkreis, dcera Johanna Haubera, narozeného 4. července roku 1916 ve vsi Bláto, v boletickém vojenském újezdě po násilném "odsunu" dnes zcela zaniklé, zesnulého pak 4. září 2008 v Künzelsau, bádensko-württemberský zemský okres Stuttgart, v Berlichingen pochovaného. To jeho vyprávění dalo zřejmě základ předchozímu dceřinu textu. Erninu maminku Hedwig Hauberovou, roz. Irrovou (1. pád Irro), si musil otec vzít až někdy po vyhnání, poněvadž se narodila v Záhoří 6. října roku 1931 a na konci války jí bylo pouhých 14 let. Původně jsem chtěl text Erny Hauberové připsat jejímu otci celý, ale nebylo by to spravedlivé. Její snaha o uchování domovské tradice prostřednictvím popisu jednoho nejspíš velmi starého obyčeje je dojemná i pro nás, kdo chodíme kolem zamčených kostelů, kde dříve hlučely davy dětí a dospělých o slavné Květné neděli, natož pak o veleslavném velikonočním Vzkříšení.
- - - - -
Záhoří / Bláto u Mladoňova
