LEO VAN HEEMSTEDE (vl.jm. LEO TEPE)
|
Du gingst, bevor die Blüten wieder sprangen; Natur lag träumend unter weiße Decke, Und Keins war da, daß es die Ärmste wecke, Kein Bächlein rauscht', nicht Vöglein warnend sangen. Wie wird sie trauern, dass Du heimgegangen! Sie wird Dich suchen in des Wald's Verstecke, Durchirren jeden Deiner Lieblingsflecke, Wo ihr so selig wart, so treu umfangen. Sie weint am Grab. Doch wie die Tränen fließen, Wohl Millionen duft'ger Blumen sprießen, Und blütenübersät wird rings Dein Hügel: Denn, wo von Deinem Mund ihr Lob erklinget, Erblüht ihr neue Lieb' -- und dankbeschwinget Trägt froh ein Dein Gedenken fort ihr Flügel. |
Adalbertu Stifterovi Odešels, než se květy rozpučely, leželo všechno pod bílými sněhy, nebylo nic, jen příkrov bezebřehý, potok mlčel i ptáček rozechvělý. Jaký stesk ale, až to oba zvědí! Hledat budou Tě v lesích, jistojisto projdou každé Tvé milované místo, kdes byl tak blažen i bez odpovědí. Na hrobě pláčí. A jak slzy kanou, to miliony bujných květů vstanou, je jimi poset rov, v němž básník bydlí: neboť jak Tvými ústy zní ta jejich chvála, rozkvétá láska všude, vděčná, neskonalá, jejími památka Tvá nesena je křídly. |
|
Die katholische Welt, 1868, č. 3, s. 1 |
|
U vlastního životopisu Stifterova na těchto internetových stránkách najdeme i poznámku, že "další řádky jsou určeny Leo Tepeovi". Ano, to je autor těchto veršů, psaných čerstvě k úmrtí spisovatelovu 28. ledna 1868. Pseudonym, jimiž je sonet podepsán a který na obálce označuje i redaktora periodika, si Tepe zvolil podle rodného Heemstede blízko Haarlemu, kde spatřil světlo světa 24. července 1842. Byl tedy o sedmatřicet let mladší než Adalbert Stifter, s nímž navázal ovšem styk až počátkem roku 1867, kdy usiloval (tehdy sotva pětadvacetiletý!) o spolupráci se slavným autorem právě pro časopis Die katholische Welt v Cáchách (Aachen). Mezi spolupracovníky jmenovanými hned v úvodním Tepeově slově "An die Leser" se kupodivu setkáváme i se dvěma šumavskými autory Kohoutího kříže, totiž s Karlem Landsteinerem a Franzem Isidorem Proschko, jehož ostatně Stifter v jednom svém dopise Leopoldu rytíři von Sacher-Masoch nazývá svým přítelem. V dubnovém 4. čísle posledního ročníku časopisu (1868) vychází už po Stifterově smrti jeho poslední dílo Aus dem bairischen Walde. Tepe sám získal první vzdělání na jezuitském gymnáziu v Katwijku, pak navštěvoval v letech 1859-1860 obchodní školu v Osnabrücku, následujících pět roků se pak učil knihkupcem v Berlíně a v Lipsku (Leipzig). V Cáchách se stačil ještě oženit se zdejší rodačkou, po roce 1870 se však vrátil do rodného Nizozemí a žil v Utrechtu jako nakladatel a literát. V letech 1887-1913, tedy vlastně takřka do roku, kdy vypukla strašlivá první světová válka, řídil měsíčník Dichterstimmen der Gegenwart s podtitulem Poetisches Organ für das katholische Deutschland, vycházející v Baden-Badenu. Tepe zemřel až v roce 1928, tři léta předtím, než v nizozemském Heerlenu blízko Maastrichtu přišel na svět dnes asi nejznámější rakouský autor vůbec, totiž Thomas Bernhard. Ten prý, než 1989 skonal, přál si horoucně, alespoň podle zápisků Karla Ignaze Hennetmaira, získat jedinou literární cenu, a to tu hornorakouskou, nesoucí právě jméno Adalberta Stiftera (víme přitom, že Bernhard byl v roce 1967 oceněn státní podpůrnou cenou za literaturu). Nizozemec Tepe, alias van Heemstede, zachytil v posledním zásvitu velké srdce Stifterovo, pobídl ho k sepsání jeho vlastního životopisu a předpověděl mu příští světovou slávu. Snad ani netušil, jak hluboce oprávněná to byla vize.
- - - - -
* Heemstede (NL)
